I remember the time

Anotace: Tahle povídka je trochu netradičně věnovaná ne mému příteli, ale kamarádce:-)

Nebyl si na sto procent jistý, že dělá správnou věc, když za ně za oba platil útratu a bok po boku odcházeli směrem k jejímu hotelu. Stále ještě nebylo nic rozhodnuto, stále měl spoustu času couvnout. Tohle přece nebyl jeho styl. Jak dlouho ji znal – tři hodiny, možná čtyři? „Nic to zatím neznamená,“ ujišťoval se, ale sám věděl, že jestli ji doprovodí až domů, nerozloučí se s ní přede dveřmi. Věděl, že ho pozve dál, nic zatím nenaznačila, ale prostě to věděl. Podle jejích pohledů, podle občasných náhodných dotyků, podle jejího smíchu.
Tohle přece nebyl jeho styl, říkal si. Celé roky s Clarie, předtím jiný dlouhodobý vztah. Obě je dokonale znal, žádné úlety na jednu noc. A teď najednou, bez varování, přijde ona. Nebylo nic, co by ho formálně zdržovalo, Clarie už si dávno užívala s někým jiným, jen on se stále užíral, ale ač by to nahlas nepřiznal, bál se. Starého psa novým kouskům nenaučíš, říká se. Jenže nechtěl o ni přijít. Nechtěl přijít o první ženu, která ho po Clarie přitahovala. A sama mu řekla, že neví, jestli jej vůbec ještě stihne vidět jindy než dnešní večer. Raději by si dal načas, když se nad tím zamyslel, připadal si v podstatě nezkušený, tolik let neměl v posteli jinou ženu, než právě Clarie, nedokázal už si ani nikoho jiného představit. Ona zřejmě ano a dnes se konečně jejich účty vyrovnaly. Jenže ten čas neměl. Měl dnešní noc, a bylo mu jasné, že kdyby toho nevyužil, litoval by.
Byla už dávno tma, ale noc byla teplá. Byla oblečená jednoduše, ale žensky. Mohla být o dobrých deset let mladší než on, nějakých pětadvacet, krásná, podle přízvuku zřejmě původem cizinka. Usměvavá a zábavná, ale v očích měla něco, co jí dodávalo vážnější a snad i trochu starší vzhled. Nebyla bezstarostná a zjevně už se nějakou dobu musela starat sama o sebe. Žádná bezstarostná čerstvá absolventka školy, jako tolik žen v jejím věku. Měla bledou pleť, mnohem světlejší, než u nich bylo běžné. Však mu taky hned řekla, že je jen na služební cestě. Pouze několika denní pracovní výlet na jih. Vlasy měla dlouhé, světlé, spletené do copu. Líbilo se mu to, nebyl to zrovna tradiční účes, působil téměř dětsky nevině. Nebýt onoho výrazu světle modrých očí, vypadala by jako andílek.
Kráčeli ulicí bok po boku a poprvé za večer nemluvili. Snad i ona přemýšlela. Utěšovalo ho, že nepůsobila jako žena, která podobné známosti vyhledává pravidelně. Vyvolávalo to v něm alespoň o trochu větší jistotu. Byla pravda, že i ona vypadala zamyšleně. Kdo ví, možná, že se dokonce ve svém odhadu spletl. Možná, že od něj neočekává víc, než pouhý doprovod.
Na to se mu to ticho mezi nimi ovšem zdálo až příliš napjaté.
Cesta trvala necelých patnáct minut, i s vyzvednutím klíče na recepci. Když čekal, než odemkne dveře, jeho nervozita dosáhla vrcholu. Nepozvala ho dál, na druhou stranu se s ním ani nijak nerozloučila ani mu jinak nenaznačila, aby odešel. Přesto si připadal značně nejistý, když bez jediného slova vešla do pokoje. Nicméně za sebou nezavřela dveře a tak ji následoval.
Pokoj byl jednoduchý, nebyla žádná milionářka, ani extra bohatá obchodnice. Nechtěla se o práci bavit příliš podrobně, a z toho, co mu řekla, si příliš jasný obrázek neudělal. Nicméně bydlela v jednom z mnoha hotelů, které se specializují na ubytování právě takovýchto obchodníků a podnikatelů – prostě a jednoduše zařízené pokoje pro jednoho až pro dva, malá koupelna, snídaně v ceně, internet na pokoji. Zavřel za sebou dveře a podíval se na ni. Poprvé za večer se neusmívala a prohlížela si ho až překvapivě pozorně a zamyšleně. A znovu si uvědomil, jak zvláštní a krásná žena to byla. Odkud že pocházela? Nějak si na to teď nedokázal vzpomenout. Ale určitě se jí na to ptal.
„Omlouvám se, nečekala jsem, že si sem někoho pozvu,“ pokrčila omluvně rameny a na rtech se jí znovu objevil úsměv, který ji dělal o dobré tři, čtyři roky mladší. Když se smála, věřil by jí, kdyby mu řekla, že je jí dvacet. A její smích se mu hrozně líbil.
„Rozestlaná postel mě nepohorší,“ poznamenal. Ani oblečení přehozené ledabyle přes židli. Spíš ho to potěšilo. Opravdu to působilo tak, že tu dnes nikoho nečekala. Těšilo ho to. Znamenalo to, že není jen někdo, koho si namátkou vyhlédla na dnešní noc. A líbila se mu i její současná rozpačitost.

