Když to nejméně čekáš

Anotace: Když se výjezd na oslavu v citový horor promění

Konečně zmizelo i poslední zavazadlo v prostoru našeho vozu a já se svojí milovanou ženou vyrazil na delší trasu do ciziny, kde naše cílové město byly slovenské Košice.

Oba jsme se těšili a byli moc rádi, že na pár dní vypadneme z našeho každodenního blbnutí. Janička, tedy moje lepší polovina, po dlouhé době zase vyzařovala notnou dávkou spokojenosti a hrozně moc se těšila na nepřehledné množství naší obrovské příbuzenské větve, ve které jsem se tak úplně nezorientoval ani po tolika letech manželství. Počasí bylo lehce pod mrakem, přímo ideální pro dlouhou jízdu. Janička byla nezvykle švitořivá v prověrce mé paměti z minulé návštěvy a přidávala i různé historky, abych si alespoň něco zapamatoval.
Než jsme se kloudně vzpamatovali, prohučeli jsme dálničním tahem přes Brno a nabrali kurz směr Bratislava. Žena mi s bídou stačila dovyprávět další veselý příběh a stáli jsme na zvláštně improvizovaném hraničním přejezdu, sestaveného ze stavebních kontejnérů, kde nás naše strana odmávla a my popojeli na výsostné území našich bývalých letitých bratrů. Jako již mnohokrát, nemohl jsem se zbavit podivného pocitu zcestné nenormálnosti, což mi velmi brzy i dokázal podmračený celník, který se k nám velmi důležitě blížil.

„Máte něco k proclení?“ zněla jeho přísně varovná otázka.
„Nevím, snad né!“ zapitvořil jsem se rozpačitě a než jsem se mohl kloudně vzpamatovat, vstoupila do hry moje pořád ještě usměvavá ženuška, která byla svým prapůvodem také ze Slovenska a měla vlastně pocit, že se vrací tak nějak do své domoviny.
„Víte, jedeme neteři na svatbu a koupili jsme jí malý dárek, tak jak se to sluší a patří…“
„A to je co za dárek?“ zahučel podmračeně.
„Ale malá mikrovlnná trouba…“ vysvětlovala mile.
„A mimo toho máte ještě něco!“ štěkl povýšeně.
„Kde že? Jen trochu jídla na cestu a malinko lepšího oblečení na sebe, abychom nedělali ostudu. Jinak opravdu nic…“ dušovala se.
„Otevřít!“ zaslechl jsem rameno celního zákona, který se již důležitým krokem blížil k zadku naše vozu.
„Prosím tě zůstaň raději ve voze! Já to s ním s jistotou skoulím sama, neboj se…“ vzala to na sebe, když viděla jak se otráveně tvářím.
„Jaká je nákupní hodnota?“ zaslechl jsem otázku od zadku vozu. „ A doufám, že máte taky příslušnou fakturu paničko!“
„Fakturu? Na co fakturu? Stála něco málo přes čtyři tisíce. Kdo vám dá v krámě fakturu? Nehledě k tomu, že mě to skutečně vůbec nenapadlo…“ zadrhla se a začala v peněžence přebírat různé nesmyslné účtenky ještě z doby, kdy tato hranice ani neexistovala.
„Tak čtyři tisíce říkáte? Hm. Podíváme se do našich ceníků a uvidíme. Ale bojím se, že máte pořádně velkej problém!“
„Už jsem ji našla…“ zajásala a zamávala malým pokladním ústřižkem.
„Tohle není žádná faktura! Nehledě k tomu, že by jste měla vědět, že smíte převážet zboží pouze do třech tisíc korun Slovenských!“ zavrčel odmítavě, jako by právě nahmatal plný pytel kokainu.

„Hm, ale já to bohužel nevěděla. My jsme u vás naposledy byli, když vy jste tady ještě ani nestál…“ koktala dost nepřesvědčivě, ale ani se při tom nezačervenala.
„To mě nezajímá…“ zavrčel vítězoslavně. „Zaparkujte tam!“ ukazováčkem mi vyhradil místo v odstavném pruhu a pod nos mi vrazil jen můj cestovní doklad. „A vy půjdete se mnou za velitelem. Však on si to s vámi už vyřídí!“ pohodil hlavou směrem k maringotce.
„Dobře…“ poslušně špitla má láska, která po mě ještě stihla hodit pořádnou grimasu a bez odporu jej následovala.

Trvalo to neuvěřitelně dlouho, než se zase oprýskaný dveře maringotky otevřely a ona musela v doprovodu přejít do jiného stavebního objektu, ve kterém byla skrytá počítačová technika.

Zapálil jsem si cigaretu a pustil si rádio. Byl jsem jí opravdu vděčný za to, že tohle blbnutí na sebe dobrovolně vzala. Nehledě k tomu, že jsem ji předem varoval, že bychom mohli mít na hranicích, když narazíme na blbce, taky dost velký problém.
Když jsem zase jednou mrknul na hodiny, byla z mého dosahu už déle jak třičtvrtě hodiny. Začal jsem být pomalu nervózní a rozhodoval se, jestli nemám vystoupit a vyrazit na průzkum.

Najednou se z té boudy ozval nepředstavitelný a z několika hlasů mixovaný křik, kde bezesporu ten mé ženy, byl dominantní. Nedalo se vůbec rozumět o co šlo, ale intonace její bojovnosti, neustále nebezpečně gradoval. Najednou se dveře rozlétly a prásk! K nepříčetnosti rozzuřená žena s nimi praštila takovou silou, že několikanásobný nátěr na několika místech odskočil a z falců zárubní se jen zakouřilo. Mé něžné ženě se tlačili mandlově hnědá kukadla z pod naondulované hlavy, nad kterou vztekle mávala rukou, svírajíc hrst nějakých papírů.

Najednou se dveře zase otevřely a v nich se objevila hlava i mě už dobře známého celníka, který za ní křičel…“Ale paninko, prečo jste tak rozčúlená?“ a ona se zastavila otočila se a on pro jistotu zase rychle dveře zavřel.

