Dva roky, dva měsíce, dva dny

Anotace: Jak jsem se stal nejen televizním opravářem...

Dva roky, dva měsíce, dva dny...

Konečně jsem dodělal v mašině poslední kus a stroj jsem definitivně vypnul. Rychle jsem si poklidil pracoviště a mazal do sprchy. Měl jsem toho po dvanáctihodinové šichtě víc jak dost. Sprcha mě zase malinko dostala do figury a ten okolní svět přestal vypadat tak ošklivě. Za dalších deset minut jsem naskočil do autobusu, který mě po pěti stanicích zase vypustil zrovna před velikým činžákem, ve kterém jsem již roky bydlel.

Cestou do kuchyně jsem zapnul televizi a ve špajzu jsem hrábl po poslední konzervě leča. Než se ohřála, vařila se už taky voda na kafe. Sbalil jsem si ještě noviny a všechno rychle nanosil před obrazovku, na které zase jednou někdo ve vášnivé diskuzi měnil svět k lepším zítřkům. Když jsem zhltnul i to poslední sousto, srkl kávy a otevřel si noviny. Jen chvilku jsem v nich očima hledal nějaké normální zajímavosti, ale pak jsem to znechuceně vzdal.

Opřel jsem se pohodlně do opěradla velkého křesla v jedné ruce hrnek s kávou a v druhé jsem se za pomoci ovladače pokoušel marně najít něco smysluplného v televizi. Venku začal skučet vítr a po chvilce první kapky udeřily do okenních tabulek. Byl jsem moc rád, že jsem to všechno ještě tak perfektně stihl. Sotva jsem si naladil nějaký kviz, zadrnčel telefon.

„ Košek...“ houkl jsem znechuceně do sluchátka.
„ Dobrý večer, pane Košku, tady je Knížková, vaše sousedka nad váma...“
„ Dobrý večer, paní Knížková, copak se děje?“
„ Ale zase mi nějak blbne televize, obraz skoro není vůbec vidět a pořád se mi to trhá. Nepřišel byste se mi na to podívat?“ vyslala malinko nejistě svou prosbu.
„ Ale, paní Knížková, já jsem obráběč kovů a né televizní technik...“
„ Já to přeci moc dobře vím, ale mám nohu v sádře a jsem přesvědčená o tom, že to zase bude jen tou pitomou anténou. Už dávno jsem to starýmu říkala, aby se na to podíval, ale víte, jak to chodí. A teď mi zase na několik dní odjel...“
„ No, já nevím...“ zaváhal jsem.
„ Prosím, pane Košek. Já tady celej den bezmocně ležím, a i když v tý bedýnce žádné zázraky nedávají, aspoň mi to tak nějak líp utíká a nemám takovej ten hroznej pocit, že jsem úplně sama a ztracená...“
„ Dobře, já teda přijdu. Ale zaručit vám nemůžu opravdu nic...“ praštil jsem sluchátkem a pádloval o poschodí výš.
„ Jste moc hodnej, pane Košku. Já opravdu nevěděla, na koho se mám teď večer honem obrátit…“ zavěsila své kypré tělo zase na berle a belhala se přede mnou do obývacího pokoje.
Světlo přicházející z místnosti ji na chvilku zepředu osvítilo a já se skoro leknutím zastavil, jak precizně na okamžik zprůsvitněla její dlouhá hebounká košilka, pod kterou snad fakt vůbec nic neměla.
„ To je v pořádku. Každej by měl v rámci svých možností přeci tomu druhýmu nějak pomoct...a vůbec když se možná jedná jen o takovou lapálii...“ vypustil jsem rádoby chytrou poznámku.
„ Pomůžete mi? Nemám ještě chodičku a některé manévry se mi dělají dost špatně...“ natáhla bezmocně paži.
„ Jistě. Musíte hezky pomalu, abyste si nakonec ještě neublížila…“ uchopil jsem příjemně teplou ruku a pomohl jí na válendu.
„ Díky. Někdy si fakt připadám tak totálně bezmocná...“ vzdychla a zavrtěla sebou tak šikovně, až se pohodlně usadila.

Při tom se jí posunula košilka na stranu a přitiskla se jí na hruď tak, že jsem zahlédl tmavé koláčky jejích prsů, z kterých vystupovaly výrazně velké bradavky.

