Inspirátor

Anotace: Setkání obchodníka po autohavárii s rozvedenou spisovatelkou ve vlaku

„ Ach jo...“ povzdychl jsem si nahlas do monotónního zvuku vagónu, ve kterém jsem seděl úplně sám. Dneska to byl totální den Blbec, jakých je za rok opravdu jen vzácně několik. Už ráno, když jsem vyrazil na svou služební cestu, musel jsem se vrátit pro peněženku. Pak u služebního vozu, který jsem vyfasoval, vypustilo zadní kolo duši a odpoledne do mě na křižovatce vlítl náklaďák. Takže mimo sešrotovaného auťáku, a že jsem si vyzkoušel reakci svého strážného anděla, neměla má služební cesta vůbec žádný smysl. Tělo mě ještě ve vlaku pálilo tmavnoucími modřinami a oděrkami. Ale na druhou stranu, když jsem si zpětně vybavil to, co zbylo z toho vozu, mohl jsem být vlastně sám ze sebou, a hlavně s tím svým strážným andělem, docela spokojen, protože všechno mohlo dopadnout i daleko hůř...
S náladou zkopaného psa jsem se vracel domů a už teď mi bylo jasný, že to dřív jak do rána rozhodně nestihnu. Můj šéf, ten řval už do telefonu jak pominutej, protože musel hned sám vyrazit tam, kam já, bohužel, už nedojel. Navíc mi došly cigarety a spát se mi už taky nechtělo. Aspoň na chvilku mě zachránil průvodčí, který mi za bůra pár Tuberiho tyček prodal.

„ Je tady volno?“ ozval se náhle ženský hlas skoro souběžně se zaramplováním zašupovacích dveří kupé.
„ Jistě, madam, jen si poslužte...“ galantně jsem vstal a odebral jí veliký kufr, který mě ale málem převrátil.
„ Děkuji pane. Je těžký, že?“
„ To tedy! Co v tom máte? Zlatý poklad, nebo snad mrtvolu nechtěného manžela?“ pokusil jsem se o vtip.
„ Proč hned takový kontrasty? Mrtvola nebo zlato? Nemůže vás napadnou také něco jiného?“
„ Promiňte, to měl být jen vtip. Karásek Rudolf...“ raději jsem se ve vší slušnosti rychle představil.
„ Milena Doležalová...“ usmála se.
„ Těší mě. Sedíte raději po jízdě nebo proti?“
„ Raději proti…jestli vám to tedy nevadí...“

„ Nevadí...“ a bez problémů jsme si vyměnili místa.
„ Na služební cestě?“ zeptala se, vytáhla cigarety a hned mi jednu nabídla.
„ Už né na služební cestě. Po bouračce jsem už služebně docestoval...“ povzdychl jsem si.
„ Po bouračce?“
„ Jo. Náklaďák to do mě na jedný křižovatce napral takovou silou, že se auto odvezlo hned do šrotu...“
„ Ale na to vy vypadáte ještě moc dobře...“ pochválila můj vzhled.
„ Omlouvám se, že to na mně není víc vidět, ale měl jsem prostě kliku. A co vy?“
„ Já jsem věčně na služebních cestách. Nabízím nové knihy.“
„ Jo tak, knihy?“ mrknul jsem nahoru ke kufru.
„ Je to, jako by člověk sebou vláčel cihly, že?“
„ Všiml jsem si...“ dal jsem jí zapravdu a pokoušel se usilovně odhadnout její věk.
Víc jak čtyřicet jí nemohlo být. Malinko plnoštíhlá, špinavá blondýnka. Ruce pěstěný a oblečení docela šik. Světlá halenka se napínala pod tlakem docela slušných prsů a na břiše se viditelně vytvořila první silnější faldička.

