Plukovníkův pád

Anotace: Drsný příběh některých praktik funkcionářů komunistického režimu a snaha naivního idealisty spasit svět...

Byl teplý letní večer a Eda se po čtyřech hodinách jednání vyploužil ze zasedačky, kde právě skončila dlouhá, ale tradičně nic neřešící, stranická schůze. Navíc byl jeho hlad již pomalu k nevydržení. Chvilku uvažoval kam si skočí na kousek jídla. Nakonec se rozhodl pro nedalekou zastrčenou hospůdku, do které vchod vedl z úzkého průjezdu. Když vstoupil, rozhlédl se a rychle si vybral osiřelý stůl v rohu místnosti, kde se pohodlně usadil. Lokál vydával typický intimní šum a nápor různých vůní z kuchyně, silně dráždila jeho slinivku.

„Pane vrchní...“ křikl na obsluhu a zároveň zvedl ruku.
„Máte přání pane?“ uklonil se malý ušmudlaný pinguín.
„Jednoho vrabce, knedlíky navíc, pivo a jedny sparty. Ty mi prosím přineste jako první.“
„Už se to nese pane, k službám...“ zase se způsobně uklonil a Eda z něj měl skoro pocit, že tam ani tak opravdu nepatří.

Když si rozdělal novou krabičku, hned si také jednu cigaretu zapálil. Očima bloumal nezúčastněně po lokále a v duchu se neustále vracel k některým závěrům ze zasedání. Zpozorněl teprve v momentě, když do lokálu vstoupila mladá žena. V sále to lehce zašumělo, hluk evidentně ustal a ona viditelně znervózněla. Její pohled těkal po jednotlivých stolech, až se nakonec zastavil u Edy. Lehce se na něj usmála a on radostně zareagoval rukou na prázdnou židli u stolu. Zájem okolí ihned opadl. Každý musel nutně nabýt dojmu, že byli spolu určitě domluveni.

„Evo, ty moje lásko ztracená, kde ty se tady pro boha bereš?“
„Když já mám hrozný hlad a nechtělo se mi postát někde u chlebíčku.“
„Tys mi holka udělala radost, ani nevíš jakou. Tedy spíše ten tvůj hlad...“
„Nápodobně. Hned jak jsem vstoupila, tak jsem svého rozhodnutí okamžitě litovala...tedy, než jsem tě zahlédla.“
„Opravdu?“
„To mi můžeš upřímně věřit. Jen se rozhlídni kolem sebe. Vidíš ty uslintané pohledy, který tě ve vteřině svlíknou?“ povzdechla si.
„Děvče moje zlatý, neviděl jsem tě snad celou věčnost.“
„Kecko. Ty pořád ještě umíš tak krásně přehánět?“
„Počkej, vážně. Naposledy to bylo...jo, už to mám! Byl to Hradec. Čtrnáct dní školení, že? Jasně, stoprocentně nádherných a nezapomenutelných čtrnáct dní. Poprvé v životě mě mrzelo, že to všechno tak rychle skončilo.“
„Hm. Já na tu dobu taky nemohla dlouho zapomenout. A bez přehánění, bylo to tím nejkrásnějším, co jsem při nějakém školení ve svém životě kdy prožila. Dost jsem se natrápila, když jsi mi tak náhle a bez rozloučení zmizel...“ zvedla k němu vyčítavě svůj krásný a malinko smutný pohled.
„Věř mi, že ani já jsem tím mým odchodem nebyl nadšen. Ale tenkrát jsem ti nechtěl slibovat nějaké nereálné hlouposti i když se musím upřímně přiznat, že jsem toho tisíckrát litoval. Taky jsem udělal několik marných pokusů tě zase někde odhalit, ale nepovedlo se mi to.“
„A to jako proč?“ zase na Edu upřela svůj zkoumavý pohled.
„Ty tomu nebudeš věřit, ale když jsem se tenkrát z toho školení vrátil, tak jsem tu moji Karkulku nachytal s jedním kořenem v koupelně.“
„Ty si děláš legraci?“
„Nedělám holka, nedělám. Vzalo mě to tak, že jsem byl na dlouho ze všeho vyléčenej.“
„Že by to byl prst boží za tvé konání na tom svém školení?“ usmála se provokativně.
„Jestli boží to opravdu nevím, ale nějakej prst to rozhodně byl, protože u ní se to stalo na rozdíl ode mě už několikrát.“
„Hm, mě tenkrát ten náš rozchod dost vzal i když jsem vycházela z toho, že jsi k tomu asi měl pádné důvody. Nu což? Už je to pryč a teď mám ukrutný hlad. Objednáš mi něco?“
„Samo. Haló pane vrchní, prosím!“ okamžitě zareagoval.
„Co sis objednal ty?“ zeptala se rychle pro orientaci.
„Vrabce a pivo.“
„Dám si to taky...“ bez váhání se rozhodla.

„Co si bude madam přát?“ přitancoval panáček v černém.
„Dáma si bude přát až na cigarety a knedlíky navíc, to samé co já.“
„Prosím pane...“ zase po ladném úklonu úslužně odťapkal.
„Tak povídej Evičko, co pořád děláš, jak se máš a kdo tě a za co děláš platí?“
„Kamaráde, co ti mám povídat. Nakonec jsem skončila v textilce, na postě sekretářky…“
„No a co? Dobrý ne?“
„Hm. Jak se to vezme. Rozhodně jsem měla o své práci úplně jinou představu...“
„Tak že snad nespokojená?“
„Nejde ani tak o práci, jako o těžké nechutnosti s ní spojené.“
„Prosím tě? To zní jako by tě každou hodinu někdo snad ochmatával či co?“
„To by bylo dost jednoduchý. Bohužel je to daleko složitější. Podívej, už se to nese.“ polkla na prázdno a rychle se napila.
„Nezamlouvej to...“ nechtěl jí nechat utéct od tématu.
„Nebudeme si teď mými problémy kazit jídlo, ano? Až po něm ti budu všechno vyprávět.“ usmála se omluvně.
„Samozřejmě, promiň. A nech si chutnat...“

Jídlo do nich přímo zahučelo tak, že jim to při posledním soustu přišlo až k smíchu. Eda hned objednal kávu a Evě nabídl cigaretu.

„Tak povídej, ty moje krásný stvoření.“
„Ani ti nevím Edíku jestli můžu...“
„Edíku? Tak jsi mě naposledy oslovila v Hradci. Ale myslím si, že ve jménu našeho přátelství určitě nic neriskuješ, nebo?“
„Jak se to vezme? Je to víc jak nebezpečně choulostivá záležitost. Slibuješ že to taky zůstane přísně jen mezi námi?“
„Spolehni se, že bez tvého vědomí nepodniknu nic...“ vypálil ze sebe nedočkavě Eda.
„Víš, jsou to věci kde rozhodně končí veškerá legrace. Můj šéf je spojený s takovou divnou grupou silně vlivných lidí. Ty jednou za čas organizují pořádný mejdan, na který pozvou pod různými záminkami i spoustu žen a ...“
„A co je na tom tak hroznýho?“
„Počkej. Všemu velí nějaký plukovník Vak...“
„No, tak to už začíná bejt trochu zajímavější.“
„Víš, on má snad ty sví tlustý prsty všude. Seženou gratis proviant zrovna tak, jako vhodné prostory k jejich řádění. Jeho servis je fakt úplně kompletní. Verbuje ženy, vymýšlí si program, aby se pozvaní pánové hlavně nenudili.“
„Šikulka, že?“ pokyvoval zatím neutrálně hlavou Eda.
„Ta mužská část společnosti, je více méně pořád stejná. Ale tu ženskou, tu neustále obměňuje. Každá se zúčastní jen jednou. Ani není divu. Po druhé by to snad ani žádná už nezvládla. Tedy až na určité vyjímky.“
„A to zase jako proč? To je to opravdu tak děsný?“
„Daleko horší, než si můžeš jen představit.“
„A v čem prosím tě?“
„Především v tom, že plukovník verbuje ženy tak, že si je předem vytipuje a něco si na nich najde. Jedna má milence, druhá by ráda dobře placené místo nebo modrou knížku pro syna. Někdy se jedná o umístěnku na školu a tak dále. Je až neuvěřitelný, co dokáže všechno vyšťourat a zkombinovat.“
„Prosím tě a z jaký společnosti se ti pánové vlastně rekrutují?“
„To je různý? Politici, bezpečnost, generální ředitelé, okresní i krajští funkcionáři, soudci, prokurátoři. Občas se tam objeví i někdo z vlády nebo ústředního výboru…“ skoro šeptala a nervózně se napila.“
„A jakou úlohu v tom všem sehráváš vlastně ty?“ když vypustil tuhle zvědavou otázku vzal ji za ruku.
„No, víš já sama jsem se před lety taky stala obětí jednoho takového mejdanu. Tak jsem se vlastně dostala i na tohle místo sekretářky. Tenkrát jsem snad ani netušila do čeho to vlastně lezu. Teď spíše zabezpečuji tak zvaně technickou stránku věci. Tam poslat auto, tu nechat přivést proviant. Přívoz a odvoz prominentů, kteří nechtějí z důvodu utajení použít svých služebních vozů. Nakonec i úklid a podobně. Nějak mě ale začíná docházet síla. Já na takový věci fakt už nemám žaludek.“
„To se ti holka ani nedivím...“ pokyvoval souhlasně hlavou.
„Problém je asi taky v tom, že se z tohohle vlaku prostě nedá vystoupit. Tedy bez úhony. A poštvat si je proti sobě se rovná skoro sebevraždě...“ zavzdychla a zapálila si další cigaretu.
„Poslyš a není to filmový příběh z nějaký blbý videokazety?“
„Kéž by byl. Já vím, že se to poslouchá skoro neuvěřitelně. Ale je to daleko horší, než ti tady líčím. Věř mi, že ti nemám vůbec chuť ti vyprávět nějaké hrůzostrašné věci, které se tam vždycky odehrávají.“
„No tak, nevěš hlavu. Jsem přesvědčen o tom, že vždycky existuje nějaká cesta jak z něčeho vystoupit. Kdybys měla onemocnět, odstěhovat se nebo se prostě vdát...“
„Ty jseš samá legrace. Nemáš vůbec tušení jak nebezpečná hra to je. Sebemenší pocit ohrožení se řeší rozhodně a nekompromisně. Je už dost lidí, kteří jsou poznamenáni na celý život.“
„A ten plukovník, ten je ještě v aktivní službě?“
„To si tedy piš. Je na výsluní své kariéry a vládne všemi výsadami, které jen může takový člověk vyzískat.“
„Ty jsi se Evičko nestihla ani vdát, co?“
„Nestihla. Měla jsem jednu vážnou známost, ale bohužel. Ještě dnes jsem přesvědčená o tom, že jej zlikvidovali jako žádost na byt. Zbyla mi po něm jen slušná garsonka.“
„Dáš si ještě něco?“ zvolil rychle úhybný manévr, aby se dostal z choulostivého tématu.
“Dala bych si, ale už rozhodně né tady. Začíná to být přímo příšerný. „Jestli chceš, tak vím o něčem malinko lepším...“ udělala na něj svádivý kukuč.
„Ale do nějaké společnosti, jak vidíš, nejsem zrovna vhodně oblečen.“
„Tam kam půjdeme spolu, na tom ani tak moc nefrčí, fakt.“ usmála se.
„Jak myslíš. Vložím se s plnou důvěrou do tvých rukou. Dnešní večer, ten má patřit tobě a našemu náhodně šťastnému setkání.“
„Děkuji za vyslovenou důvěru a jestli to je šťastné setkání, to se teprve časem ukáže, že?“
„Máš jako vždycky pravdu, ty můj mudrlante...“ zaplatil a vystrkal ji rychle ze dveří.

Venku už byla přijatelná tma. Eva se spokojeně zavěsila do Edy a společně vyrazili na zastávku tramvaje. Po třech stanicích uhrkané jízdy, jej vyzvala k výstupu. Byli v centru města a Eda si marně lámal hlavu, o jakém podniku to vlastně mluvila. Ona však mlčky natáhla packu a vlekla jej přes hlavní ulici k parku, za kterým se tyčila panelová výstavba. Teprve v ten moment všechno pochopil. Výtah je vyvezl do desátého poschodí, kde Eva odemkla v tmavé chodbičce hnědé dveře, za kterými spolu zmizeli. Hned jak rozsvítila a šla před ním chodbou, tak se mu oči zavěsily na její lehce se pohupující boky, které respektovaly každý ušlý krok. Tmavé rozpuštěné vlasy, stočené do velkých loken, se na zádech po každém zhoupnutí malinko natáhly jako pružiny.

„Boty si, prosím, vezmi dovnitř.“
„Krade se tady?“
„Né víc jak kde jinde. Ale hlavně nemusí hned celý dům vědět, že mám pánskou návštěvu.“
„A máš ji často?“
„To bys rád věděl, co?“ vyplázla na něj jazyk.
„Hm. Opravdu moc rád...“ postavil boty vedle skříňky.
„Nemám a ani o to nestojím. Jsi Edo po letech první mužský...“
„Ty si země zase děláš legraci?“
„Věř mi. A nemysli si, že jsem na to nějak přemrštěně hrdá.“
„To jsi se dala opravdu cestu na totálního odříkávání?“
„Možná. Ale rozhodně né dobrovolně. Upřímně ti povím, když vidím to svinstvo v práci, tak na sex nemám ani tu nejmenší chuť.“
„Ty? Ty, ta nejfantastičtější žena kterou jsem kdy v životě ve své náruči měl?“
„Blbý viď?“
„To je přímo trestuhodný! Víš, já když si vzpomenu na tu tvou fascinující krásu, plnou něhy a citu. Tenkráte jsi mě úplně převálcovala. Já sice už měl nějaké představy o milování, něžném mazlení, ale tvé pojetí mě prostě srazilo na kolena. Kdybych nebyl od tebe věděl, že jsi vlastně v lásce zcela nezkušená, tak bych si byl myslel, že jsem skončil v rukách profíka, zralýho k přednáškám pro široké masy...“
„Edo, zadrž prosím. Byla a jsem ještě dnes opravdu v lásce a milování dost nezkušená. Tak to cítím a tak se i zcela poctivě hodnotím. To co jsme spolu prožili, to nebyla vědomá činnost. Věř mi to. To přicházelo úplně samo a já z toho byla sama víc než příjemně zmatená. To ty jako mužskej, asi nedokážeš vůbec pochopit. Byl jsi a zatím jsi i zůstal jediným, s kterým jsem se někdy v životě mazlila tak, jako tenkrát…“
„V tom případě jsi neuvěřitelný přírodní talent…“ usmál se.
„Jenže ono má všechno na světě svůj rub a svůj líc. A já se dostala do prokletí srovnávání. Neumíš si ani představit, co to následně znamenalo.“
„Asi ne. Snad i proto nemohu pochopit, že nic nehledáš?“
„Edo a jak si to hledání vlastně představuješ? Uděláš několik pokusů a pak se raději vrátíš ke vzpomínce s kterou...“
„S kterou co?“
„Ale nic...“ mávla rukou.
„No tak. Přeci nezůstaneme stát uprostřed věty.“
„S kterou si tak trochu sám vystačíš, no?“ vypadlo z ní, vzala jeho tváře do dlaní políbila jej.

