Fajn víkend

Anotace: Krásně čistá láska dvou duší, které se po letech poprvé živě setkaly

Vyřadil jsem rychlost a nechal vůz pomalinku dojet až na roh ulice, do blízkosti dřevěné budky trafiky, kde jsme se měli poprvé sejít s Ivankou. Měl jsem pocit, že jí znám již sto roků a při tom jsme se ještě ani jednou neviděli…mrknul jsem na hodinky a bylo mi jasný, že jsem to zase jednou upospíchal víc, jak bylo k dochvilnosti nutný. Ale co, kdybych to musel odstát někde v průjezdu, bylo by to daleko horší.
Počasí fantasie, sluníčko hřálo tak akorát a před sebou jsem měl jen samé příjemnosti. Ztišil jsem hudbu, povolil sedačku, sklopil ji do pohodlného pololehu a natáhl se. Měl jsem ještě víc jak půl hodiny k tomu, abych si připravil uvítací řeč a tak vůbec, abych nezačal hned koktat, jako nějakej puberťák.

S Ivankou jsme se potkali čistě náhodou na Internetu, při nějaký aktuální diskusi, kterou jsme měli následně potřebu dodiskutovat jenom mezi sebou. A od toho momentu mailíky nestačily ani běhat, v jaké intenzivní frekvenci jsme si je posílali.

…říkala že je kolem 170 vysoká…asi jo, vlasy mahagon nebo v tom smyslu a jednou jsme se dost zasmáli, to když jsem se jí ptal na velikost prsů…tehdy mi po malém zaváhání napsala…no, tak akorát do ruky…vopice jedna. Vůbec se ale nezmínila do jaké ruky…musel jsem se usmát. Jsem na tohle setkání mimořádně zvědavej. Kruci, kde říkala že pracuje? V nějaký instituci, která má co dočinění s ekologií? Jasně. Taky jsem si o ekologii mohl něco chytře aktuálního přečíst, abych nevypadal jako totálně nevzdělanej tupec. Ale co, snad to nějak zvládnu…zívnul jsem si a srovnal se ještě do pohodlnějšího polehu.

Když jsem zavřel oči, viděl jsem kmitat jen bílou lajnu uprostřed silnice a vůbec jsem se nedokázal opravdově na nic myšlenkově soustředit. Jen ta bílá lajna, ta pořád magicky přitahovala mojí pozornost…

…asi budu muset zastavit a vypustit ze mě ty dvě kávy, co jsem po ránu stihnul posnídat…odhadoval jsem kdy se asi ukáže první cedule dálničního parkoviště…no konečně, ještě 500 metrů a bude mi zase dobře.
V klidu jsem stihnul dokouřit a dokonce jsem nedopalek ani nevyhodil z okna, ale způsobně jej odložil do krytého popelníku ocelovou síťkou v rohu parkoviště.

Když jsem se vrátil z oné místnůstky, stál těsně před mým vozem auťák, u kterýho živě diskutoval nějakej podivnej párek. Tipoval jsem je na manžele, kteří se nemohli na něčem hrozně důležitým asi dohodnout. Zmáčknul jsem na klíčku dálkové ovládání a chystal se nastoupit.

„Promiňte pane…“ oslovila mě žena, která si nervózně mnula ruce.
„Copak potřebujete?“ zareagoval jsem s úsměvem a po očku mrknul na toho jejího partnera, kterej se pořád ještě mračil jako sto čertů.
„Víte, my jedeme domů z dovolený z Polska a nějak jsme si to špatně spočítali a dochází nám benzín i peníze. Nemohl by jste nám…“
„Jak špatně spočítali?“ bylo mi to nějaký divný už proto, že jsem ten přízvuk v jejím hlase nějak neuměl rychle zařadit k žádný řeči a že domácí nebyli, mi bylo jasný okamžitě „ A kam jedete?“
„Pane prosím, já vám dát pas…“ rychle do toho vstoupil manžel. „Já jí povídat, aby furt nekupovat ty hadry a teď my nemít nic. My vám třeba něco ukázat a za malej peníze prodat, no tak akorát aby byl benzín…“ ochotně otevřel kufr vozu, kde mi stačil jeden pohled k tomu, abych všechno pochopil. Ty snad museli někde vybrat hned celej obchoďák.
„Otevře nádrž…“ vyzval jsem ho a on na mě koukal, jako bych zrovna spadl z tý borovice, pod kterou jsme stáli. „No, tu nádrž!“ zopakoval jsem svou prosbu a on víčko sundal i když vůbec nic nechápal. Sklonil jsem se k otvoru a ucítil jsem naftu…blbečku, alespoň bys měl vědět na co vlastně jezdíš, když už si vymejšlíš… pomyslel jsem si a rukama rozhoupal zadek vozu a pak už jsem se jen zaposlouchal do šplouchání v nádrži. „Takovýhle hadry nepotřebuju a příště si vymyslete něco chytřejšího!“ zavrčel jsem s úmyslem, že to pro mě skončilo.
„Ale pane…“ chytil mě za rukáv.
„Jestli o tu svoji pracku nechceš přijít, tak mě okamžitě pustíš!“ začal jsem bejt dost nepřívětivej.
„Pane, pojďte se alespoň dívat. Vaše žena u vás doma být pak moc ráda…“ začala zase otevírat kufr.
„Tu ruku!“ zavrčel výhružně.

Nejen že ji nepustil, ale ještě víc sevření stisknul a druhou šel do svý náprsní kapsy kožené bundy. Nebyl čas na nějaké vyjednávání, nebo velkorysé přemýšlení. Zaťatou pěstí jsem jej udeřil do ruky tak silně, až bolestí vykřikl. Žena začala pištět jak siréna a on si tisknul bolavé zápěstí mezi koleny a jen vztekle chrčel.

„Tak že jsme domluvený! A ty buď hodně rychle zticha, nebo zavolám na policii a pak budeš moct ječet jak dlouho ti hlas vystačí!“
Byla to jen vteřinka, co jsem spustil z očí toho jejího šéfa, který se najednou zvedl z předklonu a ve zdravý ruce držel rukověť pořádné velký kudly, která byla zatím ještě zavřená…
„Tak co, my se domluvit po dobrým nebo mám zmáčknout tohle a vzít si sám co potřebuju?“ jezdil palcem výhružně po mosazném knoflíku rukověti, zajišťující střenku.
Ta jeho ženská přestala pištět tak rychle, že jsem se po ní musel znova podívat, jestli jí náhodou leknutím netrefilo. Netrefilo. Za to ten její přidal na hlase a já najednou vůbec nevěděl co mám udělat. Utíkat? To by se jim tak akorát hodilo. Nehledě k tomu, že ty stohy vykouřených cigaret, by mi asi nějaký dlouhodobý výkon taky nedovolily…vyjednávat a hrát na zdrženou v naději, že se na parkovišti ještě někdo další ukáže…to by taky nemuselo vyjít…on znova zařval a já zaslechl kovové cvaknutí. Pomalu jsem se k němu otočil a opravdu nevypadal na nějakou přehnanou legraci.

„Ale paní…“ znova jsem se pootočil k ní a ona mi stála už tak blízko za zády, že jsem ho chtěl trochu znejistit a upoutal jeho pozornost na nás dva…

„Ty jít sem!“ zahřměl v momentě, když jsem se rozhodl k tomu, co jsem udělal vždycky v nouzi nevyšší…pěst jej zasáhla mezi čelistí a krkem takou silou, že zavrávoral, několik kroků jej to vytlačilo zpět, narazil na lavičku bez opěradla a zmizel pod nízkým svahem. Baba, ta doslova zkoprněla. Bělo v očích jí narostlo a ústa se doširoka otevřela, ale ani nepípla…

„Jen cekni a jdeš za ním!“ zahřměl jsem pro změnu zase já a dost svižně sáhl po klice dveří.

Když jsem skoro po sto metrech před výjezdem z parkoviště pro jistotu mrknul do zpětného zrcátka, neviděl jsem už ani tu babu. Stál tam jen ten opuštěnej auťák s otevřeným kufrem.