„ Pane Krásek, haló, už jste všechno zjistil? Kdyby ne, klidně se ptejte. Já, jestli si to budete přát, tak se i postavím, abyste náhodou zbytečně netápal v nevědomosti...“
„ Už to bude, milostivá paní, už to bude…“ usmál jsem se nad jejím perfektním odhalením, ani jsem se nezačervenal..
„ Je mi jednačtyřicet, vážím 67 kilo, prsa mám čtyřky a ty vlasy nejsou přírodní blond. Rozvedená, spokojená a jen občas strádající...“ vysypala ze sebe provokativně. „ Nebo vás zajímá ještě něco?“
„ To tedy, madam, smekám. Je vidět, že jste opravdu znalcem mužských manýrů a jejich myšlenkových toků...“
„ Pane, k tomu ženská snad ani nemusí být znalcem. Vono je to vždycky tak hrozně stejný, až se někdy musím sama smát.“
„ Máte samozřejmě pravdu. Ale promiňte, nerozuměl jsem tý poznámce…rozvedená, spokojená a jen občas strádající!“
„ To je tak, milý pane. Měla jsem osmnáct let chlapa, s kterým život nebyl opravdu jednoduchej. A když jednoho dne hrnec přetekl, tak jsem mu sbalila ranec a bez další diskuze šel. A strádající? To si dokážete i sám domyslet. Já nemám na to, abych si na večer ulovila nějakou krátkodobou známost. A zdravá, to tedy po všech stránkách taky jsem.“
„ Hm. Ono taky není v dnešní době o co stát, že?“
„ No právě...“ hodila si nohu přes nohu a vůbec se nesnažila si stáhnout malinko vykasanou sukni.
„ A co tak něco na trvalo?“
„ Dejte pokoj. Už se k tomu asi nikdy neodhodlám. Bála bych se, že by to třeba zase nevyšlo...“
„ Nikdy, neříkejte nikdy...“ zdůraznil jsem s úsměvem.
„ Asi máte pravdu. Já se prostě teď zastřílela na svobodný život se všemi výhodami i strastmi. A kdyby mi náhodou ten jeden přeběhl přes cestu, tak uvidíme. Rozhodně bych si už nechtěla zopakovat něco podobného, jako byl můj minulej zpackanej život...“
„ Tomu se dá i rozumět. Jen by se asi člověk předem neměl stavět sám do autu zklamaný beznaděje, že?“
„ Ale, pane Karásek, co se starou obstarožní babou, jako jsem já. Mladýho nechci a mužskej v mým věku, ten si stejně raději nabrkne dvacítku, aby náhodou ještě o něco nepřišel...“
„ Souhlasím, jsou i takové případy. Ale ve většině to stejně končí pořád stejně. A nakonec se dopracují jen k tomu, že jim ten vlak definitivně ujede jen s tím, že jsou o nějakou tu tisícovku lehčí. Ale rozhodně bych nesouhlasil s názorem, že takový jsou všichni.“
„ To myslíte fakt vážně?“ zvedla ke mně svá tmavohnědá kukadla, ve kterých se ještě skrývalo hodně z rozpustilé holčičky.
„ Je to můj subjektivní názor...“ pokrčil jsem skoro lhostejně rameny.
„ A jak jste na tom, pane Karásek, například třeba vy sám?“
„ Já?“ přišlo mi to k smíchu, protože už dlouho jsem tuto otázku očekával. „ Já jsem také rozvedený a občas strádající.“
„ Vy si ale teď zrovna z chudáka ženský děláte legraci, že?“ podivila se a její oči se zúžily v zaostřený rentgen.
„ Ale vůbec ne. Co by?“ povzdechem jsem chtěl zdůraznit pravdivost mého sdělení.
„ A jak k tomu došlo?“
„ Úplně jednoduše. Ta moje měla všechno a za to nemusela skoro nic udělat. Navíc měla i tolik volnýho času, že s ním prostě nedokázala zacházet. Nakonec se dala dohromady s nějakou partou kamarádek a společně chodily pravidelně cvičit. No a jednou se mi prostě ze cvičení nevrátila. Tak jednoduchý to někdy v tom životě je...“
„ A všiml jste si toho hned, nebo až když vám v lednici došlo pivo? zeptala se jízlivě.
„ Milenko zlatá...“ vydechl jsem s úsměvem, ale hned jsem se zarazil, protože mi to důvěrné oslovení jen tak nekontrolovatelně vyběhlo z huby... “ Promiňte, můžu vám tak říkat?“
„ S velkým M na začátku slova, určitě ano. Dál se uvidí, Rudolfe...“ usmála se s trochou tajemnosti na rtech.
„ Nehledě k tomu, že pivo, to není vůbec moje parketa. Moje parketa je hodně roboty a maximálně jednou týdně kuželky. Doma mi stačí pěkná kniha, televize, film z video půjčovny.“
„ A proč si ordinujete zrovna hodně práce? Patříte mezi ty nepostradatelné?“ zeptala se s úplně jinou intonací v hlase.
„ Taky už nejsem nejmladší a přežít tu invazi mladejch študovanejch není zrovna jednoduchý. To se člověk opravdu musí někdy pořádně smekat.“
„ A vy se smekáte v které oblasti?“
„ Obchod, vážená paní, to je moje doména. A to je taky věčný koloběh tvrdého boje o zakázky...“
„ Asi máte pravdu. A sám jste zůstal kdy?“
„ Letos tomu budou tři roky...“
„ Už tak dlouho?“
„ Jo, milá paní, letí to sakramentsky rychle...“ povzdychl jsem si.
„ A proč jste pořád sám?“
„ Ani nevím. Taky jsem ledasco vyzkoušel, ale myslím si, že prostě nemám na ženský štěstí...“
„ Proč? Nevydržíte snad s dechem v posteli?“
„ Cože?“ přivedla mě skoro do rozpaků.
„ No jestli máte problémy s potencí, nebo ženskou v posteli?“
„ Né, že bych o něčem takovém věděl. Alespoň si zatím určitě žádná nestěžovala. Ale můj základní problém je...“ zarazil jsem se.
„ No tak, ven s tím...“ zvědavě mě pobízela. „ Třeba ještě spolu něco užitečnýho vymyslíme…“
„ Já, já k tomu prostě potřebuji víc, než jenom ženskou...“
„ No, to mi tedy neříkejte a co si pod tím vším víc mám konkrétně představit?“
„ Já k tomu potřebuji třeba i něco, čemu se říká duševno...“
„ Ale, ale? Chlapům obyčejně chtivá baba stačí...“
„ Tak asi k té sortě chlapů prostě nepatřím...“ pokrčil jsem zase lhostejně rameny. „ Já musím nejdříve v té ženské bytosti najít duši, stavební kameny něčeho, jako je třeba vzájemný souzvuk. Sestavit si z nich cestičku, po které se člověk může procházet a nadechnout se její hluboké vnitřní krásy, která tomu všemu potom i dá svůj konkrétní smysl...“
„ Hm, tak to už se vůbec nedivím, že to nemáte na tom světě tak úplně jednoduchý…“
„ Ono snad nejde ani tak o nějakou jednoduchost, ale víc o to, že když se dva sejdou, aby si taky následně v některých věcech rozuměli. A skutečně zdaleka nejde jen o sex. Jinak bych si mohl taky klidně vystačit s obyčejným pornofilmem a při něm si to bez problémů udělat...“ zase jsem se zarazil a cítil, jak mi pomalinku vlhne čelo.
„ Bez problémů, co?“ vychutnávala si mě.
„ Jo, prostě uspokojit bez problémů své potřeby těla sám. Já respektuji, že někomu rychlá akce vyhovuje, ale to prostě není můj způsob. Buď jsem nenormální, a nebo jsem jen na některý věci už moc starej...“
„ Opravdu, starče?“ usmála se.
„ Nevím, asi nejde tak úplně o věk. Ale taková mladá holka, která si sáhne pro chlapa mý věkový kategorie, si chce většinou jen s pocitem zajištěnosti chvilku užít. Pobavit se, taneček, pití, dobře se najíst, popřípadě dovolená a čau...“
„ Asi na tom něco je...i když bych to rozhodně nezevšeobecňovala.“
„ Tak jistě...“
„ A co já? Byla bych pro vás přijatelnou partii?“ uzemnila mě svou přímou otázkou.
„ Cože?“ vypadlo mi z huby a cítil jsem, jak se mi k vlhnoucímu čelu i nezdravě rozpaluje tvář.
„ Já…“ zabušila si dlaněmi na hruď…“ jestli bych pro vás byla přijatelnou partií...“ opakovala svou otázku bez mrknutí oka.
„ Milenko, co vám mám na to říct?“
„ Co by? Pravdu. Svůj pocit, svůj první dojem. Jen tak nezávazně z vody. Nebo máte s otevřeností slova problém?“
„ To rozhodně nemám, ale...“
„ Ale co?“ nabídla mi zase cigaretu.
„ Teoreticky ano...“
„ Teoreticky ano, co?“ nerozuměla mému koktání.