„Tak to tedy né!“ zaječela do mého otevřeného okna z kterého na ní zíral můj pomatený ksicht. „Co si o sobě ti blbečci vůbec myslejí! Víš co mi za tu hodinu vypočítali za clo?“ praštila s kupou papíru o střechu vozu.
„To opravdu nevím…“ pokoušel jsem se ji klidem svého hlasu nakazit.
„2500 korun Slovenských! Viděl jsi někdy takovou ubohou zhovadilost? Tak tohle teda nepřichází vůbec v úvahu. Ty teď hned vstaneš a koukej v tom udělat pořádek!“ nařídila mi nekompromisně. „Přeci nejsem padlá na hlavu…“ vydechla a rasantně si sedla do vozu a vztekle hrábla po cigaretách.
„Ale co si myslíš, že s tím teď v týhle fázi svedu?“ pokusil jsem se o chabou obranu a že není padlá na hlavu, jsem už nestačil vůbec dodat.
Zase vyletěla z vozu jako fúrie, hrábla po mě a se vší rozhodností mě vláčela za sebou k tomu panu veliteli. Nezbylo mi nic jiného než se připravit na přímý střet.

„Vy jste vedoucí směny?“ položil jsem sebejistě otázku hned, jak mě šoupla dovnitř.
„Jistě…“ vstal mladý důstojník z kterého vyzařovalo něco, jako nervozita.
„Opravdu jste se nespletli? To přeci není možné, aby clo činilo skoro šedesát procent z ceny.“
„Pojďte prosím se mnou…“ zavedl mě k malé, silně blikající obrazovce počítače, kde až na několikátý pokus se mu povedlo otevřít příslušnou stránku.

Všechno poctivě přepočítal včetně daně z přidané hodnoty a pak blá, blá, blá. Na závěr přednášky jsem se dozvěděl, že neznalost zákona neomlouvá…
Učinil jsem poslední pokus a zahrál jsem na jeho city už taky pro to, abych malinko omluvil chování mé ženy, ale ani to nezabralo.

„Paní, vy jste se opravdu narodila na Slovensku?“ oslovil mou velitelku z které se zuřivostí snad i kouřilo. „A můžete mi taky říct kde?“ zeptal se zvědavě.
„V Kežmarku…“ zavrčela překvapeně.
„Hm, tam to dobře znám. A v které ulici?“
„Pane, v době kdy jsem se tam narodila, tak tam žádnej název ulice s jistotou ještě nebyl!“ odsekla.
„To vykládejte někomu jinému, že před 37 lety tam nebyla ulice.“
“Můžu dostat svůj pas?“ zavrčela chladně.
„Jistě, ale až proti dokladu o zaplacení vyměřené částky…“ pokrčil lhostejně rameny.
„Co budeme dělat?“ sykla mi do ucha.
„No…“ zamyslel jsem se před maringotkou… “máme v podstatě jako vždy jen dvě možnosti. Buď zaplatíme, nebo se otočíme a pojedeme zpátky domů.“
“Teda Jendo, ty jsi přímo geniální…“ zplihla a já se v ten moment bál, že se mi snad zhroutí.
„Stydím se za to, že jsem se vůbec na Slovensku narodila!“ zaječela směrem k boudě, z které již dávno stejně nikdo nereagoval.
„Nech toho. Tím na ně stejně nezapůsobíš. Musíme zjistit, kde si můžeme vyměnit peníze.
„Počkej, zeptám se támhle toho celníka…“ povzdychla si a vyrazila naznačeným směrem.
„Paní, vy neumíte číst?“ reagoval skoro pohrdlivě. „Přeci támhle v tý modrý budově…“ zase s jistou dávkou opovržení natáhl milostivě ruku příslušným směrem.
„Máte zajisté namysli tu na modro natřenou boudu, že!“ zavrčela.
„Prosím si vyměnit peníze…“ již pokorně špitla přes přepážku v uvedené maringotce.
„Váš cestovní pas prosím…“ zaslechla odpověď.
„Nemám…“ pokrčila rameny.
„Jak nemáte? Tady jste přeci v celním prostoru, do kterého se bez cestovného dokladu nedostanete…“ zavětřila úřednice.
„Leží tam v tý boudě. Dostanu ho až zaplatím…“
„Tak mi alespoň řekněte číslo vašeho pasu.“
“Neznám…“ prskla v očekávání, jaká pohroma se zase zrodí.
„Jak neznám. Já to číslo ale potřebuji, abych…“
„Poslyšte, nikdy jsem nestudovala to metrový číslo v mém pase!“ zavrčela ta výhružně, jako by už v ruce držela odjištěný útočný granát.
„Tak to nevadí…“ donesla se k ní odpověď od úřednice, která si hned dvakrát přepočítala vydávaný obnos a mě zasáhla jedovatý pohled mé milované.

Jen jsem pokrčil rameny a raději těsnou uličku opustil. Sotva jsem dosedl do svého vozu, už u mě ze zlým výrazem ve tváři stála uniforma.

„Zmizte odsud, tady nemůžete hodiny stát!“
“Ale?“ podivil jsem se. „A kde tedy, když jste mě sem vykázal právě vy?“
“Nechte si těch vašich legrácek a přejeďte si támhle k tý budově!“
„Jak si přejete pane veliteli…“ slušně jsem mu dal najevo, že jsem jeho příkazu rozuměl a zaparkoval jsem vůz kolmo u vyznačený budovy. Cigaretu jsem si však zapálit nestačil a už byl zase u mě.
„Pane, to děláte schválně nebo co? Vy nevíte jak se parkuje?“
„Co že?“ vykulil jsem na něj oči.
“K vám se ještě nedostalo, že musíte před budovou zaparkovat v 45 stupních?“
„To jsou mi novinky? To se u vás na Slovensku tak parkuje všude? Asi sem budu muset jezdit častěji. Jsou to pro mě opravdu velmi poučné zkušenosti, které člověk zde a zadarmo vyzíská…“ debile! pomyslel jsem si.
„Co jste to říkal?“
“Nic…“ zařadil jsem zpátečku a na druhý pokus jsem stál skoro souběžně ze stěnou budovy a sledoval v zrcátku odcházejícího mocipána, který se zastavil a nevěřícně kroutil nad mým pokusem hlavou...
…že se by ses ještě jednou vrátil?…pomyslel jsem si.

