Psal se rok 2250

 

V okolí před vchodem byli vždy schováni strážci a rozmístěni v osmi strážných úkrytech po dvou. Ozbrojeni střežili půlkilometroví prostor okolo vchodu. Jejich úkolem bylo neslyšně sledovat a hlásit případné nebezpečí. Dorozumívali se taháním lan, které byly mezi pozorovatelnami propojeny. Vedly v jakýchsi rourách, zakopané hluboko v písku. Když bylo větrné a dujivé počasí, mohli do potrubí mluvit. Strážci ovládali tento systém dorozumívání a tak věděli, co se odehrává v každé, o asi sto metrů vzdálené pozorovatelně. Také byli napojeni na strážné uvnitř, kterým hlásili mimořádné události.

Blížili jsme se k západní pozorovatelně, připraveni dát signál hlídce.

 Každý, kdo byl vyslán na povrch, musel znát pravidla. Pro případ návratu v noci, měli průzkumníci zadány určité druhy poznávacích znamení. My měli mít obě ruce za zády.

 Jsme před pozorovatelnou. Vědí o nás a nejprve vysílají signál ostatním. Chvíli čekáme. Nic se neděje. Opakujeme to. Ptají se nás neverbálním jazykem, zda nás někdo nesleduje a zda jsou stopy zahlazeny.

 AAron jim odpověděl, že je vše v pořádku.

Vyzvali nás, abychom nenápadně vlezli k nim dovnitř úzkým otvorem. Bylo již chvíli před rozedněním a my v úplné vyčerpanosti seděli uvnitř s potřebou spánku a vyprávěli, co se nám stalo. Nabídli nám vodu a trochu sušených hub. My, poprvé uvnitř strážné pozorovatelny, jsme sledovali nejzodpovědnější práci strážců. Rozednilo se a nastalo opět slunné ráno. Po kontrole okolí jsme se mohli konečně vydat ven a viděli odvalování kamene, který zakrýval hlavní vchod do kolonie. Hned nás vyzvednuli velitelé a vedli k nejvyššímu, panu Kómovi, kde začal výslech.

„Můžete nám říci, proč jste se nevrátili do stanovené doby -maximálně čtyř až pěti hodin?

AAron: „Měli jsme potíže.“

Kóma: „Jaké potíže nastaly? Nemyslíte snad to zatmění?“

„Byli jsme právě na okraji hory, kdy nastalo zatmění a my se rozhodli slézt dolů.“

„Neměli jste zadáno lézt na úpatí, pouze pozorovat vrchol západní části! Uvědomujete si, že jste mohli ohrozit svoje životy a celou dvoutisícovou kolonii!“

Kóma: „Okamžitě vám odebírám průzkumnické pravomoce!“

Mlčeli jsme a hleděli provinile do země před sebe.

„A podrobnosti, ty nám samozřejmě řeknete! Pokud jste tam opravdu byli!“

„Ano pane. Po sestupu z hory jsme utíkali západním směrem asi čtyři kilometry a narazili na stometrový sráz, kde byly mrtví Degeni.“

„Ano, to vím od velitele strážců, který mne informoval hned po vašem příchodu za tmy. Kolik jich bylo? Měli zbraně?“

„My nevíme přesně, byli naházení na dvou hromadách a jakoby něčím rozpuštěni. Možná tak okolo dvaceti. A zbraně neměli. Jen téměř každý měl na obličeji tohle.“

Podal jsem Kómovi a jednomu veliteli věc, co se nasazovala na obličej. Prohlíželi to důkladně, zkoušeli nasadit a nějakou dobu o věci potichu mluvili.

„A co ten stroj!“

„Ten byl daleko od nás a jakoby zarovnával krajinu. Obrovskými koly nabíral písek. Potom jsme utíkali před démony, když byla mlha, která rychle postupovala.“

„Jak to že jste ještě živí?“

„Ukryli jsme se mezi balvany a nasadili ty věci na obličeje. Žádného démona jsme nezahlédli.“

V celém prostoru začali všichni potichu hovořit.