„ Teoretiky byste odpovídala takové té mé obecné představě o ženě. Vizuálně rozhodně...“ zdůraznil jsem už malinko přesvědčivěji.
„ Jenom vizuálně?“
„ Co já vím? Na to člověk potřebuje trochu víc času než jenom dvě tři vlakové stanice...“
„ To je mi taky jasný, ale jde přeci jenom o takovej ten první dojem, pocit nebo intuici. Já potřebovala ve svým manželství osmnáct let k tomu, abych pochopila, že to musím zabalit...“
„ Někdy to tak je. V každým případě je mi s vámi moc dobře. I když…“
„ I když co?“ usmála se a já si všiml, jaké má krásné zuby.
„ Dokážete mě zaskočit svou mimořádně upřímnou otevřeností...“
„ A to je špatně?“
„ Určitě ne. Ale člověk na to už v dnešní době není ani tak moc zvyklej.“
„ Dost často s tím mám své problémy, ale stejně jsem pořád toho názoru, že upřímná otevřenost je to nejschůdnější v mnoha oblastech lidské činnosti. Určitě lepší, než nějaké ukličkované chytračení.“
„ S tím rozhodně souhlasím…“
„ To je dobře. Tak co s tím budeme dělat?“
„ Co by? Budeme se držet našich teoretických úvah a budeme dál hrát tu sympatickou oťukávací hru a uvidíme...“ navrhl jsem.
„ Takže se za moji otevřenost nemusím omlouvat?“
„ To rozhodně ne...naopak, já si jí velmi vážím!“
„ Máte děti?“ pokračovala v pingpongu ...“
„ Moc jsem si je přál, ale moje žena pořád tvrdila, že k tak závažnému kroku musí teprve uzrát...“
„ A kdybyste se byl na její názor neptal?“
„ To přeci nejde? Děti nejsou koupený obraz, nebo sbírka známek...“
„ To máte taky pravdu. A co bydlení?“
„ Mám docela slušně vybavený třípokoják v paneláku.“
„ Vlastní?“
„ Tak daleko jsem to, bohužel, ještě nedotáhl. A jak je to s vámi?“
„ Já mám na Berounsku pěknej malej domek o šesti místnostech se čtyřiceti ary pozemků, garáží bez auta a docela slušný ovocný sad...“
„ Opravdu?“
„ Hm. Taky tam je rozdělanej bazének, tak pět krát deset metrů.“
„ Jak, rozdělanej?“
„ No, zemní práce a první betonáž je udělaná. Stačí už jenom položit izolaci a celou tu srandu vykachlíkovat, připojit filtry a napustit vodu.“
„ A to vázne na čem?“
„ Hlavně na mém nechutenství. Když člověk ztratí víru ve smysl věci, tak vás spousta záležitostí prostě přestane bavit...“
„ O tom taky malinko něco vím...“
„ Hrozně mě to tam štve, když se tak sama procházím po sadě, když se dívám kolem sebe. Musím vždycky na čas někam utýct. Nějak jsem se pro samotu nenarodila.“
„ A barák, ten je jak starej?“
„ Tak patnáct let. Postavili jsme si jej tenkrát společně. Když jsme se rozešli, tak on si vzal auťák a kompletní vybavení a mě zůstal ten zbytek se zabudovanou kuchyní a nádobím. I postel jsem si musela narychlo sehnat.“
„ Tak proto pořád na cestách?“
„ Taky proto...“
„ A proč zrovna knihy?“
„ A proč né. Sama jsem jich několik napsala a v branži taky něco malinko znamenám...“
„ Proto se ale přeci nemusíte vláčet s tak těžkým kufrem, ne?“
„ Je to malinko jinak. Ty knihy, co jsou v tomhle kufru, jsou mé vlastní. Jako autorka mám předváděčku s předčítáním a autogramy...“
„ Vy si ze mě děláte legraci...“
„ Ne, nedělám. Nebo bych snad měla?“ culila se.
„ Vy přeci nemůžete být v takové finanční nouzi, že by se tohle všechno nedalo zorganizovat úplně jinak...“
„ To jsem taky nikdy netvrdila. Jestli jsem v nějaké velké nouzi, tak je to hlavně nouze duševní. Hrozně mě to vysiluje. Nejsem schopna nic napsat, na nic se dlouhodobě těšit, či koncentrovat.“ smutně si povzdychla.
„ Jak tomu mám rozumět? Máte k tomu přeci ideální podmínky.“
„ Opravdu? Ono to je asi jako s tím vaším sexem...“
„ Hm...“
„ Tak k čemu mi to všechno vlastně je? Člověk je zalezlej někde v temným koutě a nic. I já potřebuju někoho, s kým si můžu popovídat, konzultovat svoje nápady, radovat se i zlobit. Hrozně moc potřebuji svýmu životu zase dát ten správný inspirativní smysl...“
„ Není ten svět nějakej pomatenej?“
„ Snad ani né ten svět, jako my v něm se potácející lidi. Zajímavý je, když už se člověk rozhodne se vším praštit, tak se vždycky něco přihodí, co mu dá určitou smysluplnou naději.“ zvedla svý velký upřímný oči a významně se na mě zadívala.
„ Milenko, vy si opravdu myslíte, že...“
„ Můžu být úplně upřímná?“
„ Musíte...“
„ Já opravdu nevím, kam jedete, ale prosím vás o to, nejezděte tam. Teď hned všechno škrtněte a pomožte mi s tím sakramentsky těžkým kufrem. Zítra už budu mít po akci a pak zajedeme ke mně na barák a nastartujeme spolu něco zbrusu nového...“
„ Cože?“ vytřeštil jsem na ni oči.
„ Udělej jednou jedenkrát v životě něco odvážně bláznivýho, když ti to kalkulovaný a rozumný pořád nevychází tak, jak by sis už roky přál. Já osobně cítím svou šanci a nabízím ti svou ruku, plnou upřímného přátelství. Ber to jako naši společnou šanci. Co už riskujeme? Ten náklaďák nebyla žádná náhoda, to byla jenom tečka za tvým dosavadním způsobem života. Chápeš to vůbec?“
„ Mileno, já přeci nemůžu všechno jen tak hodit za hlavu...“ pořádně jsem se z jejího nápadu vyděsil.
„ A to jako nemůžeš proč?“
„ Mám přeci taky svou práci...“ cítil jsem, jak se mi zrychluje tep.
„ Ale? A ta tě tak fascinuje, že musíš pořád bojovat o své přežití, že?“
„ Nefascinuje, ale živí mě...“
„ Kolik si vyděláváš?“
„ Kolem patnácti...“
„ Já ti dám smluvně o deset víc...“
„ Cože?“
„ Nediv se pořád a pokračuj...“ usmívala se.
„ A co byt?“
„ Za odstupný padesát, za osmdesát tisíc jej někomu přenecháš a lidi tě ještě, když vyhodíš inzerát, utlučou. Zařízení přestěhuješ prostě ke mně a basta.“
„ A co bych jako u tebe za ty peníze měl dělat?“
„ Říkal jsi přeci, že jsi z obchodní branže. Tak budeš můj obchodní zástupce, manažér, řidič, zahradník, plavčík, milenec a následně třeba i manžel, teda když o to budeš stát...“
„ A co když se nám to vymkne z rukou?“
„ A co když se za půlhodiny srazíme s protijedoucím vlakem?“
„ Né, počkej. Taky se přeci může stát, že...“
„ Jistě, jistě. Poslouchej mě. Všechno přikryjeme smluvní jistotou s notářským razítkem, když budeš chtít...“
„ Jaký smluvní jistoty?“
„ Garantovaný plat, odstupný ve výši ročního platu, rok bydlení zdarma, než si něco najdeš, a majetkové vypořádání...“
„ Jsi vůbec při smyslech?“ vydechl jsem omráčeně.
„ Já ano a ty jsi na tom ještě jak?“
„ Já mám pocit, že sebou zmítám v nějaké divném snu...“
„ To je přeci jedno. Já tě vůbec nechci oslepit svými nabídkami. Prostě mám tady uvnitř hrozně silný pocit, že právě ty bys mohl bejt tím, co v podvědomí pro svůj život hledám. K čemu mi jsou prachy, když si jich neumím ani užít, ani jinak mi radost nedělají. A do hrobu, tam si sebou ještě nikdy nikdo stejně nic užitečného nevzal. A když jo, tak mu to dříve či později zase někdo ukradl. Tak co? Jestli se opravdu nemýlím, tak spolu uděláme tolik peněz, že budeš moci založit nadaci pro osamělé muže...“ položila ruku na mé koleno a zase se mi hluboce podívala do očí.
„ Mileno...ty ďáblice!“
„ No, co?“
„ Seš skutečná, nebo jsi jenom nějaká žínka lákající osamělé zbité cestující do svých tenat?“ začalo mi už víc jak vlhnout čelo.
„ Nemám otevřít okno?“
„ Asi ano...“ zachroptěl jsem.

