Doktorka Olga

Anotace: Cestou do práce autobusem...

Na poslední chvíli jsem vběhnul do zavírajících se dveří autobusu a vecpal se mezi silně rozmrzele vypadající dav.
Kdo by se taky hned po ránu v půl páté měl chuť usmívat, když to znamenalo mít ještě půlhodiny jízdy před sebou, než se za ním definitivně zavře brána fabriky, v tom lepším případě hned na celých osm a půl hodiny.
Na této trase byly čtyři zastávky a, v podstatě jako každý den, stačilo jen přežít do té první. Pak udýchaný autobus ze svých útrob vyvrhnul prvních pár desítek lidí a hned bylo zase tak nějak k nadechnutí. Vystupující mě nekompromisně zatlačili dozadu, kde jsem uvízl křečovitě vise na tyči. Od sedačky mě dělila jen jedna drobná postava. Teprve v další zatáčce jsem si uvědomil, že se vlastně jedná o nějakou nedorostlou ženskou. Teď už mi nebylo ani tak nepříjemné zneužít silné odstředivé síly a nechat své tělo natěsno přimáčknout na to její. Musím se přiznat, že mé podvědomí nebylo ještě zdaleka probuzené a snad i proto jsem se ležérně nechal unášet mocí fyzikálních zákonů. Když řidič přidal, automaticky jsem se od ní odlepil, a když přeřadil nebo přibrzdil, tak jsem zase nasál příjemně teplou vůni jejího těla, na které jsem se znova přilepil.. Zprvu po každém přitištění se i postava přede mnou malinko naklonila dopředu, nebo se zase vyklonila dozadu. Snad až po pátém nebo šestém pořád stejně se opakujícím manévru se náhle začala vzpouzet.
Ano, dá se to tak doslova říct. Náhle čekala na můj atak a začala mu čelit. Tím docházelo k velmi nebezpečnému, ale o to příjemnějšímu tělesnému kontaktu, hlavně ve středních partiích našich těl. Její zadeček se vždy silně přitiskl do mého klína a já to začal také velmi aktivně prožívat. Vůbec jsem neměl pocit, že by ji to nějak obtěžovalo. Problém jen byl, že jistotu jsem ale rozhodně v té fázi ještě neměl.

Autobus přibrzdil a pravoúhle se vracel zase na hlavní silnici. Sotva přidal, přimáčkl jsem se na ni a málem jsem leknutím vykřikl. V mém klíně se najednou ocitlo cosi, co se náramně podobalo stydlivému, jakoby náhodnému dotyku malé něžné dlaně. Zase jsem se odtáhl a dlaň zmizela. Sotva se však chystala další fáze přítlaku, tak její dotyk byl čím dál tím cílevědomější. A když

se náhle její dlaň zavřela přesně v místě, kde se probouzel můj nic nechápající a už tak dlouho zanedbávaný kamarád, polknul jsem několikrát naprázdno.
Zprvu jsem nechtěl věřit svým smyslům, ale když si ona byla jista, že na tuto podivnou hru přistoupím, přidala na jasné konkrétní důraznosti. Fakt je, že ani jeden z nás se nemusel obávat, že by to byl někdo ze spolucestujících zaregistroval. Tma byla ještě dostatečně jistou spoluhráčkou, tedy hlavně od pasu dolů. Marně jsem se pokoušel pohledem něco vyčíst z její tváře, která se vždycky jen tak mihla v odraze pouličního osvětlení. Rychle jsem to vzdal jako nic neřešící zbytečnost.
Ona se již silně a skoro bez přerušení držela mého ukrutně tvrdého nástroje v mých katích a já si uvědomil, že mám sakra málo času k tomu, abych si také přišel na své. Nejdříve jsem bleskem otevřel roletu zipu mého poklopce a ručce malinko pomohl do toho správného místa. Když s jistotou zabrala, rychle jsem přitiskl ruku alespoň k její rozpálené sedince a čekal na její reakci. Ta se dostavila okamžitě. Její dlaň mě několikrát za sebou silně stiskla, jako by mě vybízela k ještě větší aktivitě. Najednou jsem však byl nějak bezradný. Pod sukni jsem se jí dostat nemohl, to by už asi pozornosti ostatních neušlo. Horní lem sukně byl zase pevně stažený zapnutím a nedovolil vsunutí mé chvějící se ruky. Při tom šmátrání jsem náhle ucítil na jejím boku již napůl stažený zip a všechno mi bylo rázem jasný. Rychle jsem jej otevřel až na spodní doraz a dlaň, ta mi nedočkavě zmizela ve volném prostoru. Dýchlo na mě horko jejího rozpáleného těla.