„Hmm…“ zavrněl. „Ale po takovém vystačení si, je pak zase návrat do reálu asi docela smutnej, že?“ rozvalil se pohodlně v křesle.
„Docela? To je slabý výraz…“ povzdechla si. „Někdy začínáš mít skoro pocity méněcennosti.“
„Teď ale zase jednou silně přeháníš. Přeci patříš v těchto věcech jenom sobě. Jinak s tebou samozřejmě souhlasím, že člověk musí být vybíravej. Je to přeci jenom daleko složitější, než když si objednáš jídlo a pak ti nechutná. To můžeš bez výčitek nechat stát, ale co s kořenem u kterýho jsi se spletla, že?“
„O tom mi klidně ještě chvilku povídej, ty můj filosofe. A nebo raději ne. Co si dáme k pití?“
„Jaký máme možnosti?“ taktizoval s úsměvem Eda.
„Nepřeberné. V tom si můžeš být jistý.“ vstala a otevřela bar.
„No nazdar...“ hvízdnul překvapeně.
„Raději něco tvrdého, nebo vínko z moravských sklepů?“
„Jo. Asi to druhý bude lepší...“ rozhodl se.
„Fajn. Máš ještě pořád moji chuť.“
„To bych prosil. Přece nám nejde o to, abychom se tady zmatlali, ale abychom si společně vychutnávali, že?“
„Tak to přesně je...“ otevřela láhev červeného a naplnila sklenky. „Tak na naše setkání...“ zvedla k němu své temné oči a on měl zase pocit, že v nich vidí takovou nějakou hodně slibující i když malinko smutnou jiskru. A na nás. Ať se už neztratíme tak nešťastně z dohledu...“ rychle dodala.
„Dáš mi na stvrzení upřímnosti tvých slov, ještě jedno políbení ty moje snová krásko?“ zalovil směrem k ní rukou a posadil si ji na klín.
„Pořád stejně netrpělivý...“ zašeptala a bylo na ní vidět, že jí to ale není nepříjemné.
„A ty se tomu divíš? Musel bych být nenormální...“ nastavil žádostivě své rty.
„Pašo jeden...“ zašeptala mu do ucha a políbila jej.
„No tak. Nebuď tak příšerně šetřivá...“

Dala mu hned několik přídavků. On si ji stočil napříč tak, že nožky jí visely přes opěradlo křesla a hlavu zaklonila přes to druhé. Přejel rukou její napjatou šíji, propadl se do svůdného výstřihu a dost dlouho čekal na její reakci. Když se k němu mimo tichého povzdechu nic jiného nedoneslo, zkusmo se dal do rozepínání nekonečné řady knoflíků. Látka šatů se pozvolna rozestupovala a stydlivě dávala v odiv sametovou pokožku její hrudi. Když se propracoval až k tomu poslednímu, tak lehce prsty zakroužil na jejím koleni a skoro ledabyle se vracel přes bílé prádlo zpět vzhůru. Pomalinku doběhl až na její tvář a lehkým dotykem ruky, odemkl její rty. Zavzdychala a konečkem jazyka se dotkla jeho prstu.
Nikam nepospíchal.
Pohled na její opálené tělo, dvakrát proťaté sněhobílým prádýlkem jej i tak silně fascinoval. Znovu odhaloval skoro již zapomenuté pihy, kde každou jednotlivou musel několikrát pohladit a políbit. Zastavil se až u té nejsladší, krčící se v ohbí z části vyběhlého ňadra ze sevření lemu podprsenky. Když ale chtěl tuto záludnost odemknout a z té nádherné obliny rychle sesmeknout, zjistil že to tak jednoduché nebude. Tato rafinovaná konstrukce z textilu, byla jakoby se svým obsahem srostlá. Nepomohlo ani když jí sundal obě ramínka. Rozhodl se tedy pro rozepnutí předního uzávěru a odměnou mu byl spokojený výdech. Vzpomněl si, že i tenkrát to tak nějak začalo.
Když jí lehounce pohladil ňadra, zachvěla se až jí naskočila jasně viditelná husí kůže vzrušením. A když se spirálovitým kroužením ukazováčku propracoval až do předpolí velkých plodů, hlasitě zavzdychala. Doposud klidné bříško se náhle rozvlnilo...
„Jsi přesladký ďábel...“ zašeptaly její rty a oči se jí opět snivě zavřely.
Dal si na této fázi ladění, kterou přímo zbožňoval, moc záležet. Zase se rozběhl rukou v širokých kolech kroužení po její hrudi a se zalíbením sledoval, jak se nedočkavě napíná, když se přibližoval ke stále rozkošnějším bradavkám, až se jich konečně lehounce dotknul.
Zvedla paži, kterou zavěsila kolem jeho šíje. Malinko se v polosedu přitáhla a levou nohu spustila na zem. Dosud široce rozběhlá ňadra se přeformovala a na bříšku vyrostla lehká příčná vráska. Ve slabině spadlé nohy se z pod prádla vysvobodilo pár antracitových chloupků. Také z naducaného polštářku bezpečně skrytého pod látkou kalhotek, se několika neposedným podařilo najít cestu řídkou látkou na povrch.

Potichounku vrněla na jeho hrudi a vychutnávala si jeho něžné dotyky. Sama jen pozvolna pronikala pod jeho košili jako by se bála, že příliš rychle vyprovokuje závěrečný akt milování. Jeho rty způsobně sbíraly rozhozené pramínky vlasů a pravá ruka do nekonečna přepočítávala neposedné řádky kudrlinek v jejím klíně. Když se opatrně protlačil krajem sevření prádla a nabral z rozlitého pohárku několik horkých elektrizujících kapiček, tak její hrdlo decentně ožívalo. Její ležérní poloha se začala měnit v rychle dobyvačnou a trvalo už jen pár okamžiků, kdy málem zvrátili stolek. Na měkkém koberci se odehrálo krátké, ale silně zničující splynutí, kde se dívčí tělo na pár vteřin vítězně vztyčilo nad tím mužským. Ale než si stačilo cokoliv vychutnat, bylo již zase v zajetí obráceného gardu.
Již nešlo jen o pomalou něžnou a skoro rituální krásu. Teď oba celou svou bytostí, nedočkavě dobývali niternou hloubku toho druhého a plnými náručemi si nabírali z produkující rozkoše. Několikráte v leže obkroužili celý obývací pokoj, až nakonec skončili vyčerpaní a splaveni pod stolkem, na kterém stála televize.

„Ty můj sladký divochu...ty ďáble...já, já z tebe jednou s jistotou přijdu o rozum...“ šeptala udýchaně.
„Lásko moje sladká, každý musíme na něco umřít a tohle by s největší pravděpodobností odpovídalo mým představám.“
„Souhlasím. Ale tyhle kreace, ty jsou opravdu života nebezpečné...“ chytla se zoubky za jeho rameno, až syknul bolestí.
„Ty ještěrko...“ zvedl se držíc jí v náruči a posadil se na válendu. Přitáhl konferenční stolek a dolil čerstvého vína.
„Taky máš takovou hroznou žízeň?“
„To se snad nedá ani žízní nazvat...“ vydechl. „Kam se chystáš?“ přitiskl si ji k sobě, když cítil že mu chce odejít.
„Musím si dát sprchu a zase se obléknout. Přeci tady nemohu sedět jen tak nahá. Co by sis o mě nakonec musel myslet?“
„No, tak to opravdu nemůžeš. Jak by to vypadalo a nejde jen o to co bych si myslel já, ale co by tomu nakonec řekli i sousedi, že?“ zavrčel naoko zklamaně.
„Ty si klidně takhle zůstaň, mě to opravdu neruší. Já sama bych se ale opravdu necítila...“ vstala s omluvným pohledem.
„Když já tak nemám rád zbytečnou práci...“
„Zbytečnou práci?“ hned nepochopila. „Poslyš, nemáš náhodou pocit, že se nějak cejtíš?“ usmála se a zmizela z pokoje.

Je prostě čím dál tím lepší, čím dál tím fantastičtější. Ta nesmí a už ani nemůže zůstat dlouho sama. Když jí tady do dnes ještě nikdo neodhalil, když se jí do dnes ještě nikdo nedostal hluboko pod kůži, tak to chápu jen jako jednoznačné božské znamení a jasnou výzvu osudu. A prober se ty starej blbe, nebo na konec ty sám zůstaneš na ocet! A takovouhle kost už lusknutím prstů rozhodně nikdy nenajdeš...domlouval sám sobě.

„Teď je mi překrásně...“ zašvitořila ve dveřích ve svůdně krásných domácích šatičkách.
„Jak teď? Před chvilkou ti bylo snad nekrásně?“
„No tak. Nebuď hned tak vztahovačný. Před chvilkou, to jsem proletěla snad celým vesmírem. Pak jsem se hezky osprchovala a i když jsi mě, ty lenochu, ani nepřišel umýt záda, tak teď se prostě cítím čistě božsky.“
„No, už jsem se začal potit...“
„Nemusíš, i tak vypadáš velmi zajímavě...“
„Nech toho, nebo se nakonec začnu i já stydět.“
„Né? A jestli ano, tak si to budu muset vychutnat hned dvakrát...“ zasmála se při dolívání skleniček.
„Co si budeš muset vychutnat?“ nějak nechtěl pochopit.
„No přeci ty tvoje rozpaky a stud. To by pro mě byl další zážitek nad zážitky. Ty, takový sebevědomý a nepostradatelný funkcionář naší všemoudré a nezlomné strany, takové pocity snad ani neznáš…“
„Nech toho ty protivo!“
„Nenechám a když tě vidím tak nahýho, tak už vůbec ne. Ale nepřihodilo se něco tvému, vždycky tak hrdému, domýšlivci?“
„Co by se mu mělo stát?“ podíval se do vlastního klína.
„Jen mám takový pocit, že by ti nejraděj zalezl do...“
„Tak ty toho opravdu nenecháš?“ naznačil že prudce vstane, ale když uskočila ke dveřím, tak si zase raději sedl a hodil si nohu přes nohu.
„Tak, teď jsi to tedy vyřešil. Že by dvě holčičky v jednom pokoji?“ nedala pokoj.
„Jen počkej zajíci...“ zahrozil.
„Tak se už na svoji nezbednou holčičku nezlob a dovol i jí taky trochu té lidské radosti...“ přivinula se již beze strachu.
„Dovolím, to víš že ti to dovolím. Udělám abys věděla pro tebe vyjímku, když sis o to tak hezky řekla.“
„Musím si tě vychutnat. Jeden nikdy neví, jestli to není zase na dalších dlouhých pět let tím posledním...“ lehce se mu vyčítavě zakousla do ucha.
„Nestraš i když?“ zvedl významně obočí.
„No právě...“ s povzdechem se mu svezla do klína.
„Proč právě ty, taková správná kočka má tak podivnou a nepochopitelnou smůlu?“
„Neříkej to takhle. Já jsem například nyní opravdu víc jak šťastná...“ zažebrala v uzamčeném klíně.
„Hledáš něco konkrétního?“ zabrblal a cítil, že to vynikající víno nad ním začíná pomalinku vítězit.
„Tys to poznal lakomče? To by nevymyslel ani Molier...“
„Vzdávám se...“ povolil pevné sevření stehen.
„No, vidíš že to jde, jen když jeden malinko chce, že?“ zašeptaly její rty a rukou zalovila v hloubce jeho klína, kde vysvobodila toho ještě ucukaného malíčka i s jeho naducaným přívěškem.
„Spokojená?“
„Ještě né docela, ale to snad ještě přijde...“ její rty nasály to malé nic s příchutí po posledním milování.

Ještě chvilku seděl jako paša, rukou cuchajíc její mokré vlasy. Ale jak ona dosahovala svého chtění svým krásně urputným probouzejícím snažením, dal do pohybu i své ruce. Dostal se pod rozparky šatů, které vyhrnul vysoko nad ohbí boků.

„Jsi tak krásně něžný...proč by to tak nemohlo zůstat na stálo?“ zavzdychala.
„Protože by to už potom třeba ani tak moc krásný nebylo.“
„Zapaluješ ve mě oheň chtění, který se probouzí jen a jen s tebou. Jak je to Eduarde možný?“
„Vychutnávej a neklaď si žádné zbytečné otázky na které odpovědi stejně neznáme. Radujme se z toho, že to tak je. Chraňme si to pro sebe, berme plnou náručí dokud tu možnost máme a dávejme tomu druhému ještě malinko navíc, jsme-li toho schopni…“ propadl se do sevření jejího klína tak rychle, až se silně zachvěla.
„Prosím...nepospíchej tak moc. Musím zase malinko načerpat nové síly. Já, já nejsem zvyklá na tolik vysilující krásy najednou...“
„Promiň, už nepospíchám…“

Mazlili se neuvěřitelně dlouho. Jeden druhému čaroval a plnil každé i to nejskrytější přání. Mockrát to v tiché místnosti přidušeně zahřmělo. Bylo již dlouho po půlnoci, když se konečně rozhodli pro poslední rychlou sprchu. Spolu ulehli do připraveného lože a šťastná Eva si položila hlavu na jeho rameno.
Ráno Eda po šíleném poplachu vystartoval zděšeně z postele. Pěsti měl zaťaté, jako by snad byla vypukla třetí světová válka. Ten plechový ďábel stojící v bezpečné vzdálenosti od postele, řinčel až k zešílení. Stál tam vedle lože nahý a totálně zmatený, než si vlastně uvědomil kde se nachází.

S hlubokým výdechem se dal konečně do pohybu a tu malou obludu razantním úderem dlaně umlčel. V pokoji byl již dávno sám. Na hodinách půl sedmé, v palici mu hučelo a silně zápasil s rovnováhou. Teprve vydatná a dlouhá sprcha, mu zase vrátila všechna kolečka na své původní místo. Když vešel do kuchyně, první čeho si všiml byl růžový lístek opřený o hrníček s ještě vlažným čajem.

„Dobré jitro, ty můj vzácný příteli...“ přečetl nahlas nadpis.
„Již dlouho se mi můj milý nestalo, že bych tak hrozně nerada opouštěla svůj pelíšek, jako dnes ráno.
Spal jsi jako unavený andílek. Bylo mi moc smutno, když jsem tě musela opustit. Jsem však naplněná nadějí, že ten překrásný včerejší večer se rozhodně na dalších pět let nestane zase tím mým posledním. Moc ti děkuji za načerpanou sílu a naději. Budeš-li mít alespoň malinko stejné pocity po svém probuzení jako jsem měla já, dej o sobě prosím vědět. Budu opravdu moc ráda...
Dobře zabouchni dveře bytu, abych se nedožila nějakého nepříjemného překvapení.