Bylo to dvacet vteřin napětí, kde pak rezignovaně mávnul rukou, jako že je to marný, protože to ten idiot v tom autě stejně nikdy nepochopí…

S ulehčením jsem usmál, ale ani jsem si své laškování s celníkem pořádně nevychutnal a má pořád ještě rozzuřená žena, málem vytrhla dveře z pantů, které snad ještě razantněji zabouchla a do uší se mi zahryzl příkaz…“Jeď!“

„Na zapal si a už se nad blbostí druhých nerozčiluj…“ podal jsem jí smířlivě cigaretu, jako uznání její bojovnosti.
„Něco tak sprostě nehorázného, jsem ještě v životě nezažila. Jednají s tebou jako s nějakou poslední špínou, jako bychom byli nějací pašeráci, nebo co…“

Další slovní výlevy, které trvaly až na hranici města Bratislavy, nebudu a vlastně ani nemůžu popisovat. Když jsme už mlčky po několika hodinách jízdy, dorazili do místa konání té rodinné slavnosti, dohodli jsme se, že raději o prvních zkušenostech s representanty jejich státu pomlčíme.
Jana v náručích svého příbuzenstva a pomocí několika sklenek chlazené vodky, evidentně pookřála. Tam prostě nemůžete mít jiný pocit, než hřejivě překrásný. Dlouho po půlnoci jsme přes rychlou sprchu vběhli do nám přidělené ložnice…

„Konečně…“ vydechla spokojeně žena, spustila z těla bez ostychu vlhkou osušku a nechala své tělo padnout na znak tak, až postel nebezpečně zakňučela.
„Víš vůbec, že jsi nádherná ženská, ty moje sladká bojovnice?“ pokoušel jsem se nenásilně naladit atmosféru i když přísahám, že krásná opravdu byla.
„Skutečně? Nebo víc myslíš na…“ zarazila se.
„No tak, proč mě hned takovýmhle způsobem podezříváš?“ šel jsem ve stejné posici do obrany.
„Protože to tak s jistotou je…“ zvedla kolínko.
„A kdyby bylo, tak by to bylo opravdu tak moc špatně?“
“To víš že nebylo, jenomže ty moc dobře víš, že se nikdy v cizím tak úplně volně necítím.“
“Hm. To se dá i pochopit, když vidím ta bílá prostěradla.“
“Tak to vidíš, drahý…“ stočila se na bok a její plná ňadra se přelila směrem ke mně.
„Ale nebudeme po celou tu dlouho dobu zde, úplně na suchu že? Vždycky jsme si nějak pomohli…“ vyslal jsem opatrnou slovní sondu.
“Neboj. Ale dneska bych raději skončila v náruči spánku, než v té tvé.“

Nezbylo mi nic jiného, než s tichým povzdechnutím pozměnit vlastní polohu a přidat se k ní.

Druhý den začal fofr hned po ránu. Hostí se sešlo víc jak o městské pouti, nevěsta byla jako nově uháčkovaná z bělostného peří a ženich fešák, s pichlavě žárlivým pohledem. Venku stoupla teplota již před polednem na 35 stupňů a snad by se nebyl našel nikdo, kdo by netoužil už sedět ve stinném sále. Obřad jsme po skoro dvou hodinách ve zdraví přežili. Vrátili jsme se v očekávání do vyzdobeného sálu, kde začaly rádoby moudré proslovy i o životní zkušenosti opřené domluvy a rady, za neustálého cvakání fotoaparátů a vrnění kamer. Konečně došlo i na kýžený přípitek a začalo se nosit na stůl. Lidovky znásilnili naše ušní bubínky a vše naznačovalo tomu, žato to nakonec bude skutečně fajn veselice.

I když jsem se hrozně moc snažil, tak úplnou a jasnou orientaci v tom mém příbuzenstvu jsem stejně přes spousty hostů nezískal. Ale s těmi nejbližšími jsem okupoval jeden společný stůl.

Nekonečný řetězec zvednutých frťánků s připíjením si na cokoliv, dostal zábavu do bezprostřednějšího prožitku. Moje Jana byla mezi těmi všemi ženami ve své věkové kategorii k nedostižení. Sama šla z ruky do ruky. Jen velmi těžko a na krátkou chvilku jsme se o některých přestávkách na chvilinku sešli. Překrásně se bavila a že byla přímo šťastná, se jí dalo bez problémů vyčíst z věčně rozesmáté tváře.
I mě bylo moc dobře i když jsem takové a podobné akce moc nemiloval. Ale povedlo se mi úplně zapomenout na problémy z práce, na termíny, reklamace a podobné ptákoviny. S každou další skleničkou, která skončila v mé hlavě, se proměňoval svět v opravdu krásnou poživačnou záležitost.

„Janičko moje překrásná, nepřežeň to, ať taky nakonec něco málo zbude pro mě. Celá se mi nerozdej…“ šeptl jsem jí do ouška při jednom letmém setkání.
„Jen se neboj. Až to tady skončí, tak mi ještě hrozně moc pro tebe zbude a nebudeš tomu věřit, že se dokonce i hrozně moc na ten moment těším. Hlavně to nepřežeň ty s pitím…“ zvedla varovně svůj lakovaný ukazováček.
„No tak po tomhle slibu, se už vůbec nemusíš bát!“ naběhl jsem na její připravené rtíky.
„Moc se na tebe těším…“ ještě jednou šeptla, než ji zase dav pohltil.