Já ti dám benzín, já ti dám hadry, já ti dám nějakej peníz! Měl bych asi fakt zavolat na tu…
„Haló pane…“ donesl se ke mně sympatický ženský hlas a dost hlasité ťukání na okno dveří, mě rychle zvedlo ze sedačky.
„Co, co je?“ prudce jsem se posadil a v další vteřině bych byl nejraději držel facky celýho světa.
„Promiňte mi prosím, jste pan…“
„Ivanko…“ vydechl jsem s určitou zoufalostí a můj obličej se musel děsně pitvořit, protože to krásné sluníčko udělalo několik rychlých kroků zpět směrem k chodníku, kde se rozpačitě zastavilo.

Připadal jsem si přinejmenším tak hrozně, jako ten Kamenožrout z Nekonečnýho příběhu. Rychle jsem mrknul do zrcátka, uhladil si vlasy, pěšinku vrátil na její původní místo, zhluboka se nadechl a pomalinku si odfoukl. Vysoukal jsem se z káry s hlavou dutější jak kokosovej ořech. Složil jsem ruce na střeše vozu, opřel se o ně svou bradou a pokusil se nahodit ten nejoptimálnější výraz provinilce, prosící to překrásné stvoření o velkodušnost.

„Ivanko…já vím že jsem se nepředstavil v tom optimálním světle, ale jestli máš ještě sílu a odvahu, žádej cokoliv, čím si vykoupím tvé odpuštění…“

Konečně se začala sotva znatelně usmívat. Dokonce udělala i pár nejistých krůčků směrem ke mně, ale zastavila se…

„Ivanko, prosím…“ zavřel jsem oči a praštil resignovaně o své ruce čelem, abych se na tu ostudu zrcadlící se v jejích očích nemusel alespoň dívat.
„Arture, promiň mi to. Já se ti najednou tak nějak divně polekala, že jsem si nebyla vůbec jistá, jestli…“
„Jestli jsem to opravdu já?“ svezl jsem po metalíze a dopadl na pravé koleno. „Ivanko, nezlob se na mě prosím. Přijel jsem moc brzy a tak jsem si na chvilku…“
„No tak! Okamžitě vstaň nebo budeme lidem jen pro smích…“ zamračila se na mě, rychle se rozhlídla a pomohla mi na nohy.
„Takováhle věc, by se nám mailem stát nikdy nemohla, že?“ pitvořil jsem se dál.
„Prosím tě pojeď rychle pryč. Copak nevidíš že se už na chodníku zastavují lidi a mají z nás jen legraci?“
„Nasedej!“ náhle jsem ožil, otevřel jí dveře a v pár sekundách jsme zmizeli v oblaku prachu. „Kam to bude?“ špitnul jsem ještě pořád dost nesměle.
„Už jsi něco jedl?“
„Hm, až jsem si udělal modřinu…“ mrknul jsem na ruku svírající volant.
„Neříkej mi, že jsi se ještě stihnul dneska někde poprat?“ tu větu nevydechla, ale vdechla a oči se jí podivně zaleskly.
„Já vím že jsem hroznej, ale jinak to prostě nešlo…“
“Zastav! Prosím tě okamžitě zastav!“ začala sahat po dveřní klice a já rychle sjel na krajnici.

Na druhý pokus otevřela a dveře a chtěla vystoupit. V duchu jsem vyjímečně děkoval všem silničářům v okrese, že na tý straně co seděla, měla skoro metrovou škarpu, do které by se opravdu jen špatně vystupovalo. Šáhl jsem do přihrádky u dveří, vylovil šrajtofli a podal jí průkaz totožnosti…

„Ivanko, normálně jsem fakt normální, přísahám. Jak vidíš, tak k žádné záměně taky nedošlo. Jen ty okolnosti se k nám, tedy hlavně ke mně, dneska postavily doslova surově…“ žebral jsem smutným hlasem. Ale ona jen zarputile mlčela. „ Počkej, já pojedu támhle na ten vjezd na pole. Tam bez problémů můžeš vystoupit, jestli budeš ještě chtít. Zavřeš prosím ty dveře?“

Mlčky je zaklapla, k řadící páce položila můj průkaz a jen hlasitě vydechla, což mohlo znamenat úplně všechno na světě.

„Proč jsi se pral?“ zeptala se skoro tak, jako by neposlušnému psovi řekla „sedni!“

Pomalinku a bez emocí jsem jí vyprávěl svůj příběh s tím čůráním, i že se mi to bohužel vrátilo do snu toho mého krátkého odpočinku v autě než přišla. Po zaparkování jsem spustil obě okna a nadechl se čerstvého vzduchu.

„Tak co se mnou uděláš? Skoro mám pocit, jako by sis myslela, že jsem si to všechno právě všechno vymyslel jen proto, abych byl teď alespoň zajímavej.“
“Hm, co ti mám na to říct?“
“Pravdu…tu jsme si přeci pořád slibovali. Nebo ta platí jen když se čteme na netu?“
„Jistě že ne…“
„Nebude ti vadit když si zakouřím?“
„Jistě že ne…“ zopakovala. „Víš, já jsem se nemohla dnešního setkání ani dočkat, tak hrozně moc jsem se těšila a bála zároveň. No a nakonec ten můj strach vyhrál, nebo alespoň zatím ještě pořád vyhrává.…“ poprvé se na mě tak nějak jinak podívala.
„Já se ti ani nedivím, fakt. Musel jsem vypadat víc jak odpudivě.“
“Né hůř, než když ráno vstávám já sama, ale pořád jsi něco mluvil a já nevěděla jestli si ze mě neděláš jen legraci. A najednou jsi vyletěl, jako když do tebe střelí. Víš jak jsem se vyděsila?“
“Vím…“ povzdechl jsem si.
„No tak to vidíš a ty se teď pořád ještě divíš?“ už se dokonce na sedačce natočila ke mě tak, že jsem se jí mohl poprvé taky kloudně podívat do očí.

Dívali jsme se mlčky a hrozně moc dlouho. Najednou jsem měl pocit, že přímo vyrazila na exkurzi do mé duše. Až když mě jas jejích kolínek na které najednou dopadlo sluníčko, vykolejilo ze zrakového kontaktu, tak zase znervózněla. Jó minišaty to je úžasná věc, ale v jejím případě jsem docela tu nervozitu chápal. Sáhl jsem na zadní sedačku pro velký sešitový autoatlas a položil jí ho na kolena.

„Tak je to lepší?“
„Arture, no tak…“
„Promiň, ale všiml jsem si, že ti můj pohled nedělal dvakrát dobře...“
„Už toho nechme, nebo si všechno jen zbytečně pokazíme!“ špitla a já zas měl najednou pocit, že tentokrát to ani tak nepatřilo mě, jako snad jí samotný, kór když atlas zase odložila dozadu.
„Souhlasím s tebou…podáš mi ruku?“
„Mám ji ale zase studenou…“ vložila packu do mé dlaně.
„Však víš jak se to říká…studené ruce…“ zvedl jsem si ji ke rtům a lehce políbil. „Ahoj…“ šeptnul jsem s úmyslem že tímto pozdravem odstartuji něco, jako normalizaci situace a sáhl jsem druhou rukou za sedačku, zalovil v kabele pro malý svazeček konvalinek, které jsem tam už hodně dlouho trápil v igelitu s namočeným kapesníkem.
„Vidíš je, taky jsou pěkně vylekané…“
„Pane bože…“ vydechla, malinko si mě přitáhla k sobě a já poprvé ochutnal chuť jejích rtíků. „Prosím, pochop mě, já…“ ukazováčkem jsem ji uzamknul rty a její překrásné oči se na mě poprvé usmály.
„A víš, že už mám opravdu hlad jako vlk? Smím tě pozvat kam budeš chtít a na to, co budeš chtít?“
„A můžu si přát opravdu cokoliv?“
„Jistě!“ reagoval jsem odhodlaně a bez váhání.
„V tom případě se ale musíš bohužel otočit…“ špitla trochu provinile.
„Myslíš jako pohledem, nebo s celým vozem?“
„Né, pohledem…“ utrousila škodolibě a od srdce se poprvé překrásně zasmála.