Konce prstů zmizely pod okrajem kalhotek a instinktivně zajely dopředu. Sotva jsem se prodral horkým polštářkem, který jsem jen hmatem bral na vědomí, silně se zachvěla. Sjel jsem odvážně ještě níž a cítil, jak si nervózně přešlápla levou nožkou do strany, aby mi vytvořila daleko lepší prostor, do kterého jsem se okamžitě s chutí zaháčkoval.

Snad jsem zaslechl i její hlasitý povzdech. Ale v tom šumu jsem si zase nebyl tak úplně jist. Co však udělala s jistotou ona, bylo, že zaklonila hlavu dozadu a políbila mě na mou se lesknoucí šíji. Její ruka se také propracovala do mých spoďárů a s určitou urputností se snažila o vysvobození té obrovské ztvrdlé obludy. Ani jeden z nás si však v tom zápolení neuvědomil, že za poslední zatáčkou je už ta třetí a předposlední stanice. Na chvilku jsme znehybněli...
Vystoupilo víc jak dvě třetiny spolucestujících a na štěstí také všichni ze zadního prostoru. Její stisk náhle povolil a tvrdohlavě mě táhla právě do toho uvolněného prostoru. Teprve v tento moment, kdy jsem letmo zahlédl její tvář, jsem se ukrutně vyděsil. Zpod šátku sesmeknutého z hlavy, se zlatavě zaleskly vybíhající kadeře vlasů a její tvář na mě učinila dojem, že snad zápasím s dívčinou sotva plnoletou. Jen tak mi blesklo hlavou, zda ještě nechodí do školy. Ale náhlé razantní přidání plynu a klička při výjezdu ze stanice nás zase rychle srovnala. Příjemná tma zase zatáhla svou oponu a oba jsme dopadli na zadní sedačku tak, že nám v prostoru čouhaly jen naše rozpálené hlavy.

Než jsem se vzpamatoval, lehce nadzvedla zadeček a ve tmě se zabělaly sundané kalhotky, které bleskem zmizely v její kabelce. Snad jsem ještě ani v tý svý rozespalý palici nepochopil a už můj zdivočelý kůň s hlasitým zařehtáním vyletěl ze sevření prádla tak, že se snad i ona lekla. Vzala si jej do dlaní a její tvář znehybněla. Nedokázala na pár vteřin skrýt své překvapení a snad i zauvažovala o tom, zda to pro ni není moc velké sousto. Autobus zastavil na červenou. V ten moment znehybněla jako z mramoru vytesaná. Oči měla do široka otevřené a v nich takový podivný, ostrý lesk divoké kočky před rozhodujícím skokem.

Tentokráte jsem se probral jako první. Moje horká dlaň zmizela v sevření jejích stehen, které se rychle doširoka rozevřely. Sjel jsem až na okraj sedačky. Nechtěl jsem věřit svým očím, když jsem zahlédl lesklou loužičku té nejvzácnější milostné tekutiny, ve které už seděla. Sotva jsem prsty pronikl úzkými vrátky kamsi do žhavého krásna, tak se zase kolena sevřela, stočila se na bok a padla obličejem do mého klína.

