Po třetí světové Trampově a Putinově válce

Psal se rok 2250. Podle nezodpovědných záznamů, přibližně tento rok po apokalypse - po americké a ruské válce.

Planetu obývali tvorové rozdílných druhů a velikostí, kteří žili v různých časových částech dne, který trval 31hodin. Vždy vylézali na povrch z nor a různých děr v zemi, zahrabáni a maskováni proti těm, kteří žili v danou dobu na povrchu. Část dne tu panovala tma – 11hodin, část světlo a nejhorší byla doba nicoty, trvající sice nejkratšeji, ale za to nejméně snesitelně. Byla to doba zlá, kdy tvorové světla i tmy nezamhouřili oka, nehybně a neslyšně v úkrytech přetrpěli oněch 5 hodin strachu.

Povrch planety byl drsný a větrný. Měla jedno slunce a měsíc, tedy spíš torzo původního měsíce, který byl rozpůlen na menší a větší část, zahalen do mlhoviny.

 V této části planety vítr unášel písek a přemisťoval jej neobvykle rychlým způsobem a každý metr se přesypával z místa na místo, z hodiny na hodinu. Proto všichni tvorové se soustřeďovali na skalních, vyvýšených částech, aby jejich obydlí nebylo zasypáno.

Existovaly zde skalní systémy chodeb, šachet a podzemních prostor, kde se tvorové scházeli k odpočinku a hlavně se skrýt. Ti nejchytřejší se nazývali Promilolidé, kteří žili nejhlouběji a většinou v ústraní, co nejdál od ostatních. Měli svůj společný jazyk, vajánštinu. Fungoval zde určitý řád a systém, kdy ti menší a mladší měli respekt a podřazenost vůči větším a starším.

Jejich spoluobyvatelé na planetě se nazývali Degeni. Byli to v podstatě lidi, ale znetvořeni a geneticky zmutováni. Nikdo se s nimi nechtěl potkat, a když se tak stalo, přišel o život. Degeni podnikali výpravy v noci, kdy je nemohl oslepit sluneční svit, a také spálit pokožku, která obzvlášť citlivě reagovala, když se někdo z Degenů zpozdil a zůstal, byť jen pár minut na slunci, pak trpěl nesnesitelnou bolestí několik dnů. Fyziologické anomálie se vyskytovaly v opravdu hojném počtu, kdy někomu chyběla ruka a měl jen pahýl, až po řitní otvory vylučující výkaly z hlavy. Nejvíce však chyběly končetiny nebo některé přebývaly. Také oni se dorozumívali řečí, kterou nazývali Trampovou angličtinou. Neustále se hlasitě projevovali a vzájemně nadávali. Docházelo zde k mnoha potyčkám, dokonce i končících smrtí. Toto společenství nemělo žádný systém, panovala tu anarchie a chaos.

Třetími obyvateli, kteří měli také místo na této zemi, se neskládali z hmoty, nýbrž jen viditelného obrazu různorodých tvarů a velikostí. Nikdo je ani nějak nenazýval. Byli to démoni a jakési přeludy pohybující se prostorem, z nichž měl každý strach. Přicházeli v době před západem slunce, kdy se obloha na pět hodin zbarvila do ruda.  Atmosféra se naplnila sirným zápachem a mlhovinou držící několik metrů nad povrchem. Démoni létali a hledali své oběti. Objevili se tu v době, kdy před stovkami let začaly stroje ovládat lidi. Civilizace vyvíjela tolik strojů a umělých inteligencí, až se to vymklo kontrole a začala válka. Jaderné bomby dopadaly na osídlené části a likvidovaly vše živé i neživé. Pak se změnil magnetismus a obloha se stala smetištěm létajících kusů oceli. Vše živé ve vzduchu zemřelo a to, co bylo pod povrchem, z nemoci z ozáření.