Začal jsem si uvědomovat každé naše poprvé i v té sebemenší maličkosti. Cítil jsem celou svou bytostí, jak moc jsem se mýlil, když jsem pořád do kolečka tvrdil, že jí důvěrně znám…ano znal jsem její způsob myšlení, její písemné reakce, její úžasně citlivý přístup ve své vyjadřovací formě. Ale to bylo najednou vše úplně nic neříkající, když se jí ta písmenka sypala ze rtíků, které se pořád ve svém matném sametu usmívaly. Bylo to úplně o něčem jiném, když mě nasála svým pohledem, který byl snad přímo hmatatelně elektrizující, až v samotné hloubce mé břišní dutiny.

Naskočila mi její věta, ve které se durdila nad popisem svých nohou, které nyní měla pohodlně přehozeny přes sebe a špička botky se lehce pohybovala v rytmu hudby…

„Prosím, teď doleva…“ usmála se a já měl své další poprvé v podobě krásných perliček zoubků, které jsem před tím ještě nikdy neviděl, protože si při hlasitém smíchu přikryla ústa.
„Bude to ještě daleko?“
„No, ještě tak čtvrt hodinky…“
„Hm, tak to už je skoro za rohem, že?“
“Možná i půl hodinky, neumím to tak přesně odhadnout. Ty už máš asi velký hlad, že?“
„Už je to na mě i vidět, co?“
„Nevím. Povím ti to, až tě uvidím taky najedeného. Neznám tvůj stav mezi hladovým a sytým.“
“To tedy buď ráda.“
“Ráda? A proč?“
„Hladový jsem skoro až nebezpečný!“
„Opravdu? Ale u mě uděláš teď vyjímku, že?“
„Určitě. Jak vidíš, tak mám pořád ještě z čeho trávit.“
„Brepto…“

Popotáhla si okraj sukýnky a zapomněla si packu na svém kolínku. Ruce žen, když se povedou, tak je to přímo klenot dokonalosti. Podlouhlé mandličky nehtíků s kořínkem růžového půlměsíčku, korunovaly štíhlé dlouhé prstíky, rozhozené do stupínků pravidelného vějíře. Slabounký třpyt cudného kroužku na prsteníčku s malým tyrkysově zbarveným kamínkem, který občas do sebe zachytil sluneční paprsek s přesným odrazem do mého oka.

„Líbí se ti?“ nachytala mě.
„Vždyť víš, ruce to je moje slabost…“
„A jak jsem v hodnocení dopadla?“
„V jakém hodnocení?“ vyděsil jsem se.
„Už jsi zapomněl na své rozevláté stanovisko, když jsem se tě ptala co tě na ženě nejvíce zaujme, když odhaduješ jaká vlastně je?“
“Hm, promiň. Máš vlastně pravdu.“
“No tak, jak?“
“Nemůžu ti to říkat, promiň…“ zareagoval jsem asi pro ni zcela nepochopitelně.
„A máš k tomu nějaký zvláštní důvod?“
“Zvláštní ani ne, ale důvod ano.“
“Ale ten mi také nemůžeš prozradit, že?“ pomalu, ale jistě mě tlačila do kouta stejnou zbraní, kterou jsem obyčejně rád používal já sám.
„Asi jo…“ sáhl jsem si pro cigaretu.
„Hm, tak to se musí jednat o něco moc vážného…“ znervózněla, ručka se lehce sevřela v pěst a já měl po koukání.
„Ba ne, mýlíš se. Já prostě nemůžu jen z prostého důvodu, že bych zákonitě po pár minutách vypadal jako klišovitej blbec…“ vrátil jsem se ke své normální mluvě.
„Opravdu?“ pořád se ještě nechytala, což při mé zmatenosti výkladu, ani tak divné nebylo.
„Víš, když jsem poprvé viděl tvé polekané oči a pak jak se na mě tázavě dívaly a nakonec se i smály, když jsem poprvé zaslechl tvůj polekaný hlas a pak ten rozesmátý, když jsem poprvé ochutnal tvé rty, pohledem prozkoumal tvé ruce…pořád bych se jen opakoval. Možná po druhé by to bylo ještě krásné, po třetí normální, ale po páté, desáté?“
„Myslíš si, že se žena tak rychle nasytí upřímného vyznání?“
„Bojím se že v tak krátkých, ale rychlých dávkách za sebou ano.“
„Možná že na tom něco je…alespoň shrnout, to bys taky nemohl?“
„Jistě že mohl…“
„A?“
„Nebojím se říct, že jsi šťastně dokonalou komposicí výtvarné práce samotného stvořitele…“ odpověděl jsem rádoby duchaplně.
„A nějak jednodušejc, by se to definovat nedalo?“
„Jistě…oči? Úžas do kterýho když se pohledem propadnu, tak mě až nepopsatelně krásně zamrazí. Rty, když máš to štěstí, že je smíš líbat, musíš se něčeho pevně přidržovat, protože jejich hebkost, chvějivá touha zkoncentrovaná do tepla života, tě dostane na kolena vždy a v každé situaci…“
„Už dost, prosím…“ šeptla mi skoro do ucha.
„Varoval jsem tě a to jsem se dostal teprve ke rtům!“
„No právě a my máme před sebou ještě společnou večeři…“
„A to…“ zarazil jsem se, protože mnou projelo to zvláštní a dřív ještě nikdy nepoznané zamrazení. Polkl jsem na prázdno…
„Ty se na mě zlobíš?“ položila mi svou už teplou ručku na koleno.
„Jak jsi zase na tohle přišla?“ mrkl jsem na ni úkosem.
“Nikdy jsi se ještě uprostřed věty nezastavil…“ zase skoro šeptala a prostor vozu se začal nabíjet elektrizujícími náboji.
„No, když ti ťukám majlíka, tak…“

„A často musíš hodně přemýšlet, než ho dopíšeš?“
„Nikdy…tedy když mi nepodšoupneš nějaký špíček.“
„Ty mi píšeš jen tak a nikdy u toho nepřemýšlíš?“
„Jistě že jo, ale jinak. Všechno jde od srdce, tak nějak samo. Nemusím hledat slovíčka, spíše se musím kontrolovat, abych ti nakonec nenapsal nic neříkající románek…“
“A v čem je to nyní jiné?“
“Ty můj sladký blázínku…úplně ve všem! Copak to nechápeš, necítíš?“
“Ne…“ konstatovala suše a já měl čím dál tím silnější podezření, že si se mnou začíná hrát a vychutnává si mě tak, jako já jí v dobrém úmyslu už tolikrát.
„Když napíšeš…už dost prosím…v podtextu toho co jsem říkal…“
„Myslíš to tvoje hodnocení?“
“Ano. A ještě k tomu dodáš…máme ještě před sebou večeři…tak kdybych si to jen přečetl, teda až na tu společnou večeři, musel bych se opravdu vážně zamyslet nad tím, čím jsem se tě vlastně dotknul, žes mě najednou tak odpálkovala…“
„Tak v čem je to jiné?“
“Přeci v tom jak to řekneš…jak to nedořekneš, jakou obrovskou něhu natěsnáš mezi ty písmenka…až jednoho…“
“Chceš říct, zamrazí?“
„Jak to víš?“
“Protože zamrazilo i mě, když jsem se slyšela…“
„No tak to vidíš, že si zase tak moc nevymejšlím!“
„Pozor, tady doprava!“
„Uf! Pozdě…“ šel jsem z plynu, lehce na brzdu a následně si raději couvnul. „Poslyš, to musí být nějaká přísně utajená koliba, nebo chata. Co říkáš?“ hodnotil jsem podle relativně úzké pískové cesty.
„Někdy se tě skoro bojím…“ špitly její rtíky.
„Bojím? No tak, to už snad máme za tu krátkou chvilku sebou, nebo?“
“Já v to chci doufat…“ pokusila se o úsměv, ale najednou byl nějaký jiný, jako by zase tak nějak malinko nejistý.
„Děje se něco?“
„Né, vůbec nic. Jen se prosím teď víc soustřeď na cestu. Je tady i hodně zvěře, abychom si nepřivodili nějaký problém…“
„Hm. Mám skoro pocit, že ty už v nějakým problému tak nějak malinko ťapkáš, že?“ mrknul jsem na ni.
„Chci moc a moc věřit, že se oba mýlíme.“
“A když ne?“
„Ne! To bychom museli být my sami jeho strůjci a to si opravdu neumím představit.“
“Já se raději soustředím na tu jízdu. Vůz je nízkej, abych tady nakonec nechytil nějakej kámen. Stejně mi nějak začínají unikat souvislosti.“
„Teď prosím hodně zpomal. Budeme odbočovat skoro pravoúhle a hned to půjde do krátkého, ale dost prudkého kopce. Musíš se hodně rozjet, jinak zůstaneš v půlce viset a budeš muset couvat.“
„A sakra. Tak často sem jezdíš, že už to máš vyzkoušené i v tyhle technický finesy?“
„Teď…“ navedla mě na odbočku a na moji impertinenci raději už nereagovala.