Vstala a klidně okno otevřela. Lehla si do něj a nechala se bičovat kolem letícím vzduchem, jako by se i sama potřebovala nadechnout nočního průvanu. Za chvilku jsem vstal i já a vecpal jsem se vedle ní. Prudký vítr mě nabral a pečlivě udržovaná pěšinka na mé hlavě rázem zmizela v chaosu zmítajících se vlasů.

„ Nejsme my dva překrásní blázni?“ zašeptaly její rty a nebezpečně se k mým přiblížily.
„ Určitě jsme...“ stačil jsem vydechnout a už jsem cítil sladkou omamnost jejího horkého doteku.
„ Už věříš, že jsem skutečná?“

„ Snad mě budeš muset ještě pořádně štípnout. Stejně mám pocit, že spím nějakým divným spánkem, nebo že mi jen prostě vyháklo...“
„ Houby...“ přivřela okno. „ Neštípnu tě. Za chvilku bude stanice, kde budeme skoro hodinu čekat na další spoj a ty mě pozveš na jedno pořádný nefalšovaný nádražní kafe!“
„ Cože?“ zase jsem zmohl jen na hloupou otázku.
„ Tak se pořád nediv. Jen nezvyklé a všemu se vymykající náhody můžou při dobré konstelaci změnit nejen svět, ale i náš dosavadní život...“ vzala do dlaní mou rozpálenou tvář a políbila mě tak, že jsem se velmi rychle dostal do akutního nedostatku kyslíku.
„ Jsi zvláštní a silně podmanivá žena...“
„ Opravdu? A to je dobře, nebo mi to přičítáš jako...“
„ Je to úžasné...“

Vlak začal silně brzdit a zastihl nás dost nepřipravené. Milena po druhém drcnutí dopadla na sedačku a já na ni jako pytel otrub...

