Akt

Anotace: Každý umělec je svým způsobem schizofrenik

Právě jsem končil čtvrtý ročník lékařské fakulty. Měl jsem před sebou ještě jednu zkoušku. Byl čtvrtek a já jsem se rozhodl, že zajdu k Bedně (to byla místní hospůdka, oficiálně U Bednaříků). Moc jsem toho ale nevypil, sedla si ke mně dřív, než jsem stačil dopít první půlku. Už dřív mě zaujala, žačka z vedlejšího kruhu. Chvíli jsme si nad láhví tequily povídali, pak jsem jí pozval na skleničku vína ke mně na kolej. Bylo to kvalitní červené víno, které mi z Francie posílal každým rokem kamarád Honzík. Na dno jsme se mu ten večer ale nepodívali. ,,Jsi moc pěkná‘‘ vypadlo ze mě. Nebyl jsem zamilovaný, ale byla to pravda. V jejich očích se objevilo zmatení. Na chvíli je sklopila, pousmála se a dál to šlo velmi rychle, bez cizího přičinění ovšem. Měl jsem výhodu. Nedávno začal červenec a mí dva drazí spolubydlící v této době, jak jsem je znal, již proháněli své motorky po evropských dálnicích – to se už tenkrát mohlo. Pokoj tedy skýtal soukromí. Ona byla vyčerpaná, nevím jestli mnou, nebo prožitkem dlouhého dne, rozhodně ale brzo usnula. Já chtěl spát taky, jenže jsem si v sobě nesl jistou formu umění. Maloval jsem rád a dokonce jsem své obrazy prodával po různých pražských sklípcích. Když se podařilo, střelil jsem malbu i za 20 tisíc, nestěžoval jsem si, byly to tenkrát skoro dva měsíční platy. A zrovna tady na vysokoškolské koleji, pokoji číslo xy, mladého 7. července před jednou ráno na posteli kde se před chvíli z dvou těl stalo jedno, se mi stalo to, co nás umělce čas od času potká. Políbila mě múza, ale pořádně. Nevydržel jsem ležet ani vteřinu, vstal jsem, vytáhl z kouta stojan s plátnem. Nepotřeboval jsem si udělat ani náčrt, rovnou jsem začal malovat štětcem. Inspirace ležela přímo přede mnou, nahá spící kráska s rozpuštěnými havraními vlasy a kůží sametovou, čerstvě umytou.
Všímal jsem si všech drobností, neboť pouze propracované detaily vytvoří kvalitní celek. Zvlášť jsem si pohrál s jemným úsměvem ve tváří, jenž snad byl posledním zbytkem rozkoše na ženském těle z předchozího milování a vůbec s obličejem samotným. Poprvé jsem si uvědomil, že zachytit výraz spících očí je ještě těžší, než očí otevřených; unavené řasy i obočí. Dbal jsem, abych všechny křivky zachytil co možná nejvěrněji. Pečlivě jsem nanášel vrstvy barvy, jež symbolizovaly ňadra a boky, neboť tyto partie předně určují ladnost ženy. Na větší problém jsem během malování nenarazil, snad i proto, že chvilku zpátky jsem každý kousíček dívky pečlivě ústy studoval. S malbou jsem byl brzy hotov. Tak brzy, že kvalita značně převyšovala dobu provádění. Nechal jsem obraz zaschnout a chystal se jej stočit, abych ho mohl prodat opět v jednom z těch pajzlů. Téměř jsem překročil práh z pokoje, jenže mě něco vrátilo zpátky a donutilo abych si lehl zpět na postel mezi zeď a dívčí tělo. Dnes mohu říci, že to byla zřejmě láska. Měl jsem zvláštní radost z toho, že jsem zabránil bláznivému umělci ve mně, aby prodal tak vzácnou a tajemnou něhu, jež akt zobrazoval. Ráno mě pak probudila věta: „Jé, tys mě tak krásně namaloval!“ a já jsem pochopil, že žádná částka, kterou bych v noci utržil, by mi nenahradila těchto šest slov, které tenkrát pronesla má dnešní manželka.