„ Tak se na to podíváme...“ utrousil jsem ležérně a pootočil barevnou televizi, která vážila snad sto kilo. I já okamžitě poznal, že anténní kabely jsou z části vypadlé.
„ Myslíte, že se vám to povede?“ zaslechl jsem za sebou.
„ Na mě nesmíte milá sousedko tak zhurta. Musím se nejdřív v těch kabelech trochu zorientovat...“ vytvářel jsem si nutné alibi důležitosti pro své konání.
„ To opravdu nemám v úmyslu...“ omlouvala se.
„ Kde máte nějaký malý nůž?“ nenechal jsem ji ani domluvit.
„ Musíte, pane Košku do kuchyně. Tam si vyberte, co vám bude vyhovovat...“
„ Já se o to pokusím...“ usmál jsem se a moje oči zase nenechavě přeběhly její mnoho slibující hruď.
„ Máte?“ zaslechl jsem její volání.
„ Jo, mám...“
„ Pane Košku, jestli chcete, tak hned postavte na kávu. Chtěla bych vás aspoň malinko pohostit a sama bych si taky docela ráda dala...“
„ Bez problémů...“ ihned jsem zareagoval a s povzdechem se vrátil.

Starýho má ve světě a moc bych za to nedal, že si ten kabel snad sama schválně vyškubla...napadlo mě.
...moment, nejsi náhodou nějakej moc domýšlivej? ..ozvalo se okamžitě mé lepší Já.
Co bych byl...dneska je snad možný úplně všechno...
...to jistě, ale dej si bacha, aby sis neuřízl pořádnej kus ostudy…
Copak jsem neandrtálec? I když musím uznat, že tahle strádající panička je opravdu moc pěkná, tak akorát podle mého gusta.
...nech toho...je jí určitě kolem čtyřicítky a tobě je o deset míň!
A co? Mně by to určitě nevadilo. Třeba jí je opravdu jen smutno, když ji starej pořád takhle nechává samotnou...
...třeba...ale třeba bys taky mohl rychle přijít k nějakýmu úrazu…zapomněl jsi, že to je chlap jako dvě almary dohromady?
Prosím tě, nesejčkuj. Uvažuju si jen tak čistě akademicky...
...jo, ty a akademicky...to vyprávěj holubům na střeše!