Tvá sladce uvzdychaná Eva.“

Než odložil list, připsal velkými písmeny slovo „SLIBUJI!“

Zapálil si cigaretu a výtah jej vyplivl až dole ve sklepě. S tichým klením se vrátil po schodech nahoru. Do práce samozřejmě přišel pozdě, ale nikdo jej nehledal ani nepostrádal. Svolal krátkou operativní poradu, provedl kontrolu plnění daných úkolů a samostatně s technologem a šéfem výroby projednal některé aspekty nově připravované výroby. Když propustil i tyto své spolupracovníky, zvedl telefon a objednal se na direkci přímo na kádrovém oddělení. Nezapomněl dodat něco o dobré kávě, sedl do vozu a rychle vyrazil. Tam bylo vždycky co projednávat.

„Dobré ráno Jiřinko. Tak jak jsme se na ten dnešní náročný den vyspinkali?“ sedl si k připravenému šálku kávy.
„No vždyť víš Edo. Kdyby bylo po mém, tak bych posunula pracovní dobu až od dvanáctý...“ povzdychla si šéfka oddělení zvláštních úkolů..
„To bys tomu dala a pak by ses tady trápila až do půlnoci? Musíš dřívejc do pelíšku a né proškádlit skoro celou noc s manžílkem.“
„Ty jsi pořád jako jeden velký pohádkář. Na škádlení si opravdu budu muset brzy někoho najít, když už ani ty na mě nemáš v poslední době vůbec čas...“ zavyčítala.
„S tím se fakt bude muset něco udělat. Hodím si to do svýho akčního programu. Slibuji...“ lhal s úsměvem.
„Láry fáry. Tenhle měsíc jsi se na víc než na sliby ani nezmohl.“ nedala pokoj s vyčítáním.
„Tak už mě přestaň trápit. Sama vidíš že i když mám malinko času, tak se vždycky zastavím alespoň na kafe. Raději mi pověz, jak ti šlape ten tvůj válečnej útvar?“
„Ale, nestojí to ani za hovor. Blbnutí s vojáky je něco tak nepředstavitelného a hlavně nevysvětlitelně nepochopitelného, že si snad ani ty neumíš představit.. Teď zrovna překopáváme všechny mobilizační plány. Umíš si to vůbec představit? Já ti povím, že se v tom snad ani sami vojáci už nevyznají.“
„Mobilizační plány? A k čemu je to prosím tě dobrý?“
„To je právě ono, vůbec k ničemu. Ale musí to prostě být, protože je to rozkaz ze shora. Buď moc rád, že s touhle oblastí nemáš vůbec nic společného. Je to taková síla nepřeberných blbostí, které s bídou fungují byť jen teoreticky. V případě opravdové mobilizace na to stejně každý může s jistotou zapomenout.“
„Tak to je tedy velmi zajímavý? A tenhle názor je jen tvůj, nebo jsi jej od někoho převzala?“
„Nikdy bych si nedovolila zapochybovat o smyslnosti tak velkých projektů. Ale když ti několikrát řekne i sám plukovník, tak na tom asi skutečně něco bude, že? A vůbec, vidím tě jednou za uherský rok, tak nech tyhle blbosti stranou...“ vstala a řekla si o políbení.
„Ach ty moje zanedbaná holčičko...“ vyhověl jí letmým polibkem a přidal pohlazení vysoko pod sukní. Ale moc mu to nešlo. Náhlé zaklepání na dveře jej na štěstí zachránilo. Než to Jiřina vyřídila, chystal se zase pomalu s pocitem provinilce k odchodu.

„Tak já už zase pomalu musím. Nějak se mi toho v poslední době nasbíralo...“ lhal dost nejistě.
„Ty jsi ale...“ smutně špulila rtíky.
„No tak, nebuď smutná. To ti vůbec nesluší. Ono se to všechno zase poddá neboj. A né abys nám udělala ostudu s tou mobilizací.“
„Neboj. Mám výborného konzultanta a věř mi že jednoho z těch nejpovolanějších. Nejen že mi radí, ale také tvrdošíjně usiluje o moji přízeň. Aby ses najednou neocitl chlapče na druhé koleji...“ vyhrožovala.
„To bys mi fakt, z pouhé nedočkavosti, udělala?“
„A proč ne? Stejně jenom pořád kličkuješ, já už tě dávno prokoukla. Jen zatím neznám ten pravý důvod, ale neboj i to si zjistím a pak se těš!“
„Jiřinko, Jiřinko bacha, nebo vyzvu ho na tvrdej souboj. Varuju tě, nezlob!“
„Tak na to bych se přišla s chutí podívat. Už jednou jsem ti dnes řekla, že je plukovníkem a myslím si, že ve zbrani by si s tebou určitě hravě poradil.“
„Co že je?“ zarazil a náhle si uvědomil, že se o něm skutečně už jednou zmínila.
„Plukovníkem, Edoušku, plukovníkem. To víš chlapče, když do pekla, tak na pořádném koni! Pokud si pamatuji, tak je to i tvá zásada, že?“
„A jak se ten žok jmenuje?“ vypadlo mu nekontrolovatelně z úst.
„Jaký žok? Vak se jmenuje...myslím že by sis měl toto jméno určitě zapamatovat…“ skoro se zlobila.
„A opravdu taky tak vypadá?“
„No tak?“ dala se do smíchu. „Jen kdyby tě slyšel!“ zahrozila prstíkem.
„To snad není pravda...“ zase si zamyšleně sedl.
„Co není pravda? Neříkej, že ho nakonec i znáš?“
„Budeš se divit ale ano. Sice jen z vyprávění, ale dost špatně se to poslouchalo. Slyšel jsem taky, že je bezkonkurenčně nejmocnější na okrese.“
„Slyšel jsi Edo špatně, nejen na okrese. O dosahu jeho prstů nemáš ani při nejlepší vůli ponětí...“
„Hm. Myslím, že malinko ponětí mám. A kde jsi k němu přišla ty?“
„Poznala jsem ho u našeho starýho.“
„Ale? A není to nakonec takovej načervenalej tlustej prcek, připomínající silně brouka pytlíka?“
„Jo, podle toho popisu ho pozná každý.“
„Tak on se ti dokonce dvoří? To ti tedy přeji dobrou chuť. Když tě takovej zarudlej chuchvalec pohladí, tak to musí bejt zážitek z kterýho můžeš žít i po celý roky.“
„Nepřeháněj...“
„No to snad ani není potřeba...“
„Náhodou, pozval mě nedávno na kávu a musím ti otevřeně říct, že ale chování rozhodně má. Docela jsem se i bavila. A nakonec je pro mě moc důležitej a hlavně příteli, zobe mi dokonale z ruky. Bez něj bych byla nekonečně ztracená v tý džungli vojenských nesmyslů. Dal mi dokonce k ruce nějakého nadporučíka a ten všechny věci za mě velmi hbitě a bezproblémově zpracovává. Já bych to nedala dohromady ani za deset životů...“ přiznala se.
„Jiřinko, moc tě prosím, buď ve styku s tímto mocipánem, hrozně opatrná. A rychle zapomeň na to, že ti zobe z ruky. Ten ještě nikdy v životě nikomu nezobal z ruky a nikdy neudělal nic jen tak. Bylo by mi moc líto, kdybys mu naběhla na některý věci, který má v referátu.“
„Nepřeháníš takhle trochu? Už mě dávno není dvacet a nezapomeň že nakonec mám i tvoji školu...“
„To je všechno hezký, ale to co jsem ti řekl si drž v patrnosti a buď hrozně opatrná! S největší pravděpodobností se spolu k němu ještě někdy dostaneme…“ políbil jí ruku a rychle zmizel.

Podívej se na panáčka. Včera jsem o jeho existenci ještě neměl ani tušení a dnes o něj zakopávám na každém rohu. Začíná mě fakt zajímat. Měl bych se spojit s Honzou na útvaru. Určitě mi k němu řekne něco bližšího. Jasně, docela se to i hodí. Jsou to dva dny, co se zlobil, že na něj už nemám čas a zase mě zval na kafe...mudroval Eda.

S Honzou byli letitými kamarády ještě z dob, kdy Eda tajemničil na okrese a moc dobře si spolu rozuměli. Někdy se k sobě sice nedostali měsíce, ale když to bylo potřeba, byl vždy jeden pro druhého připraven. On vykonával vysokou nezávislou funkci na útvaru a v jeho kanceláři se i sám nejvyšší náčelník choval velmi distingovaně.

Když dorazil na místo, musel se nejdříve prokousat složitou procedurou předpisů a labyrintem mřížoví, než se za pomocí závodčího dostal před samotné silně polstrované dveře.

„Otevřete se nebesa! Sám velký Mikuláš v létě stojí před mými vraty...“ zašveholil Honza a nedal službě konajícímu důstojníkovi šanci k předpisovému hlášení.
„Prosím tě Honzo, jsi ty ještě vůbec člověk, nebo jsi už postoupil do božského stavu?“

„To jako proč?“ nechápal jeho narážku.“
„Ty seš snad nejlépe střeženej člověk na okrese.“
„Jó, takovej jsem já kamaráde. To víš, nepřítel ten nikdy nespí...“ uchopil mě za podávanou ruku a zatáhl si mě k sobě.
„Posaď se Edo, voda na kafe se už vaří. A vyprávěj co děláš, jak to děláš a hlavně chlape s kým to děláš?“
„Já vím, jen pokračuj a ještě tě bude zajímat, jak dlouho to dělám a s čím to dělám, že?“ dodal usmívající se Eda.
„Ty seš ale kůň...“ zachechtal se.
„Prosím tě Honzo, co chceš vlastně od obyčejnejnýho blátošlapa slyšet? Ty seš přeci ten, kterýmu žádná novota snad nikdy neujde.“
„Bylo by to světový, kdyby to tak skutečně bylo. Co dělá Jiřinka od vás z podniku? Ještě spolu kamarádíte? Tuhle jsem ji tady u nás viděl.“
„Jo příteli, ta povýšila. Převzala zvláštní útvar a teď zápasí s vašimi nesmyslnými mobilizačními plány. Je ale zajímavý, že se ptáš právě na ni?“
„Co je na tom zajímavého? Je to přítelkyně mého kamaráda, tak je to snad skoro i logický, ne? A na víc když se objeví tady u nás?“
„Jo, jo ty lišáku. Vždyť už nic neříkám. Zvláštní na tom je především to, že právě ona mě sem za tebou i nepřímo přivádí.“
„Prosím tě? Snad ode mě nakonec nebudeš chtít, abych jí zbavil těch mobilizačních úkolů?“ zděsil se.
„To opravdu nechci. Nakonec jimi i nepopsatelně stoupla její důležitost v podniku a ona si vždycky najde nějakýho pomocníka i bez nás, to můžeš bejt klidnej.“
„To mě spadl kámen ze srdce. Asi bych tady moc dobře nepochodil.“
„Ještě že seš upřímnej.“
„Tak už neběhej kolem horké kaše a raději mi řekni, jaký máš s Jiřinou problémy?“
„S ní problémy nemám, až na to, že ji silně zanedbávám. Ale s někým jiným od vás je začínám pomalu a jistě mít.“
„A znám ho?“
„Určitě. Je tady z vašeho nedobytnýho baráku. Honzo, potřeboval bych o něm několik informací...“
„No, jestli to není přímo z oblasti černý skříňky, tak určitě pomůžu.“
„Co ti říká plukovník Vak?“
„Vak?“ zvedl oči údivem.
„Jo Vak. V poslední době o něj zakopávám na každým rohu. Mám takovej neblahej pocit, že si zařídil velmi výnosnou temnou živnost.“
„Co ty o tom můžeš vědět?“ culil se pochybovačně.
„Vlastně nic. Ale doufám že s tvojí pomocí se mi trochu rozsvítí na mém temném obzoru vědění.“
„Hele Edo, známe se už dost dlouho na to, abychom si tady spolu nehráli na schovávanou. Vybal co potřebuješ a já ti na rovinu řeknu co vím, nebo co je možný vyzvědět. Jasný doplníme nejasným, tak jako vždycky a budeme rychle oba o kus dál.“
„Dobře kamaráde, tak se hned tak netrpělivě nečil. Ten váš silák šéfuje nějaký okresní mafii, spřádající vliv až do těch nejvyšších stranických a vládních kruhů...“
„Ale? A není to tak trochu přitažený za vlasy?“
„Myslíš? Je s podivem, že právě tobě taková věc není trochu detailněji známá? Angažují se silně v politice, ekonomii, kádrové politice a tak dál. Jednou za čas si pořádně pustí žilou ve formě nehoráznejch mejdanů, sponzorovaných z různých podnikových zdrojů.“
„No a co? Však to taky není zas tak úplně neobvyklé i když netvrdím, že to je úplně správný...“
„Souhlasím. Jeden ošklivý problém však v tom je. Na ty mejdany doslova a do písmene loví ženský duše pod různými záminkami. A na každou akci si seženou novej ženskej materiál...“
„Materiál?“ nesouhlasil s Edovým výrazem.
„Jo! Doslova. Vždycky hezky čerstvej, neopotřebovanej a dost naivní. Ten váš vykuk, pravidelně tipuje paničky a mladý holky, který potom přiměje k akci jakýmkoliv způsobem. Samozřejmě, že ty chuděry jsou pro jednu noc totálně vydány na pospas jejich choutkám. A třikrát běda, když jedna nebo druhá cukne. Bezohledně ji zničí.“
„Edo nezlob se, ale při vší vážnosti kterou k tobě chovám, se teď opravdu nemůžu zbavit pocitu, že tady trochu fantazíruješ. On ti dělá do kočky a ty se mu potřebuješ dostat na kobylku, že?“
„Opravdu mě tak málo mě znáš? Kdyby mi dělal do kočky, tak si ho vyčíhnu a plukovník ne plukovník, dostal by prostě pořádně do zubů. Teda kdyby ta kočka stála za to. To je všechno. Pak by si mohl jít stěžovat třeba na vaši vojenskou lampárnu...“ reagoval rozzlobeně na vyřknuté podezření.
„No dobře. Vím že se silně angažuje v různých věcech. Je často na cestách, organizuje různá setkání, semináře, školení, aktivy. Ale takový věci se mi ani při nejmenším nezdají být přitažený za vlasy.“
„Dobře Honzo. Já taky znám zatím jen kostru celé věci, ale za to přímo od pramene. Potřebuji trochu víc času, abych se dokázal zorientovat v detailu. Přes to si myslím, že by se to pod lupu mělo alespoň neoficiálně vzít. A pak se uvidí. Přeci nepatříme mezi slony v porcelánce, nebo?“
„Hm. Když budeme opatrní, tak vlastně ani o nic nejde. Jen si prosím tě uvědom v jakým sršním hnízdě se budeme vrtat. Pro tebe pojem poručík, nebo plukovník vyjde nastejno, že?“
„To máš jistě pravdu, že zrovna netrpím respektem před hodnostmi. Ale je mi taky jasný, že jít s bubnem na zajíce je pěkná blbost. Proč si myslíš že sedím právě u tebe?“
„Kamaráde...“ mnul si zamyšleně bradu. „ To by byl gigantickej výbuch na cvičáku. Fakt je, že u tebe nebejvá zvykem abys vařil z vody. Kdo je tvůj zdroj?“
„Tak na to příteli hrozně rychle zapomeň. Možná až přijde ten správný čas. Ale tenhle zdroj se nesmí ani nádechem dostat byť jen do nádechu nějakýho podezření. Moc dobře víš, že i kdyby se to zatíplo, tak ta chobotnice nemá jen jedno nebo pět chapadel...“
„Kamaráde s tebou si opravdu na dlouhou chvíli naříkat nemůžu.“
„No to je snad dobře, nebo? Jinak bys taky tady pro samý nával práce, mohl zakrnět a aktuální problémy společnosti, by tě taky mohly úplně platonicky minout.“
„No, ono jde příteli taky o to, co by pro mě v tom případě bylo skutečně lepší...“
„Podívej Honzo, já navrhuji, aby ses ty podíval nenápadně na toho vašeho nadčlověka, zjistil jeho slabá a silná místa a já se pokusím zmapovat situaci mezi dělným lidem. Možná, že najdu některé z těch padlých žen, které by mi třeba mohly dál. I když upřímně řečeno, moc si od toho neslibuji. V každým případě se na jeden takovej sraz půjdu podívat.“
„Zbláznil ses?“ polekal se.
„K tomu mám zatím moc daleko. Chtělo by to taky nějakou tvrdou, neoddiskutovatelnou a průkaznou dokumentaci. Nemůžeš mi z vašeho arsenálu něco opatřit, co by se pro takové a podobně přísně tajné mise hodilo?“ zkoušel jej Eda.
„Ty nejsi při smyslech! Víš vůbec co by to znamenalo? Plukovník to opravdu není žádná sranda.“
„My se taky zatím vůbec nesmějeme. Co tedy navrhuješ?“
„Doporučuji maximální obezřetnost! Já si udělám opatření po svý linii a musím taky získat tichý souhlas někoho, kdo mě bude krejt záda. A že se bez důkazů neobejdeme je nad slunce jasný. Všechny dohady a domněnky jsou jinak k ničemu. Ideální by bylo, kdyby ses opravdu dostal na jejich akci. K tomu konkrétní výpovědi svědků, to by asi mohlo...“
„Honzo, to snad nemůžeš vůbec myslet vážně? Do toho ti přeci žádnej svědek nepůjde. Na to hned zapomeň. Jediná šance jsou důkazy, který si prostě vyrobíme samy!“
„Asi máš pravdu...“
„Nejhorší na všem je, že i kdybys ho svlíkl z uniformy, tak tím jeho vliv určitě tak úplně neskončí! Nezapomeň kdo jsou jeho konzumenti. Jen tím co na ně všechno ví, pro něj vždycky udělají snad i nemožný!“ zdůraznil a dolil si sklenku.
„Já vím. Důležitý Edo je, aby můj vstup do celý akce byl přísně utajen. Ani ten tvůj zdroj informací o mě nesmí nic vědět.“
„S tím si nedělej hlavu. To je přeci na bíledni.“
„Předpokládám, že budu potřebovat tak tejden. Pak budu vědět víc...“ povzdychl si ustaraně Honza.
„Jasný. Jak budeš mít něco použitelnýho, tak mi dej prosím vědět.“
„Seš lump. Objevíš se a můj tak těžce vydobytý klídek, je zase v nenávratnu!“
„Tak mi to už konečně promiň. Jde mi přece jen o čistotu vašich uniforem. Na to taky nezapomeň…“ uchytl se Eda.