„ Nebuď zase tak moc nedočkavý...“ objala mě s úsměvem.
„ Promiň já...“ srovnal jsem se vedle ní a přitiskl si ji lehce na tělo.
„ Neboj, nejsem žádné mejdlíčko...“ zašeptala mi do ucha.
„ Omlouvám se vašnostové...“ náhle vstoupil průvodčí. „ Jen vám chci oznámit, že máme skoro hodinku pausu...“
„ Děkujeme za informaci. Tak honem, jde se na tu kávu.“ rychle se připravila ke startu.
„ A něco malého na zub by sis nedala?“ nabízel jsem, sotva jsme vstoupili do restaurace.
„ Hm. Támhle ty chlebíčky vypadají docela dobře...“
„ Souhlasil bys s přestěhováním tvého zařízení ke mně?“ zeptala se hned, jak jsme se usadili ke stolku.
„ Jistě...“
„ Alespoň by ses necítil jako u cizejch, že?“
„ Ale...“
„ Ale co?“
„ Vždyť je to k tobě víc jak tři sta kilometrů.“
„ A to je problém?“
„ Máš pravdu, to asi není problém...“
„ Ty se z toho pořád nemůžeš nějak vzpamatovat, že?“
„ Vidíš do mě jako do skleněné vitríny...“
„ Ty se taky malinko bojíš, že?“
„ Malinko ne…hrozně se bojím...“
„ A můžeš ten svůj strach nějak definovat?“
„ To snad ani není strach. Tys mě prostě totálně převálcovala a já se tady teď třepotám jako nějaká dlouhá průsvitná placička.“
„ Nepřeháněj...“
„ Nepřeháním ani v nejmenším...“
„ Důvěřuj taky malinko v ženskou intuici. Nemám za sebou jednoduchý život a přísahám, že bych do žádného pofidérního dobrodružství už nikdy nešla.“
„ Ale tohle všechno je přeci víc, jak jen nějaké pofidérní dobrodružství...“
„ Ale jen z tvého pohledu, příteli. Já když se zaposlouchám do své vlastní duše, tak jsem si snad ještě nikdy v životě nebyla úspěchem tak jista...“
„ Jakým úspěchem?“ nechápal jsem.
„ Úspěchem startu k novému a nebojím se říct překrásnému životu, plného souladu a aktivní spolupráce ve všech směrech lidského konání...“
„ Nejsi ty taky tak trochu…promiň…praštěná idealistka?“
„ Byla jsem jí a asi ještě hodně dlouho jí taky zůstanu...“
„ Tohle všechno se přeci bez obrovského idealismu nedá vůbec provést!“
„ Ale dá! Už jsem ti řekla o svém nitru a o mém přesvědčení.“
„ A co když to ani tak nevyjde?“
„ No tak co? Jsme oba dospělí a schopni společně rozumně komunikovat. Nehledě k tomu, že je to přeci naše společné riziko. Ty se bát o existenci opravdu nemusíš. O těch smluvních jistotách jsem to myslela fakt smrtelně vážně.“
„ Já ti slibuji, že udělám vše možné proto, abychom toho nikdy nelitovali. A když to nevyjde, tak když budu úplně upřímný, tak vlastně zase ani tak o moc nepřijdu...“
„ No konečně. A teď si dáme zásnubního panáka. Souhlasíš?“
„ Já už souhlasím snad úplně ze vším...“ zvedl jsem se, abych přinesl něco, čím si budeme moci připít.
„ Tak na naše společné životní dobrodružství…“ pozvedla prcka k přípitku.
„ Na poctivost, otevřenost a tvůrčí spolupráci...“ dodal jsem.
„ A pusu, tu ani teď nedostanu?“
„ Dostaneš a třeba tisíc, ale až v našem kupé. Honem pojď, vlak už houkal...“
„ Rudolfe, pověz mi upřímně, jaký máš ze svého hlediska nectnosti?“
„ Nectnosti? To se jednomu dost těžko posuzuje. Snad jsem trochu bordelář, moc rád se dobře najím a hrozně rád se dlouho povaluji ve vaně s knížkou v ruce. Ale jinej to může vidět taky úplně jinak…“
„ Člověče, až na toho bordeláře je to jako bych to řekla já sama o sobě…“ nenechala mě ani domluvit.
„ Doufám, že v tom případě máš dost vekou vanu pro nás pro oba?“
„ Nemám, ale budeme mít! Na to, Rudolfíčku, se můžeš tedy spolehnout.“
„ Ještě nerad vytloukám krámy a zrovna dvakrát netoužím po různých společenských povinnostech.“
„ To se dá také přežít, neboj...“
„ Moc rád se toulám v přírodě...“
„ Té budeš mít kolem sebe tolik, že takovou ani v národním parku nenajdeš...“
„ Kravatu nosím jen v opravdu totálně výjimečných situacích.“
„ Těmi budou jen zřídka kdy určité oficiality...“ mávla rukou.
„ Jinak se docela rád hrabu v hlíně a můj byt vypadá skoro jako květinářství...“
„ Cože? Ty, paneláková myš?“
„ Já jsem se taky nenarodil v paneláku. Jsem z chalupy a zase jsem ji taky chtěl, ale k tomu prostě musí být vždycky dva...“
„ Tak to se u mě vyblbneš do sytosti. Jen v té hlíně to s tebou asi nepotáhnu. A nějaké perverzní choutky, nebo záliby nemáš?“
„ Co to povídáš za nesmysly?“ vyděsil jsem se.
„ No rozuměl jsi mi dobře, ne?“
„ Tak v tomto směru ani mně zatím není nic známo...“
„ To je moc dobře...“ oddychla si.
„ Proč jsi se ptala?“
„ Jen tak, abych měla jistotu...“
„ Už se ti to někdy stalo?“
„ Právě že jednou a byl to pro mě víc jak pořádnej šok...“
„ Tak na to zapomeň, i když, upřímně řečeno, ani nevím, co si pod tím vlastně představuješ...“
„ No takový to sado maso, přivazování se, anální sex a podobně.“
„ Né, tak tohle opravdu není moje parketa. Moje zásada je, že ať se jedná o cokoliv, pokud je to přání těch dvou, tak se může všechno na světě a nic není perverzní, nebo něco, za co by se jeden musel stydět.“
„ Tak s tím souhlasím. A nechceš si už konečně taky ke mně sednout?“
„ Myslíš, že opravdu můžu?“ položil jsem ukazováček na vypínač světla.
„ Jistě...“
Zhasl jsem velké světlo a ono se ihned rozsvítilo malé, nouzové...
„ Je tady rázem hezky intimno, že? A při tom se tak překrásně sní...“

„ Mílo, ty se mi snad opravdu jenom zdáš...“
„ Tak se ke mně hezky přitiskni, ať cítíš, že jsem ženská z masa a kostí...“

Poslechl jsem a ucítil příjemnou vůni jejího těla. Políbila mě se samozřejmostí jí vlastní a položila si svou hlavu do mého klína. Lehounce jsem ji hladil po vlasech, ramenech a zkusmo i boky. Jen tichounce vrněla a její pro mě někdy tak šokující výřečnost, zůstala kdesi. Po pár minutách jsem zjistil, že pravidelně oddychuje. Že by usnula? A opravdu. Držela se mě pevně, ale spala. Zapálil jsem si její cigaretu a pohodlně se opřel...
...tak já ti, kamaráde, fakt nevím, ale nějak tomu všemu nerozumím. Pár hodin zpátky ti šlo přímo o život a všechno se ti pod rukama zhroutilo…ty si sedneš uvzdychaně do učouzenýho vlaku a netrvá dlouho a prožíváš svůj druhý šok. Pravda, je nesrovnatelně příjemnější, ale o to snad větší a hlavně neuvěřitelnější. To se nedá vůbec jinak nazvat. Uvědomuješ si vůbec, co všechno se stane když se neobjevíš v práci? To bude takovej karambol, že tě starej na hodinu vyrazí...a co když si ona z tebe jenom utahuje?

Zavrtěla sebou a převrátila se na záda...všiml jsem si, že se jí sukně vyhrnula na jedné straně vysoko nad kolena.

Jen se na ni podívej, ta opravdu nelže, ta se prostě jen chytla své šance...spisovatelka jedna praštěná...ale na druhou stranu, když si uvědomím, jaký to život vlastně vedu, tak toho zase fakt tak moc neriskuju. V tý robotě je to stejně jen otázka času, kdy padne klec. Nějaký prachy mám ušetřený a byt, ten taky nemusím hned někomu pustit...i když jde o zařízení. A v práci to udělám tak, že se prostě na nějaký čas hodím marod. Teď k tomu mám i tu nejlepší příležitost. Stejně jsem naposledy marodil v předminulý pětiletce. Já s ní na tu její předváděčku pojedu...myslím si, že mně bude opravdu stačit pár dní k tomu, abych se ve všem dokonale zorientoval.

„ Néé nechci!“ najednou vykřikla a škubla sebou tak, že mi málem spadla na zem.
„ Holka jedna pomatená, co se to s tebou děje?“ přitáhl jsem si ji pevněji k sobě a z čela jsem jí odstranil závoj vlasů.
„ Rudlo, drž si mě, prosím, pevně...“ zažadonila a provinile se na mě rozespale podívala.
„ Nic se neboj, u mě jsi v bezpečí...“

Trvalo ještě chvilku, než zase začala pravidelně oddychovat.
Asi jsi to, holka, taky neměla tak úplně jednoduchý...celá by ses rozdala. To jsem opravdu zvědavej, jestli to, cos říkala, taky budeš myslet vážně. Obchodní zástupce, konzultant, řidič, manažer, milenec a zahradník...já se z toho picnu...musel jsem se zasmát. Tohle kdyby mi někdo vyprávěl, tak bych ho asi fakt dlouho neposlouchal, protože by mi bylo hned jasný, že to má v palici vyhrabaný.