Kóma: „Ticho!“

„Takže tahle věc vám zachránila život? To by ale znamenalo, že démoni neexistují. Je to jen halucinace, jed ve vzduchu doprovázený křečemi a dušením.“

„Ten stroj vydával mlhovinu?“

„Když se přibližoval, tak nastala mlha a my hned utíkali zpátky k hoře.“

„Je tedy možné, že stroj produkuje jed do vzduchu?“

„Ano.“

„Dobře, to nám zatím stačí. Nesmíte nic o tom všem ostatním říkat, jinak bych vás musel potrestat. Nechci zde mít paniku a vyvolat nepodložené obavy. Můžete odejít do svých domovů.“

Stráže nás vedli labyrintem až do naší podzemní části domova, kde jsme mohli jít konečně spát. Doma jsem pozdravil vystrašenou ženu Akkáj a hned usnul.

 

Část 2: Návrat ke stroji 

Druhý den brzy ráno mne, a tím také mou ženu probudil velitel. „Vstávej! Kóma s tebou a AAronem potřebuje mluvit. Obleč se a jdeme hned!“

Šli jsme prázdnými šachtami. Obyvatelé ještě spali a jen pár Promilolidí  před námi, před rychlou chůzí, uhýbalo.

Vidím AArona, jak vchází ke Kómovi. Také s nějakým velitelem.

Jsme tam a zdravíme.

Kóma: „Včera jsme s veliteli rozhodli, že budeme muset prozkoumat místo nálezu toho stroje a zjistit mnoho informací. Budu stručný. Potřebujeme jednoho z vás, aby nám ukázal cestu. Musíme se tam s oddílem dostat co nejrychleji, bez zbytečného mrhání času hledání cesty pod horou.“

AAron hned odpověděl: „Já půjdu.“

„Dobře, dnes v noci vyjdeš se třemi průzkumníky a hned ráno za rozednění, až budete u kraje hory, slezete a co nejrychleji poběžíte k tomu stroji. Snažte se najít ty ostatky Degenů a donést všechny ty věci, které se nasazují na obličej. Dva z vás poběží ihned nazpět- naloženi a dva půjdou k tomu stroji co nejblíže. Nezapomeňte mít také dvě. Všichni dostanou plnou výzbroj. Můžete jít a připravit se na večer. Přeji vám hodně štěstí.“

Odešli jsme pracovat a ještě celé ráno o tom všem nenápadně mluvili.

Odpoledne, před zavalením hlavního vchodu kamenem, jsem AArona zahlédl s dalšími, jak jdou ven ke strážným pozorovatelnám se sekerami a dýkami.

Je večer a po celodenní práci hledání hub odnáším nůši, téměř naplněnou po okraj do přídělového stanoviště. Rátča a Můná mi dávají usušené a přebrané ze včerejška.

Jen mi poděkovali a popřáli dobrou noc. Doma mne čekala má žena Akkáj a já se na ní neskutečně těšil. Vždy mne namasírovala záda a celého tím dovedla do stavu absolutní uvolněnosti. Převzala učení svých dávných předků a aplikovala bodovou masáž, která vyvolávala pocit euforie.

 

Při příchodu domů mne vždy objala a my se tak nemohli od sebe několik minut odtrhnout.

„Ahoj Akkáj, tobě to ale dnes sluší!“

„Ahoj lásko!“

Objala mne a já vnímal její vůni a tlukot srdce. Hladila mou tvář dlouhými vlasy. Jen z těch pár doteků mi bylo příjemně, a aniž by něco řekla, poznal jsem jakési spojení, souznění a energii. Měla tak krásné oči, které naprosto učarovaly a doslova připoutávaly ke spojení duší.

Ulehnul jsem a ona mi nahmatávala ty správné body na těle a začala se ptát.