„ Tak, paní Knížková, za chvilku se bude voda na kafíčko vařit...“ přešel jsem do zase rohu místnosti a ani jsem si nevšiml, že se posadila tak, aby se mohla pohodlně opírat o stěnu.
„ A opravdu se na mě nezlobíte?“ zeptala se skoro s prosíkem.
„ Ale co by? Stejně bych se tam dole v tom svým brlohu jenom nudil.“
„ Nudil? Vy a ve vašich letech? To si skoro ani představit neumím…“ usmála se.
„ Ale, paní Knížková, jako byste sama nevěděla, že z povzdálí mnohdy všechno vypadá úplně jinak...“
„ Eva, jmenuji se Eva...“ zaprosila.
„ Já jsem Jirka...“ ihned jsem jí její důvěrnost oplatil.
„ Nechci být přepjatě zvědavá, ale je to už druhý měsíc, co jste sám, že?“ ohromila mě svým přehledem.
„ Přesně, druhý a ještě jsem se z toho tak nějak ani pořádně nevzpamatoval...“ přiznal jsem se.
„ To si umím živě představit. Taková věc trvá vždycky dost dlouho, než přebolí. Ale jednou se člověk prostě rozhodnout musí, když to jinak opravdu nejde...“
„ Máte pravdu, paní Evo.“
„ Někdy jsem měla pocit, že ta vaše Jiřinka vůbec nevěděla, co tak nějak doopravdy chce...“
„ Ale to ona právě věděla moc dobře. Její hlavní zájem byly především prachy, parádit se a bavit. A když jsem to s ní natrvalo odmítal provozovat, tak to prostě dělala sama. Prý s kamarádkami. No a pak to všechno už byla jen prostá otázka času. Když jsem ji po třetí nachytal s chlapem, tak bylo rázem vymalováno...“
„ Co by jiná za to dala...takovej pěknej, poctivej a pracovitej mužskej...“ zalichotila mi.
„ Jen nechte bejt. Ono vždycky všechno má svůj rub i líc. My jsme se prostě k sobě v žádném bodě nehodili. Jen škoda, že na tak důležitý věci jeden přijde až za několik let manželství, že?“
„ A ani malinko vám nechybí?“
„ Ona? Ta tedy ni náhodou...“
„ Nemyslím jen jako manželka, ale jako žena...“ sáhla si pro cigaretu.
„ No, co si budu vymejšlet...jasně že mi ženská chybí. I když to s ní v poslední době taky za nic nestálo. Ale občas bylo alespoň něco...“
„ Opravdu?“ usmála se.
„ Hm, máte vlastně pravdu, po takový akci z lítosti bylo potom člověku akorát nedobře.“
„ A už jste se pro něco rozhodl?“
„ Máte na mysli, jako jestli zůstanu sám?“
„ Jo, přesně to mám na mysli...“
„ Určitě sám nezůstanu. Ale nejdřív se ze všechno musím trochu vzpamatovat. Ještě jsem se nenabažil toho klidu a pohody, kterou si právě vychutnávám. Až toho budu mít dost, tak uvidíme. Ale rozhodně bych se nechtěl dopracovat k tomu, že bych v bytě měl každý týden nějakou jinou.“
„ S tím se dá jen souhlasit. Ale pozor, Jiří, roky, ty se nedají zastavit...“ zvedla varovně ukazováček.
„ To je sice fakt, ale v mým věku si zase tak úplný starosti ještě dělat nemusím.“
„ Asi máte pravdu...“ povzdechla si.
„ Ale no tak. Teď jste to řekla, jako kdybyste vy už stříhala metr na důchod...“
„ Nechte bejt...mám už vdanou dceru a babkou, tou jsem už několik let taky...“
„ Vy si ze mě utahujete?“ vyhrkl jsem, i když jsem o tom samozřejmě věděl. „ Vy že jste už babičkou?“
„No právě, a když to takhle řeknete, tak to zní hned dvakrát strašidelně…“
„ Nepřehánějte. Chtěl bych jednou bejt zrovna tak krásným dědkem a mít vedle sebe tak skvěle vypadající babičku, jakou jste právě vy...“
„ Jen to s tou svou zdvořilostí zase nepřehánějte...“
„ Tak na to opravdu zapomeňte. Kdybych musel přehánět, tak se raději tématu vyhnu. Ale když se podívám na vaši pěknou postavu, pevná ňadra, krásný ruce a ještě krásnější vlasy...ve tváři máte jen jednu jedinou vrásku, která vás navíc přímo krášlí“
„ Ale Jiří, vy vůbec nevidíte moji sádru...“ odhrnula pokrývku a já místo na sádru, zapíchl své oči pod jemný bochánek břicha, kde temnila silně svůdná čerň, utkaná z jemných černých chloupků, přímo slinu na jazyk ženoucí...
„ Sádru, sádru, tu vám za čas sundají...“ položil jsem nůž na televizi a šel k ní. „ Jen se podívejte na ty krásné ruce...úžasně něžně rostlé nehtíky...“ vzal jsem jí ruku do své dlaně. „ A ty plné, rozkoš vyzařující rty...“ lehounce jsem se jejího rtu dotkl ukazováčkem. „ Ta jiskra ve vašem temném, tajuplném pohledu a vaše ňadra...“ zase jsem natáhl ruku, ale protivné pískání konvice z kuchyně mě odvolalo v tu nehloupější chvíli.
...přesně takhle jsem si to představoval... ozval se prcek...
Jen se neplaš...ale musíš uznat, že vona je opravdu pěkná baba...
...to taky nepopírám, ale zapomněl jsi na tu její almaru?
Prosím tě, však s ní ještě v posteli neležím…usmál jsem se.
...jistě, zatím..!
„ Tak a kávička je hotová. Kam ji budete chtít?“ zarazil jsem se, protože mi teprve v ten moment došlo, že to vlastně zase nebude tak úplně jednoduché.
„ Pověděl jste to moc hezky...skoro bych tomu i věřila..“ šeptla a hlavu si opřela o chladivou stěnu.
„ Co jsem řekl, je pravda, a jestli mám s něčím problém, tak je to právě s tím, že neumím lhát. Kam vám mám postavit tu kávu?“ zopakoval jsem svou otázku.
„ Když tak prosím přisuňte židli...“ usmála se.
„ Moc by mě mrzelo, kdybyste ze všeho začala být ještě smutná...“
„ Jen se nebojte. Umím reálně odhadnout svůj stav i své možnosti. Já si už nemusím vůbec nic namlouvat. Vy, Jiří, logicky v tento moment vidíte jen to, co vidět taky chcete. Ale věřte mi, že se někdy tady v hloubi své duše cítím víc jak stará ženská.“
„ To beru, takový stavy má snad každý člověk. I já mám někdy pocit, že jsem zralej do důchodu a pak bych zase mohl trhat pařezy...“
„ Tak to v tom životě asi je. S jednou věcí jsem však opravdu moc spokojená, že mi pán bůh dal zdraví. To je asi v mém nastávajícím období stejně to rozhodující. Jen když se podívám na ty mé přebytky na břiše...“ uchopila fald do dlaní a demonstrovala pravdivost svých slov.
„ Ale no tak, paní Evo. Vy to vidíte jako nehezké přebytky a já zase jako hrozně milý sametový polštářek, který prostě k vám patří.“
„ Vy jste hrozný. Ještě chvilku mluvte a já si o sobě začnu něco myslet...“
„ Nic si nemusíte myslet, ani namlouvat. Věřte mi, že hodnotím stav věcí přesně tak, jak je vidím. Připouštím, že teď vládne módní vlna hubených a vyzáblých žen, ale to všechno je jen věcí gusta a času. Moje parketa, ta to rozhodně není a nikdy nebyla a ani nebude! A ještě si myslím, že by každý z nás měl umět dobře žít s tím, jaký je a jak vypadá...“
„ Asi máte pravdu...“ poposunula se tak, aby dosáhla na svůj šálek.