A dobře udělala. Sotva jsme odbočili, musel jsem probudit svých bez mála 300 koní, abychom se vyhoupli před krásnou chalupou s kamennou terasou, ale vypadající jako by byla úplně bez života.

„Tady?“ vydechl jsem překvapeně. „Vždyť mají zavřeno!“ vydechl jsem po vypnutí motoru.
„Víš že jsi stejně frajer? Takhle to dlouho nezvládl ani můj táta…“ cinkla mi před nosem svazečkem klíčů.
„Co že? To je vaše chalupa?“ měl jsem pocit, že jsem silně zblednul.
„Je to skutečně naše chalupa. Poslyš, je ti něco?“ vzala mě za ruku, jako by se bála, že to se mnou praští.
„Ne, není mi nic. Opravdu ne…“ ale vydechl jsem to tak, že by mi nevěřil ani Ferda Mravenec.
„Neboj se a pojď…já ti opravdu neublížím!“ rychle se ujala role těšitelky. „ Tady se ti opravdu nic nestane…“ vystoupila, oběhla vůz a otevřela mi dveře. „ Prosím pane…“ elegantně se uklonila. „ Mám vám vzít zavazadla?“
“Ty můj blázínku, vždyť já mimo pracovní tašky, žádný nemám?“
„Jak, nemáš? Ty jezdíš po světě bez zavazadel?“
„Předpokládal jsem, že…“
„To nevadí, zapomeň na to. Tady najdeme všechno, co budeme potřebovat.“
„Poslouchej Ivanko, tady je to fakt jako v ráji. To jste si postavili, nebo to tady už bylo?“
„Je to bývalá hájenka. Můj strýc byl hajný, víš?“ táhla mě za sebou.
„Tohle všechno se mi snad jenom zdá…“ pořád jsem se musel rozhlížet.
„Tak se mi už probuď, nebo začnu mít pocit, že jsem to snad tím svým nápadem…“ a cvaknutí klíče mě zase vrátilo do reálu.
„Co je s tím tvým nápadem…?“ chytil jsem ji v přítmí chodby za ruku a ona se zarazila.
„Víš, já si nejsem jistá, jestli mě správně pochopíš. Ale když si něco představuješ, tak chceš vymyslet jen a jen to nejkrásnější, protože ti na tom hrozně moc záleží a týdny ta krása v tobě roste, graduje…“
„A ty teď najednou nevíš, jestli jsi to nepřehnala, že?“
„Né, to snad ani ne. Ale…“
„Ale co?“ nechtěl jsem dovolit, aby svou myšlenku nedořekla.
“Ale, když to plánuješ v zajetí těch nejkrásnějších emotivních myšlenek, tak je to úplně o něčem jiném, než když ukrajuješ první reálné metry ze svých představ…“ položila mi ruce na ramena a její oči se podivně zaleskly. „Viď že mi neublížíš?“ šeptly její chvějící se rty a mě se málem leknutím z její obavy podlomila kolena. „Víš, taky mi bylo jasné, že máme spolu tak malinko času k tomu opravdovému, než nás povinnosti zase vrátí před naše obrazovky a my budeme zase žít jen z těch nádherných písmenek…že jsem to prostě riskla.“
„Ty moje sluníčko…“ lehce jsem si ji přivinul a ona si položila hlavinku na mé rameno. Cítil jsem její horký dech na šíji. „Víš, rozumím tvé upřímně obavě a přiznávám se, že i já jsem vymýšlel a odhadoval, jak se vlastně naše setkání bude vyvíjet, ale s takovouhle bezprostředností, to jsem nepočítal ani v tom nejodvážnějším snu. Umím to ocenit a pamatuj si, ať se dneska stane cokoliv, tak se stane jen to, po čem budeš i ty sama bytostně toužit…“
„Ale já…“
„Promiň. Dovol mi, aby naše dnešní setkání patřilo jen a jen tobě. Já ti slibuji, že se toho opravdu velmi aktivně a opravdově zúčastním, ale jen v duchu tvých přání…“
„Když já bych ale nechtěla abys…“
„Ano a o to právě jde, já taky ne. Cítím, že jsou pořád ještě zlomky momentů, které tě lekají a chápu že…“
„Ba ne, to nemůžeš pochopit…“ zase se mi zahleděla do očí.
„Myslíš? Víš, my se známe již relativně dlouho…známe, ano své duše, názory, reakce, ale poprvé se cítíme, poprvé se fakticky slyšíme i fyzicky vnímáme. Tisíckrát jsme se před obrazovkou objímali a několikrát i milovali…ale opravdu jsme se objímali, milovali? Teprve nyní vlastně vnímáme ten zvláštní obal, promiň mi ten výraz, ale defacto obal toho krásného, co už tak důvěrně známe. A to je tak krásná a fascinující zvláštnost a nezvyklost té hmotnosti osob, která ti asi chvilkami nahání strach.“
„Hm. Nemýlila jsem se. Jsi a zůstaneš mým úžasným životním objevem…“ vydechly její rtíky, které si pomalinku našly v šeru ty mé.
„Miluji tě…ano, teď když už se dostalo i mé duši té překrásné možnosti vnímat tvůj celek, tak to mohu s jistotou říct. A nejen to, ale ať se po našem fyzickém rozloučení stane cokoliv, zůstaneš mou láskou až do smrti. Už nikdy nebude v tvých silách ani moci, tuto skutečnost jakkoliv jinak ovlivnit…“
„Drahý…“ její dlaně jemně stiskly mé rozpálené tváře a já cítil její zvláštní, narůstající neklid. “Už dost prosím…a teď honem. Budeme se chvilku zabývat přízemnějšími věcmi i když taky krásnými. Souhlasíš?“
„Jistě i když si tak úplně nejsem jist, co vlastně tou přízemní věcí myslíš…“
„Človíčku můj milovanej, no přeci baštu! Říká ti to vůbec ještě něco?“
„Já se z tebe pominu…to je kotrmelec, ke kterýmu se hrozně rád přidávám!“
„No vidíš. Myslela jsem si to. Nehovoře o tom, že jsem tady včera skoro celý půlden všechno připravovala…“ zašli jsme do kuchyňky.

„Ty si tady teď sedneš, zapálíš si a já ti dám něco k pití. Než to všechno dodělám, tak si můžeme v pohodě povídat. Souhlasíš?“ otočila se ke mně při otevírání okna.
„To je otázka. Jen k tomu pití…jestli tady máš kávu, tak na ni bych měl opravdu velkou chuť.“
„Jistě, ani já nejsem proti…“ hned se dala do pohybu.