Měl jsem pocit, že nevěří pravosti toho, po čem jezdila žhavými rty a k čemu se rychle, skoro s jistou hladovostí přisála. Bylo to šílené a zároveň úžasně krásné. Její klín kmital v krátkých krouživých přírazech na mé utápějící se dlani, až náhle tlumeně zanaříkala a silně se ke mně přisála. Pak vrnivě povolila a začala mě překrásně v hlubokém stínu sedačky líbat. Venku se již začínalo pomalu rozednívat, ale všichni, kteří seděli uvnitř, moc dobře věděli, že mají svých posledních deset minut ke klimbání a pak nastane nechutný fofr, z kterého už nebude úniku.
Sotva se autobus dostal na rovinku a přestal sebou házet, naposledy mě políbila. Pomalu se zvedla a rychlým pohledem zkontrolovala okolí. Když nabyla jistoty, že si nás opravdu pořád ještě nikdo nevšímá, rychle přehodila nohu přes moje kolena a tak tvrdě dosedla, až bolestivě sykla. Znehybněla však jen na chvilku, než si začala rychle hledat ten optimální úhel dosedu. Když jsme měli poslední tři minuty času, tak vyrazila do bezohledného šíleného tance. V palici mi hučelo a okolní svět splynul s tou nechutnou šedí. Těsně před tím, než silně zasyčely vzduchové brzdy a celý vehikl se s rachotem zastavil, vykřičeli jsme svou nádheru jeden druhému do vlasů.
Sotva se první človíček zvedl ze sedačky, stočila se ke mě zády tak šikovně, že jsem z ní ani neměl šanci vypadnout. Jen tichounce vrněla a využila času opravdu až do poslední sekundy. Pak náhle ze mě sjela a než jsem se vzpamatoval, propadla se v široké řece lidí, slévajících se již i z několika jiných autobusů do pořádně silného proudu.

Bylo to nepřestavitelný. Kalhoty jsem nedokázal ani tak rychle zapnout, jak to bylo potřeba a výstup z autobusu byl již pod přísnou kontrolou vyčítavého pohledu řidiče.

Neměl jsem šanci ji ani pohledem zahlédnout a hrozně jsem si vyčítal, že jsme si spolu alespoň nesmluvili schůzku po šichtě.
Mou zpocenou hlavu trápila myšlenka, v kterém oddělení by tak asi mohla v tý naší fabrice pracovat. Znal jsem skoro všechny kočky ze všech kanceláří a taková by mi s určitostí neušla, což mě ještě víc znervózňovalo. Nechal jsem se zamyšleně unášet lidskou lavinou. Přiblble jsem hrábl po píchačce a až na třetí pokus se mi povedlo třesoucí se rukou kartičku zasunout do ocelový tlamy a dát do pohybu hlučnou razítkovací páku. Letmo jsem se podíval na bíločerný ciferník hodin.

...kdybys nebyla takový třeštidlo, měli bychom ještě tři minuty času...zabručel jsem si smutně…

„ Ahoj Francku!“ přistála mi Karlova pracka na hřbetě takovou silou, že jsem nechtěně popoběhl.
„ Co blbneš, ty vole! Já taky musím dneska ještě makat...“ zavrčel jsem popudlivě.
„ Ale, ale co to neříkáš? Opravdu?“
“ Co opravdu? Myslíš si že jdu do fabriky jako na nějakou...“
„ No, když se na tebe tak dívám, tak mám skoro pocit, že ty už máš svou šichtu odmakanou...“ zachechtal se nestydatě nahlas.
„ Jak odmakanou? Co to meleš za nesmysly?“ nechápal jsem, co to zase plácá.
„ Tak se podívej na trafiku, ty vole!“ zařval smíchy a zmizel ve dveřích šatny.