I remenber the time, the time we had
I remember the things that used to make you mad

Za okny auta přecházeli chodci, byli v podstatě rychlejší, než oni. Další z dopravních kolapsů, nebo snad po dobu, než opraví několik ulic poničených při povodni, stálý stav dopravy. Seděla na zadním sedadle a dívala se ven. Byla už tma, kdo ví, kolik hodin přesně? Mohla by se zeptat, ale nechtělo se jí mluvit, koneckonců to ani nebylo důležité. Byla dostatečně ztracená ve vlastních myšlenkách.
Bylo to ani ne dvacet čtyři hodin, kdy touhle ulicí procházela v úplně jiné náladě. Věděla, že to není zrovna profesionální ani morální, ale nedokázala odolat. Byla sama až příliš dlouho. A i když ten pocit nikdy dřív neřešila podobně – vlastně ani nevěřila, že by tak řešit šel, s ním to bylo něco jiného.
Potkala ho náhodou, když se chystala večeřet. Začali se bavit kvůli nějaké hloupé zámince, a skončili spolu na večeři. Už dlouho se tak uvolněně nesmála a nebavila jako s ním, bylo jen logické, že se jí nechtělo loučit. Byl poměrně výrazně starší než ona, od jeho třicátých narozenin už určitě nějaký ten rok uplynul, a snad ani nebyl na první pohled atraktivní, ale něčím ji přitahoval, ať už to byl vzhled, zvláštní příjemný hlas, nebo to, jak ji dokázal rozesmát dřív, než se vůbec navzájem představili. Nevěděla, jak ho požádat, aby neodcházel, asi by to ani nedokázala bez toho, aby si připadala lehce nebo vlezle, a tak mlčela a doufala. A zdálo se, že ani jemu se nechce pryč, v restauraci seděli až do zavírací hodiny a poté jí nabídl doprovod, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc. Neodhodlala se ani k tomu říct nahlas taková jednoduchá dvě slůvka jako „pojď dál,“ ale naštěstí její pozvání i tak pochopil. A přes to, jak si zpočátku připadala nejistá a vyplašená byla ráda, že se k něčemu takovému odhodlala.
Jistě, rodičům by vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, kdyby ji viděli, jak si klidně vede cizího muže v cizím městě do hotelového pokoje, jenže doby, kdy se řídila podle jejich rad už byly dávno pryč. Bylo zvláštní, že si na ně zrovna v téhle chvíli vzpomněla. Rodiče by přece jenom nebyli jediní, kdo by nebyl zrovna nadšený její náhodnou známostí, zvlášť zrovna v ten den. Ale ona se rozhodla zapomenout na všechny omezující dobré rady, včetně těch co se jí snažilo udělit vlastní svědomí. Jak dávno to bylo, co ji naposled někdo obejmul? A možná, že si to jen namlouvala, ale připadalo jí, že i on se cítí podobně. Že ani jemu nejde jen o to se s ní vyspat.