Opravdu jsem zase neměl jistotu, jestli to dělá schválně, nebo to jsou jenom takové obyčejné náhody. Když se předklonila, odlepil se její dekolt od hrudi tak moc, že jsem na chvilku mohl svým zrakem vnímat nejen plnou krásu nalitých ňader, zavěšených ve volném prostoru, ale viděl jsem jí skoro až na břicho.
„ Půjdu raději na ten kabel, nebo to nedodělám nikdy...“ rychle jsem se zase přesunul na své dislokované pracoviště.

Navíc jsem měl pocit, že si byla plně vědoma toho, co je vidět v určitý moment a co ne. V každém případě jsem rychle odizoloval konce kabelů a pevně jsem je zachytil do anténní zástrčky. Sotva jsem ji zasunul do zdířky, tak sousedka radostí zajásala.

„ Já se s tímhle problémem trápím dlouhé měsíce a vy to máte vyřešený hned...“ nevěřícně konstatovala.
„ Ale co, když správně určíte diagnózu, tak to zase takové umění není...“ utrousil jsem skromně.
„ Já ji tomu mému určovala nekonečně dlouho a on pořád nic...“
„ Asi na něj nepoužíváte ty správný donucovací prostředky...“ kritizoval jsem ji.
„ U něj je velký problém vůbec nějaký prostředky nasadit. On prostě...aúúú!“ najednou zděšeně vykřikla.
„ Co se stalo!“ lekl jsem se i já, a když jsem k ní zvedl svůj pohled, viděl jsem na její hrudi přilepenou mokrou košilku, do které se vsákla vylitá vroucí káva.
„ Jiří, pomoc...prosím! hrozně to pálí...“ začala sebou házet.

Bleskem jsem jí odebral šálek, strhl jí košili z těla a rozběhl se do kuchyně. Namočil jsem do studené vody utěrku a přitiskl jí ji na zarudlou hruď. Zkřížila si ruce na prsou a s úlevou vydechla. Celá pokrývka jí po předešlých manévrech sjela z válendy a ona tam seděla nepředstavitelně ztrápená a opravdu byla chudinka celá nahá. Snad si toho ještě leknutím ani nevšimla…

„ Moment, přinesu lavórek s vodou. Máte v mrazáku led?“
„ Myslím, že ano...musíte se Jiří, podívat…“
Rychle jsem další utěrku namočil do ledové vody...
„ Položte se, prosím, na záda...“
Když tak udělala, zase jsem jí ňadra zahalil do chladivé látky.
„ Bože, to se mi ulevilo...“ zašeptala, oči se pevně zavřely a řasy se jí nervózně chvěly.
„ Jak se vám to mohlo stát?“
„ Já nevím. Chtěla jsem se posunout a píchlo mně v zádech tak, že jsem sebou nešikovně škubla a bylo to...“ šeptala a já teď poznal, jaké to je, když mluví čistou pravdu.
„ Už je to lepší?“ pohladil jsem ji na zvlhlém čele.
„ Nesrovnatelně. Myslíte si, že mi na prsou naskáčou puchýře?“
„ Uvidíme za malou chvilku…“ zareagoval jsem skoro okamžitě. „ Při troše štěstí by ani nemusely.“
„ To bych byla moc ráda...“ vydechla.
„ Není vám chladno?“ šeptly moje rty proti mé vůli a oči si nabíraly z její opravdu úžasné zralé krásy.
„ Proboha, vždyť já tady ležím úplně nahá...“ rychle pokrčila alespoň kolena.
„ Sotva vám už nejde o život, tak se náhle zajímáte o takové krásné nicnosti?“
„ Jiří, vždyť tady ležím jako kdybych se nabízela...“ rychle si sáhla pro pokrývku.
„ Já to tak ale nevidím...“ pohladil jsem jí chvějící se bříško a nerad jsem se ohnul pro cíp spadlé deky.
„ Jirko, prosím...“ natáhla zase svá kolena a já ji do půli pasu přikryl.
„ Ukažte, vezměte si tuhle čerstvě namočenou…“ opatrně jsem jí sundal utěrku, z které se již pomalu začalo kouřit.