S pokročilým časem se i některé děvy dostávaly do správné ráže. A tak se stalo, že si právě mě jedna z těch aktivních brzy vyhlídla. Ona se snad nakonec rozhodla, že pro ni budu asi ten správný společník pro zbytek večera. Byla dobrá v rytmu tance, prostořeká po každé další skleničce, někdy až na samou hranici únosnosti. Když už jsem ji z tohoto důvodu potřetí okřiknul, zesmutněla i když se svého úmyslu lovkyně nevzdávala. Já se spíše soustředil na pěveckou kreaci, když už jsem v životě jinak moc příležitostí neměl. Ale i tak jsem zpíval rád, dlouho a hlavně hodně nahlas.

Jakmile jsem se z jakéhokoliv důvodu zvedl, už byla moje nová ctitelka za mnou. Spolu jsme zhltli několik pařížanů s napůl rozteklou šlehačkou a hned jsme šli zase kalorie vypotit na parket. Samozřejmě, že její dovádivé snažení nikomu neušlo a nejednou byla dokonce starostlivými vládkyněmi zábavy usměrňována. Prohýřili jsme se až do brzkého rána, až se nám první ptáci v korunách stromů začali hlasitě posmívat.

Byl jsem patřičně unaven, ale opice se tentokrát na moje ramena nevyšplhala. Eva byla nějak posmutnělá a já to přikládal tomu, že je asi taky po prohýřené noci silně unavená. Do taxíku nás nalezlo hned šest a Eva se zase začínala se svými vtípky chytat…

„Konečně sami…“ vydechl jsem spokojeně a hodil si oteklé nohy na židli, když jsme se dostali do bezpečí našeho soukromí.
„Tak co, spokojený?“ šeptla otázku, kde mě nic dobrého nevětšící intonace úplně unikla.
„Moc. Bylo to opravdu fajn a bylo toho tak akorát, že? Nikdo to s pitím nepřehnal, nikdo se nechtěl prát a všichni se hezky bavili. Tak to má bejt.“
“Hm, taky jsem si všimla…“ odložila si až do kombiné a odešla pod sprchu.

Akutní pocit nedostatku tekutiny jsem rychle doplnil lahví toniku z ledničky a než jsem se dostal do sprchy, tak Eva rychle přeběhla do ložnice.

„Hergot ta je ale dneska nedočkavá…“ pitvořil jsem se naivně před zrcadlem.
„Spíš?“ vyslal jsem kontrolní otázku, když jsem viděl jak leží na druhé půlce postele zády ke mně.

„To víš že nespím…“ odpověděla s povzdechem a já začal mít neklamný pocit, že se ke mně otáčí silně nerada.
„Copak? Jsi unavená, že?“ politoval jsem ji.
„To taky…“
“Nechceš namasírovat nožky? Určitě dneska dostaly pořádně zabrat.“
“Né, to je dobrý…“
“Haló lásko, všimla sis že jsme už doma v postýlce a sami? Zapomněla jsi, co jsme si po celý večer tak krásně slibovali?“
“Nezapomněla, to víš že nezapomněla…“ a zachytila mou ruku, která se chystala k inspekci jejího těla.

„Natáhl jsem se podél jejího boku, hlavu jsem si položil na její rameno a pokoušel se začít z úplně jiné strany. I když jsem cítil, že se nadšením zrovna nerozplývá, nebránila mi. Dokonce vpustila mou ruku i do svých svatých míst. Vrněl jsem a šeptal různá roztoužená slovíčka a když jsem jí políbil, tak mi vlastně jen chladně nastavila své vždy tak krásně roztoužené rty. Nic jsem nechápal a tvrdošíjně jsem v dobývání mé lásky pokračoval. Konečně mě připustila, ale všechno bylo úplně jinak. Za nedlouho mě zase po krátkém zavzdychání vykázala na mou polovinu a já přestal nějak rozumět světu. Naštěstí jsme byli oba tak unavení, že jsme brzy na to usnuli.

Ráno jsem se ke kávičkové seanci dostavil o malinko později. Zaslechl jsem zrovna stížnost mojí ženy, že nemohla v noci ještě hodně dlouho usnout.

No tak jsem blázen, nebo co se to se mnou děje? Buď tady plká nějaké nesmysly, jen aby si ostatní nemysleli, nebo se cosi přihodilo, co mi totálně uniklo…mudroval jsem pasivně nad černým mokem.

Jak je možný, že se dokáže celou dobu tak fantasticky bavit a sotva zůstaneme sami, tak zvadne jak kytka pohozená v pravým poledni na slunci. A také své sliby mi dělala úplně vážně. Já ji znám a v tomhle nedokáže říkat něco jen tak…přemítal jsem tak dlouho, až nás další dění zase vtáhlo do svého reje.

V průběhu dne jsem měl pocit, že už je zase všechno v nejlepším pořádku. To ovšem vydrželo vždy jen do doby, než jsme spolu zůstali sami. Večer jsem častým zíváním dával každému najevo, že mé fyzické rezervy jsou totálně vyčerpány. Dostalo se mi politování hlavně s ohledem na dlouhou zpáteční cestu. Kolem půl desáté jsme byli konečně zase sami.

„Zakouříme si ještě jednu?“ nabídl jsem.
„Hm…“ špitla a nejistě sklopila zrak.
„Těšíš se taky?“
“Na co?“ zase překvapeně oči zvedla.
„No, když se nám to včera tak silně nepovedlo?“
“Co?“ zeptala se a vypadala jako by se zrovna z něčeho probudila.
„Jak co? To jsi byla včera opravdu tak namazaná, že jsi už na všechno zapomněla?“
“Nezapomněla. Nehledě k tomu, že jsem od desáté večer už nevypila ani slzu alkoholu.“
“Co že?“
„Nedovolila jsem ti snad se se mnou pomazlit?“
“Já se z tebe picnu…“ začal jsem bojovat s vlastní schopností se ovládat.
„Podáš mi prosím napít?“
„Jistě. Ty ani nepůjdeš na chvilku ke mně?“ postavil jsem před ní sklenici sodovky.
Mlčky na mě vyslala dlouhý bezelstný pohled a zavrtala se mi do očí. Neuhnul jsem i když jsem neměl ani tušení, co to všechno mělo znamenat.
„Né, nepůjdu. Musíš se nutně na zítřejší cestu dobře vyspat.“
“Tak to se mi po tvém stanovisku s určitostí povede. Moc ti děkuji, drahá.“
„Dobrou noc…“ špitla a odešla do vedlejší místnosti a nechala mě tam stát jak napůl staženýho vola.