Přiletěla mimozemská loď a osídlila zničenou planetu, zahlcenou  radioaktivními prvky, které postupně neznámou technologií vytěžovala. Nevšimli si však, že tu život nevymizel.

AAron byl mladý muž blížící se dospělého věku. Trávil čas hledáním jídla, tedy prohledávání všech možných štěrbin v podzemí, v níž se nacházely rostliny podobné houbám. Vždy jej vyškrabával a vhazoval do vaku.  Když našel semeniště, část tu ponechal růst, aby zachoval další rozmnožení hub. Houby měly zvláštní schopnost růstu, protože využívaly pouze podzemní vlhkost, minerály v ní rozpuštěné a vzdušný dusík. Buňky hub dokázaly vytvořit kompletní škálu vitamínů, minerálů a živin, potřebných k přežití Promilolidí. Tato strava byla jednostranná, avšak zajistila přežití desetitisíců obyvatel. Hub zde bylo mnoho druhů, z nihž 4 působily halucinogenně, a tak se často stávalo, že v té tmě nasbíral někdo dost velkou dávku a byl na pár hodin doslova paralyzován. Ten, kdo se chtěl bezpečně najíst, musel počkat na výpravu na povrch, kde na světle tyto houby skontrovali a část usušili. AAron byl ve sběru obzvlášť šikovný a všichni si ho vážili. Každý sběrač poctivě donášel potravu do přídělového stanoviště, kde byla zvážená a zapsána. Vše bylo zkontrolováno a rozděleno rovným dílem pro všechny členy podzemní kolonie.

 Blíží se čas východu slunce a obyvatelé se pomalu probouzejí. Paprsek pronikající štěrbinou do prostoru osvětluje a vytváří tak uvnitř pološero. Dnes bude obzvlášť slunný den.

Mladý AAron byl připraven na výstup na povrch.

Nosiči hub se pomalu soustřeďovali u skladu a nakládali nůše. Průzkumná četa, ozbrojená bodáky, noži, sekerami hlásila, že v okolí není nebezpečí.

Jsem u hlavního vchodu, který odděluje oba světy obrovským kamenem, kterým se za pomoci dlouhé páky, každé ráno, asi 80 Promilolidí se snaží pohnout. V sobě má navrtány ocelové tyče, na nich přivázáno mnoho lan, zajišťujících oporu proti odvalení někým z venku.

Vidím udřené sousedy od namáhavého odklízení písku, navátého za noc ke vchodu.

Byla to každodenní povinnost a služby se střídaly. Dnešní den byl klidný a téměř bezvětrný. Krajinou vidíme na míle daleko. Jdu za AAronem zjistit, zda by se nemohl zeptat velitele hlídky na menší procházku po okolí.

„Ahoj, tak konečně jsem na výstupu s tebou. Vážím si toho, že mi bylo tvým otcem umožněno dostat se na povrch. Je to přeci jen zodpovědnost , abychom nebyli prozrazeni.“

„Jo, máš pravdu, ale už máš věk a znalosti, jak se zde chovat.“

Potichu odpověděl a plíživým pohybem směřoval k duně před námi. Rozhlédl se kolem a ukázal hlídce gestem, že se vzdálí 200 metrů.

 Místo je stolovou horou, tyčící se několik desítek metrů nad okolní krajinou, ze všech stran chráněné a přehledné do velké dálky.

Ukázal 2krát rukou, že je vše v pořádku a já pochopil, že můžeme bezstarostně a v klidu vyjít na průzkum vrcholu hory.

Ráno písek nedosahoval vysokých teplot, zato odpoledne už nebylo možné vycházet, protože by docházelo k popáleninám končetin. Máme čas minimálně tři až čtyři hodiny na to, abychom obešli západní část území. Znamenalo to ujít fyzicky náročnou cestu probořujícím se pískem, asi 5 kilometrů a zpět a vrátit se včas. Nikdo z ostatních Promilolidí nedokázal ujít větší vzdálenost, takže nikdo nevěděl, co se děje daleko od nás. V okolí se nenalézala další kolonie. Naším úkolem bylo sledovat okolí proti nájezdům Degenů, kteří v noci dokážou urazit delší cesty a migrují za účelem plenění, zabírání území a nalezišť hub.