„No, ještě že tě máme...“ poklepal mu při loučení na rameno.
„Honzo, potřebuji si ještě brnknout. Půjde to?“ vzpomněl si náhle Eda.
„Jo. Ten černej aparát je volnej.“
„Ahoj Evo, tady Eda. Tak jak jsi se vyspinkala?“
„Ahoj Edo...málo malinko, ty můj sladký trapiči...“ zavrněla do sluchátka.
„Ráno jsem ti málem utloukl kamaráda...“
„Jo? A jakého že ho neznám?“
„No toho odporníka na nočním stolku.“
„Tak to tě plně chápu. I já měla vražedné úmysly.“
„Co máš dneska?“
„Jsem na odchodu. Jdu s poštou.“
„Můžu?“
„Můžeš.“
„V kolik?“
„Za deset minut na hlavní poště.“
„Budu tam.“
„Už se moc těším.“
„A já...“
„Tak zatím...“
„Kamaráde, když tě tak slyším tak ti skoro závidím...“ povzdechl si Honza.
„No tak. Ty už máš všechno několikrát za sebou, tak buď prosím tě taky malinko přejícnej. Dej šanci mladším a nelakoť se vlastními zkušenostmi...“
„To je právě vono. Už jsem prostě starej kozel. Teď, když člověk ví, co by chtěl a jak by to chtěl, tak mu prostě pomalu dochází dech.“
„Ale myslím si Honzo, že je to problém většiny lidstva. Když máš blíž do důchodu než domů, tak ti už prostě aktivní svíčka dohořívá. Ale zase můžeš takovým nezkušeným jako jsem třeba já, podržet palec v zadku a být jim radou ku pomoci.“
„Mazej ty hade. Jednou si na moje slova sám vzpomeneš.“

Eva už nervózně podupávala před poštou. Jakmile zahlédla Edův vůz, šla mu do vozovky naproti a rychle vběhla do auta. Lehký stisk ruky a už se ztráceli v městském ruchu.

„Jak jsi přežila šichtu?“ usmál se na ni.
„Ani se snad neptej. Starej byl sice na cestách, ale já byla celý den jak praštěná.“
„Jo holka, né každému svědčí noční zhýralost.“
„Ty jsi...“ zamračila se. „To víš, chybí mi trénink...“
„Tos už jednou říkala a něco s tím budeme muset rychle udělat. Chceš cigaretu?“
„Díky. A ty jsi bojoval za práva lidstva jak?“
„No, dneska by to na metál zrovna nebylo...“
„Ale? Kde se v tobě bere tak silná sebekritika?“
„Když ti řeknu že jsem snad celej den zakopával o tvůj problém, tak mi to asi nebudeš ani věřit.“
„No prosím tě? Co máš na mysli?“ polekala se.
„No, jak jsme o tom v tý hospodě spolu včera mluvili...“
„Opravdu?“ zděsila se.
„Jo. Začalo to už na direkci.“
„To jsem ale opravdu nechtěla.“
„No tak, nic ti přeci nevyčítám. Na opak. Ponořil jsem se trochu do problému a začíná to bejt víc jak zajímavý.“
„Ty jsi ale cynik...“
„Mluvil jsem hned s několika lidmi...“
„Edo! Něco jsi mi přece slíbil?“
„U toho taky zcela bezpečně zůstalo. Ale když chci něco podniknut, tak se nemůžu slepě otočit k problému zády. Nehledě k tomu, že potřebuji taky rozumnou a vyváženou pomoc. Jinak bych taky mohl skončit dříve, než pořádně začnu.“
„V jakém smyslu?“
„V každým. Potřeboval bych znát další termín takové akce. Co ty na to?“
„Akci plánují na konec příštího týdne. Šéf už kolem toho běhá.“
„Byl by to velkej problém se předem na to místo podívat?“
„Určitě ne. Je to ale dost daleko...“
„Co to je, dost daleko?“
„Kolem stovky kilometrů.“
„To zvládneme bez problémů. Kterým směrem?“
„Musel bys na Prahu...“
„Fajn. Tak to tedy vezmeme na Prahu...“
„Ale musíme se někde zastavit na jídle. Mám...“
„Já taky a vždycky...“ poklepal rukou významně na volant.
„Vzpomínám si...“
„No právě. Problém děvčátko moje bude, že než se tohle dotáhne do konce, tak se asi nebudeme moct na veřejnosti spolu ukazovat...“
„A to zase proč?“ skoro se vyděsila.
„Nesmíme nic riskovat. A ty musíš zůstat s jistotou mimo jakýkoliv podezření. Pochop to prosím.“
„A nějaké nebezpečí hrozí?“
„Když jsou ve hře taková esa, tak hrozí vždycky. Je opravdu bezpodmínečně nutné předem každé riziko vyloučit. A věř mi, že nikdo neví líp než já sám, jaký soupeř proti nám stojí.“
„Hm. Nejraděj bych se na všechno vykašlala...“ přitulila se na jeho rameno.
„Jen klid ty moje bojovnice.“
„A stojí ti to vůbec za to?“
„Na to se ptáš zrovna ty?“
„Víš, ono to co se stalo už stejně už nikdy nevrátíš. Nehledě k tomu, že mi to všechno tak trochu připadá, jako boj proti větrným mlýnům.“
„Tak že navrhuješ co? Nechat je páchat tyhle věci dál? Dál jim chceš zabezpečovat hladkej průběh akce? Dál se chceš svým jménem angažovat?“
„Tak jsem to určitě nemyslela. Nechtěla bych jen, aby sis popálil prsty. To je všechno...“
„Já ale musím a věř mi, že o nějakou popáleninu v tomto případě rozhodně nestojím! A nejsem veden žádnou pomstou. Nemám se komu mstít. Ani jiný chtíč mimo toho, že to je do nebe volající prasečina a že bylo tobě jako jiným moc ublíženo! Věř mi, že si za to nevysloužím ani uznání, ani medaili. Naopak.“
„Edo?“ prosebně zavzdychala.
„Poslyš Evičko. I když se to poslouchá asi pěkně blbě v týhle zkažený době, ale jde mi taky o něco, co se nazývá zásada a princip. Protože tito rádoby soudruzi, lidem na schůzích vždycky plamenně lejou do hlavy takový keci o morálce, skromnosti, pravdě a poctivosti. Z toho se jednomu může udělat jenom zle. A já mám stejný partajní průkaz jako oni.“
„A proč je to tedy všem ostatním jedno?“
„Nevím? Vím jenom, že mě to jedno není a nikdy nebude. Asi je to taky proto, že jsem se do toho hnusnýho funkcionářskýho světa vyplazil od ponku s dost silně naivní představou o spravedlnosti a možnosti právě těm dole pomoci. Musel bych svůj průkaz sežrat na sucho a bez přílohy, kdyby mě to někdy nechalo chladným!“
„Bojím se že dřív nebo později, tě stejně někdo udělá. Nezlob se, ale já si myslím že tahle hra na vedoucí úlohu strany ve prospěch zájmů dělnické třídy, je stejně jen pěkná kašpařina. A nejhorší na tom je, že to každý ví!“ významně se podívala na Edu. “A když se někdy najde nějaký zoufalý idealista tvého ražení, tak to má stejně dřív nebo později spočítaný. Buď na něj něco nastraží, nebo mu naloží tolik úkolů, že je prostě nezvládne a skončí s infarktem na intenzívce. A proti proudu vydržíš plavat jak dlouho? Věř mi, že je to vždycky jen otázka času...“
„No Evo, ty seš tedy pěkně zakuklenej oportunistickej živel.“
„Opravdu? Ale nechceš mi tím snad říct, že nemám pravdu?“
„Bohužel, říkám to moc nerad ale tu skutečně máš. Ale jde taky o to, že když si všichni budeme jen na něco hrát, tak...“
„Tak co? Tuhle otázku polož obráceně. Když se někteří jedinci odtrhnou z houfu, vystoupí neposlušně z řady a začnou nahlas věci pravdivě pojmenovávat tak jaké ve skutečnosti jsou, tak se jim stane co?“ začala se rozpalovat.
„Hm..“ musel se usmát. „A co se stane, když všichni skloníme hlavy a dáme nepravostem volný průběh?“ bránil se naoko zarputile Eda.
„Kecy Edo, jenom samý planý kecy. Jedinec nic nezmění a těch kterým tento systém vyhovuje, nebo už jsou vůči němu i apatičtí, je bohužel taková většina, že můžeš na všechno zapomenout. Znám tolik případů neohrožených bojovníků, kteří nakonec skončili v blázinci, v kriminále, nebo náhle měli někde nějakou nepochopitelnou nehodu. Jenom skutečně nechápu, proč zrovna ty? Vždyť seš jinak tak chytrej a inteligentní kluk. Proč před touhle pravdou tak zatvrzele zavíráš oči a děláš si tak hrozně naivní iluse?“
„Protože nechci na tomhle poonděným světě, svůj život jen tak probimbat. Protože nedokážu dělat v principu něco jen tak pro něco, nebo dokonce pro nic. Sakra, copak ty neznáš stanovy strany? Když by je každej dodržoval, tak...“
„To bychom se ale s jistotou museli vrátit do světa zvířat. Četl jsi někdy bibli?“
„Co že?“ polknul naprázdno.
„Jo, slyšel jsi dobře, bibli! A neboj, nejsem žádná skrytá sektistka. Ale jednou to pro zajímavost zkus. Tam jsou taky překrásně ideální principy a co z toho? Podívej se zpátky do historie? Co se ve jménu božím zavraždilo lidí a ten blátošlap dole, ten vždycky všechno na svým hřbetě odnesl tenkrát jako dnes. Vždyť je to ve všech směrech jen pouhá zástěrka moci. Věř mi, že jde vždy jen o prachy a moc!“
„Kam ty na tyhle myšlenky chodíš?“ vyděsil se Eda.
„Nikam příteli. Ale mám dost času k přemýšlení. Prošla jsem spousty různých školení a prostě se jen kolem sebe dívám a srovnávám teorii s praxí.“
„Jaká je tedy ideální cesta?“
„To nevím. Ale tahle to rozhodně není. A když se vrátíš pár roků zpátky, tak máš určitě ještě v paměti co se stane, když někteří členové národa nesouhlasně zvednou hlavu. Pak se věci už neřeší na schůzích, ale přijedou naši bratři s ocelovými obludami a vyřeší problém bleskem a jednou pro vždycky.“
„Hm. Já taky vím že čůrat proti větru a mít při tom suchý nohavice je nesmysl...“ resignoval.
„Nebylo by lepší si najít cestu za někým nahoru?“
„Nebylo. To je stejný jako bys vylepila po městě plakáty a doufala, že si je nikdo nepřečte.“
„Proč si to myslíš?“
„Stačí šlápnout jen jednou jedinkrát vedle a domů třeba už ani nedojedeš. Ba ne, v žádném případě nesmíme nic riskovat...“
„Tak už o tom raději nemluvme. Když to tak poslouchám, tak upřímně řečeno se začínám dostávat do polohy pořádnýho strachu.“
„No tak. Když budeme opatrní, tak to zase tak horký nebude“ po dlouhé době se usmál a položil jí ruku na koleno.
„No, vidíš to. Tohle je daleko lepší.“
„Jsi všude tak studená jako na koleni?“
„Nepovím. Pokud si pamatuji, tak jsi měl nějakou jistou metodu, kterou jsi to dokázal vždycky dost rychle zjistit.“
„Ty taky na nic nezapomeneš.“
„To není pravda. Jsou věci na které zapomenu velmi rychle. Ale na tyhle, na ty mimořádně příjemné záležitosti nikdy...“
„A od tý doby jsi si tyhle metody, už někdy s někým jiným taky vyzkoušela?“
„Jistě. Nejméně tisíckrát...“ zapálila si cigaretu.
„Opravdu?“ vydechl a bylo vidět, že je dost silně zklamán.
„A příteli můj nezapomenutelný a pořád se stejnou rukou v těch svých neuvěřitelně živých představách...“ vypustila kouř.
„Jak? Nerozumím ti?“

„Krásné věci si přece v hlubokém soukromí tisíckrát v mysli vyvoláš i ty. Nebo se snad mýlím?“
„To znamená, že ty jsi...“
„Jo, přesně tohle to znamená. Měla jsem snad jinou možnost?“
„To já nevím...“ začal se zase probouzet.
„Ale víš, ty protivko...“ položila si hlavu na jeho rameno.
„Tak vím. Asi máš pravdu...“ vzdal se.
„Byl to takový zvláštní pocit. Jako voda a oheň. Kolem tebe letí auta, pospíchají lidi a ty si vrníš ve skrytu plechové schránky a přesladce si vzdycháš.“
„Moc hezky jsi to pověděla...“ posunul ruku o něco výš.
„Pamatuješ, jak na nás ten tirák tenkrát závistivě mával?“ rozepnula si na boku sukni. „Tak a teď nám do toho nikdo čučet už nebude...“ svezla se na sedačce o kousek níž, chvilku lovila něco pod sukni a pak vysmekla z kalhotek.
„Seš fantastická....“ pochválil ji okamžitě Eda.
„Opravdu?“ položila svou levou packu do jeho klína a sladce zavrněla.
„Můžu?“ zašátral v rozepnutém jícnu sukně a položil svou otevřenou dlaň na její teplé bříško.
„Tak je to snově krásné...“ zašeptala.