Zakousl jsem se zlostně do filtru nově zapálené cigarety a bylo mi jasný, že následují den mě čekají pořádné galeje. Spánek mi ulítl bůh ví kam a když jsem přes pootevřené dveře zaslechl její pravidelné oddychování, pustil jsem si raději televizi. Vypínal jsem ji až když venku již dlouho zpívali ptáci.

Druhý den se zrodil jako nezapomenutelný. Již v pět třicet jsme byli na trase. Hned po prvních deseti kilometrech se mi povedlo špatně odbočit a bylo to.
Najel jsem si víc jak sto zbytečných kilometrů. Sotva jsme opustili výsostné území Slovenska, zavěsila se nad námi průtrž mračen, která nás neopustila až do půlnoci, než jsme nonstop zajeli doma do garáže.
Po celou tu šílenou jízdu neřekla jediné slovíčko…tedy až na jednu vyjímku, kdy se mě zeptala, jestli opravdu musím jet jako blázen…

„Poslouchej, teď už toho ale mám opravdu dost! Celou dobu mě necháš na holičkách, jenom hekáš a vzdycháš. Ty zřejmě když nemáš publikum které tě bezesporu obdivuje, tak je z tebe najednou úplně zoufalej suchar. Jestli se ti můj styl jízdy nelíbí, tak já ti volant milerád předám. Sklopím si sedačku a alespoň se konečně vyspím!“

Jen polkla naprázdno a své asi již tak dlouho zadržované slzy nezvládla.

Uběhl první den po našem návratu domů a po celou tu dobu nepadlo jediné slůvko o ničem. Stejné to bylo druhý, třetí i čtvrtý den. Zlověstné ticho, které jsem si opravdu nedokázal ničím vysvětlit, mě začalo systematicky zžírat. Nejhorší na tom však bylo, že mi má sakramentská ješitnost nedovolila proti tomu vůbec nic podniknout. Moje svědomí bylo vyjímečně čisté jako křišťálová voda.
Samozřejmě že mi to nedalo a otázkou „proč“ jsem se trápil každou hodinu tak intenzivně, že jsem pomalu začal trpět samomluvou.

… tak se konečně pořádně zamysli, všechno přeci musí svůj důvod, ne?
Přemejšlej, přemejšlej…začal jsem komunikovat se svým vlastním Já. To je mi taky jasný, ale jakej? To jsem ještě fakt ani náhodou nepochopil.
…nechybí jí opravdu to publikum?
Blbost. Jistě že má společnost ráda, ale v tomhle musí být úplně něco jinýho!
…poslouchej a nezamilovala se ti nakonec…sám jsi viděl, že šla z ruky do ruky a jací frajeři se kolem ní točili…
Blbneš? Copak ji neznáš? Na takový rychlovky Jana opravdu není stavěná…
…jen jestli…ty ji nevyvedeš do společnosti jak je rok dlouhej a pak by jsi ani nemohl divit…
Zapomeň na to. Takhle to u ní opravdu nefunguje!
…a nevyvedla něco, co se bojí teďka přiznat?
Blbost. To by se ke mně chovala přímo naopak! Fakt je to, že jsem s ní původně vůbec neměl z pracovních důvodů jet. V takovém případě by tam mohla pobýt daleko déle…ba ne, to je taky volovina. Když by jí o to šlo, tak by nějakým způsobem zabojovala…něco se muselo přihodit v závěru zábavy, do tý doby byla přímo fantastická…
…myslím, že bys to mlčení měl rozhodně přerušit a prostě se jí zeptat…stejně jsem přesvědčenej o tom, že na to po celou tu dobu čeká…
Zeptej…tobě se to kecá. To je stejný, jako když přilezeš ke křížku!
…ke křížku…a co? Nepřeháníš to náhodou tak trochu?
Jasně! Nejvíc mě dere, jak lacině se dá i to krásný pokazit…
…možná jsi na ni taky moc naléhal…víš jaká někdy je…
Ba ne, takovou situaci řešila vždycky úplně jinak…
…tak jsi něco nevědomky prošvihl a bez ní se to stejně jak vidím, nikdy nedozvíš…
Já?
…jasně že ty!
Prosím tě a můžeš mi říct co?
…to sice nemůžu, ale měl by sis jít určitě lehnout a hrozně rychle najít nějakou cestu, jak se spolu domluvíte…
Hm…někdy mě to už nějak přestává bavit…
…to jí ale taky, jak vidíš…

Znechuceně jsem vstal a vplížil se do ložnice. Bylo dvacet minut po čtvrté hodině ranní. Při vzpomínce na vstávání, mi bylo nanic. Venku bylo dusno a v pokoji určitě do 30 stupňů taky moc nechybělo. I jí bylo horko, protože byla na půl odkrytá. Pohled na její nahé tělo, ve mně zase vyvolalo velkou vlnu lítosti, ve které jsem se propadl do krásně erotického snu…

„Líbíš se mi frajere…“ Erža se opřela v hlubokém předklonu o stůl.
„Ale neříkej. A co navrhuješ?“ ponořil jsem bulvy v hloubce nabízenýho výstřihu.
„Tebe fakt nic rozumnýho nenapadá?“ culila se provokativně.
„Což o to, nápadů by byla přímo celá hromada i když si zrovna nejsem jistej, jestli právě rozumnejch.“
„Ale, ale…“ srovnala svůj postoj, zvedla nohu a opřela si ji o sedátko židle.