„AArone, nikdy jsi nebyl na úpatí hory?“

 „Samozřejmě, že ne. Málokdo se tam odvážil. Je to dost nebezpečné. Hlavně riskuješ, že se nevrátíš v čas a spálíš se. Šlo by to možná za velmi chladného počasí a vyjít brzy.“

Tvářil se tak, jako bych se ptal na úplný nesmysl a nemožnou věc.

 Vrtalo mi hlavou, jak se dostat od hory, co nejdále.

„Co tak zjistit optimální cestu, kdy slunce osvětluje horu v určitém úhlu a vytváří stín, který zabrání ohřevu písku při cestě zpátky?“

„ Nad tím už přemýšlelo mnoho průzkumníků a stejnak zjistili, že se dostanou jen dolů a ujdou pár set metrů. Vůbec nad tím nepřemýšlej. Nejde to!

Pomalu se blížíme k úplnému okraji stolové hory, zastavujeme a hledíme do prostoru pod námi. Je to opravdu výška a sejít po skále by vyžadovalo hodně opatrnosti. Navíc zvětraliny jsou záludné. Vůbec se nedivím, že to zkusilo jen pár průzkumníků.

Obloha se zatáhla a slunce se najednou ocitlo za měsícem. Nastalo pološero. Dostali jsme strach. Nikdo nám nic takového nepopisoval a nestalo se, že by to někdo z našich zažil.

„AArone, co to znamená? Co budeme dělat? Rychle se vrátíme?“

Sluneční svit je vidět jen mezi částmi rozpůleného měsíce a osvětlující okolní mlhovinu, v níž se usadily úlomky po výbuchu.

„Já nevím, nevypadá to dobře, ale možná, že by nám právě dnes zatmění napomohlo k průzkumu pod horou. Možná, že bychom se dostali o mnoho dál, než se podařilo všem kdy před námi.“

 Každý z nás se nemohl jednoznačně rozhodnout. Oba hledíme a přemýšlíme, až AAron řekl: „Zkusíme najít co nejschůdnější cestu po skále, a když ji najdeme, slezeme dolů.“

Obcházeli jsme okraj hory a po asi kilometru přišli na přijatelné místo sestupu.

 Scházíme opatrně dolů po okrajích, přidržující se rukama kamenných výstupků.

Po hodinovém sestupu kráčíme po pevné zemi na úpatí hory. Není zde tolik písku. Chůze není tak obtížná, a tak můžeme svižným tempem vyrazit.

 Slunce je pořád nehnuto a propouští stejné světlo, jak před více jak hodinou.

 Jdeme rychlou chůzí směrem od hory. Můžeme být tak tři až čtyři kilometry daleko, kdy zastavujeme, udýchaní a žízniví.

„AArone, raději už nepůjdeme dál, nemám z toho moc dobrý pocit.“

„Dobře, ještě kousek a otočíme se. To zvládnem. Vidíš, že se dá po terénu rychle pohybovat.“

 Po chvilce se zvedáme se země a opět běžíme. Před námi nacházíme několikametrový sráz, pod nímž byla dlouhá, rovinná krajina, jakoby něčím zarovnána.

 Dostal jsem neskutečný strach, protože to vypadalo, že se tu něco děje a nic tak obrovského, uděláno něčím do země, jsem dosud neviděl.           

 Sto metrů před námi leželo několik hromádek, které dost prapodivně vypadaly. Scházíme po srázu tímto směrem a přibližujeme se.

„Co to je? Mně je zle“ Hned jsem se musel vyzvracet a nemohl na to znovu podívat.