Nechal auťák běžet devadesátkou a zařadil se do pomalého jízdního pruhu. Eva zasunula jednu nožku pod sebe, srovnala se na sedačce do pohodlného posezu a zavřela oči. A Eda si ji začal pomalinku vychutnávat. Nejdříve zakroužil plíživě v prostoru slabin, kde vždycky jednou stranou běžel dolů a druhou se vracel zpět. Záměrně se k malé radosti Jany, vyhýbal horkému středu, kterým sám odolával ještě několik kilometrů než to vzdal. V ten moment se její spodní rtík dostal do pevného stisku svých zoubků. Zavzdychala, založila si ruce na prsou a pravá dlaň jí zmizela pod svetříkem. Eda se jen s povzdychem mlsně olízl. Představoval si ty horké tuhé mandličky, jak vystřelují opojné signály do celého jejího těla. Potřeboval ještě slabých deset kilometrů, než se mu podařilo ji vynést do říše sladkého vzdychání, které neustále nabíralo na intenzitě. Pak jej ale náhle z komůrky vyhnala. Už to bylo nad její síly...

„Chtěla bych se s tebou hrozně moc milovat...“ zašeptala otevřeně své přiznání.
„A já, ani ti to nebudu vyprávět. Co s tím budeme dělat, lásko?“
„Já nevím...“ zavzdychala smutně na jeho rameni.
„Už to mám. Zajedeme támhle do toho motorestu na dobrou baštu. Říká se, že jen dobrý jídlo je schopno nahradit špatný sex.“
„Co to povídáš? Jakým špatným sexu to vlastně mluvíš?“ zvedla hlavu a přečetla si reklamní tabuli. „No to jsi tedy vymyslel náhražku...“ zaprotestovala.
„Máš pravdu. Omlouvám se ti z hlouby celého srdce. Ale my se nepřestaneme ladit až do fáze velkého koncertu, který večer vypukne. Souhlasíš?“
„A když nevypukne?“
„Tak se stejně budeme těšit...“ opatrně zaparkoval v řadě stojících vozů.
„Mám tě moc ráda. Ani nechci pomyslet na to co bych asi dělala, kdybys ses mi zase někam ztratil.“
„Konec hororů a ven na čerstvý vzduch. Udělá nám to oběma moc dobře...“ zavelel přísně.
„Edo, já ale nemám kalhotky...“ zarazila kousek od auta.
„A ty je k jídlu snad opravdu potřebuješ?“ vzal ji kolem ramen a vedl ji dál.
„To né, ale...“ bránila se.
„Pojď a ničeho se neboj. Zrcadla na podlaze nemají a tvoje kočička, ta bude určitě taky moc ráda když si lokne trochu čerstvého vzduchu, že?“
„Myslíš?“ pořád ještě rozpačitě stála na místě.
„No tak. Jdi úplně normálně. Sukni přeci máš...“ přišlo mu to náhle k smíchu.
„Vůbec mi není jasné, jak některé ženský můžou chodit pořád bez…“
„A jsou takový?“
„No jéje.“
„A seznámíš mě s některou?“
„Už jsem tak učinila ty protivo!“ zavěsila se do něj a pevně stiskla jeho ruku.
„A není to příjemný?“ chytil jí za cíp sukně a malinko ji vyzvedl.
„To tedy není...“ vypískla a rychle si ji zase přidržela k tělu.

Jídlo bylo docela dobré a obhlídka objektu se taky uskutečnila bez problémů. Toulali se spolu kolem honosné budovy a každou chvilku se na dlouho zastavili. Každý kdo by je byl náhodou pozoroval, musel by jim jejich zamilovanost jen závidět. Eda si udělal i několik operativních poznámek a náčrtů, aby si následně v klidu mohl promyslet svůj akční plán. Na noc zůstal rád u Evy, ale ze slibovaného sexuelního koncertu nic nebylo. Nějak to cestou zpět s tím vzájemným škrtáním přehnali. S bídou stačili proběhnout koupelnou a v pevném objetí společně usnuli jako nemluvňata. Oba měli z minulé noci, ještě co do zanedbaného spánku dohánět.

Honza dodržel slovo a zajistil vše nutné. Při pátrání kolem plukovníka, přišel na řadu neuvěřitelných věcí. Na základě těchto najednou Edovi nabízel i profesionálního fotografa k výrobě nutné důkazové dokumentace. Nakonec se ale dohodli, že je nutno riziko minimalizovat a Eda by byl v případě maléru jako civilista, na tom pořád jenom nejlíp.

„Stejně budeme muset domyslet nějakou tvrdou provokačku, aby jsme ho měli na jisto přibitého k prknu. Jinak by se nám mohl vysmeknout. Je opravdu jako úhoř a všude má své jisté kontakty.“
„Máš samozřejmě Honzo pravdu, ale neměli bychom odškrtávat jednu věc za druhou? Ty se dál zabejvej s ním a já si dotáhnu to své. A vůbec si nemyslím, že tím vaším plukovníkem všechno skončí.“
„Asi máš pravdu i když jsem to tím nechtěl říct...“
„Já jenom abychom věděli, že on je jen kapičkou v tom obrovským moři sraček!“
„Kdy na to jdeš?“ stočil hovor Honza.
„Co nevidět. Už se pomalu naváží proviant a zatápí v kotli.“
„To jsem na tebe upřímně zvědavej.“
„Ty taky?“

Eva byla v jednom kole. Pendlovala mezi prostorem u Prahy a svým bytem, až se konečně oba dočkali hodiny „H“. Měla za úkol den před akcí odjistit v přízemí okno, aby se Eda dostal bezpečně dovnitř bez jakékoliv evidentní stopy.

Potřeboval se nutně a v klidu na celou akci dobře připravit a v budově se zorientovat ještě před příjezdem společnosti. Auto nechal zaparkované dvacet minut chůze od budovy. Procházkou prošel kolem velkého jezera a za ním zmizel v okraji lesa. Vstup do budovy byl úplně bez problémů. Pečlivě za sebou zavřel okno a s tlukoucím srdcem procházel vnitřní prostory.

Přešel neslyšně spojovací chodbu na které ležel silný, měkký koberec. Na svém konci chodba ústila do velké prosklené haly. Mohutné oleandry a fíkusy v kombinaci s robustním nábytkem, dávaly hale určitý vkusný styl. Sešel bočními schůdky až k hlavním dveřím. Byly zamčené. V průzoru zasklení se bělalo velké, štěrkem sypané parkoviště. Zvenčí k hlavním dveřím vedly široké kamenné schody, lemované pískovcovým zábradlím. Když se otočil zády ke dveřím, viděl masivní dubové dveře, jasně prozrazující vstup do hlavních prostorů. Opatrně zmáčkl mohutnou kovanou kliku a vstoupil. Skutečně se octl ve velkém sále s kamenným krbem, v horní části lehce očouzeným. Bylo to neklamné znamení, že se často používá. V bezpečné vzdálenosti před ním, ležel koberec s vysokým béžovým chlupem, vbíhající do prostoru sálu. Tam stála také připravená tabule ve tvaru U. V pravidelných odstupech v celém obvodu bylo šestnáct židlí. Bílé ubrusy, sklenice, talíře, příbory a do úhledných jehlánků naparáděné ubrousky.
Zdi byly vyzdobeny kožešinami, sem tam obraz s loveckým motivem. Okna byla vysoká zneprůhledněná hustými záclonami, lemovaná těžkou zatahovačkou. U stropu visel mohutný parádní lustr z paroží, zavěšen někde nad tělesem stropu. Kovaný řetěz procházel v pěkně kulatém otvoru, bezmála metr v průměru. V tomto byl zasazen lamelový rošt z překližky, což vypadlo zespoda docela pěkně. Podél stěny, na jedné straně bylo něco jako boxy určité separace v podobě jednotlivých kójí ze stolečkem a nízkými křesly. Na stěně vedle krbu, lákalo velké podávací okno za kterým se dala tušit kuchyně.
Na druhém konci sálu Edu zaujaly skleněné lítačky. Když se podíval za ně s překvapením zjistil, že se tam nachází bazén v modrém obložení. Kolem na zdech teplomety a slepá okna. Nad bazénem velké osvětlovací těleso, technicky zavěšeno stejně jako to v sále. Vrátil se zase do vstupní haly. Na proti schodům po kterých přišel, vedlo dřevěné schodiště do prvního patra. Potichu se tím směrem vydal. Přes veškerou snahu jít neslyšně, vydávaly schody nepříjemný hlasitý skřípavý zvuk. V patře byla dlouhá úzká chodba a na každé straně šest dveří. Postupně otevřel každé z nich. Pokoje za nimi byly na vlas stejné. Všude televize, dvoulůžkový gauč, lednička, sprchovací kout a WC. Měkký koberec po celé podlaze a u stropu křišťálový lustr. Na samém konci byly jednokřídlé dveře. Když Eda zmáčkl kliku zjistil, že jsou zamčené. Mrknul do klíčové dírky která prozradila, že se jedná o obyčejný zámek. Rozhlížel se bezradně kolem, až mu pohled padl na hrbolaté obložení zárubně. Prosahal horní okraj a nic. Konečně odhalil klíč ve skulině na boku. Rychle je odemkl, nahmatal vypínač a rozsvítil.

Tmavé půdní prostory byly osvětleny světly uvězněnými v drátěných košíčcích. Před sebou měl volný prostor ve kterém se v pravidelných geometrických tvarech rýsovala spleť krovů. Dřevěná podlaha byla poseta nesčetnými stopami z části zašlých ve staré vrstvě prachu. V několika místech byl srovnaný nepotřebný nábytek a různé haraburdí. Nalevo se tyčila vyzdívka, rozbíjející volný prostor. Odhadoval, že to jsou stěny jednotlivých pokojů.
Obešel zdivo a někde uprostřed našel v souvislé zdi výklenek. Kovaný řetěz jej s jistotou přivedl až k cíli. Na podlaze bylo kulaté víko, složené ze dvou půlek. Když opatrně jednu z nich zvedl, tak se pod ní objevil překližkový mřížový rošt s překvapivým pohledem skoro do celé místnosti. Naklonil se ještě víc ke středu. Byl vidět i krb, celá tabule i jednotlivé separace v boxech. Místy ve výhledu překážela jen ramena lustru, ale to nebyl v podstatě žádný vážný problém. O takové možnosti pozorování, se mu ještě před krátkým časem ani nesnilo.
Vrátil poklop na své místo a šel za druhým řetězem. Když tam zvedl víko, tak se pod ním dole nacházel bazén. Spokojeně si zamručel a mrknul na hodinky. Bylo po deváté hodině ranní. Chvíli uvažoval a pak se rychle rozhodl, že se pro jistotu vybaví nutným proviantem, protože se jen těžko dalo odhadnout, jak dlouho v těch prostorách bude uvězněn. Pečlivě si očistil boty a rychle odešel známou cestou. Když šel kolem hlavních dveří do sálu, zarazil se. Otevřel dveře a šel se podívat pod lustr. Dlouho pohledem zkoumal koberec a jak sám předpokládal, sebral několik sotva patrných smítek prachu.

Eva byla v ten den značně nervózní. Moc dobře věděla, že Eda podniká vysoce hazardní akci, která kdyby byla odhalena, tak jej vygumuje ze zemského povrchu. Nejvíce jí však vadilo, že vlastně neznala žádný detail. Nevěděla ani kdy přijde, ani kde se bude ukrývat, jak dlouho tam bude, ani co všechno podnikne.
Na víc si Eda velmi tvrdě vynutil slib, že se nebude do ničeho míchat, ať se stane cokoliv včetně toho, že musí striktně zachovat navyklý rituál příprav.
Nezbývalo jí nic jiného, než souhlasit. Ale stejně okamžitě využila problém jednoho z řidičů, který se z vážných důvodů nemohl akce na poslední chvíli zúčastnit. Svému šéfovi to sdělila těsně před akcí. Ten sice řval jak pominutý a když se vykřičel, tak mu Eva nabídla své služby. S vděkem a slibem, že jí to nikdy nezapomene, pomoc rád přijal.

Kolem sedmnácté hodiny se parkoviště začalo zaplňovat plánovaným počtem vozů. Hlučná, nevázaná společnost ihned mizela v nitru honosné budovy, z které se ozývala již hlasitá hudba i zvonivý smích žen. Než se dokončily přípravy prostírání, byl v plné permanenci bazén. Děvčata v odvážných plavečkách rozpustile skotačila ve vodě a lákala za sebou i zdrženlivou mužskou část. Konečně se nechali tři pánové přesvědčit a smočili také svá poněkud ztučnělá těla. Rozhodně každý nezúčastněný pozorovatel, by v celkovém dění nehledal nějaké vůbec nějaké nepřístojnosti.
Eda byl již dávno v plné akci. Měl dostatek času se na všechno důsledně připravit i se seznámit s prostředím, ve kterém bude kralovat po většinu času tma. Dokonce si připravil i nouzový východ ve štítě stěny. Byl sice kolem čtyř metrů nad zemí, ale kdyby to bylo nezbytně nutné, mělo to jako ústup svou cenu.

Obě víka v podlaze měl odklopená, kde předem prach z jejich blízkosti velmi pečlivě odstranil. Seděl na malé stoličce, pokuřoval a se zájmem sledoval dění pod sebou. Chvílemi se docela i bavil. Ti tři strejdové kteří se přidali k děvčatům, vypadali mezi nimi z té výšky docela komicky. Další seděli u stolků a raději popíjeli víno. Najednou se otevřely dveře a v nich se objevila Eva. Edovi leknutím málem vypadla cigareta z pusy přímo do šprlení.