Můj pohled padl na moje katě v rozkroku zrovna tak rozpačitě jako pohledy všech, co na chodbě v tu chvíli stáli. Obrovské mokré kolo s bělavě schnoucími okraji neomylně a nekompromisně žalovalo. V okruhu dvaceti centimetrů jsem byl upatlaný jako od bílého lepidla a desítkám páru očí bylo v ten moment všechno úplně jasné. Jen jednu věc nikdo z nich nemohl pochopit...kde jsem to tak rychle na cestě od píchaček k nim vlastně stihnul a hlavně s kým.

Když jsem přes sebe natáhl pracovní plášť, malinko jsem se uklidnil. Naštěstí jsem ve skříňce měl i rezervní kalhoty, takže za chvilku bylo všechno v nejlepším pořádku. Dokonce jsem se stihnul i vysprchovat. Postavil jsem si na kávu a zasněně se podíval z okna mé kanceláře. Sotva jsem si však srknul vřelé kávy, rozdrnčel se telefon a ve sluchátku se ozval sám velký šéf.

„ Co, copak se děje?“ zakoktal jsem se.
„ Přijď ke mně na chvilku. Potřebuji s tebou hned mluvit...“ bafnul nevrle.

Tušil jsem nějaký malér, ale nedalo se nic dělat. Šéf je šéf. Znechuceně jsem zvedl své unavené tělo a vyrazil na popravu.

„ Fando, můžeš mi vysvětlit, co je to dneska s tebou? Zapomněl jsi snad, že už je pátek?!“ divil se.
„ Co bych zapomněl?“ nepochopil jsem, co tím myslí. „ To je šéfe dobře nebo špatně? Co má jako bejt?“
„ Já se z tebe picnu. V úterý snad letíš do toho Súdánu a musíš ještě na očkování a lékařskou prohlídku!“ připomněl mi.
„ No, vidíš to…“ plesknul jsem se do čela. „ Na to jsem fakt zapomněl jako na smrt…ještě že mám tak odpovědnýho vedoucího!“ musel jsem uznat.
„ Doufám, že sis vzal alespoň čistý prádlo…“ nabídl mi cigaretu.
„ Poslouchej, zase tu svou péči nepřeháněj, jo?“ zavrčel jsem a připálil si z podávaného ohně.
„ Tak se hned nečerti. Já jen, že jsi ráno zrovna jako nějakej symbol čistoty nevypadal. Tak se nediv, že se mi to hned doneslo…“ provokativně se zazubil.
„ Co že jsem nebyl?“ vyděsil jsem se.
„ Jo, jo, tak to bylo. Já tě sice plně chápu, že než se zastřílíš po tolika letech manželství na mládeneckej život, tak tě pudy budou ještě chvilku trápit. A co se nasbírá, to taky musí někdy z pytle ven, že?“
“ Já se z tebe picnu. Nechceš si náhodou melouchem otevřít poradnu zkrachovalejch manželů?“ dosedl jsem bezmocně na židli.
„ Jen se nepicej a raději mi řekni, jak jsi to tak bleskově stihnul?“
“ Hele, víš co, já teď musím, volá mě povinnost, aby se na mě můj pan vedoucí nezlobil. Ale slibuji ti, že ti to jednou budu fakt celý podrobně vyprávět…“ vysypal jsem se z jeho kanceláře s příslušnými formuláři v ruce.

Hned jsem to ohnul k naší závodní ordinaci. Měli jsme letět tři a já byl samozřejmě zase poslední bez prohlídky. Když jsem si představil tu tlustou, nerudnou babu coby doktorku, která má po ránu vždycky náladu nakopnutýho buldoka, tak jsem se raději zapíchl u popelníku a rychle si ještě jednu zapálil. A to v pátek navíc ještě ordinovala vždycky bez sestry.
Dneska se mi bezpochyby daří. Jsem moc zvědavej, čím mě ta baba překvapí…povzdychl jsem si a vzal za kliku čekárny. Samozřejmě, že tam nikdo neseděl. Ani jsem si nestačil vzít starý noviny, když se z pootevřených dveří ozvala výzva ke vstoupení.
Znechuceně jsem praštil tiskem o stolek, mechanicky si projel patku nad rozpáleným čelem a vstoupil. Pozdravení se mi však totálně zadrhlo v hrdle a musel jsem v ten moment vypadat jako ten největší debil ve střední Evropě. To blonďaté stvoření přede mnou se nejdříve snad postavilo do přísného pozoru, pak přeukrutně zrudlo a nakonec dostalo takový šílený záchvat smíchu, ke kterýmu jsem se po delší době váhání taky odevzdaně přidal.