 Byly tam hromady ostatků asi Degenů…Celé to vypadalo, jakoby je něco rozpustilo na kaši. Byly jen poznat kosti a lebky. Nesnesitelný zápach.

AAron prošel částí a prohlížel si to. V posmrtných výrazech bylo znát, že trpěli neskutečnou bolestí. Všichni měli otevřené čelisti, vyjadřující křik a utrpení. Běhal mi z toho mráz po zádech.

„Jdeme, rychle jdeme odtud!“ V dálce se však objevil obrovský stroj, pohybující se pomalou rychlostí. Velká rypadla zakusující se do země. Na tu dálku bylo slyšet až k nám dunění celou zemí. Ve vzduchu byl cítit sirný zápach a my věděli, že je zle. Blížila se doba nicoty, kdy začínají létat démoni a zabíjet vše živé. Mlhovina a zápach směřovaly od toho obrovského stroje. Chrlil oblaka dýmu a páry, která pomalu zahlcovala okolí. AAron si všiml věcí Degenů a napadlo ho podívat se do jakýchsi vaků na zádech. Někteří z nich měli na tvářích cosi, co nikdy oba neviděli. Z vaků vyndal dvě.

Utíkali co nejrychleji před rychle postupující mlhovinou k hoře. Ohlíželi se a čekali na nejhorší- na setkání s démony. Znali z vyprávění, těch málo, co přežili, že mlhovina přinášela hrůzné obrazy, bolest při dýchání, křeče a neovladatelnost těla… končící smrtí. Běželi k místu, kde sestupovali z hory.

„AArone, nestihneme vylézt! Musíme najít úkryt a počkat!“

Mlhovina už směřovala k nám a my očekávali nejhorší. Kousek od nás byly dva velké kameny, jediné místo, kde přečkat. Oba u sebe, nabízely štěrbinu, do níž jsme mohli zalést.

V prostoru čekáme  co nastane. Celou krajinu před námi pohltila mlhovina, kterou nebylo vidět ani na krok.

„Snad nám to pomůže, nasadíme je na sebe!“  Zakrývalo nám celý obličej, vidíme průhlednými otvory, celé se přitahuje pásy obklopující hlavu. Dýchání jde ztěžka. A teď zemřeme nebo přežijeme. Mám strach ze smrti. Myslím na svou dívku, první lásku, na dobu prožitou ve spokojenosti, na rodinu. Vdechuji a všímám si čerstvého vzduchu bez zápachu. Ležíme nehybně a čekáme. Nic se neděje, před námi nic než mlha, dunění a vibrace zemí. Po několika hodinách začala mlhovina mizet, obloha zrudla a my konečně viděli světlo. Burácení stroje utichlo. Na obloze byl měsíc a slunce pomalu zapadalo. Blížila se noc.

„ AArone, vyrazíme za tmy po skále nebo vyčkáme na ráno?“

Stihneme vylézt za západního svitu slunce? Vrtalo mi hlavou. Hlavně už být doma.

„Půjdem, co nejdřív!“ Opatrně stejnou cestou, po terasovité části pomalu směřujeme vzhůru. Je složité snažit se téměř v pološeru o bezpečné naleznutí pevných částí horniny. To se mi málem vymstilo, když mi pod nohou odpadl kus, držící celou váhu. Na poslední chvíli, pravou rukou uchopím výstupek a visím ve vzduchu. Hlavně nezmatkovat -klid a přemýšlení. Druhou rukou nahmatávám horninu a nohama opírám o skálu.   

Jsme na hoře a směřujeme k našemu domovu. Znamená to ujít dlouhou cestu pískem. Ohlížíme se, zda nejsme sledováni. Stopy ihned zahlazuje vítr, který nabývá na intenzitě. Písek nás šlehá do tváře a my, vyčerpáni z celodenní chůze, pomalu přicházíme k našemu domovu. Zbývá několik hodin do rozednění, kdy odvalí kámen u vchodu a my konečně budeme v bezpečí.