Než jsem jí novou přiložil, sundal jsem její dlaně a pozorně si prohlížel popáleniny. Ona ležela skoro odevzdaně a nebránila se už vůbec ničemu.

„ Tak jak to odhadujete?“ šeptla.
„ Myslím si, že jste měla ještě jednou veliké štěstí v neštěstí…“ zase jsem jí přiložil obklad.
„ Moc vám děkuju...“ stiskla mi vděčně ruku.
„ Mám vám uvařit novou kávu?“
„ Jestli vás to nebude moc obtěžovat, tak ráda. Z téhle jsem si stačila s bídou jen jednou usrknout...“
„ Jak můžete hovořit o obtěžování?“ ohradil jsem se a rychle vstal.

...tak kamaráde, nepředpovídal jsem ti to?
Já jsem ji schválně neopařil. Dělal jsem, co jsem mohl. Nebo se snad mám na ni teď, když mě nejvíc potřebuje, vykašlat?
...to rozhodně ne, ale situaci zneužívat nemusíš...
Ty do toho zase nějak moc vidíš!
...vidím, co vidím a upozorňuji tě, že ani tchoř neloví ve vlastním domě...
A víš, že mě dneska mimořádně nebavíš?
...vím a beru to na vědomí...jen si následně zase u mě nestěžuj...
„ Není potřeba ještě vyměnit obklad?“ staral jsem se ihned, když jsem vstoupil s čerstvou kávou.
„ Asi ano...i když už cítím určitou úlevu, jako by ta hlavní vlna bolesti začala konečně ustupovat.“
„ To je moc dobré znamení...“ usmál jsem se a stáhl z její hrudi mokrý obklad. Naše pohledy se opět potkaly.
„ Evičko, vy máte najednou...“ udělal dlouho pomlku v naději, že ona sama naskočí.
„ Co mám najednou?“ skoro se polekala a zvedla hlavu.
„ Né, to jsem neměl na mysli, vy máte najednou takový zvláštní pohled...“ zadíval jsem se pevně do jejích očí, až se jí na tváři roztančil ruměnec.
„ Vy jste mě teď ale vylekal...“ zavřela je, což pro ni to byl ten nejjednodušší únik.
„ To jsem opravdu nechtěl...“
„ Naposledy se o mě tak krásně starala moje maminka...“ zase špitla a pootočila ke mně svou tvář.
„ Opravdu to je už tak dlouho?“ pomalinku jsem se přibližoval k jejím rtům.
„ Opravdu...“ zase zavřela oči a ty své krásné lehce se chvějící rtíky mi nastavila v očekávání mého dotyku. Když se skutečně spojily, cítil jsem rostoucí teplo, které se mi rozlévalo po těle zrovna tak rychle, jakou rychlostí rostl její lehký savý přítlak. Lehl jsem si podél jejího těla a svou ruku jsem položil na chladnou utěrku. Sotva jsem několikrát pohnul prsty, už se stal ten malý a vždy tak úžasný zázrak. Její bradavka se rychlým probuzením zhutnila a narostla do úžasné velikosti.

„ Musím zase vyměnit obklad...“ zašeptal jsem.
„ Vyměň...prosím, vyměň...“ zvedla ruku.