„Co se tady děje? Co to znamená? Nebyls včera celou noc doma a to probuzení dnes ráno velitelem stráže?“

„Nemůžu o tom mluvit. Opravdu ti nemůžu nic říct, jinak by mě  Kóma potrestal!“

„Takže je to zlý!“

Znervózněla a přestala. V obličeji zvážněla a po té zesmutněla.

„Neboj, všechno bude v pořádku! Uvidíš! Pojď ke mně.“

 „Víš, měla jsem sen, že příjdou nějací tvorové a budou s námi hovořit. V tom snu vypadali téměř jako my a přicházeli v míru. Když přišel velitel, bylo po snu.“

„To se teprve dozvíme! Teda co jsem to řekl!“s provinilým výrazem ve tváři.

„Kdo je v okolí hory?“zeptala se s vystrašeným výrazem.

A já jí začal vyprávět celý příběh.

Druhý den ráno

Probudili jsme se a nasnídali. Má žena učila malé Promilolidi vajánskému jazyku a psaní. Začínal nový den a my směřovali do práce.

Venku u vchodu bylo opět naváto mnoho písku a já měl zrovna dnes službu na odhazování. Ještě s pěti spolupracovníky nás čekala několika hodinová těžká práce, dát vše o několik metrů dál.

 Upozornilo nás varovné zatroubení rohu. Hlídka zpozorněla a všichni hleděli do dálky na potácející se postavu. Byl to určitě někdo z vyslaných a na první pohled raněný. Spadl hlavou do písku a nedokázal už vstát. Několik vojáků utíkalo za ním a snažili se průzkumníka přinést co nejrychleji ke vchodu.

Celé tělo měl rozleptané a kůži spálenou, nebylo vůbec poznat, kdo to je. Nedokázal ze sebe vydat ani slovo. Mumlal a jakoby byl v nějakém      traumatickém stavu. Naposledy vydechl a umřel.

 Nastalo ticho a všichni přítomní hleděli na mrtvé tělo.

„Zavolejte Kómu!!!“

 Jeden z velitelů běžel dovnitř a vyhlásil poplach. Všichni u vchodu zaujali místa u obrovské páky a lan, snažily se několika tunový kámen přemístit a zavalit jím vchod. Venku jen zůstali pozorovatelé ve strážných úkrytech.

 Kámen byl za několik minut na místě a my čekali, zda se bude něco dít. Signály nenasvědčovaly nějakému nebezpečí.

Přišel Kóma: „Co se děje? Jsou tu nějací nepřátelé?“

Velitel:“Nevíme, raději jsem vyhlásil stav nebezpečí! Podívejte, tenhle průzkumník se vrátil.“

„To není dobrý!“

„Přinesl s sebou ty věci. Koukněte. Je jich patnáct.“oznámil velitel.

„Zjistěte od příbuzných, zda ho dokáží poznat a pohřběte ho. Vyhlašuji stav nebezpečí. Nikdo nesmí vycházet a hlučet. Všichni vojáci budou u vchodu!“

 

Kóma svolal všechny nejhlavnější velitele a duchovní k poradě, která měla co nejrychleji rozhodnout. Každý se snažil o to, aby zde nevznikla panika.

 Nevěděli jsme ale, na čem jsme a hlavně to, zda raněného nesledovali. Zatím všichni šířili zprávy od strážců zvenčí, kde se zatím nic nedělo, kromě přicházející písečné bouře, která všem dávala naději, že zahladí stopy ke kolonii a vše přikryje.

Potvrdilo se nejhorší. Zpráva od strážců. Viděli létající světelné koule kroužící nad celým prostorem stolové hory.

Nyní bylo jasné, že o nás vědí a ustavičné létání objektů přímo nad námi nasvědčovalo, že znají přesně naší polohu.

Po nějaké chvíli odletěli směrem na západ a postupně klesali do míst, kde jsme nalezli s AAronem velký stroj.