Zase sebou zavrtěla a položila se víc na bok. Blůzka se jí napjala tak, že si skoro obnažila celé rameno. Bílá stužka ramínka podprsenky mě magicky přitahovala a knoflíček na její hrudi, a zaseknutý knoflíček na její hrudi hrozil, že buď tlakem uletí, nebo že se vytrhne kus látky.

Usmál jsem se, rošťácky natáhl ruku a malinko mu pomohl. Vyletěl z dírky, ale ten pod ním hned žaloval stejným způsobem. A když už jsem tu ruku v tom prostoru měl, rozepnul jsem i ten následující. Krásná plná ňadra málem přetékala přes horní okraj sevření podprsenky. Byl to opravdu moc hezký pohled. Bílý proužek na jejím rameni se jí zařezával do hebounkého masa a mě tak napadlo, jestli by měla něco proti tomu, kdybych vyrazil na malinký průzkum.

Pohladil jsem ji po vlasech a sjel až na její šíji a zastavil se v neklidném bodě pulsující tepny. Skoro jsem měl pocit, že buší jako při nejvyšší míře vzrušení a ne jako u klidně spícího člověka. Natáhl jsem ruku, ale těsně nad její hrudi jsem ji zastavil...

To, kamaráde, opravdu nejde...ona ti věří a ty ji tady začneš ochmatávat, jako nějakej nadrženej puberťák...pohladil jsem ji lehce hřbetem ruky a způsobně jsem ruku nasměroval ke krabičce s cigaretami. Ale žádnou jsem nevytáhl. Zaposlouchal jsem se zasněně do pravidelného klapotu vagónových kol, jak přeskakovaly vzniklé spáry kolejí.

Když jsem zase otevřel oči, venku již pomalinku svítalo. Milena svou polohu vůbec nezměnila a já měl pocit, že spí tím nejbezstarostnějším spánkem na světě. Něžně jsem ji pohladil po tváři a ona náhle otevřela oči. Dlouho se na mě dívala, jako by si musela znova všechno vyvolat z paměti. Pak se konečně pousmála…

„ Já jsem snad usnula...“ pronesla sladce naivně.
„ Né snad, ale určitě.“
„ A byla jsem hodná?“
„ Ty ano, ale já měl pomalu nehodné myšlenky.“
„ A to jako proč?“
„ Když se mi ukazují tak překrásné tělesné výjevy jako právě teď?“ podíval jsem se významně do jejího záňadří.
„ Pro boha...“ lekla se a ruka jí vyběhla hruď.
„ Moment, moment...“ zachytil jsem jí ji. „ Že bys byla najednou tak lakotná na pouhej nevinnej pohled?“
„ Rudolfe, já se tady přeci nemohu povalovat polonahá, jako nějaká...“
„ Opravdu nemůžeš?“ usmál jsem a ruku jsem jí položil na své koleno. „ Máš pravdu, i když to celou noc už na mě zkoušíš, že?“
„ Rudlo, já to přeci neudělala…“
„ Škoda, ale i tak jsem tomu byl rád...“
„ Proč?“ zvedla oči.
„ Protože jsem něco tak krásného už hrozně dlouho neviděl...“
„ A přesto jsi odolal?“
„ Jistě, ale to už je zase z úplně jiného soudku...“
„ Co to povídáš a z jakého soudku?“
„ Ze soudku vzájemné důvěry. Přeci se na tebe nemohu vrhnout, jako nějakej pobuda...“
„ To určitě ne...“
„ Ledaže by...“
„ Ledaže by co?“ zase zvedla oči.
„ Ledaže by to celé nebyla tak úplně náhoda...“
„ A kdyby nebyla?“
„ Tak by mi to bylo moc líto, že mám tak dlouhé vedení...“
„ Tak toho lituj. Já jsem tomu opravdu malinko, ale jenom ze začátku malilinko pomohla, a když jsi mi rozepnul ty knoflíčky, tak jsem se skoro začala bát.“
„ Jo? Tak taková jsi ty...“
„ Ale ve zkoušce jsi obstál na jedničku s hvězdičkou...“
„ Ještě že tak a co by stalo, kdyby ne?“
„ Tak nevím, asi by bylo důležité, jak bys to všechno udělal...“ přiznala se a pomalinku se začala zvedat.
„ Necháme to, jak to je. Myslím si, že jestli bylo všechno upřímné, co jsme si spolu řekli, tak teď nám už vůbec nic neuteče, že?“
„ Upřímné to bylo a opravdu s tebou souhlasím...“ srovnala si halenku a chtěla si ji zapnout.
„ Ale nějaká malá odměna by se stejně mohla najít...“
„ V jaké podobě by měla být?“ zastavila konání svých rukou a vyčkávala na mé stanovisko.

„ Třeba právě v této...“ pootočil jsem si ji k sobě a jednou rukou jsem ji objal. V momentě, kdy jsem ji políbil, zasunul jsem jí volnou ruku pod halenku a lehce stiskl ňadro.
„ Máš kouzelný cit ve svých rukách...“ zavrněla.
„ Kouzlo mého citu je úměrné kouzlu vyvěrajícího z tvého nitra...“ přejel jsem palcem několikrát látku podprsenky, pod
kterou rychle narostla tuhá bradavka.“
„ Už dost, ty můj sladký cizinče, nebo se neudržím...“

Teprve když jsme k polednímu dorazili do hotelu, kde se mělo celé její vystoupení konat, tak jsem si naplno uvědomil, kdo vlastně ta dáma z vlaku je. A musím přiznat, že se mi skoro roztřásla kolena.
Milena okamžitě zařídila změnu pokoje ve velké apartmá, vybavené se vším všudy. Kolem sedmnácté hodiny začalo v plném salónku předčítání a kolem desáté večer skončila celá vyčerpaná nejen s autogramiádou, ale i s těmi nekonečnými diskuzemi, kdy zájem fanoušků nebral snad vůbec konce...