Vstal jsem, ona si sedla a zase se opřela o stěnu. Byla moc hezká s tím svým neposlušným pramínkem černých vlasů ve tváři...
„ A né aby ses zase polila...“ opatrně jsem jí podal šálek.
„ Neboj se, ty můj úžasný sousede. Ty snad ani netušíš, jak mi je najednou s tebou krásně...“
„ To ale asi nebude tím opařením, že?“
„ Pojď si, prosím, ke mně zase sednout...“
„ Jo a opaříme se oba…“
„ To bych moc nerada. Podívej se ještě jednou, asi to bude dobrý že?“ spustila ze svého těla obklad.
„ A pálí tě to ještě, když ji nemáš na těle?“
„ Ani ne...“
„ Tak to jsme opravdu vyhráli. Už si ji tam snad ani nedávej...“ klekl jsem si vedle na zem a nechal svou dlaň proběhnout po části její zdravé nožky.
„ Vypadá líp než ta sádrovaná, co?“
„ Sádrovaná...já nevím, já na tu zasádrovanou nevidím...“
„ Taky na ní není co k vidění...“
„ A mohu se o tom sám přesvědčit?“
„ Jistě...“ kývla na souhlas a určitě si neuvědomila, že mi vlastně nejde o to vidět sádru.
„ To já se zase podívám...“ stáhl jsem z ní deku.
„ Povídal jsi ale, že se chceš podívat tam na tu sádrovanou…“
Já vím, co jsem povídal...“ políbil jsem jí nárt a vyběhl dlaní přes koleno a pomalinku pokračoval výš.
„ Je to, jako by ses mě dotýkal elektrickým proutkem.“
„ Opravdu tak nepříjemné?“
„ Né tak nepříjemné, ale tak krásně opravdové...“
Když jsem doběhl až nahoru a dotkl se režných chloupků, silně se zachvěla.
„ Podržíš mi na vteřinku šálek?“ vymyslela si obranný manévr, ve kterém jsem jí ještě stačil jednou políbit nožku.
Sjela svým tělem o poznání níže a zase si jej opatrně vzala.
„ Kdy jsi se naposledy miloval?“ špitla.
„ Já?“ podivil jsem se ve snaze získat trochu času na rozmyšlenou. „ Už si to neumím časově ani vybavit...“
„ Opravdu ne? To je už tak dlouho?“
„ Je a určitě to bylo naposledy ještě s mojí ženou...“
„ Hm...tak to už musí být opravdu dost dlouho. Jak to bez problémů můžeš vydržet?“
„ A tady někdo tvrdil, že je to snad bez problémů?“
„ Ale...“
„ Není žádné ale...“ pokrčil jsem rameny.
„ Kůň aby to vydržel, že?“ usmála se s pochopením.
„ To máš tedy pravdu...a jak jsi na tom ty?“
„ Co já?“ povzdechla si.
„ No, kdy jsi ty měla naposledy své potěšení?“ nedal jsem se už odbýt.
„ Když ti to povím, tak se jen nahlas zasměješ...“
„ Proč si to myslíš?“
„ Protože je to déle jak tři měsíce...“ schovala špičku nosu do šálku a rychle si srkla kávy.
„ Moment, ale v tom případě tady není něco v pořádku...“
„ Tady v této místnosti je úplně všechno v pořádku, ale můj muž už dlouho není v pořádku...“
„ To bych do něj nebyl nikdy řekl. Vždyť je to chlap jak hora…“
„ Co do hory, když je drolivá...“
„ A už jste něco podnikli?“
„ Něco jsme už zkoušeli, ale moc velký efekt to nemělo. Lékař říká, že kořen problému je v psychice a že by musel rozhodně změnit zaměstnání. Ale o tom zase on nechce ani slyšet.“
„ A co s tím děláš ty? Máš milence?“ vypustil jsem zkusmo.
„ Zatím ještě ne...“
„ Takže jsi zrovna na cestě svého hledání?“ provokoval jsem lehounce.
„ Ani k tomu jsem se ještě neodhodlala...“
„ A po našem setkání?“
„ Nedal jsi mi zatím moc času k přemýšlení...“
„ K přemýšlení né, ale jinak?“ pohladil jsem zase její nožku a významně se podíval na černé kudrlinky.
„ Jistě, to všechno mi dělá víc jak dobře, ale věk mi u nás malinko neštymuje...“
„ Prosím tě, to snad ani nemůžeš při své inteligenci myslet vážně. Nepozvala sis mě nakonec jen proto?“
„ Jirko, přísahám, že ne!“ lekla se tak, až viditelně zbledla.
„ No tak. Já jsem to tak opravdu zase nemyslel. Jen mě to teď napadlo...“
„ Mně to poprvé napadlo, až když jsi vařil tu kávu...“
„ To je zvláštní, tam jsem si tuhle otázku taky položil.“
„ A co sis odpověděl?“
„ Všechno dopadlo velmi dobře, jen na jednu věc jsem si odpovědět nedokázal...“
„ A to?“
„ Do jaké míry by ten svazek tebe nebo mě omezoval?“
„ Jak to myslíš?“
„ Úplně jednoduše. Ty se mi moc, opravdu moc líbíš a jako milenku bych tě z fleku bral bez jakýchkoliv výhrad. Ale určitě pochopíš, že nemůžu být do konce svého produktivního života v roli pouhýho milence...“
„ Jistě, to chápu. A kdybych ti zaručila úplnou svobodu ve vlastním rozhodování?“
„ Tak bych do toho určitě šel. Ale co manžel?“
„ Myslím, že když bychom to ututlali před veřejností, tak by rozhodně nic nenamítal. Několikrát mi to už s velmi rozumným zdůvodněním sám navrhoval.“
„ To si tedy neumím už vůbec představit...“
„ Věř mi, nevymýšlím si ani slůvko.“
„ Tak proč jsi to neudělala?“
„ Nevím, asi mi ho bylo líto, nebo jej i přes to všechno pořád ještě miluji...“
„ To se nějak vymyká mé schopnosti chápání!“
„ Tak složitý to zase není. Také on mě třeba miluje tak moc, že nechce, abych trpěla. A když mi není schopen on sám dát to, co jako normální člověk potřebuji…“
„ Tak to bych asi nikdy nedokázal. Tohle skutečně dokáže jen člověk s velikým srdcem...“
„ Co ty víš? Kdyby ses dostal do podobné situace?“
„ To je pravda. Jsou věci, které si člověk musí nejdřív prožít, aby je také mohl svým nitrem docítit.“
„ Tak to přesně je.“
„ Stejně bych se ale bál, že když si jednou tu správnou ženu pro sebe najdu, tak že ti moc ublížím...“
„ Jistě že by to zabolelo, ale když se do toho s touto podmínkou jde, tak je na to člověk už tak nějak připravený...“ povzdechla si.
„ No nevím! Ten život je někdy stejně pořádný smotanec, že?“
„ A nejen smotanec. Vezmeš si ho?“ podala mi prázdný šálek.
„ Ukaž...“ postavil jsem jej na stolek a lehl si k ní.