Vysoké rozparky sukně se svezly na stranu a já cejtil jak mi vlhne čelo. Ta mrcha neměla na sobě ani kalhotky. Ohryzek se mi rozkmital v suché trubce mého hrdla a ona rozkejvala koleno ze strany na stranu.

„Tak co? Myslíš, že bych ti stála za hřích?“ provokovala dál a já třeštil bulvy na přistřiženou hřívu malé šelmičky, která na mě v kmitu kolene, občas vyplázla svůj růžový jazýček.
„Nekouše, neboj. Klidně si můžeš šáhnout…“ přisunula se ke mně ještě malinko blíže.

Třesoucí ruka přistála na jejím koleni, které se v otevřené poloze zastavilo jako by vyčkávalo, kolik odvahy dám dohromady. Mezi tím si povolila uzávěr dvou knoflíků tak, že se zvědavá kůzlátka mohla každou vteřinku vykulit do volnýho prostoru. Sotva jsem však rukou zaběhl k té malé šelmičce a smočil konečky svých prstů, neurvalým způsobem mě zase vyhnala… lekl jsem se tak, až jsem vytřeštil oči a trvalo dost dlouho, než jsem pochopil na koho jsem se to vlastně ve skutečnosti dobýval…
Tak ale teď už toho mám fakt dost…zavrčel jsem si pod vousy. Hned zejtra tohle ohavný mlčení rozseknu, ať se stane co stane!

Ale všechno bylo zase jinak a já nic přes sobě daný slib, nerozseknul. Naopak. Sebral jsem se a šel si lehnout daleko dříve, než ona.

Ale usnout se mi stejně nepovedlo. Mlel jsem sebou ze strany na stranu tak dlouho, až najednou cvakly dveře a ta moje trapička stanula před svou půlkou postele, spustila si župánek z těla a já tvrdošíjně dělal, že spím.
Nesnesitelné horko ji donutilo, aby si lehla na pokrývku. Polkl jsem na prázdno ještě ve fázi, kdy se chrula, aby mě náhodou nezaslechla. Do toho večera vždy automaticky zalehla tak, aby mi pro jistotu ukázala jen svá krásná záda. Ale tentokrát si ruku zasunula pod hlavu a já měl pocit, že o něčem usilovně přemýšlí. Když za chvilku pokrčila své koleno a smutně se otočila směrem ke mně, začalo mě obcházet ještě větší horko než v místnosti vlastně bylo.

Vydržel jsem to dost dlouhou chvíli, ale pak jsem najednou hlasitě zavzdychal a zachrul se tak, že jsem cítil její dech. Ruku jsem jen tak mechanicky pohodil do místa, kde jsme za normální situace usínali měli své ruce spojeny. Cítil jsem její dlaň, ale neučinil jsem žádný oživující pokus.
Trvalo ještě hodně dlouho, než se její prsty sotva znatelně pohnuly. Nejdříve jsem se bál, že to blbne jen moje vyrajcovaná fantasie, ale nemýlil jsem se. Za chvilku to už bylo zřetelné. Reagoval jsem obvyklým způsobem a ona se mé ruky chytla konečně naplno.
Byla to vysilující zahřívací hodina, po které i blížící se noc, notně ubrala na naší tvrdohlavosti. Když se její kolínko dotklo mého boku a já se zase jako by na půl probral a pootočil se, tak už jsem jí objal naplno. Pohnula se tak, že mi dlaň spadla na její hruď. Ještě dlouho jsem odolával a jen tak, jako by mimochodem jsem občas pohnul rukou a cítil vzrušení jejich prsů.
Dech mého trucujícího anděla se začal nebezpečně zrychlovat a zase lehounce změnila polohu svého těla, ve prospěch mé žebrající ruky, která s příslovečným citem pracovala bez mála ještě další hodinu, než přeskočila ta explozivní jiskra, která definitivně zlikvidovala tu zastydlou paličatost, která se nám tak hluboko uhnízdila v duších.

Když jsme ještě na půl v bezvědomí, zplavení a totálně vyčerpaní zase přistáli na měkké podložce naší postýlky, digitální budík na nás mrkal svým ciferníkem, tři hodiny padesát minut.

„Asi ti umřu žízní…“ přimazlila se její zvuková výstraha do mého ušního bubínku.
„Myslíš, že už moji pomoc přijmeš?“
„Hm a moc ráda…“ stvrdily její rty řečená slova lehounkým polibkem.
„A myslíš si, že ještě vteřinku vydržíš?“
“I dvě. Ale víc už asi těžko.“

Doplížil jsem se jako noční nahý přelud k ledničce nabral všechno, co mohlo posloužit k aktivnímu osvěžení. V obýváku jsem přibrzdil, při pohledu na krabičku cigaret.

„Drahá, myslím že ti k pití přijde i cigaretka vhod. Co tomu říkáš? Obojí máš tady už připravené na stolku v obýváku...“
“To není špatný nápad…“ těžce se zvedla, hodila přes sebe župan a přišla za mnou.

S chutí jsem zahučel do pohodlného křesla, ani obléknout jsem se nešel. Sedla si naproti a chvějící se rukou do sebe zvrátila orosenou sklenu.