„ To jste opravdu vy?“ položil jsem jí velmi inteligentní a duchaplnou otázku za současného hlasitého smrkání do kapesníku.
„ Jo, já, vážený pane. Blbý co?“ vypískla a na víc se zase delší dobu nezmohla...
„ Já bych, já…“ vzdal jsem další pokus říct něco chytrého a raději jsem ji silně objal.

Přitulila se ke mně s takovou vervou, že jsme tam uprostřed ordinace stáli snad celou hodinu. Byla mi sotva po ramena a teprve za dlouho jsem si uvědomil, že si svou krásnou tvářičku schovala tak, že se mezi knoflíky mé košile dostala svým nosíkem nevědomky až na moje chlupatá prsa. Ale sotva nasála horko mého těla, šikovná pacinka rychle rozepnula zbytek košile,

která mi sjela z ramen. Ani já jsem nezahálel. Čtyři knoflíky na jejím mini plášti a už byl dole. Ztuhnul jsem a moje vytřeštěný oči musely vypadat přímo úděsně, když jsem zjistil, že pod pláštěm vůbec nic nemá.

„ No, co koukáš? Víš jak jsem vypadala?“ skoro bojovně obhajovala svou překrásnou nahotu.
„ A to jsi takhle ordinovala?“
“ Jistě. Copak sis nevšiml, že jsi prvním pacientem? Nehledě k tomu, že jsem byla tak pečlivě zapnutá, až ke…“ nedořekla.

Bleskem jsem se ohnul, hrábl pod její kolena a vyzvedl ji do své náruče. Plná ňadra se zhoupla a rychle se přetvarovala v nové poloze. Opatrně jsem ji položil na lůžko, na kterém se obyčejně trápili pacienti. Co však tahle polní postel tenkráte zažila, to rozhodně nemělo obdoby ani před ano po...

Po třech hodinách urputného boje jsem se musel nechat málem z ordinace odnést. Olga zcela vážně uvažovala o tom, zda mi nutnou injekci nemá přijít píchnout až večer domů. Z práce jsme odjížděli společně a já byl moc rád, že je denní světlo a málo lidí. Ten náporový autobus, ten jsme už jaksi po šichtě ani náhodou nestihli.

Naše nová závodní lékařka se ihned po mém návratu z ciziny, nastěhovala ke mně a já se nestačil na mládenecký život ani tak nějak pořádně zastřílet. Jedna věc mi však pořád vrtala hlavou...