Lehce mě objala. Moje rty se našpulily, malinko jsem stočil hlavu a konečně jsem dostal možnost si tu překrásně svůdnou nádheru taky vychutnat...

„ Ty dokážeš být tak neuvěřitelně něžný a milý...“ zaslechl jsem její šepot.
Moje pravá ruka se rozběhla po jejím vzdychajícím těle. Bylo opravdu teple sametové a když jsem se propadl k napnuté slabině a pohybem zaškemral, zdravá noha se pokrčila a pomalinku se vyklonila do strany.
Teď jsem už s jistotou věděl, že mohu beztrestně vypustit svou mazlivou fantazii v plném rozsahu. Kouzlil jsem a čaroval, líbal a sál, hladil i silně tisknul všechna ta kouzelná místečka provokující z hloubi těla touhu po milování.
Když se mi ji povedlo již po několikáté vyvést do stavu krásného uvzdychaného úletu, bleskem jsem se rozhodl a strhal ze sebe své oblečení. Její tělo jsem stočil na bok tak, že zasádrovanou nožku měla nataženou a tu zdravou v koleni silně pokrčila a přitiskla si ji až na hruď. Opatrně jsem k ní zezadu zaklekl a ponořil se netrpělivě do její roztoužené studánky.

Její zoubky se zasekly do polštáře, ale tělo bylo strnulé jako by ještě pořád vyčkávalo další dění. Teprve když jsem pomalu, pomalinku stupňoval své pohyby, začala se ke mně přidávat tak, až hlasitým výkřikem si sama odstartovala svůj divoký běh. Trvalo jen chvilku, než se ke mně silou přitiskla a na pár vteřin znehybněla.
Své pěstičky silou zatnula do polštáře, zadeček se malinko nadzvedl a já cítil, jak se uvnitř, v hloubce její studánky bortí břehy, propouštějí bohatou horkou zálivku, masírují mě silnými stahy…bylo to krásné až k zešílení. Sotva však hlasitě vydechla, otevřela své pěsti a znova vyrazila do šíleného protiútoku. Za chvilku se vzepřela o své zdravé koleno, udělala veliký kočičí hřbet, já ji pod sádru zasunul rychle polštář a můj prostup se znásobil o dalších pár rozhodujících centimetrů.
Druhý polštář, který použila jako tlumič svojí hlasité vášně, to nevydržel. Když se otevřela i má stavidla, velký třesk nás srazil zase do těsného objetí. Po chvilce silná křeč povolila a ona v malém něžně krouživém pohybu dolaďovala zbytky rozkošné krásy...

Ze sladkého blouznění jsem se probral až dlouho po půlnoci. V místnosti žila jen rozsvícená zrnící obrazovka a její ruka, která se zkoumavě vytrvale procházela po mém již klidném těle.