To snad není pravda! Přišla jsi úplně o rozum? Přeci jsme se jasně spolu na něčem dohodli, tak co tady k čertu děláš? Neušila jsi na mě nakonec nějakou boudu…zle vrčel, ale hned se nad svou myšlenkou zarazil.
Už ti hrabe blbane...okamžitě se v duchu okřiknul. Ale proč nerespektuje naší dohodu?
Eva se náhle hlasitě zasmála a dala osazenstvu ve známost, že tabule bude za pár minut připravená. Důkazem toho, že správně rozuměl, byla okamžitá zvýšená aktivita v bazénu, kde ještě chvilku sledoval cvrkot a pak se přesunul k vedlejšímu průzoru.

Teď už komplex stolů zářil v plné nádheře. Spousty jídla, pití, krabičky zahraničních cigaret, mističky s exotickými oříšky... prostě bylo na nich všechno, co bylo potřeba.

Zasedací pořádek rozpároval účastníky dle předem připraveného plánu a malý plukovník, měl nějaký krátký proslov s přípitkem, po kterém se okamžitě začalo nosit na stůl. Oheň v krbu hořel a Edovi se mimo kouře, do nosu zapichovaly i různé dráždivé vůně z hlavního chodu.
Eva mezi stolovníky nebyla. Pánové střídavě vyprávěli zřejmě impozantní příběhy z jejich hrdinné bitvy o výstavbu socialismu, kterým dámy disciplinovaně naslouchaly. Dokonce se občas společnost i hlasitě zasmála. Dost jej mrzelo, že všemu pořádně nerozuměl. Zvuky zespoda se ve většině mísily s monotónním šumem, nebo zanikaly v tónech hudby. Chvílemi jej napadla i myšlenka, zda to co dělá, má vůbec nějaký smysl.
Pro jistotu udělal několik snímků, identifikující některé účastníky, ale jinak se skutečně nic mimořádného nedělo. Zpozorněl, až když se odnesly zbytky jídla a na stoly se nosila nová vlna pití. Jenom střed tabule zůstal vyzdoben grilovanými kuřaty, plátky uzeného, tácy klobás a dalšími dobrotami. Někteří nedočkavci se dokonce pokoušeli o navázání důvěrnějšího kontaktu se svým protějškem. Prvním dvěma se to i po delší době povedlo. Jejich nenechavé ruce objímaly ženy kolem pasu, nebo ramen.
Plukovník si zase vyžádal pozornost a zřejmě přešel k dalšímu bodu programu, který byl obecným potleskem nadšeně přijat. Hudba se změnila v taneční a pánové s nevšední iniciativou lákali ženy na parket. Netrvalo dlouho a jedna z nich se dokonce uvolnila na tolik, že si vynutila sólo.
Ta evidentně patřila k plukovníkovi, který ji propustil a vrátil se ke stolu. Tam na stříbrný tác narovnal spousty skleniček, které naplnil koňakem. Pak se rychle vrátil mezi diváky, kteří rytmickým potleskem povzbuzovali odvážnou sólistku, která si rychle sáhla po skleničce, zvedla ruku vysoko nad hlavu a vypila ji na ex. Prázdnou pak hodila přes hlavu za sebe. Plukovník nadšeně zatleskal a přesvědčoval další děvy k následování.

Tančící žena se zběsile vrtěla uprostřed parketu a po každé třetí otáčce si odložila za jásotu ostatních část oděvu. Když došlo na halenku, hodila ji plukovníkovi na hlavu a sukni zřejmě tomu nejdůležitějšímu hostovi přímo k nohám. Tančila rozpustile dál, jen tak ve spodním prádle. Trvalo ještě hodně dlouho, než se k ní konečně přidala i další tanečnice. Sólistka ji vzala za ruce a divoce se s ní zatočila v kole.
Za to trvalo jen pár minut, než se i nová tanečnice odhodlala k tomu, že si odhodila svůj svetřík, pod kterým již nic neměla. Ta první se přitočila k nejbližší skupince mužů a nastavila jim svá záda. Okamžitě několik párů ochotných rukou začalo s rozepínáním její podprsenky.
Nahé tanečnice vyzývaly znova a znova ostatní ženy k následování. Také pánové si pomalinku odkládali kravaty a další zbytečnosti z jejich oblečení. Když rozjařený tanec po dlouhé chvíli nic nového nepřinesl, přišel na řadu zase alkohol. Plukovník něco navrhoval a společnost skandovaně zatleskala. Rychle někam zmizel a parket se vyprázdnil.

Za chvilku se v sále zhaslo. Jen slabá světla v obvodu stěn ještě svítila. Televize s velkou obrazovkou se rozzářila a Eda viděl s bídou jenom růžek obrazu.

V sále to ztichlo a všichni se soustředěně dívaly na vyvíjející se děj na obrazovce. Než si i plukovník sedl, objevila se zase Eva. Něco mu šeptala a on souhlasně pokyvoval hlavou. Byla oblečená a dělala dojem, že definitivně odchází. Plukovník informoval šéfa Evy, ten však jen mávl rukou, ani se po ní neotočil.
K Edovi se nahoru prodraly milostné výkřiky a vzdechy, vycházející z televize. Některým pánům to silně zaktivovalo ruce. Přímo pod Edou se jeden tlouštík tvrdošíjně dobýval své dlouhovlásce pod blůzku. Ta se však stále zoufale bránila, až na sebe upoutala pozornost plukovníka. Ten okamžitě vstal, něco jí se zlou gestikulací zašeptal do ucha. Ona rezolutně zavrtěla hlavou a chtěla vstát. Zatlačil jí surově zpět do židle a znova se nad ni naklonil. Náhle mladá krasotinka zplihla a lehce kývla hlavou. Plukovník se spokojeně vrátil na své místo a jen občas se kontrolně ohlédl.

Pod Edou se začalo pomalu odehrávat to nejhrůznější divadlo jaké kdy v životě na živo viděl. Tlusťoch dosáhl konečně svého a hladově uslintanou hubou olizoval její nahá ňadra. I z té výšky Eda viděl, jak se mu potem leskne pleš. Opakovaně ji vzal za ruku a strkal si ji do rozepnutých kalhot. Když neustále odmítala, nahnul se k ní a něco jí zašeptal. Dívčina hlava zase poklesla a ruku do katí zasunula sama. On se jí vecpal mezi stehna, až se s nimi málem zvrátily židle. Ty dvě sólistky posilněné alkoholem, se zase iniciativně ujímaly aktivity a podněcovaly další vývoj. Sáhly si pro tanečníky, kteří se rozjařeně nechali odstrojit, až všichni padli v rohu parketu na podlahu. Jejich partnerky své tváře utopily pod vydatnými převisy pánských pupků. Přesně tak, jak se to odehrávalo na obrazovce. Jen občas zvedly hlavu a sípavě zalapaly po vzduchu.

Pomalu docházelo i na ty poslední ženy, které měly zatím to štěstí, že na ně plnou vahou ještě nic nedopadlo. Když zase tvrdošíjně své nápadníky odmítly, plukovník vstal, vzal láhev koňaku a každá se musela vydatně napít. Došel ještě pro jednu láhev a vše se opakovalo. Teprve potom se vrátil ke své nedočkavé samici.
Film už zřejmě skončil, protože začala hrát hudba. V prostoru kolem krbu drama vrcholilo. Iniciativu zase měly ty dvě. Rychle pomohly k úplné nahotě i těm váhavým, které alkohol dokonale zlomil. Zbytek pánů se také vynahatil a každý si pro ten večer našel svou hračku.

Plukovníkova ďáblice ležela před krbem s roztažnýma nohama a on jí mezi ně cpal štíhlé hrdlo láhve od šampaňského. Nebránila se. Naopak. Ječela pištivým hlasem tak, aby na sebe upoutala pozornost všech ostatních a prosila o rychlý přídavek. Na koberci nakonec skončili všichni. Hrůzná scéna vstupovala do své závěrečné fáze.

Eda si začal uvědomovat, jak silně se potí. To všechno dění pod ním na něj působilo velmi depresivně. Chvílemi přemýšlel i o tom, že by měl spustit nějaký poplach, nebo do mřížky vysypat horu smetí a rychle zmizet. Ale neudělal to. Ukázněně střílel jeden obrázek za druhým, protože si pořád uvědomoval, že jen tyto důkazy budou mít třeba následně tu rozhodující cenu.
Dole se zatím pláč mísil s náruživým křikem. Jedna žena si zase tvrdošíjně postavila hlavu a nechtěla být tlouštíkovi po vůli. Ten jí nakonec vzal do náruče a v separaci s ní praštil dost nešetrně o stolek. Chytil její kopající nohy a pevně si je vtáhl na svá ramena. Tento krátký zápas, neměla šanci vítězně dobojovat.

Mohutný tučný zadek sebou prudce škubnul a hlasitý výkřik dívky, zanikl v obecném rachotu. Když se do sytosti vydováděl, praštil s jejíma nohama o stůl a spokojeně odešel.

Zůstala ještě dlouho bez jediného pohybu ležet, jen hruď se jí bolestným pláčem vzdouvala. Když se konečně chtěla dostat do křesla, tak se přibatolili se další dva a vše se znova opakovalo. Někdy se i tři pánové sešli u jedné ženy a jeden druhému asistoval, nebo ženu dokonce držel v určité poloze.

Toto šílení trvalo až do čtvrté hodiny ranní. Někteří nevydrželi a usnuli přímo na koberci. Všude byl nepopsatelný nepořádek a chaos. Jenom plukovník neztrácel přehled. Přiložil do krbu a něco pošeptal té své. Pak krátce odešel a vrátil se s kamerou. Několikráte to blesklo a zase rychle zmizel.

Ale, ale. Tak i on chytrý plukovníček si dělá svojí soukromou fotodokumentaci, kdyby najednou bylo nejhůře. To by bylo, mu ji tak vykouřit...zauvažoval Eda.
Když se plukovník vrátil do sálu, hodil na sebe kus oblečení a hlasitě zatleskal. Za moment se objevily čtyři gorily, které začaly rozebírat zdemolovaná těla a roznášet je po pokojích. Za další půlhodinu se sál ponořil do úplné tmy.

Nastalé ticho až Edu bilo do uší. Chvilku uvažoval, jestli přeci jenom nemá zvednout kotvy. Přešel k nouzovému východu a otevřel dvířka. Ovanul jej teplý závan měsíční noci. Stál ve volném prostoru a díval se do černého nic. Místo dopadu leželo v totální tmě a těžká taška na rameni, mu také moc jistoty nepřidávala. Po dlouhé chvíli zase dvířka zavřel a lehl si raději na připravenou matraci.

Když jej ráno probudil hluk a on se podíval dolů, nevěřil svým očím. Koberec byl jako nový, stoly čistě prostřené, snídaně již připravená. Příjemná lehká hudba se linula až k němu nahoru. Za stěnami pokojů bylo slyšet šumění sprch, splachování toalet a bzučení fénů. Společnost se pomalu scházela.
Strhané obličeje žen, byly dle možností vylepšeny dermacolem do vlídnějšího vzhledu. Pánové v elegantních oblecích zase galantně zacházeli se svými dámami. Jako poslední přišla dlouhovláska, která snad předešlou noc trpěla ze všech nejvíc.

Když plukovník tentokrát ukončil svůj o poznání kratší proslov, nikdo už netleskal. Ani následná diskuse se již nedostala do úrovně běžné konversace. Celá společnost dělala dojem totální zakřiknutosti.

Eda se s konečnou platností rozhodl změnit své působiště. Mohutným skokem se přenesl na okraj lesa. Jen pootevřená dvířka ve štítě budovy, nebezpečně žalovala.
To bude muset Eva bleskem napravit. Připravili bychom se tak o moment překvapení a to by byl přímo neodpustitelný hřích... zamumlal, než rychle zmizel v zákrytu stromů.

Doma Evě předal klíč od půdy a vysvětlil jí, co bude potřeba udělat tak, aby se zamaskovali všechny stopy. Pak se rychle spojil s Honzou, který byl již jak na jehlách.

„Víš, nedělal jsem si fakt žádný iluse a v životě jsem už ledasco i viděl, ale co se dělo tam, to by se jeden styděl za to, že je vůbec mužskej.“
„Edo no tak, nepřeháněj. Jinak proběhlo všechno dle plánu?“ zeptal se netrpělivě Honza.
„Jen počkej, však sám uvidíš že nepřeháním. Co do mé akce je všechno v tom nejlepším pořádku.“
„Nafotil jsi něco?“
„Jo. Celý dva filmy. Ale fakt nevím jak vyjdou. Podmínky nebyly zrovna ideální a na blesk jsem mohl zapomenout...“ připravoval si pro jistotu alibi.
„Jen se neboj. Tohle jsou vyzkoušený speciály a náš machr, ten ti udělá výstavní fotku i z pouhého stínu na negativu. Seš frajer Edo. Věděl jsem že je na tebe spoleh.“
„Opravdu?“
„No tak...“ zvedl k němu káravě svůj pohled a telefonem přivolal svého specialistu.
„Za půl hodiny máme obrázky na stole.“
„Fajn. Pak ti k nim dám příslušný komentář, když to bude potřeba.“
„Uvažoval jsi Edo ještě o nějaký kompromitující tutovce, která by byla zaměřena jenom na jeho osobu?“
„Uvažoval, neuvažoval. Měl jsem co dělat s touhle akcí...“ zapitvořil se nespokojeně Eda.
„Já vím, promiň. Dneska je mi již jasný, že to je opravdu stínovej hráč a my jej musíme dostat...“ klepl hlasitě prstem do stolu.
„Když to říkáš s takovým přesvědčením, tak jsi určitě taky o nějakých alternativách sám přemýšlel, že?“
„Máš pravdu a přišel jsem na to, že on má taky prstíky ve zdejším automotoklubu a ty zase mají velkej autocamp. Ty tomu asi nebudeš věřit, ale i tam si náš ptáček rád s nějakou kočkou ve volný chatičce za randí.“
„To je zajímavý. Ten chlap je aktivní až by mu to jeden mohl závidět.“
„Máš pravdu...“ usmál se Honza.
„Problém je ale v tom, že s ním zkompromituješ i jeho oběť.“
„To je jistý. Záleží ale taky na tom, jak rychle bychom celou záležitost dali dohromady.
„To bychom museli udělat přímo bleskově, to je jistý. Chtělo by to na něj ale nasadit někoho, komu můžeme na sto procent věřit...“ mnul si zamyšleně bradu Eda.
„Tak to je asi rozhodující předpoklad, že?“
„Nejsem si zase tak jistej, že by do toho jen tak některá šla. Nehledě k tomu, že on si asi taky jen tak s nějakou nezačne, kór když mu ji budeme chtít podstrčit.“
„Možná, že bych o jedné věděl...“ řekl skoro šeptem Honza.
„Ale?“
„Co tak se domluvit s tvojí Jiřinou?“ vypustil z úst návrh, při kterém se Edovi skoro zatmělo před očima.
„Co že, zbláznil ses? U ní už beztak mám tolik minusových bodů, že mi je vyčítá kudy chodí. Ta by mi vyškrábala oči!“
„Počkej, nepospíchej tak. On se s ní ale fakt dost často schází a nejen pracovně. Představ si, že se u nás šušká, že je to jeho novej objev. Za zkoušku by to přece stálo, ne?“
„Hm. To by se ale muselo důkladně promyslet. A rozhodně by jsme ji museli alespoň částečně do celé akce zasvětit. Možná že by pomohlo ukázat jí nějakou fotku z poslední akce. Víš, zahrát na její ženskost.“
„No kamaráde vidíš, to je ono. Víš co, tohle už nechám na tobě. Vycházej ale prosím tě z toho, že čím míň toho bude vědět, tím líp pro ni samotnou.“
„Hm. To je bez diskuse. Když by se mi ji podařilo pro tuhle akci získat, tak jak si to představuješ dál?“
„No o detailu jsem ještě moc neuvažoval. Ale je mi jasný, že nabouchat jenom další fotky, by rozhodně nestačilo.“
„Máš pravdu. Chtělo by to něco takovýho, no jak se říká na zajíce s bubnem, že?“
„Přesně. To je ono...“ souhlasil nadšeně Honza.
„Poslouchej, to by nám ale možná pomohli kluci z městské policie. Co říkáš? Jim ten camp určitě patří do rajónu.“
„Možná. Ale jak bys to chtěl navlíknout?“
„Počkej Honzo, náčelník je můj dobrej kamarád. Když za ním spolu zajdeme, ty mě podpoříš svým služebním průkazem a vymyslíš si slušnou legendu, která musí být samozřejmě přísně tajná, tak do toho určitě půjde. Ten nepromarní žádnou šanci, jak by se mohl blejsknout a rychle šplhnout o další stupínek výš.“
„To není špatnej nápad.“
„To bych řekl, že není. Je taky ode mě, ne? Jenom bacha na to, abychom to nepřekombinovali, kdyby něco nevyšlo!“
„Jen klid. To už nějak dotvoříme. Ani já si nemohu žádný druhý pokus dovolit.“
„Hele, už to vidím před očima. Já dohodnu s Jiřinou přesně den a hodinu. Už jejich příchod musíme zdokumentovat. Deset minut musí holka zlatá vydržet a potom, potom proběhne rutinérská kontrola objektů v areálu a nastane velmi hlasitá exploze.
„Kontrola dokladů, prosím. Co tady děláte, proč to tady děláte, s kým to tady děláte a tak dále...“ culil se Eda.
„To se mi moc líbí...“ zazubil se spokojeně Honza a
debatu náhle přerušilo hlasité zabušení na futra dveří. Honza vstal a převzal si krabici, která se v nich náhle objevila.
„A negativ?“
„Je tam soudruhu podplukovníku.“
„Fajn. Doufám že jsi ty obrázky už zapomněl!“
„Obrázky? Jaký máte na mysli soudruhu pod…?“
„Díky...“ poplácal jej po rameni. „Na zbytek dne máš volno!“
„Tak to už rozbal...“ teď byl zase Eda netrpělivý.