Přesto, když zůstali stát tváří v tvář v jejím pokoji, pohltila ji nejistota. Vždyť vlastně ani nevěděla, co má dělat v tu chvíli, nebyla si najednou ani jistá, jestli oba dva očekávají stejné pokračování noci. Poslední, co chtěla, byl anonymní sex, po kterém by se zvedl a odešel. Jenže copak se ho mohla zeptat, zda má v plánu opustit ji hned poté, co si užije? A zjišťovat, proč s ní vlastně šel? Co konkrétně od toho čeká?
Naštěstí vyřešil její rozpaky za ní, když k ní přešel a pohladil ji po tváři. To gesto působilo tak nějak...nedokázala to přesně vysvětlit, ale jako by způsobilo, že se jí kolem srdce rozlil hřejivý pocit. Naklonila se k němu, aby ho políbila. Opatrně, jemně, jako čerství milenci, ne jen dva lidé, kteří se náhodou potkali, jen před několika hodinami. On přitom prsty pátral po její tváři a přivřenými víčky viděla, že má zavřené oči.
Dlouhé hodiny jen mluvili, a teď se stejně pomalu poznávali jen pomocí rtů a prstů. Ochutnávali rty toho druhého, obličej, později krk a šíji. Také zavřela oči a vnímala jen jeho doteky a jeho vůni. Možná, že to byla právě ona, co ji tak přitahovalo, nemohla se jí nabažit.
Ani tehdy neměla představu o čase, o tom, jak dlouho trvalo, než se poprvé dotkla knoflíků na jeho košili, než je začala rozepínat. Navzájem se svlékali, kousek po kousku, beze spěchu. A zkoumali každý čerstvě odhalený kousek kůže. Čím méně oblečení na sobě měl, tím víc se jí líbil. A chtěla ho, ne tou bláznivou, neovladatelnou touhou, že by ho musela mít hned, ale chtěla si ho pořádně užít a vychutnat, chtěla si cítit bezpečně v jeho náručí. Většinou neměla potřebu se u někoho schovávat, dokázala se s tím, co ji potkávalo, poprat sama, ale z něj měla ten pocit, že dokud bude skrytá u něj, nemůže se jí nic stát, ani kdyby okolo zuřila apokalypsa.
Auto zrovna míjelo restauraci, ve které včera večeřeli. Pomaličku, sotva rychlostí chůze. Co by za to dala, kdyby mohla vrátit čas a užít si včerejšek ještě jednou. Nic neměnit, o to nešlo. Jen mít znovu čas, znovu si to celé projít, znovu se cítit tak krásně. Zavřela oči, když viděla ze dveří vyjít spokojeně vypadající pár. Snad ani netušil, jak hluboko se jí dostal do hlavy a do srdce. Jeden hloupý večer.