Ba ne, tohle není skutečnost, tohle se mi jen zdá. Doufám že nezazvoní budík dřív, dokud se spolu alespoň nenajíme…
…jistě, když nic jinýho, tak abys alespoň nepřišel o žvanec že… ozval se přiblblík ve mě…
Počkej, takhle doslova jsem to zase nemyslel…
…jen nech na hlavě!
Asi si jen moc těžko dovedu představit tu obrovskou sílu a odhodlání, které potřebovala k tomu, aby právě tohle naše setkání tímto způsobem připravila…
…hm, něco na tom rozhodně je…
Víš jak jsem už i jí říkal, něco jinýho je si psát a něco jinýho je tohle všechno prožívat na živo. Kolik gaunerů píše a píše a pak po prvním setkání, nakonec najdou holku po tejdnu někde pohozenou v lese…
…však si nemysli, že jí to taky nezačalo docházet…
Právě a přes to od toho neupustila. Ani po tak katastrofálních prvních minutách setkání. Já tomu nějak nerozumím. Stát se to mě, tak bych asi vzal nohy na ramena a už byl v prachu nekonečnosti…

„Prosím, tady je tvá kávička. Já si ji nechám tam, abych to rychle dodělala. Nebude ti to…poslyš, vždyť ty tady vůbec nejsi? Stalo se ti něco?“ nachytala mě natvrdo.
„Proboha, co si o mě myslíš? Nic se nestalo…tedy stalo. Tohle neskutečno, to mi nejde do hlavy a tvá neuvěřitelná odvaha a ještě neuvěřitelnější důvěra ke mě. To je něco tak velkýho a silně zavazujícího, že…“
„Uklidni se. Taky si myslíš, že asi nejsem tak úplně normální, že? Nakonec si o mě budeš ještě myslet, že jsem tak potřebná nebo taková nějaká…“
“No tak. To je to poslední, co by mě bylo napadlo.“
„Opravdu? Ale že to normální není, je snad i tobě jasný! Taky se z tebe mohl vyklubat šikovný lovec naivních holek.“
“No právě. Ví někdo o tom že jsme tady spolu?“
„Jistě. Bez souhlasu rodičů, bych to mohla jen těžko zorganizovat.“
„Co že?“ zakuckal jsem se tak, že moc nechybělo a bylo po bílém ubruse.
„Počkej, hned se neděs. Rodiče mi dali rádi svolení k malým oslavám naší tříčlenné ženské jízdy…“ vychutnávala si mě s úsměvem. „Moc by ti vadilo, kdyby o nás věděli?“
„Kdyby o nás věděli, tak bych rozhodně trval na tom, abys mi je ještě před mým odjezdem představila.“
„Opravdu a proč?“
„Protože tak vyjímečný rodiče, bych si přál rozhodně poznat.“
“Mám opravdu bezvadný rodiče, ale tohle by bylo asi i na ně moc silný kafe. S takovou bláznovinou na hraně odpovědnosti, by nikdy už s principu nemohli souhlasit.“
„To je jistý…“ polknul jsem naprázdno, protože to co tvořila na plotně, začalo již dávno začalo provokativně vonět.
„Přiznám se, že jsem neměla ani těm svým kamarádkám odvahu něco říct. Vymluvila jsem se, že jedeme s rodiči na výlet.“
“A ty se fakt nebojíš, že to na tebe praskne?“
„O to se postarám, až bude po všem. Bohužel…“
„Proč bohužel?“
„Proto že se s tebou budu asi jen těžko loučit…“ povzdychla si a začala pomalinku prostírat.
„No tak. Pro boha, nesmutni se když jsi se ještě nestačila ani veselit.“
“Na, ty brebto…“ postavila přede mě načinčaný talíř s masovými kapsičkami, brambory, zeleninovou oblohou, to vše podlité svůdně vonícím sosem.
„Díky…“ rychle jsem uhasil nedopalek cigarety.
„Je to jen taková rychlovka v daných možnostech. Ale i tak doufám, že si malinko pochutnáš. Nevadí ti, když je to ostřejší?“ přisedla si také.
„Nevadí. Naopak a nech si chutnat. Vypadá to opravdu skvěle. Je vidět, že nejsi jenom pisatelský estét, ale i…“
“Už toho nech. Co si dáš k pití?“
„To co se v tomto úžasném zařízení nabízí?“
“No od piva, vína, kořalky, sodovky až po ovocné nápoje všechno.“
“Kruciš, ani jsem netušil do jaké pohostinné úrovně jsi mě vlastně zavedla.“
“Tak že si dáš co?“
„To samý, co ty…“
„Sodovka by ti asi nechutnala, že?“ usmála se.
„Ale něco ovocného nebo tonik.“
„No vidíš, toníka tady taky mám…“

Jídlo bylo opravdu božské a nejen proto, že jsem byl už dost vyhládlí. Každou chvilku si pohledem kontrolovala jestli mi taky chutná. Oba jsme se tvářili, že jsme plně zaměstnaní jídlem, ale naše myšlenky se pohybovaly v úplně jiných polohách.

„Na co právě myslíš?“
„Hm, na to co právě dělám…“ zalhal jsem pohotově.
„Opravdu?“
„Jistě, ty snad né?“ rychle jsem otázku otočil.
„Já? Já rozhodně ne!“
„Ale?“ maskoval jsem dál naivně svou lež. „A na co tedy?“
„Na to, jak to půjde s námi dál?“
„Jak co dál? Myslíš až se najíme, nebo vůbec?“
„Obojí. Tobě je asi všechno jasné, že?“
„Myslíš, jako že jsem Děda vševěda, jo?“
„No, skoro se teď tak tváříš a nebo jsi mistr v sebeovládání…“ dolila si sodovku.
„A ty si o tom myslíš co?“
“O tom tvým sebeovládání?“
„Třeba…“ risknul jsem tuto lehkou provokaci.
„Tváříš se spokojeně, to ano. I takový ten divný strach jsi ze mě sejmul, ale máš dost upovídané oči. Myslím si, že se chvílemi bojíš daleko víc jak já sama.“
„Ale a čeho? Jsme tady jen my dva. To by tedy znamenalo, že tebe?“
“Třeba. Nebo spíše ztřeštěnosti mých nápadů z představ, které v sobě nosím. Víš, problém je asi i v tom, že určitě nemám tvé zkušenosti…“
„Jako v čem myslíš?“
“No v takových těch…nevím jak bych to přesně řekla. Prostě ty když mluvíš o lásce, o kráse, o vztahu, o milování, tak je to úplně jiná řeč, než jakou jsem poznala já sama…“ zase se napila.
„Jak, jiná? Nesrozumitelná, nebo…“
“Né, tak to nemyslím. Nějak to nejsou jenom slovíčka, jenom písmenka. Vždycky to zasáhne až tady...“ položila si dlaň na prsa. „ Vždycky je to tak krásné, něžné a opravdové, že to ve mně zůstane. Jdu s tím krásným pocitem spát, před usínáním se tím mazlím a vůbec nejvíc zvláštní je, že s ním většinou i vstávám. Prostě mě to pořád doprovází a ještě jedno nedozní a já netrpělivě zase čekám na další mailík a jsem hrozná, když dlouho nejde. Skoro mám pocit, že to všechno co jsem do té doby prožila, bylo jen takové to hraní si na nečisto, hraní si na lásku, na milování, na opravdovost a při tom když o tom tak uvažuji, tak to opravdové jsem vlastně ještě vůbec neprožila. Možná i proto jsem se odhodlala k takovéhle krkolomné akci. Jak mám být opatrná, jak se mám něčeho bát, když tě vlastně vědomě či nevědomě pořád v sobě nosím? Jo, jsi semnou neustále. Pořád o tebe zakopávám, o to co jsi mi psal, o to co jsem ti psala já nebo chtěla napsat a pak jsem k tomu nenašla odvahu...“ její hlas zněl sametově tiše, jako by byla u své největší zpovědi a její prstíky si do nekonečna hrály s růžkem papírového ubrousku. „A nakonec když jsem všechno udělala tak jak jsem to udělala, tak mám najednou strach…“
„Strach? Ze mě?“ zkoumavě jsem se na ni podíval.
„Né z tebe, to už opravdu ne. Spíš z toho, aby to všechno ostatní co se stane, bylo také o tom, co v sobě nosím. Bojím se přijít o to krásné, čisté a ničím neposkvrněné. Bojím se, že přijdu o své sny, za které snad už ani nemohu. Já, já se opravdu najednou hrozně moc bojím…rozumíš mi vůbec?“ odsunula ten hrací ubrousek a natáhla ke mně ruku s roztančenými prstíky, lákající do pohybu i tu mou, co si zase hrála s krabičkou Marlborek.
„Myslím, že tomu rozumím úplně přesně…“ pomalinku jsem se její pacinkou nechal zajmout.