„ Tak, Rudolfe, vidíš a teď víš o mně skoro úplně všechno...“ vydechla, když si sedla v pokoji do pohodlného křesla, vyzula si botky a hodila si nožky na stolek.
„ Mohu ti upřímně povědět, že jsem přímo šokován...“
„ Zase přeháníš?“
„ Nepřeháním ani malinko. Tou atmosférou, zájmem tvých fanoušků, ale také tvou reakcí na to nekonečné množství otázek. A některé zrovna nepatřily mezi ty nejjednodušší...“
„ Tak tohle je můj svět, do kterého se jednou, dvakrát do roka, plně ponořím a natankuji sílu i smysluplnost pro to další. Mezi tím jsou jenom stovky, ba tisíce hodin usilovné a tiché práce.“
„ Která ale stojí stoprocentně za to, že?“
„ Máš pravdu. Alespoň mě uspokojuje víc, než jsem ochotna přiznat...“
„ Jen jednu jedinou věc neumím pochopit...“
„ No, schválně...“
„ Jak je možné, že ty, tolika lidmi obdivovaná žena, jsi nakonec zůstala v nepřehledném davu tak zoufale sama?“
„ Ani ti nevím. Možná, že jsem moc vybíravá, možná, že se hrozně bojím dalšího zklamání a možná také proto, že nechci dopustit, aby na mou letitou práci padl stín nějaké trapné nepovedené aféry...“
„ Vybíravá asi nejsi, když jsi v kupé sáhla právě po mě...“
„ To ty sám, Rudlo, nemůžeš vůbec posoudit, protože tě tak tipuji, že ani ty sám nevíš, co v tobě je...a pak…
„ A pak co?“
„ A pak, vůbec nic jsi o mně nevěděl.“
“ To je pravda, ale...“
„ Počkej, já to nemyslím vůbec zle. Jde jen o to, že tebe život uzavřel pevně ve svých zákonitostech do notoricky se odvíjejícího kola. A na to si člověk hrozně rychle zvykne a otupí, poddá se tomu, protože mu to na druhé straně ve své logické pohodlnosti i vyhovuje...“
„ Možná, že máš pravdu. K tomu, abych to mohl sám posoudit, asi potřebuji ten nutný čas...“
„ Budeš ho mít dostatek...“
„ Jen se moc bojím, abych ti stačil s dechem.“
„ V jaké směru?“
„ Hlavně v tom intelektuálním...“
„ Tak toho se vůbec nebojím. Jak tě tohle prostředí nasaje a jak se zorientuješ, tak se budeš mnohdy divit, jak řada těch navenek slavných lidí, je mnohdy ve svém nitru neuvěřitelně jednoduchá. Ale teď už konec diskuze. Musím se jít vykoupat a pak bych si taky moc ráda něčeho zobla.“
„ Tak si opravdu myslíš, že bychom to spolu v duchu naší vlakové diskuze měli zkusit?“
„ Já jsem se už rozhodla, i když je to možná bláznivý, jako spousty jiných věcí, který jsem už podnikla. Ale síla mé vnitřní intuice, ta spíše narůstá než by opadala.“
„ Jak myslíš. Takže se ujímám své funkce komorníka. Doufám, že už ti můžu být jako tvůj komorník i nyní aktivně nápomocen?“
„ Jako můj objev rozhodně, jako komorníka bych tě nepustila ani na práh mé ložnice...“ usmála se a vstala.
„ Mám ti napustit vodu?“
„ Buď tak moc hodný...“

Napustil jsem plnou vanu voňavé vody a když za mnou přišla do koupelny, měla už na sobě jen lehký, skoro průsvitný župánek.

„ Myslíš, že to jen tak zvládnu?“ rozepla si první dva knoflíčky a zarazila se.
„ Je to moc rychlé, že? Ale budeš muset, když sis to takhle sama naordinovala.“
„ Máš pravdu,i když na druhou stranu...“
„ Na druhou stranu, co?“
„ No, že už ty svý stydlivý léta mám fakt za sebou...“
„ Tady asi nejde vůbec o stydlivá léta...“
„ Poslouchej, Rudlo, nebudeme se trápit zbytečnostmi. Naše setkání i rozhodnutí stejně pro nikoho na tomto světě nemůže mít žádnou logiku, tak proč bychom se najednou měli chtít chovat logicky. Co se změní, když se teď sama zamknu v koupelně a při tom si budu bytostně přát, abys tady byl se mnou?“
„ Mílo, my se přeci spolu známe již celou věčnost, jsi přesvědčena?“
„ Teď jsi to řekl, já to vidím přesně tak...“ usmála se sice ne moc přesvědčivě, ale třetí knoflíček si i tak rozepnula.
„ Počkej, ty tohle nemáš vůbec zapotřebí...“ přistoupil jsem k ní a rozepnul jsem zbytek a pomalu župánek přesmekl přes její ramena.

Dívala se mi při tom tak usilovně do očí, jako by si chtěla úplně nakonec ještě potvrdit správnost svého rozhodnutí. Župan jsem si přehodil přes pravou ruku a nastavil jí své levé rámě. Ušli jsme dva kroky a dostali se do plného záběru velkého zrcadla. Zastavil jsem se...

„ Je to zkouška, o které bych v každém případě předem prohlásila, že ji nemohu nikdy zvládnout...“ zahleděla se mi přes zrcadlo do očí.
„ Ty jsi tak úžasně krásná, že i na tento moment můžeš být jen oprávněně pyšná...“ zašeptal jsem s obdivem.
„ Možná, ale bojím se, že tak vypadám jen ve tvých očích...“
„ Určitě ne...a i kdyby tomu tak bylo, tak je to přeci ten nejkrásnější předpoklad pro to všechno ostatní, nebo ne?“
„ Rudolfe, už mě netrap...“ měla snahu si volnou rukou přikrýt prsa, sklopila pohled a stiskla mi ruku.
„ S těmi vlasy v tom ohonu jsi jako holčička, která se rozhodla pro své první rande.
„ Taky si tak skoro připadám...tedy až na to, že já tady v zrcadle pózuji nahá a ty se v něm předvádíš pořád ještě v saku.“
„ Sako není důležitý, když vnímám tvá ňadra...tak krásně a silně vykrojené boky...ty nádherné nohy...tobě opravdu pán bůh dal všechno, co měl k dispozici...“ otočil jsem ji čelem k sobě a políbil ji...
„ Mohu i já...“ rozepla mi první knoflík.
„ Ty můžeš úplně všechno...okouzlila jsi mě tak silně, že už mám jen jedno jediné přání...“
„ A prozradíš mi je...“ přetáhla mi hned i tílko přes hlavu a rozepínala mi kalhoty.
„ Prozradím. Být jen a jen s tebou...“

„ Jsem moc šťastná, že jsi tak rychle došel k tomuto závěru...a chci moc věřit, že ti tvé rozhodnutí vydrží na věky...“ donutila mě vystoupit z kalhot a já si snad ani neuvědomoval, že mi už stáhla i slipy.
„ Jsi veliká žena...“
„ Opravdu?“ zavěsila se do mě a postavila se tak, že jsme zase spolu stáli proti našim obrazům v zrcadle.
„ Nevím, jestli s tebou budu moct vůbec někdy soupeřit...“
„ Tvé tělo se mi moc líbí. Jsme jak malinko odrostlý Adam s Evou, že? Nemám ráda takový ty vyumělkovaný svalovce s valchou místo břicha.
„ To je moc dobře...“ naznačil jsem odchod do vany.