Honza si prohlížel obrázek po obrázku a rysy ve tváři mu nepředstavitelně ztvrdly. Fotky vyšly velmi dobře. Jen občas se na okraji se ukázal rozmazaný flek, zřejmě od šprlení ve stropě.
„Tak co? Přeháněl jsem?“
„Přiznám se, že jsem byl o tvé pravdě přesvědčen, ale tohle je tedy kamaráde pořádně silný kafe...“ kroutil nevěřícně hlavou.
„Koukej, ze shora vypadá fakt jako hroch...“ ukazoval na plukovníka.
„Ani se snad na to nemůžu dívat. Připrav co nejrychleji terén, přesně tak jak jsme se domluvili. Tohle přesahuje všechny meze.“

Eda s Jiřinou zápasil skoro celý zbytek dne. Nakonec jí musel slíbit, že jí něco z fotek ukáže. Ta když je následně viděla, tak se proměnila v pomstychtivou saň. Její odhodlání rostlo každým dalším obrázkem. Eda si jen zhluboka oddychl. Bez ní by zůstali trčet na místě. Provedl ještě předběžnou, ale důslednou instruktáž a dal Honzovi pokyn k jednání s náčelníkem a karty byly zase rozdány.

Až pozdě večer se Eda hlásil u své Evy. Tak jak se domluvili, přestali se na veřejnosti stýkat. Také telefonické hovory zkrátili na minimum, kde víc jak datum a hodina nikdy nepadlo. Oba dobře věděli, že místo setkání je její království, kde jim spolu bylo čím dál tím krásněji.

„No konečně...“ vrhnula se nedočkavě Eva na Edu hned mezi dveřmi. „ Já ti povím, že tolik strachu jak za poslední dva dny, jsem snad v celém svém životě ještě nezažila.“
„Pojď rychle dovnitř, nebo...“
„Promiň...“ udělala tři rychlé kroky vzad, aniž by se jej byla pustila z obětí. Nohou rychle zabouchla dveře.
„Ani já jsem se už nemohl dočkat. Ale musel jsem zařídit ještě hodně důležitých věcí.
„Moc jsem se o tebe ty moje lásko bála. Už mě nenechávej nikdy tak dlouho samotnou.“
„Ale vždyť to byly jen...“ přitiskla své horké rty na jeho a nenechala jej ani domluvit.
„Já se z toho pominu. Pro mě to byla celá věčnost, ty protivo...“ táhla jej do obýváku.
„Uvedla jsi všechno do pořádku?
„Jistě, nemusíš se bát. Měla jsem k tomu opravdu dosti času.“
„A něco neobvyklého se po akci dělo?“
„Ani v tom nejmenším...“
„Mluvila jsi se šéfem?“
„Jasně, hned druhý den.“
„A...?“
„Vždyť ti povídám, že je všechno v pořádku. Ještě jsem dostala tři tisíce mimořádné odměny.“
„Fakt? A jak se to vyvíjelo po tvém příjezdu?“
„Zůstali tam na konec ještě čtyři. Dvě z toho si vůbec nic nepamatovaly. Měly pořádnou kocovinu a přísahaly, že už nikdy.“
„Byla to nejhorší noc mého života. Jedna byla blondýnka a druhá dlouhovlasá bruneta, že?“
„Hm. Docela pěkné holky. Bylo mě jich upřímně líto.“
„A teď mě prosím poctivě vysvětli, co jsi tam v ten den dělala ty? Přece jsme se spolu jasně domluvili!“
„Co ti mám povídat? Prostě jsem se o tebe bála. Kdyby se něco šustlo, tak bych ti mohla být přeci jenom prospěšná...“ zase jej políbila.
„Pro příště je opravdu nutný přísně respektovat vypracovaný scénář...“ zdůraznil. „ Taky by se mohlo nadobře stát, že se bude konat něco o čem nemáš ani tušení a mohlo by to mít nedozírné následky.“
„Tak už se na mě nezlob. Já si myslím, že rozhodně už žádné podruhé nebude. Myslela jsem to fakt dobře...“ zavrněla na jeho hrudi.
„Jsi neposlušná ještěrka...“ a ona jej zase políbila a další výčitky mu již nedovolila.
„Nedáme si na usmířenou skleničku?“
„Snad ani ne. Měl bych se taky někdy ukázat doma, nebo mě jednoho dne máma nechá hledat policií.“
„Nepřeháněj prosím. Já jí to vysvětlím, jestli mi to dovolíš...“
„Co že?“ polekal se.
„Zůstaň...“ zažadonila tak mile, že resignovaně vydechl a konečně si ji přivinul na hruď. „A mamince prosím hned zavolej, ať si nedělá starosti.“

„Tobě se opravdu dá jen velmi těžko něco odepřít…“ vstal a splnil k velké radosti maminky její přání.
„Opravdu se nedá?“ usmívala se Eva a nalila dva pohárky.
„Po tolika oplzlé hrůzy ani nevím jestli budu schopen nějakých něžností.“
„Nedělej si zbytečně starosti. Teď už nejsi sám, ty můj ochránče padlých žen.“
„Tak na tvé zdraví, ještěrko.“
„Na naše...“ zase se mile usmála.
„Musím ještě pod sprchu. Jsem umamlanej jako čuně.“
„Jen běž. Já zatím udělám něco malýho na zub.“
„Fajn.“
„Kávu si potom dáš taky?“
„Jistě a moc rád...“

Vychutnával si dlouho vlahou vodu, která mu vracela silný pocit normálnosti. Vypulírovaný, oholený, zabalený jen v osušce se neslyšně vplížil do kuchyně. Eva zrovna chtěla rozbít jedno z osmi vajec, když jí zezadu chytil za prsa. Lekla se tak, že jen zapištěla a vejce jí vyletělo obloukem z ruky.

„Edo ty seš ale!“ vykřikla. „Koukej cos to udělal?“ zavyčítala.
„A to ještě netušíš co udělám...“ obnažil její rameno a zasekl do něj na hraně něžnosti své zuby.
„Vydrž ty divochu, nebo se mi to na pánvi spálí. A to vejce si pěkně...“
„Ne né. S vejci nechci mít nic společného. To je přeci tvoje parketa!“ zachechtal se.
„A jsi si jist, že oba mluvíme o tom stejným?“
„Asi né. Ukaž já to udělám, ty čuně. Ty si ukliď ten čurbes cos za tu chvilku stihla nadělat. To je hrozný, jak tě pustím z očí tak jsi jak malá holčička...“
„No jistě, jak jinak?“ bručela si Eva víc pro sebe, klečíc na zemi…
„Ti zatracení chlapi, to je ale svoloč, co?“
„To můžeš říct několikrát za sebou a pořádně nahlas...“ souhlasila.
„Tak už se na mě nezlob. Já ti za to umeju nádobí. Fakt.“
„Jen to pro boha nedělej. Nerada bych si hned kupovala nové talíře...“ zvedla se a naznačila pohybem, že mu zbytek vejce nalije za osušku.

Reflexivně rozhodil rukama a zkáza byla dovršena. Sklenka se jí vysmekla z ruky a celý obsah do jediné kapičky, skončil v jejím tak krásným výstřihu. Jen se stačila nadechnou a zatáhnout břicho. Oči jí lezly pomalu z důlků a němá ústa se otevřela. Než spustila, tak cákly proteklé zbytky vajíčka zase na podlahu.

„Já tě snad dneska těmahle rukama musím zamordovat. Umíš si vůbec představit ten odpornej pocit?“
„Neumím. Ale prosím, nezabíjej mě ještě...alespoň né dokud se nenajíme. Opravdu bych nechtěl umřít hladovej...“ rychle shodil pánev ze sporáku a chňapl zuřící Evu do své náruče.
„Okamžitě mě ty darebo postav na zem!“ pištěla.
„Vydrž, vydrž...postavím tě, ale né tady ty můj čuníku. Vždyť bys zase všechno zapatlala...“ postavil ji pod sprchu a bez varování spustil proud vody.
„Edo! To dneska nedopadne dobře...“ zavrčela.
„Promiň. Já když ti nepřipomenu, že se před sprchováním máš svlíknout, tak ani tohle tě samotnou nenapadne. Ukaž, pomůžu ti ty šmudlíku.“
„Já se s tebe zblázním..“ rezignovala.
„To zrovna tak sebekriticky dělat nemusíš. Ukaž, zvedni alespoň ruku..“ stahoval z ní hadřík po hadříku. „No, vidíš že to jde. Máš taky hned lepší pocit, viď?“ zahodil kalhotky a nakonzervoval její tělo pěnou. Zastavil sprchu a pomalinku, s vysokou mazlivostí vyráběl hebounký nadýchaný pokryv těla z voňavé pěny. „Poslyš, začínáš se víc podobat pohádkové víle, než zuřivě nešikovné kuchařce...“ utrousil.
„Jo tak víle povídáš?“ hrábla po něm a vtáhla si jej k sobě.
„Co blázníš? Nevidíš jak seš nebezpečně kluzká?“
„Tak si spolu trochu zakloužeme, co říkáš?“ pustila nový silný proud vody a dotlačila jej ke zdi. Eda se uvolnil a v očekávání erotické exploze roztouženě zavřel oči. Jenže Eva klepnutím na uzávěr vody zastavila přísun teplé, otevřela naplno studenou a bleskem zmizela z jeho dosahu. Edu zasáhla ledová voda naplno. Jenom zaskučel a v panice mu dost dlouho trvalo, než si zase namixoval normální teplotu. Eva, ta se jen prohýbala zlomyslným smíchem.

„Pojď ke mě a už se na mě nezlob...“ natáhl ruce a po delším váhání vstoupila.
„Seš dareba...“ přimazlila se a nožku si zavěsila na jeho bok.
„Ale tvůj. S tím se asi už budeš muset naučit žít...“ zvedl jí i tu druhou a bez velkých příprav, něžně pronikl hluboko pod její sametovou kůži.
„Sladký, ty jsi můj sladký zhutnělý sen...“ nestydatě přijímala příval polibků a její boky se roztančily v rytmu, který udával její Eda.

Milovali se vášnivě. Padající voda tlumila jejich žádostivé vzdechy, které vrcholily až když obě těla pomalinku vysíleně ztrácela na své rasanci. Eda se vyčerpaně svezl po stěně dolů, ale při tom ji pořád pevně objímal. Už nikam nepospíchali. Vychutnávali si společně zpěv vody ve společném, pevném objetí. Jako by se jeden o toho druhého najednou hrozně bál.
Eva naznačila uvolnění objetí jako první. Natáhla ruku a pomohla svému zmořenému milenci na nohy. V lehkém objetí ještě chvilku postáli, než konečně zastavila vodu. Vysušila si toho svého prince a dovolila mu u sebe stejné.

„Tak a teď abychom si zase ohřáli večeři...“ zašeptala.
„Moc tě to mrzí?“
„Jak jsi na to přišel?“
„Tak? Nějak jsem všechno ten dnešní večer zkomplikoval, že?“
„Víš co, posaď se pro jistotu v obejváku a já zbytek raději zařídím sama, ano?“

Po večeři si ještě dlouho spolu povídali, než se po půlnoci dostaly do postele. Eva zase vděčně přijala jeho rameno a od spánku je dělily už jen vteřiny.

Jiřina připravila vysoce rizikovou akci se svým plukovníkem za pouhých pět dní. Byl určen přesně den i hodina. Poslední úkol zněl, přepravit kontrolní osoby v uniformách na místo činu. Honzův fotograf předem zaujal své postavení a akce se mohla naplno rozběhnout.

V tomto případě seděl Eda pohodlně ve vzdálenosti necelého kilometru s velkým dalekohledem na kolenou a ležérně sledoval přibližující se postavy policistů, kteří zahájili svou kontrolní činnost na opačném konci campu. Jiřina přišla s plukovníkem o několik minut dříve, což Eda neviděl vůbec rád. Fotografa se mu nepodařilo odhalit a snad to pro něj ani nebylo důležité. Čas se vlekl a nekonečně dlouho trvalo, než se kontrolní orgán propracoval do blízkosti správného objektu.