„ Ty už nespíš?“ zeptal jsem se přiblble, jako bych byl po celou tu dobu vzhůru.
„ Já, jestli nespím?“ zasmála se. „ Já už hodiny hlídám klid tvého spánku...“ něžně mě zatahala za rozčepýřený drn v mém klíně.
„ Já jsem opravdu usnul?“
„ A jak zdravě...“
„ Takže jsem pořádně chrápal, co?“
„ Né pořádně, krásně a spokojeně...“
„ Jsi v pořádku, nebolí tě nic?“
„ A mělo by?“
„ Já nevím...“ políbil jsem ji na ňadro.
„ Nebolí mě opravdu nic a navíc je mi hrozně krásně po těle a hlavně po duši...“ přimazlila se.
„ Ty jsi mě tak nádherně převálcovala, že jsem si ani nestačil dát pozor...“
„ To není opravdu žádný problém...“ políbila mě na rameno.
„ A noha?“
„ Na tu jsem měla neuvěřitelný vztek...“ přiznala se.
„ Rozsviť, podívám se...“
„ Musí to opravdu být?“
„ Musí, já si taky potřebuji odskočit...“
„ A vezmeš mě hned s sebou...já musím také...“
„ Tebe vezmu s sebou, kam si to jen budeš přát...“
„ Opravdu?“
„ Samoška, pojď...“
„ Pomůžeš mi vstát?“
„ Jistě. Co to proboha je?“ třeštil jsem pohled na skoro půlmetrové růžové kolo na prostěradle.
„ Jo, příteli, to je jen malinká daň za nekonečně dlouhou milostnou absenci. Ale neboj, opravdu to neznamená vůbec nic špatného...naopak…“ políbila mě na tvář.
„ Já už se lekl, že jsi byla ještě poctivá...“
„ No…máš pravdu, po tak dlouhé době to skoro vyjde nastejno...“
„ To je taky pravda. Pojď, zavěs se do mě...“
„ A jinak jsi byl se mnou spokojený?“
„ To není spokojenost, co naplnilo moje nitro. Takový nádherný uragán jsem ve svém životě ještě nezažil...“
„ A to je špatně nebo dobře?“
„ To je víc jak dobře. Nechceš podat košilku?“
„ Ráda bych, ale jak jsem tě poznala, tak ty mi ji stejně nepodáš! Za prvé ji mám politou a za druhé si chci i já tvou nahotu tak malinko vychutnat.“
„ Ale nepovídej?“ musel jsem se usmát.
„ Ty jsi takovýhle kruťas na slabou, bezmocnou a ještě k tomu zraněnou ženu?“
„ Jo kruťas říkáš...a na slabou, bezmocnou ženu?“
„ No, jen se na mě podívej, jak hloupě vypadám takhle nahatá a bezmocná...“
„ Ty si umíš předem všechno nejen zdůvodnit, ale také patřičně zošklivit, že? Pro mě je tento pohled něčím absolutně výjimečným a krásným. Tak mi to, prosím, dopřej...“
„ Alespoň mě nekul...“ zahrozila.
„ Tak už pojď, ty kecko, nebo budeš mít ještě jeden flek na koberci...“
„ Podívej se sám...“ zastavila se na chodbě před zrcadlem, do kterého jsme se vešli oba. „ Břicho mi visí a prsa...“
„ Jestli chceš, tak zhasnu, a nebo ti budu dávat tak dlouho za pravdu, až ti uvěřím a budu se muset rychle porozhlédnout po nějaké jiné sousedce...“

Už neřekla raději vůbec nic. Když jsem za její pomoci převlékl válendu a znova jsme si lehli, tak jsme spali jako ty nejspokojenější mimina na světě. Ráno jsem samozřejmě zaspal a nezbylo mi nic jiného, než po letech zase jednou vyhledat lékaře. Ten se nad mými výmysly ani nepozastavil a předepsal mi preventivně deset dní klidu na lůžku, co jsem doslova a do písmene splnil...tedy to lůžko!

Naše vzájemná sousedská výpomoc hlavně ve věci duševně tělesné trvala přesně dva roky, dva měsíce a dva dny. A tu poslední noc na ten rozhodující den jsme spolu promilovali doslova celou.

Bylo mi divné, proč ráno v pět hodin trvala na tom, abych odešel do svého bytu. I když jsem se dost dlouho bránil, nakonec jsem ji poslechl a doma si ještě znechuceně lehl. Všechno mi to došlo, až když mě hlasité bouchnutí těžkých dveří stěhovacího vozu surově probudilo.

Lehl jsem do otevřeného okna a než jsem vůbec stačil pochopit, co se vlastně děje, nestihl jsem jí ani na rozloučenou zamávat.
Moje tolik milovaná sousedka mi zmizela do trvalého nenávratna a mně navždy zůstaly jenom překrásné vzpomínky...

***