Pevně ji stiskla. Zvedla ke mně svůj pohled s tím zvláštním leskem a pomalinku se zase prosmekla až do hloubi mé duše. Byl to moc zvláštní pocit. Okolní kontury se pomalinku slily do neostrého mazance a tam někde v hrozné hloubce, se náhle zatřpytil nepatrný ale jasný paprsek, který rychle sílil a hřál. Cítil jsem, že se mi po tváři pomalinku rozběhla horká slza, kterou jsem si sice uvědomoval, ale proti které jsem byl zcela bezmocný. Hrdlo se mi začalo stahovat a v hrudi mi narůstal zvláštní silný tlak, měnící se v ještě zvláštnější rotaci, vyhánějící tlukot mého srdce do vysokých otáček. V místě dotyku rukou, se cosi mohutného rozproudilo, jako by nás to nabíjelo něčím úžasně positivním a příjemně vlahým, pomalinku se rozlévajícím po celém těle.

„Cítíš to taky? Cítíš to teplo, tu něžnou sílu? Co to je, co se to děje? Prosím! Vysvětli mi to, chci tomu také rozumět...“ stisk její ručky se znásobil a svůj pohled, jako by chtěla ještě víc zaostřit.
„Drahá já, já to opravdu nevím...“
„Je to jen proto, že jsi ty, že jsem já, že se držíme a že se naše touhy...“ náhle se mě pustila a ta úžasná, nehmatatelná kulisa zhasla tak rychle, jako když otočíš vypínačem.

Iva pomalinku, jako by těžce vstala, ale krok nakonec neučinila. Dech se jí zrychlil a její hruď přesně kopírovala snahu prokysličit snad každičký nerv těla. Na její uslzenou tvář z jedné stany dosáhly sluneční paprsky a jejich odraz zvedl ze židle i mě.

„Já za to nemohu, ale potřebuji bytostně cítit tvou náruč, tvé sevření…drž si mě prosím pevně a nepovoluj, nebo se ti roztříštím na milióny krystalek...“ cítil jsem její drápky, jak se mi pomalinku přes košili dostávají pod kůži.
„Neboj...v mé náruči jsi v bezpečí, mé náruči...“ uzamkla všechna další zmatená slova dlouhým polibkem, váhavě gradující v něžnost, prozrazující chtění ještě neuvolněné vášně.
„Prosím, moc a moc tě prosím pojď se mnou...“ poodstoupila o krok a jejímu pohledu se nedalo odmítnou vůbec nic na světě.
„Nepros drahá, budu tě následovat kam si jen budeš přát...“
„ pravdu a nebudeš se na mě zlobit, ani si nebudeš o mě myslet že nejsem normální, když…“
“Mlč už prosím. Přestaň se bát, že bych si pořád o tobě myslel něco podivného. Jsem tady pro tebe a ty pro mě. Jsme tady spolu, protože jsme si to bytostně přáli a já ti splním každičké přání, bude-li v souladu s momentálními možnostmi a prostředky, které mi jsou k dispozici. Ty konej a neváhej vůbec před ničím, po čem tak krásně toužíš...“ na důkaz pravdivosti slov jsem jí políbil na její uslzená očka a ona se vděčně usmála.
„Tak už pojď, ty můj nepochopitelný zázraku…“ táhla si mě za sebou.
„Pomalu, nebuď tak hrozně nedočkavá...“ na poslední chvilku jsem zachytil kácející se židli, do které jsem narazil.
„Jsem třeštidlo, že?“ zvonivě se zasmála a když za námi přibouchla dveře kuchyně, tak jsme se na pár sekund propadli do skoro totální tmy.

Nepočítal jsem s tím, že se ještě jednou zastaví a málem jsem jí ublížil s jakou silou jsem do ní vrazil. Ale to už se mě držela pevně kolem pasu a stabilizovala si mé tělo siným přítlakem.

„Víš vůbec že jsem poprvé v životě tak šťastná, že mám pocit kdybych se rozběhla z kopce a jen tak roztáhla ruce, tak bych se snad krásou mohla rozletět?“ stisk v pase zmizel. Pověsila se mi kolem krku. „Že tě smím ještě chvilku líbat, ještě chvilku cítit horkost tvých rtů, tvých...“ v ten okamžik jsem využil zase já svého zamykajícího umění a polibkem jsem do sebe vdechnul všechno to, co mi ještě chtěla povědět.
Má levá ruka se propadla na pevný zadeček a rychle se vracela v těsném přítlaku vzhůru. Zhoupla se v oblině boku a zastavila až na vzrušeně se chvějícím hrudníčku. Vnímal jsem jemnost pokožky i zrychlující se tempa nádechu, když jsem svými prsty pronikl pod sevření košíčku podprsenky, kterou jsem jí rychle přesmeknul přes ňadra. Jen hlasitě vydechla a silou se ke mně přitiskla tak, že se z osvoboditele se rázem stal vězeň.

„Miluji, miluji, miluji...“ šeptaly její rty, ale po každém dalším slůvku se vrátka vězení zase otevírala.

V pomalém, mazlivém prstokladu, jsem se rozběhl po oblině něžného hřišťátka, až jsem se zadrhl na jeho samotném vršíčku. Mazlivě jsem obkroužil rychle se zdrsňující předpolí zrajícího plodu, který po každém mém dotyku vystřeloval svá sladká semínka touhy do chvějícího se těla ženy s takovou razancí, že se mi bezmocně zavěsila kolem šíje a svými zoubky a koleny se rychle stabilizovala v těsném přítlaku.
Teprve když jsem nedočkavě vyslal i svou druhou ruku pod napjatý lem látky, malinko zmírnil přítlak těla a pohladil horkem sálající úžasný bochánek jejího klína, nečekaně se mi s hlasitým výdechem vytočila z obětí.

Zavrávoral jsem a náhle mě do tváře udeřilo ostré světlo, nahuštěné do té doby za zavřenými venkovními dveřmi. Stála mezi nimi celá udýchaná, rozzářená slunečními paprsky, které zprůhlednily překrásnou konturu jejího těla.

„Nezlob se prosím, ale já, já už nemohla. Já, já tě moc prosím pojď se se mnou projít...“ vydechla jako by se bála, že to semnou praští.
„Co že?“ vypadlo ze mě a musím přiznat, že její obavy ani nebyly tak daleko pravdy. „Teď se jít projít?“ koktal jsem, jako by si přála abych při nejmenším vylezl na tovární komín.
„Moc tě o to prosím...“ natáhla ke mně nedočkavě ruku.
„A máš k tomu nějaký zvláštní důvod?“ chabě jsem bojoval o změnu jejího rozhodnutí.
„Mám drahý, mám...“ zašeptala skoro provinile. „Taky se mi to moc líbilo, ale nechci se připravit o tuhle procházku po místech, kam tak moc ráda sama chodím.“
“A důvod?“
„Ten je hrozně jednoduchý. Víš, až mi zase zmizíš někde v dálce a já sem přijedu s rodiči, tak budeš všude se mnou tam, kam sama půjdu. Sednu na místečko kde jsi seděl ty, postojím pod stejným stromem pod kterým jsme stáli spolu, budu se dívat do stejné krajiny kterou jsme také spolu obdivovali…už mi rozumíš?“
„Ty můj nepřekonatelný snílku. Jsi ve své předvídavosti opravdu neuvěřitelně pečlivá...“
„Promiň mi to prosím, ale mě pak zase jen zbudou vzpomínky a tvá písmenka, která určitě pohladí, ale sám už víš že úplně jinak. A já si ta místa chci s tebou projít, né si je jen sama prosnít...“ zamkla nejen hlavní dveře, ale také další pochybnosti v mých ústech.

Trvalo jen chvilku, kdy okolní krása přírody zvítězila nad doznívajícím niterným vzrušením a snad i lehkým zklamáním, dost brutálního obratu ve vývoji slibně se rozbíhajícího děje. Překotně mi vyprávěla o každé skále, pasece, potůčku i skrovné lavičce, z které jsme se v obětí dívali do krajiny skoro až do samého soumraku. Padlo mnoho něžných slůvek, polibků i dotyků. Ale na ten hlavní dotek, na ten jsme se společně těšili až do toho našeho přechodného doma.
Když nadešel čas k odchodu, pomalinku jsme se vraceli a já plnil její přání v tom smyslu, že jsem jí zase na oplátku vyprávěl všechno to, co mi při příchodu vyprávěla ona. Byla šťastná když pochopila, že jsem byl dobrým a pozorným posluchačem. Každou chvilku jsme zastavovali a dokonce jsem musel do jednoho místa na skále nožem vyrýt náš monogram.