Přidržela se mě a opatrně vstoupila. Když si do ní sedla, tak já musel na předlouhý čas zůstat stát a počkat, až se odpustí voda a nebylo mi dvakrát po duši dobře.

„ Už hrozně moc dlouho jsem neviděla nahého mužského. Už ani nevím, jak chutná ten úžasný pocit, že mi taky celičký patří. Smím si sáhnout...“ natáhla ruku a chvějícími se prsty se dotkla mé mužské podstaty...“ Už se moc těším, opravdu.“

„ Cítím, jak se chvěješ...“
„ Musím vypadat dost netrpělivě, že?“
„ Vypadáš překrásně netrpělivě...“

Malinko se vzepřela a lípla mi letmý polibek na mého rychle se k životu probouzejícího se kamaráda, který v tu dobu asi prožíval také své obrození. Když konečně voda klesla do té míry, že jsem si mohl i já sednout, dost se mi ulevilo.

„ Zapálíš cigaretu?“
„ Moc rád...“ utřel jsem si ruce do žínky a rychle jsem splnil její přání...
„ Rudolfe, kdy jsi naposledy kouřil ve vaně s nějakou ženou?“
„ Mám být úplně upřímný?“
„ Jistě...“
„ Ještě se mi to nikdy nepovedlo, až dnes...“
„ Takže je to pro tebe premiéra?“
„ Totální, ale o to krásnější...“
„ To říkáš ale jen tak, že?“
„ Určitě ne. Víš, tato premiéra přišla tak znenadání, tak překvapivě a v takové době, kdy by mě snad napadlo úplně všechno na světě, ale že se takovýmto způsobem zamiluji a snad ještě dříve, než láska propukne v plném rozsahu, budu se svou milovanou kouřit nahý ve vaně...to musíš uznat, že to snad ani tebe, při tvé vysoce vyvinuté fantasii nemohlo napadnout.“
„ Dávám ti za pravdu. Ale snad právě proto, je to o to krásnější...“ zavrtěla nožkou tak, že mnou proběhl snad tísícihlavý blesk.
„ Je pravda, že jsem měl už své první nemravné myšlenky v kupé, ale tohle?“
„ Nemravné? Proč nemravné, když tvé myšlenky byly shodné s mými?“
„ Tobě se to lehce poví, ale jak jsem to mohl tušit? Když jsem si uvědomil, s jakou důvěrou a jistotou j sis položila hlavu do mého klína a spala...jen si představ, kdyby tvé myšlenky nebyly shodné. To by muselo zákonitě vyvolat katastrofu, což jsem v žádném případě nechtěl riskovat.“
„ Ale já nyní chci hrozně moc riskovat a úplně všechno...“ zopakovala svůj pohyb nohou. „ Umyješ mě?“
„ Jako malé miminko si tě budu nejen vodou rozmazlovat...“ klekl jsem si a pomalinku jsem se dal do překrásné činnosti.

Opřela se, zavřela oči a poslušně reagovala na každý můj náznak. Když jsme došli až do fáze, kdy se musela postavit, zvedl jsem jí levou nohu na okraj vany a pokračoval v očistě. Opřela si jednu ruku o mou hlavu a prsty lehce zabořila do vlasů. Líbal jsem jí malý bochánek břicha a neposedný palec zase netrpělivě vyběhl na svou první průzkumnou akci...

„ Tak tohle už není opravdu v mých silách, to se nedá vydržet...prosím, prosím...“ zanaříkala.
Její ruka se sevřela v mých vlasech a silou mě vyzvedla z vody. Pustila sprchu a rychle z našich těl spláchla zbytky pěny. Bylo mi jasné, že musím vystoupit z vody. Hrábl jsem pro osušku, kterou jsem její i své tělo jen tak přeletěl a už jsme nedočkavě běželi do ložnice, kde jsme dopadli v objetí na postel.
Byli jsme jak rozumu zbaveni. Naše hladové mazlení, líbání, sání, škrábání i kousání, nás velmi rychle vyneslo daleko z hotelového pokoje.
Když jsem ucítil pevné sevření jejích lýtek kolem mé šíje, utopil jsem se nedočkavě v její voňavé nabídce sedmého divu světa. Na pár vteřin se ke mně vší silou přitiskla a znehybněla. Její ústa se varovně pootevřela a hrozila mohutným, šťastným výkřikem…
Jednou, dvakrát, pětkrát se ve své vrcholné křeči napjala a když celou svou bytostí cítila, že se i já řítím do svého cíle, začala mě hlasitě pobízet...

„ Nešetři mě, nešetři...víc, neboj se a zůstaň, nikam neutíkej, nemusíš, nemusíš, nemusíš...dělej…prosííím!“ sevřela mě v okamžiku, kdy se otevřela všechna stavidla světa. I kdybych v ten moment chtěl vyběhnout z její něžné studánky, nebylo to vůbec možné. Stočili jsme se do klubíčka a já teprve v ten moment plně pochopil, co to znamená srůst v to jedno tělo a hlavně v jednu duši. Až za dlouho se naše svaly uvolnily a těla se bezvládně od sebe oddělila...

„ Tak tohle nebylo milování, to byl krásný sen, který držel naše duše ve svých dlaních, který proměnil naše srdce v jedno jediné velké těleso, bijící jen ve prospěch našeho společného chtění...“
„ Drahá, já jsem do dnešního dne snad vůbec nic nezažil. Měl jsem za to, že mě už nikdy nic v životě nemůže překvapit. Ale musím uznat, že jsem se překrásně mýlil...“
„ Ani netušíš, jak moc s tebou souhlasím a jak moc jsem ráda, že jsem šla důsledně za svým tušením...“
„ Ano. I já jsem si na tuto pravdu nyní celou svou bytostí sáhnul a moc ti za ni děkuji…“
„ Ani netušíš, kolik síly, elánu a chuti k životu, jsi do mě nyní dnešním večerem dostal. Ty pro mě budeš vždycky tím nejkrásnějším a nejsilnějším inspirátorem světa...“
„ Tuto úlohu na sebe se vší vděčností moc rád beru...“

Stočila se na mé rameno a její dlaň jako by ustrašeně, ale něžně, sevřela to mé vycukané nic v klíně a spokojeně po několika minutách mlčení usnula.

Já jsem se moc dlouho usilovně snažil to všechno, co se za těch posledních dvanáct hodin stalo, pochopit, ale bylo to stejně marné. Mozek totálně vypovídal službu a má dlaň se tvrdošíjně usadila na jejím horkém ňadru...

***