„Chceš ještě jednu?“
„Zatím stačí…“ šeptla a nechala si zapálit cigaretu.
„Myslíš si taky, že to nebyl jenom sen?“ utrousil jsem poznámku.
„Určitě nebyl a jsem tomu moc ráda.“
“Vůbec nechápu, kde se v nás někdy vezme tolik krutosti a vzájemné bezohlednosti.“
“Ani já. I když někdy člověka zaskočí něco úplně nepřipraveného…“ povzdychla si.
„Opravdu? A myslíš si, že by jsi to prokletý „něco“ už dokázala taky konečně přesněji definovat?“
„Nechceš mi tím ale říct, že nemáš ani tušení o co jde?“
“Kdybys mě hned teď na místě skalpovala, tak ti mohu svou nevědomost přímo odpřísáhnout. A věř mi, že se touto otázkou už po celou tu nekonečnou dobu sám intenzivně trápím.“
“Zapomeň na to. Já jsem si už několikrát přísahala, že na to prostě taky zapomenu a už nikdy o tom nebudu mluvit…“ plačtivě si povzdychla.
„Na to nemáš v žádném případě právo! To přeci nejde, v sobě nosit nějaký obludný nesmysl!“
„Myslíš opravdu, že nemám právo se vyhnout další bolesti?“
“Moment, moment. Nepospíchej tak nesmyslně. Pořád chodíš kolem horké kaše a ještě jsi mi ani slovíčkem nenaznačila o co vlastně kráčí. Ty to musíš ze sebe dostat dřív, že to v tobě zapustí hluboký kořen, který nás bude oba jen zbytečně trápit. Jsou věci, před kterými se ani nechováš, ani před nimi neutečeš. A věř mi, že ti při tom poctivě pomůžu.“
“Ty?“ zvedla ke mně překvapeně oči...“Když já nemůžu…“
“Ano já! Kdo jinej než já? Tvůj manžel, kterýmu jsi vždycky říkala všechno a s kterým jsi již vyřešila nejeden navenek vypadající neřešitelný problém…“ začal jsem mít pocit, že se opravdu jedná o nějakou velkou obludnost.
„Copak nechápeš, že právě ty jsi nositelem mé velké bolesti? Tak jak se s tebou mám o ní ještě radit?“
„Já? Tak teď už tomu vůbec nerozumím. Po celou dobu si lámu hlavu, kdo ti co mohl udělat, nebo co jsi provedla ty sama, že přes to nemůžeš a nakonec opravdu příčinou jsem já sám?“
“Drahý, proč mě tak krutě trápíš?“ zvedla své uslzené oči a to už i mě začalo být ouzko.
„Prosím tě, teď mě dobře poslouchej. Ty mi budeš vyprávět svou bolest a já tě budu bez přerušení poslouchat. Nehledej žádná vhodná slova a řekni věci přesně tak, jak je cítíš, nebo jak si je myslíš. Není nic o čem bychom spolu nemohlo zcela otevřeně hovořit, nebo co bychom nemohli úplně jasně pojmenovat.“
“Víš…“ zapálila si cigaretu a ještě pořád váhala…“nikdy bych nepřipustila myšlenku, že by se to právě mohlo stát mě. Dávno jsem se již vyrovnala s tím, co se stalo před lety. Ale teď jsem nečekala, že ti bude nějaká ženská stát za to…že ti bude přednější taková…“ vyřkla úvodní větu a já několikrát za sebou polknul naprázdno. „Tam na té veselce jsme si několikrát slíbili, že se budeme šetřit, aby nám zbylo dost sil jeden pro druhého a ty mi zatím provedeš takovou věc…“ začala plačtivě vzlykat a rychle se napila. „Víš, přísahala jsem si, že o tom nebudu nikdy mluvit a že ti to snad ani nebudu vyčítat a zase jsem svůj slib nesplnila. Já jsem tě dokonce omlouvala tím, že jsi toho asi víc vypil, protože vím, že nejsi zvyklý a že tě prostě nakonec uhnala. Stokrát jsem se přesvědčovala, že to vůbec nic neznamená. Já to prostě v sobě nedokáži strávit.“ topila svou tvář v dlaních a rozplakala se.

Ještě jsem nebyl úplně v jejím hrůzným obraze, ale už jsem začal tušit odkud vítr duje.

„Já vím, že to se mnou sexuelně nemáš vždycky lehký, ale to jsi byl tak hrozně potřebný, žes to nemohl vydržet ani do konce té zábavy? Umíš si vůbec představit, co si o nás teď celé příbuzenstvo pomyslí?“