Už jsme dohlédli i na střechu její chaloupky, když mi najednou a totálně nečekaně podjely nohy a tou levou jsem zajel po několika kotrmelcích tak nešťastně do skalní skuliny, že jsem se přes bolest nemohl snad ani pohnout. Noha byla jako ve sevření svěráku v těch hrotech ostrých kamínků jejího povrchu, které se opravdu poctivě zařezávali snad až do kostí.
Nešťastná Iva málem leknutím omdlela. Trápili jsme se tam až do úplné tmy, než se nám povedlo s mým totálním sebezapřením silně pošramocený kotník zase vyprostit. Sama chuděra potřebovala ještě deset minut, než vylovila zašprajcovanou botu. Na rychle otékající nohu jsem nemohl vůbec našlápnout a těch pár desítek metrů domů, bylo pro nás pro oba totálně vysilující.

Když se jí nepovedlo ani na třetí pokus zasunout klíč do dveří jak se jí třásly ruce, musel jsem si sednout na schod. Nevstal jsem ani když se už vřítila dovnitř a všude rozsvítila. Teprve když někde vyštrachala hůl, tak jsem se doplazil až do koupelny...

„Pro boha, ty vypadáš...“ spráskla nade mnou zoufale ruce.
„Jen klid…“ kňučel jsem bolestí… “občas ledasco vypadá hůř než ve skutečnosti je…“ opatrně jsem se posadil na okraji vany.
„Ty věci si musíš svléknout, já ti je rychle vyčistím a co nepůjde, tak přemáchnu. Ukaž...“ vyhrnula mi nohavici kalhot a zavrávorala.
„Máš tady nějakou desinfekci a obvazivo?“
„Drahý, tady není vůbec nic...“ zděsila se.
„To nevadí. Vezmi si z kuchyně klíčky od auta. Leží na stole. Jsou na něm tři funkce otevírání. Ty zmáčkni tu, na které je víka značka kufru. V něm je na pravé straně na boku sundávací víčko čalounění, za kterým najdeš lékárnu. Tu prosím přines. Já se zatím pokusím se zbavit těch špinavých věcí a ty mi pak musíš vyčistit ránu…“
„Jistě, hned jsem zpátky!“

Tak kamaráde a je dokonale vymalováno. Tohle je přesně tím posledním, co jsme potřebovali...
...jasně, to je tak když si někdo tlačí měsíce prdel na židli v teplý kanceláři a pak si hraje před babou na zdatného turistu, že?
Prosím tě nech si ty kecy! Náhodou se mi ta procházka moc líbila. Já jsem jen přehlídl ten blbej kořen, kterej už byl vlhkej padlou rosou, no! Taková lapálie se může stát úplně každýmu... rozmrzele a se zaťatými zuby jsem si začal stahovat kalhoty. Ale nešlo to. Dostal jsem je jenom pod kolena. Když se Iva udýchaně vrátila, seděl sem tam jako ušmudlaná hromádka neštěstí.

„Promiň, chvilku mi trvalo než jsem se v tom kufru zorientovala. Napustím vodu...“ spláchla vanu a otevřela kohoutky na plno.
„Pomůžeš mi z těch blbejch kalhot? To jsem už opravdu nějak nezvládl...“ zaškemral jsem a přes kvalitně narůstající bolest, jsem se snažil alespoň malinko zatáhnout břicho, které se mi nejevilo v této poloze jako dostatečně estetické.
„Jistě...“ klekla si přede mě a s citlivostí víly mi přesmekla katě přes rozbitý kotník.

„Měla by ses jít asi taky převlíknout, nebo se zbytečně zmažeš...“ varoval jsem ji.
„Hm, máš pravdu...“ rozepnula si šatičky a hodila je na věšák takovou rychlostí, že jsem jen polknul naprázdno nad bělostí a průsvitností jejího prádla. „Nebude ti to vadit?“ zarazila se když si toho všimla.
„Ty si ze mě při tom všem, snad ještě děláš legraci, že?“ pokusil jsem u úsměv.
„Legraci?“ smutně zavrtěla hlavou. „Nejdřív se vykoupeš, nebo nejdříve vyčistíme tohle?“ ukázala na zkrvavenou nohu.
„Asi z toho nejhrubšího by to bylo dobrý...“

„Hm, počkej. Skočím pro židli a ty si sedneš tak, abys dosáhl nohou do sprchového kouta. Vezmeme ji ledovou vodou a pak uvidíme. Souhlasíš?“

Zdrceně jsem přikývnul a měl jsem hroznou chuť si zakouřit. Taky když se objevila, tak mi okamžitě vyhověla. Dohrkal jsem se na židli až ke sprše, do které postavila staré štokrdle, sundala sprchovací hlavici a první díl operace započal.
Na čele mi vyrazil studený pot. Každý pramínek vody do mě bodal jako žhavé jehlice. Ale naříkat, to nešlo. To bych si mohl pošramotit už tak silně nahlodanou mužnost. Ze zaťatými zuby jsem trpěl jako to němé zvíře.
Vůbec jsem nevnímal, že její kalhotky i podprsenka docela vodou zprůsvitněly, že si své krásné dlouhé vlasy vyvázala do zajímavého kokše a že kapičky, které jí neustále stékaly po tváři, nebyly jen ze sprchové vody.

„Já nevím jestli by to nechtělo doktora...“ šeptla když zastavila vodu.
„Myslím, že je to zbytečný. Zlomenýho naštěstí nic není, podívej…“ zatnul jsem zuby a předvedl pohyblivost prstů i celého kotníku.
„Ale jak pojedeš? Vždyť se s tím nemáš šanci dostat ani do boty.“
„To zvládnu i bez boty. Naštěstí nemám klasické řazení, ale automatické. Tam levou nohu vůbec nepotřebuju.“
“Já ti nevím?“ vystoupila nešťastně ven a pomohla mi zase k vaně.
„Ta ledová voda taky malinko stáhla otok, všiml jsi si?“
„Hm…“
„Já vím, musí to bolet jak tisíc čertů, že? Nadzvedni se, stáhnu ti ty slipy. Musí se taky vyprat...“ řekla s takovou samozřejmostí, že jsem se jen vzepřel o ruce a už jsem tam seděl jako miminko.

Měl jsem pocit, že jí má nahota vůbec nevadí, že si jí snad vůbec nevšímá. Moc mi to pomohlo hlavně při dost krkolomném manévru do vany.
Postavila se vedle mě do vody, pod zvednutou nohu mi zasunula houbu aby mě to tak netlačilo a dala se do práce. Každou chvilku jí s ramene sjelo ramínko podprsenky, až se naštvala a stáhla ze sebe všechny zbytečnosti.
„Alespoň nebudeš mít takový ten podivný pocit nahosti...“ šeptla jako by na omluvu.
„Jednou ti to všechno vrátím…“ políbil jsem ji na mihnoucí se bok. „Ale doufám, že bez toho zdemolovaného kotníku!“ vzpřímila se a přitiskla si mé rty na bříško.

I když noha bolela čím dál tím víc, jak se zase vzpamatovávala z té studené vody, přes to jsem musel dost silně zápasit, abych se nezesměšnil nějakými probouzejícími se orgány. To bylo hlavně v momentě, kdy si nechtěla odepřít že mě opravdu umyje celýho. Zaváhala jen na vteřinku, než si ten můj zklamaný znak mužnosti opatrně vzala do ruky a několikrát jej přejela zapěněnou ručkou.
Pak jej zase s povzdechem utopila ve vodě a postavila se.

„Je něco?“
„Já snad budu až do bílého rána klečet na hanbě, že jsem tě vylákala ven…“
„No tak. Mě se to líbilo a tohle byla opravdu jen nešťastná náhoda.“
“Já vím, ale nestalo by se to kdyby...“ zlobně si z čela odhodila neposlušný pramen vlasů.
„Já jsem i tak šťastný, že jsem s tebou a že už nemusím při psaní z tebe loudit kamínky do mozaiky tvého výzoru. A na nějaké kdyby, na to se prosím tě vykašli...“
„Ty bys měl právo mě snad i nenávidět!“ zavrčela a vystoupila z vany.
„No tak!“
„Ještě seď. Já tu vodu vypustím a opláchnu tě sprchou. Jinak by ses asi necítil po té pěně.“

Než jsem se dostal konečně do křesla v obýváku, přišel jsem si ještě na svý. Teprve tam dostala rozbitá noha parádní bělostný kabátek a už snad ani tak hrozně nebolela ...tedy když jsem s ní ani malinko nehýbal, na té o kousek vyšší židli naproti.