„Ani jsem nevěřil, že se dnešního dne vůbec dožiju...“ vrněl plukovník, když konečně za sebou zabouchl dveře chatičky.
„Tak to jsme na tom byli úplně stejně...“ lhala sladce a dost přesvědčivě Jiřina.
„Hlavně že už jsme spolu v bezpečí. Pojď ke mně ty můj neskutečný sne. Ani si neumíš představit, jaký to jsou pro mě vždycky muka, denně tě vidět a nemoci si na tebe ani sáhnout a mluvit jen úřední nesmysly.“
„Ale znám, moc dobře tento pocit znám. Věř mi...“ usmála se a úkosem zavadila očima o ciferník hodinek.
„Dáš mi tu první tolikrát vysněnou pusu?“ zažebral.
„Moc ráda...“ nastavila své krásné plné rty a zavřela oči.

Ucítila levnou voňavku a vlhké rty. Jazyk jí olizoval tvář a opakovaně se pokoušel proniknout do semknutých úst. Vlhká studená dlaň se propracovala přes rozepnuté knoflíčky blůzy, až na nahou pokožku nervózně se vzdouvající hrudi. Jiřina zaryla své prsty do deky kavalce a zatajila dech.

„Jsi tak sladká a žensky perfektní, že mě snad připravíš o rozum...“ funěl a pokoušel se jí stáhnout halenku přes ramena.
„Počkej ty nemotoro, já sama. Zatím si taky odlož. Když tě vidím v tý uniformě, tak se nemůžu zbavit pocitu, že jsme spolu na nějakých manévrech.“
„Souhlasím...“ rychle se zbavoval nepotřebného šatstva.
Než si Jiřina sundala halenku a přepečlivě si ji složila, tak už kolem ní poskakoval jenom v khaki plandavých trenýrkách.
„Pomohu ti, ukaž...“ rozepnul jí sukni a držel stabilitu jejího těla, aby při vystoupení z ní neupadla.

O Jiřinu se každou chvilku skoro pokoušely mrákoty. Teprve v tento moment si uvědomila tu svou šílenou nerozvážnost v nedodržení časového koordinátu. Zase letmo sekla očima po ciferníku hodinek a proklínala celý svět. Dostat Edu v ten moment do ruky, tak by jej s určitostí chladnokrevně zavraždila.

„Moment, rozepnu ti ji...“ slyšela jako by z hrozné dálky a cítila, jak pevná guma podprsenky povoluje. Bleskem zachytila padající košíčky do svých dlaní.
„No tak miláčku, přeci se přede mnou nebudeš stydět. Tolik jsme se na dnešní den a na sebe tak těšili.“ šeptal rozechvělým hlasem.

Kolem nosu a na čele mu vyrazil hustý pot. Lehce jí zatlačil na palandu a klekl si před ni. Krajky opustily broskvovou kůži ňader, které pořád ještě zoufale kryla vlastními dlaněmi. Pustil své tučné rty na její divoce se zmítajícím břicho. Jazyk zabořil do prohlubně pupíku a mokrá dlaň zmizela za okrajem kalhotek. Měla pevně stisknuté zuby a jenom zoufale funěla. Vracel se nahoru a jeho jazyk zanechával na pokožce lesklou stopu jako po slimákovi. Volnou rukou se vecpal pod její ruce a konečně si mohl taky sáhnout. Jiřina měla totální pocit zrazenosti. Hodinky ukazovaly již dvacet minut jejího trápení a venku se pořád nic nedělo. I když měla k sobě stehna silně stlačená, už pronikl rukou nebezpečně blízko. Vůbec nechápala jak je to možné, že jí to nakonec i začalo vzrušovat. Nejhorší však pro ni byl ten fakt, že ona byla tou inspirátorkou tohoto setkání a nemohla najednou jednat striktně odmítavě.

„No tak lásko, otevři mi malinko tvojí pokladničku…“ zaškemral jako by jí četl myšlenky, přisedl si na okraj palandy a její nečinnou ruku si položil do svého oživlého klína.

Jiřina byla jak ve špatném snu. Mezi nohama cítila jeho rozkmitané prsty, tělo jí začalo hořet a v dlani svírala mohutný pyj. Už nechápala vůbec nic. Rozum se bránil, ale delší dobu strádající tělo si prostě začalo dělat co chtělo. A když se přisál na mohutné bradavky, věděla i ona že je definitivně ztracená. Tělem jí proletěl pocit, vhánějící jí šílenství okamžiku do rozpálené hlavy. Byla sama sebou šokována...nemohla pochopit, že člověk, o kterém se dozvěděla tolik špatností, si s ní najednou sám hraje jako kočka s myší. Další slastná vlna jí donutila k totální resignaci. Kolena se osamostatnila a rozestoupila se pro něj, pro kterého to byl dlouho očekávaný signál k povolenému útoku. Rychle se vecpal mezi její rozhozené nohy, mokré ruce se zachytily o ňadra a zmáčkly. Zápasící Jiřina se pohybovala ve fázi, kdy buď padne do hlubokého bezvědomí, nebo začne lačně svým klínem přirážet na tu obludu, která ji dokázala snad totálně očarovat.

„Počkej, kam tak pospícháš. Máme přece spousty času. Pojď ke mě nahoru. Taky bych se s tebou ráda malinko pomazlila...“ tuto výzvu snad z posledních sil vyprodukovalo její svědomité podvědomí.
Zaváhal...
Cítila jak se jeho úd opřel u cíle a začal se utopit v tom horkém překrásném nekonečnu. Její ústa připravená volat o pomoc, byla však totálně němá. Masité, našpulené rty se znova přisály k bradavce a vše spalující oheň, získal totální nadvládu nad jejím rozumem, který v ten okamžik přestal totálně existovat. Zavřené oči propouštěly ještě zbytky zoufalých slz, které si její milenec vysvětloval tím, že už dosáhl i správného rozpoložení její duše. Jiřina hlasitě vykřikla, jako by žalovala celému světu, že jí tak hrozným způsobem zradil. Ale její klín už bez její vůle běžel za svým chtěním a za pár minut si už jenom vychutnávala rozlévající se krásu po těle, která ji celou naplňovala. Nehty se zaryly hluboko do jeho pihatých ramen a rvaly z nich cáry kůže, za kterou se objevovala tmavá rudá krev.

Dávno už neměla nic pod kontrolou a snad ani o to nestála. Její paty jej tloukly do zad, aby ho donutila k ještě větším pohybovým výkonům. Vnitřní vichřice vyhnala duši a volný prostor se vyplnil totálně sladkou vibrací, hlasitě unikající jejím hrdlem. Nová rasantní kanonáda přírazů a prudký úder klína! Obě těla srostla v jedno.
A ani jeden z nich nebral na vědomí hlasité zabušení na dveře. Jiřina si opravdu v ten moment kdy to rozpoznala, ani nebyla jista, jestli o to ještě vůbec stojí...

„Kdo je to k čertu!“ zařval zuřivě.
„Tady policie, otevřete prosím. Provádíme kontrolu zabezpečení objektů...“ ozval se z venčí komisní hlas.
„Co to je za nesmysl?“ vyjekla, bleskem jej ze sebe shodila a v panice sjela z palandy, hrábla po halence, ale racionální vědomí jí připomnělo, že si ji nesmí v žádném případě obléknout. Rychle si zakryla alespoň tvář. Její podvědomí naplněné novou odpovědností, zase na chvilku naskočilo.
„Co že tady provádíte? Táhněte k čertu!“ zařval dost nekompromisně plukovník, ale hlas venku všechno trpělivě zopakoval s varováním, že když nebude okamžitě poslechnuto, že bude použito služebního násilí.
„Co je to za pitomost! Takovou volovinu jsem v životě neslyšel...“ zavrčel, ale jeho hlas prozrazoval, že znejistěl.
„Neblázni a otevři jim, nebo tady udělají ještě zbytečné divadlo…“ šeptla Jiřina. „Když jim ukážeš svůj služební průkaz, tak se omluví a odtáhnou. Uvidíš...“

Sáhl si sebevědomě pro košili, kterou si omotal kolem pasu, vyhrabal průkaz a prudce otevřel dveře.
„Tady je můj služební průkaz!“ mával jím vztekle v prostoru.
Ale nekompromisní rameno zákona, jej bleskem vytáhlo ven na boží sluníčko. Na pár vteřin přišel dokonce i o svou košili. Než se do ní zase stačil zamotat, vyhodili i Jiřinu, která si po celou dobu kryla hlavně tvář. Jeden ze strážců zákona vešel dovnitř a všechno důkladně zkontroloval.

„Omlouváme se soudruhu plukovníku, ale tady se v poslední době odehrálo několik přepadení, vloupání a znásilnění.“ oznamoval, když uvnitř nic podezřelého nenašel.
„Zbláznili jste se? Co pak nás tady můžete takhle venku vystavovat?“ zavrčel a Jiřina rychle zmizela v chatičce.
„Soudruhu plukovníku promiňte, nemohli jsme tušit že jste tady právě vy se svojí paničkou...“ koktal příslušník.
„Já vám udělám nohy o jakých se vám ani nezdálo! To je neslýchaný hulvátství takový zacházení. Já vás na věky svlíknu z uniformy, to si laskavě zapište za ty vaše špinavý uši!“ řval, až mu přeskakoval hlas.
„Jen klid, soudruhu plukovníku! Vaše výhrůžky jsem vyjímečně přeslechl. Na rozdíl od vás, si my tady, konáme jen svou služební povinnost. A vaši osobu a chování musíme vzít do hlášení!“ přitvrdil.
„Já vám dám hlášení, že vám bude vlastní prdel malá...“
„Tak dost!“ ještě slovo a jste zatčen pro maření služebního výkonu a urážky důstojníka ve službě! Stěžovat si následně můžete, kde vám libo. Ale nejdříve mi tady podepíšete hlášenku a nenapínejte naši strunu trpělivosti!“
„Dejte to sem...“ vytrhl mu hlášenku z ruky a podepsal ji.
„Přejeme ještě příjemnou zábavu soudruhu plukovníku…“ zasalutoval kontrolní orgán a vrátil mu jeho průkaz.

Poslední slova už neslyšel, protože práskl tak razantně dveřmi, až na několika místech odprýskl na dveřích lak. Jiřina, která byla již skoro úplně oblečená, najednou propukla v hysterický pláč.

Tak to bychom měli. Kluci, dobře jste to udělali...zabručel si spokojeně Eda, uložil dalekohled a natočil vůz. Zastavil u první telefonické budky a zavolal Honzovi.

„Ahoj. Měl jsi pravdu, dopadlo to dobře. Ty svíčky opravdu měli a taky jsem si je pro jistotu hned na sluníčku prohlídnul. Ještě jednou díky.“
„Není zač. Zastav se příští týden.“
„Jo, když mi to vyjde, tak se spolehni. Zatím se měj.“

S Jiřinou byl domluven, kde ji naloží. Cestou potkal funícího rozpáleného plukovníka, jak rázoval na krajnici silnice s brigadýrku pod paždí a hlavou jako křemeňák. V ten moment vůbec nevypadal důležitě a majestátně. Jiřinu uviděl až za nedlouho. Pospíchala opačným směrem a každou chvilku se ohlížela.

„No konečně!“ vydechla zničeně v bezpečí auta.
„Bylo to moc zlý?“
„Horší to už vůbec nemohlo bejt. Já husa pitomá ti věřila na slovo. Nikdy jsem netušila, že minuta může být tak zoufale nekonečná...“
„Promiň, to jsem opravdu nechtěl. Ale největší malér byl, že vy jste přišli o hodně minut dřív. Už jsem z časovýho plánu nemohl nic změnit, akce nezadržitelně běžela.“
„Prase jedno tlustý! To ty nedokážeš nikdy pochopit, co to pro ženskou znamená...“
„Muselo to...“
„Nic nevíš a mlč! Nejhorší na tom všem bylo, že jsem neměla vůbec žádnou možnost z toho vycouvat. Sama jsem škemrala a prosila aby přišel. A vy jste nešli a nešli...“ příval nového pláče jí zahltil.
„Jiřinko, dopustila jsi se opravdu osudný chyby. My jsme na vteřinu přesně postupovali podle časového plánu. Ale ty jsi s sním opravdu přišla o víc jak deset minut dřív než bylo naplánováno.“
„Co že?“ vyděsila se.
„Je to tak. Já si myslel, že s tím nebudeš mít žádnej problém. Nehledě k tomu, že do časového plánu jsem stejně už neměl možnost zasáhnout...“ znova opakoval a položil jí ruku na koleno.
„Nesahej na mě!“ trhla sebou. „ Na ty jeho žabí pracky do nejdelší smrti nezapomenu. Teď se hnusím sama sobě!“
„Jiřino on tě...“
„Jó, on mě! A nejen to. Já husa se ještě třásla vzrušením a chtěním, jako nějaká puberťačka. Slyšíš mě? Byla jsem totálně bezmocná...bože tak sama a tak hrozně bezmocná...“
„Tak to se opravdu nemělo stát...“
„Neuměla jsem se tomu ubránit. Když mě do ruky položil toho jeho...“ zatřásla se hnusem.
„Zapomeň na to prosím...“
„To přeci vůbec nejde ty šílenče! Jak si to vlastně představuješ? Jako v televizi? Nelíbí se mi film, tak ho prostě přepnu? Dostaneš to vůbec někdy do tý sví chladnokrevný a bezohledný palice!“ křičela.
„Musel to pro tebe bejt opravdu děs...“ chtěl ji pohladit, ale už nenašel odvahu.
„Nejhorší na všem bylo, že se mě to nakonec začalo i líbit. Vůbec jsem už potom o nějakou záchranu nestála. Slyšíš, nestála!“
„Ale Jiřino...“
„Všechno je to kvůli tobě. Zanedbáváš mě a jen lacině slibuješ!“ zabušila pěstmi na jeho hrudi.
„Prosím, takhle přece nemůžeš...“
„Zastav!“ otevřela dveře v plné rychlosti. „Nemůžu tě už ani vidět, hnusíš se mi!“ práskla dveřmi tak, až se vůz zakolébal.

Stál tam při krajnici snad ještě deset minut, snad deset hodin. Výčitky se mu honily hlavou a zoufale hledal odpověď na otázku „ Proč?“ I když si to tisíckrát zdůvodnil a vysvětlil si, že za to rozhodně nemohl, výčitka se v něm zahryzla hrozně hluboko. Jistě, nebyla to jeho chyba ale on měl i tuhle možnost předvídat. Ano měl ji předvídat, jako tisíce jiných věcí, protože za tu ženu byl osobně odpovědný.

Projezdil jen tak celou noc. A myšlenku překvapit Evu, totálně zavrhl. Potřeboval si v hlavě sám srovnat spoustu věcí, položit si a odpovědět na spousty otázek...

Honza důsledně dokončil náročně rozehranou partii. Armáda ztratila jednoho plukovníka a Eda jednu milou a spolehlivou kolegyni. Eva změnila zaměstnání a on s konečnou platností zlikvidoval všechny milenky, které za roky svého bloudění životem nasbíral. Jeho život i život jeho staronové lásky z jednoho politického školení se totálně změnil…