And I wish I could turn back the time

Měla nádherné tělo. Nebyla drobná, ani příliš vysoká s širšími boky, snad slovanský typ postavy. Podle všeho ráda sportovala, nebyla hubená, ale pod světlou, jemnou kůží se lehce rýsovaly svaly. Jako úplně poslední jí rozpustil vlasy, které jí sahaly kousek pod lopatky. Když je neměla spletené do copu, vypadala o trochu starší a také vyzývavější.
Následoval ji do koupelny, kde se spolu vtěsnali do sprchového koutu, který byl konstruovaný zjevně jen pro jednoho člověka. Smála se, když se snažili vejít, navzájem se umýt a neustále nechtěně neotvírat dveře a cákat vodu ven. Než skončili, byla na zemi učiněná potopa.
Bylo na ní poznat, jak je se svým tělem spokojená, a to se mu líbilo. Snad se mu i ráda předváděla a provokovala ho tím. Chvíli si před ním i hrála sama se sebou a nespouštěla z něj přitom pohled. Nevinnost, kterou na něj působila ještě v restauraci, byla ta tam. Zmizela spolu s oblečením a sponou z vlasů. Smyla ji voda.
Přímo ze sprchy zamířili do pokoje. Přes to, jak dlouho ji znal, by mohl říct, že to bylo jedno z nejtradičnějších milování, které kdy zažil. Což by nemyslel nijak zle. Položila se na postel a on se sklonil nad ni. Líbal její tělo, ještě plné kapiček vody, prsty je roztíral. Nemohl se jí nabažit.
Není snad tradičnější poloha, než ta, ve které do ní vstoupil. Objala jej nohama a rukama ho hladila po zádech. Začali pomalu, jako ve filmech, a také skoro společně skončili. Celé mu to připadala jako nějaká dokonalá pohádka pro dospělé. Mohlo být něco takového vůbec pravda?
Zůstali ležet vedle sebe, oba na boku, stále v objetí. Hladil ji po tváři a nemohl si pomoct, aby se z legrace nezeptal.
„Co jsi vlastně zač? Nějaká víla?“
Usmála se. „Kéž by,“ odpověděla.
O chvíli později usnula, schoulená v jeho náručí, a on poslouchal její dech. Nechtělo se mu spát, a užíval si ten pocit, takový pocit, jaký neměl už děsivě dlouho. Ráno se jí bude muset zeptat, kdy ji bude moct znovu vidět. Ne jestli, ale kdy. Nechtěl, aby ten pocit trval jen jedinou noc. Vždyť pokud se cítila alespoň trochu podobně, musela sama chtít najít nějaké řešení. Neměl sice žádné osobní zkušenosti, ale věděl, že takhle vztah na jednu noc nevypadá.

And I wish I wouldn´t cry every night
I remember the time...

Restaurace jí pomalu zmizela z dohledu a tuto část města už neznala. Na obloze zářily hvězdy. Mohlo být už dost pozdě, a přesto bylo město plné lidí. Vpředu v autě někdo zapnul rádio. Pomalá, smutná hudba dokonale vystihovala její náladu. Včerejšek byl tak blízko a přitom tak daleko...
Nebudil je naštěstí žádný budík, nemuseli ráno spěchat. Po probuzení se ještě jednou milovali a on poté odešel. Snažil se s ní bavit o budoucnosti a ona měla co dělat, aby na ní nepoznal její beznaděj. Neřekla definitivní ne – kvůli němu, i kvůli sobě. Chtěla v sobě živit nějakou tu naději. A konec konců, neviděli se naposledy. I když, v určitých ohledech by zřejmě bylo lepší, kdyby ano.
Jejich poslední polibky byly jiné, než ty večerní. Spíš dravé a divoké, než jemné a něžné. A měla na něj šílenou chuť. Jenže tak, jak na sebe předtím měli celou noc, teď to bylo jen několik vteřin. Během kterých se musela rozhodnout. Čas se nedal zastavit ani v noci, ani teď. A teď by to potřebovala mnohokrát víc. Zvláštní, jak umí být osud krutě ironický.
Pohled měla stále upřený ven, když se jí v očích objevily slzy. Nebyla si jistá, jestli se rozhodla dobře. Ani trochu jistá. Ale teď už se nedalo nic dělat, a až čas ukáže, co bude dál. V tuhle chvíli si nebyla jistá ničím. Ráda by měla alespoň naději. Ale optimismus umí hodně bolet. Někdy je lepší čekat to nejhorší.