„A tak překrásně všechno začalo…“ opatrně vedle mě postavila šálek čerstvé kávy.
„Opravdu překrásně?“
„No jo. Ty první minuty, ty už jsou dávno zapomenuté...“ utáhla si malinko pevněji osušku.
„Víš co? Daleko důležitější je, že jsme a že žádný z těch vkrádajících se strachů se nenaplnil, nebo?“
„Já vím že máš pravdu…“ sedla si na polštářek vedle mě a pořád šilhala po obvázané noze. „Co kdybys tu nohu nebyl vůbec dostal ven?“
„A co kdyby se ze mě vyklubal ten bezohlednej lovec nezkušených a naivních žen?“
„Brepto…“ položila si odevzdaně hlavu na stehno mé pravé nohy a smutně si povzdechla. „A já se tak moc těšila...“ potichounku jí začala zmáhat lítost. „Proč, když se vždycky na něco tak hrozně moc těším, tak se toho nikdy nedočkám a vždycky se přihodí něco, co všechno postaví na hlavu?“
„Nebuď smutná a zapomeň na slovíčko vždycky a kdyby. Podívej se na to z druhé strany. Co by bylo, kdybychom tu zpropadenou nohu opravdu z tý skály nevytáhli, kdyby byl kotník zlomený, kdyby…“
„Já vím, že bych si zasloužila minimálně na zadek. Když chceš víc, tak nemáš obyčejně nic...“ utřela si slzičky a napila se kávy.
„Přestaň si dávat vinu. Tam venku to bylo hrozně moc krásný. Ta čistá příroda, zdravé stromy, ty krásné polštářky mechu, to úžasné ticho s tím pěkným výhledem do údolí. A vedle mě přešťastná víla, vesele štěbetajíc a radujíc se z každého dalšího kroku. Tvé polibky, hebkost tvých rtů, čistota tvého pohledu, to vše se nedá ničím nahradit...“ pohladil jsem ji po vlasech a ona zachytila mou ruku.
„Proč tě nemohu mít napořád? Proč bezvadný lidi už vždycky někomu patřejí? Proč nesmím…“
„Ty moje krásná a šíleně smutná princezno, ty se toho svého nejlepšího človíčka s jistotou ještě dočkáš a možná, že to ani nebude tak dlouho trvat. I krásná vzpomínka má svou velkou hodnotu, až to nešťastné rychle odezní, uvidíš...“
Ale já...“
„Nesmutni se…co se mělo stát se už stalo a ten někdo kdo, který nám to všechno přeprogramoval, třeba moc dobře věděl co dělá.“
“Proč to tak říkáš?“ zvedla ke mně svůj vyčítavý pohled.
„Jen si vzpomeň na zbytky tvého strachu, aby i to ostatní bylo stejně tak krásné jako ve tvých snech, ve tvých představách. Třeba sis zrovna ušetřila hrozně moc velké zklamání, třeba bys pochopila že krásu slova, žádný fyzický akt nepředčí, že…“
„Prosím, už mlč. Okusila jsem z dotyků tak hrozně málo a byly při tom moc krásné a opravdové. Nezlob se, ale tvým pochybám nemohu a nechci vůbec uvěřit…“ zavzlykala.
„Proč by to tak nemohlo být?“
“Protože tomu ani ty sám nevěříš…“
„A na to jsi zase přišla jak?“
„Moc dobře jsem si už několikrát zkusila, jakou vnitřní silou dokážeš přesvědčit, když tomu sám věříš. To nepoužíváš žádné výmluvné kdyby…“
„Hm, to není fér…“ sáhnul jsem si po cigaretě.
„Promiň, ale teď ti nerozumím. Co není fér?“
„Že mě biješ mými vlastními zbraněmi…“
„Zapomněl jsi už když jsem ti vždycky tvrdila, že umím být i dobrou žákyní?“
„Máš pravdu i já jsem toho přesvědčení, že…“ zaváhal jsem.
„Že co!“ zatřásla se mnou tak, že jsem se neubránil bolestivému syknutí. „Promiň, to jsem opravdu nechtěla. Já vůbec nevím, co se to se mnou děje…“ pokrčila si nohy v kolenou a položila na ně svou hlavu.
„Máš úžasnou křivku zad…“ lehounce jsem dotknul jednotlivých schůdků páteře a nechal ruku spadnout až do hrany sevření osušky.
„A co z toho...?“ zaslechl jsem po chvilce její smutný povzdech.
„Co z toho že máš krásné oči, ústa, ruce, nohy, boky, prsa…co z toho všeho?“
„No, co z toho!“ prudce zvedla hlavu.
„Přeci úplně všechno a když přidáš svou vyjímečnou duši s velikým srdíčkem plného lásky, něhy a pochopením, tak jsi dokonale pro…“
„Slova, to jsou jen samá slova...“ nenechala mě vůbec domluvit.
„Jistě, ale pravdivá. A tato vyjímečnost si také žádá vyjímečnost svého protějšku. A snad i proto to nebudeš mít nikdy tak úplně jednoduché. Ale budeš to mít pak o to krásnější, až se sejdeš se svým pravým princem. Věř mi prosím. To co tady nyní spolu prožíváme je krásně bolestné, ale je to jen stín krásy a možná i bolesti, která tě teprve očekává.“
„Bolesti možná, ale krásy? Nevěřím. Na to já jsem smůlou zakletá asi už na věky.“
„Ba ne, to tak vůbec není. Krása se ve většině rodí z bolesti, tak to už ten náš stvořitel prostě zařídil.“
“Jó a k čemu to všechno?“ durdila se dál.
„Třeba k tomu, aby si člověk krásy uměl vážit, aby se tu pravou naučil také rozeznávat v podtextu hodnoty duše. Krása bez duše není nic jiného, než pouhý ošidný klam.“
„A co z toho? Co z toho teď!“
„Nic jiného, než jen zase jedno z nekonečných poučení, kterých ve svém životě nasbíráš ještě tisíce.“
“A co dál?“ nepřestávala se zlobit.
„Dál už z nich musíš jen ty sama, pro to další udělat to nejlepší. Tak jednoduché to je, moje drahá.“
„Nejsem tvoje drahá!“
„Co že?“ skoro mě vyděsila.
„Nejsem, jen se podívej na židli. Já si pod slovem „drahá“ tedy ve všech důsledcích, představuji úplně něco jiného!“
„A prozradíš mi co?“
“Ne!“
„A to zase proč?“
“Ty mě chceš trápit? Chceš abych tady celou noc probrečela lítostí? To opravdu chceš?“
“Jdi ty. Opravdu ti mám na to odpovídat?“
„Podáš mi ruku?“
„Co, co ti…jistě…“ vztáhla ke mně překvapeně ruku a z hrudi se jí sesmekla osuška.
„Děkuji ti za všechno…“ lehce jsem jí políbil nehtík ukazováčku.
„Jak za všechno, jak to…“ chtěla se mi vytrhnout, ale nepustil jsem.
“Za shovívavost s jakou jsi mě přijala…“ políbil jsem prostředníček..“ za tu obrovskou důvěru i krásu nezapomenutelného dne…“ políbil jsem jí prsteníček…“ i za tak čisté a upřímné přátelství a snad i lásku…“ políbil jsem malíček.
„Ale já…“
„Ano, máš skvostná ňadra…“ lehce jsem se usmál a ona si teprve v ten moment uvědomila svou nahou hruď, na kterou se jen s útrpností podívala.

„Ale co z toho…měly dneska patřit jen a jen tobě…“ smutně si zase položila hlavu na mé stehno a o svou nahotu se už vůbec nezajímala.
„Ale ony dneska patří jen a jen mě a nejenom tvá ňadra, ale i ty celá. Copak to opravdu nechápeš?“

Už nereagovala. Tak dlouho vzdychala, až jí únava z vlastní lítosti a vzdechů vysvobodila...

***