Zapálil jsem si cigaretu a mé prsty u nohou netrpělivostí hrabaly v koberci.
„Vůbec nechci, abys se mi nějakým způsobem omlouval, nebo to zdůvodňoval. Jenom mi prosím vysvětli, proč jsi to jen tak udělal? Jestli to vůbec jde vysvětlit…“ dodala.
“Skončila jsi?“ zeptal jsem se normálním klidným hlasem, který nebylo zrovna jednoduché ze sevřeného hrdla vyloudit.
„Jistě…“ špitly její rty a zase preventivně ukryla svou tvář v dlaních.
„Jediné co jsem z tvého vyprávění pochopil je to, že jsem podezřelý, nebo dokonce usvědčený z nevěry. Je to tak?“
“To je přeci úplně jasný, né?“
“Než ti k tomu řeknu své vysvětlení nebo stanovisko, můžeš mi taky ještě jasně říct s kým?“
“Ty mi chceš opravdu namluvit, že ani nevíš s kým?“ zvedla nevěřícně hlavu.
„Já ti nechci namluvit vůbec nic. Ale pokud se mi má povést rozmotat ten prazvláštní šmodrchanec, tak to prostě potřebuji vědět.“
“Mám ti ji opravdu jmenovat nebo ti bude jen stačit, když ti řeknu, že byla celá v modrém?“ sykla a ta něžná krása kterou mě ještě před chvilkou v ložnici obdarovala, zmizela v nenávratnu.
„Bože můj! Nakonec ještě ta tak nechutně sprostě mluvící ženská?“
“Vidíš, už si začínáš vzpomínat…“ zase hrábla po cigaretách.
„Tak na ni opravdu tak rychle nezapomenu. To se prostě nedá.
A taky připouštím, že si mě zřejmě vybrala pro ten večer jako svou hračku. Taky přiznávám, že jsem si s ní připil na tykání, že jsme se políbili a že seděla u našeho stolu jako přibitá. Ale to je taky má drahá úplně všechno.
Dokonce jsem ji několikrát dost nešetrně sprdnul, za ty její slovní nechutnosti tak, že se rozbrečela. A na to mám svědky. To už těm, kteří ti to namluvili asi ušlo, že? A ty sama moc dobře víš, jak jsem na slova ženy, když jsou víc jak vulgární, silně alergickej.“
“O to přeci vůbec nejde…“
„Tak o co tedy jde?“
“Jak za tebou běhala, kolikrát jste spolu byli venku a jak dlouho!“
„To myslíš opravdu vážně?“
“Jistě a neviděla jsem tě jenom já.“
“Poslouchej, začínám mít opravdu pocit, že se tady jedná o umělou a dost nepovedenou konstrukci. Ven jsem s ní nešel ani jednou. Je pravda, když jsem šel ven já, tak se vždycky za chvilku objevila i ona. Ale já mám zase dost svědků na to, koho všechno venku oblejzala ona. Ještě jsme si z ní dělali legraci. Jediným momentem kdy jsme asi byli sami, bylo když mě zatáhla do kuchyně a ládovala se těmi povadlými zákusky…já tedy s ní. Opravdu jsi přesvědčená o tom, že by bylo možné se spolu tak krásně spiklenecky domlouvat, že se musíme šetřit na doma a já si mezi tím venku narychlo sflikuju nějaký sexuální číslo navíc s totálně vožralou ženskou, která když otevře hubu, tak jí z ní padají samá hovna, kurvy a čur…“ zarazil jsem se.
„Ale já…“
“A jak by sis to představovala? Že jí stáhnu kalhotky a někde ohnu přes auto? Tak? Špinavou a nemytou a dokonce v ten večer, už i několikrát použitou? Jak dlouho už jsme spolu? Snad jen ty jediná moc dobře víš, co je pro mě při milování důležité a co bych s určitostí nikdy nedokázal překonat. A ještě jedna věc mi není jasná. Jak je možné, že jsi nás viděla a vůbec na to nereagovala? Já tě znám moc dobře a neumím si vůbec představit, že by jsi se otočila a šla si raději dovnitř zatančit…“
“To je přeci jasný, že mi to donesli lidi, ne?“
„Jo tyhle vidle? A proč jsi mi to hned na místě neřekla?“
“Protože jsem tím byla tak šokována a hlavně jsem nechtěla vyvolat nějaký skandál. Já sama jsem zaslechla, jak jednomu říkala, že by si teď dala jedno pořádný číslo a že se nemusí bát, že nakažená není a do jinýho stavu taky nemůže přijít.“
“To je moc dobře, žes takovou věc slyšela, jak se někomu nabízí. Jen nechápu, proč za to děláš odpovědnýho právě mě? Jen kdybys mi něco takovýho naznačila, tak by si k mému stolu už nesedla, to garantuju!“
„Hm…když se nad tím zamyslím, tak teď se mi to taky zdá být nějak přitažený za vlasy…“ vypustila váhavě.
„Teď, teď. Kolikrát jsme si slíbili, že když se něco přihodí, nebo si budu něco myslet co by mě mohlo trápit, že to nebudeme nosit v sobě, ale s tím druhým okamžitě promluvím. Jen když si uvědomím, jak jsme trpěli ten poslední den a o tý hnusný zpáteční cestě a dalším tejdnu, nechci ani mluvit.“
„Když já…“
“Za co ti náš vztah vlastně stojí, když stačí pár našeptávačů a všechno se rázem postaví na hlavu?“
„To nebylo jen pár našeptávačů…i když jsem to asi opravdu zvorala. Ale když ono všechno tak perfektně do sebe zapadalo.“
„Janičko, Janičko, ty moje lásko ztrápená. Jak je vůbec možný, že při tom všem o čem jsi byla přesvědčená, jsi mi nakonec dovolila, abych v ten večer v posteli na tebe vůbec sáhnul?“
“Já, já nevím…přísahala jsem, že ti to prostě odpustím a ty jsi se taky vysprchoval.“
“Tak to já bych s tebou do postele nevlez i kdybys se sprchovala tři hodiny. A uvědomuješ si vůbec, že ty sama jsi šla z ruky do ruky? A jací frajeři se kolem tebe motali a při tanečku se na tebe tlačili. Vůbec nemluvě o tom, že jsi sama byla někdy dlouhé minuty venku. Není to pravda?“
„Je, ale ty moc dobře víš…“
“Vím a nevím? Sám jsem se několikrát přistihl, že jsem vstal jen proto, abych se šel podívat, kde jsi a našel jsem tě třeba kouřící s nějakým šamanem venku v hlubokém stínu.“
„Ale nikdy jsem nikomu nedovolila…“
“Jistě. O tom mi taky můžeš klidně hodiny vyprávět…“ usmál jsem se a podíval se na hodiny. „Myslíš že budeš mít ještě sílu dát si se mnou kávu?“
“Teď?“

„A co? Opravdu jsi přesvědčená o tom, že teď půjdeme spolu spát za účelem spánku?“
„Hm. To je fakt blbost, že?“
“A jak veliká. Jdu na ni postavit.“
“Ještě se na mě zlobíš?“ zaslechl jsem její šepot v momentě, kdy jsem zapnul vodu a zároveň ucítil její packy v mém klíně, jak mě najednou zezadu objaly.
„Zlobím, nezlobím. Jen mi to je neskonale líto.“
„I když tě teď hned na kolenou odprosím?“ otočila si mě k sobě a pomalinku si klekla.
Její ruce se lehce zavěsily na můj bok a rty si ve velké oklice našly objekt své překrásné omluvy…

A naše kuchyň, ve které se do té doby pouze výhradně připravovalo jídlo, zažila něco, co bych si nedokázal vymyslet ani kdybych mou už tak bujnou fantasii pustil úplně z uzdy. Na kávu jsem musel postavit znova, protože se nám voda beznadějně vyvařila.
Ještě dlouho jsme se v následné diskusi vraceli k různým záludnostem všedního života. Teprve večer kolem deváté hodiny jsme ruku v ruce, zmizeli ve své už zase sladké svatyni ložnice. I když tentokráte s nezlomnou touhou po krásném a nic nerušeném spánku.

***