„ Poslyš, Olgo, můžu se tě úplně na rovinu na něco zeptat?“
“ A proč se vůbec ptáš? Když chceš něco vědět, tak prostě ven s tím...“ zvedla udiveně hlavu od stolku, kde zrovna zalívala kávu.
„ Já vím...chtěl jsem jen vědět...ale jestli nechceš, tak opravdu nemusíš odpovídat…“ rychle jsem jí nabídl alternativní řešení.
„ Zbytečně mě napínáš. Nemám nic, co bych ti s klidným a čistým svědomím nemohla povědět...“ usmála se bezelstně a sedla si ke mě.
„ Jak to bylo tenkrát v tom autobuse? Často sis takovým rychlým způsobem zadováděla?“¨
“ Cože?“ vyděsila se tak silně, že se pobryndala kávou.
„ No, jestli se ti to stalo čistěji...“
“ Fando?“ vydechla a pořád ve tváři hořela jak čerstvě rozkvetlá růže.
„ Odpověz mi ale popravdě...“ zaškemral jsem.
„ Odpovím, jistě že odpovím. Ale jestli ti to nebude, ty můj sladký mudrlante, vadit, tak začnu trochu od začátku. Stejně mi bylo divné, že ses mě nikdy na nic neptal.“
“ Prosím…“ nabídl jsem ji cigaretu a dolil sklenku koňakem.
„ Když jsem dokončila vejšku, tak...tak jsem byla skoro ještě poctivá...“ rychle se napila, ani si nepřiťukla.
„ Co to je, být skoro poctivá?“ nerozuměl jsem.
„ No snad v tom smyslu, přijít o poctivost a pak předlouho nic.“
“ A to se ti stalo?“
“ Jo, skoro ve dvaceti...“
“ Ty si děláš legraci...“
“ Ale nedělám a k tomu se to ještě stalo tak blbě, že jsem se prostě zasekla a začala se chlapů bát.“
“ Jak blbě?“
“ No, složili jsme první zkoušku a pak jsme zorganizovali taky svůj první pořádný mejdan. Protože se všeobecně vědělo, že s nikým nechodím a holky rozkecaly, že jsem ještě poctivá, tak se stalo to, co se stalo. Jeden chytrolín mi dal něco do pití a já prostě odpadla. Teprve následně jsem se dověděla, že si mě položili na stůl, čtyři mě přidržovali a jeden ze mě udělal ženskou. Když jsem se dlouho neprobírala, tak mě pro jistotu odvezli na kliniku. Na tý klinice jsme pak dělali i praxi a jak to už bejvá, byl tam jeden hlavní asistent. Docela štramák, ale bohužel ženatý. Ale i tak jsme to po dlouhém čase spolu začali tak nějak pytlíkovat. On pořád sliboval, že se rozvede, jen aby se mi dostal na kobylku. Ale když se dal do stavby rodinného domku a já viděla, jak se kolem té své točí, pochopila jsem najednou úplně všechno. Jediný, co mi zbylo, byla nově získaná zkušenost, že jsem asi sexuálně silně nadaná ve svém chtění. Ale přesto že jsem se musela i téhle radostí zase na dlouho vzdát a skončila jsem to s ním. Bohužel, musela jsem vyjít sama se sebou, a když budu úplně upřímná, tak jsem si na to tak zvykla, že jsem snad už ani nikoho ze strachu z nového zklamání nehledala."
„ Je to vůbec možný, taková krásná ženská...“ vydechl jsem svou pochybnost nahlas.
„ Je Fanoušku, je. Prostě jsem další tři roky po škole jen tak nějak eroticky proplandala. Až v to osudné ráno...já fakt nevím, co to do mě vjelo. Zřejmě to ovlivnily již pár dní trvající opravdu moc krásné a neuvěřitelně živé erotické sny. Vždycky, když jsem se ráno probudila, tak jsem mohla prostěradlo rovnou hodit do pračky. Pak najednou jako když utne. Já si už dávno podala žádost k vám do fabriky, protože jsem věděla, že stará paní Honcová odchází do důchodu. Nastoupit jsem měla ale až v pondělí. Co naplat, vy jste museli být očkováni již v pátek...“ zapálila si novou cigaretu.
„ Neuvěřitelné…“ vydechl jsem.
„ Připadala jsem si v tom autobuse jako sardinka a jen tak s velkou námahou jsem se držela sedadla. V myšlenkách jsem se trápila nad ztrátou svých erotických snů, když jsem najednou zezadu začala vnímat tebe. Když jsi se přitiskl, tak mě až zamrazilo po celém těle. Byla jsem z toho pořádně vedle. A ruka, ta moje nenechavá ruka se najednou dostala za můj zadek a nahmátla to, co nahmátla. Ani netušíš, jak jsem sama ze sebou ze začátku ukrutně bojovala. Ale najednou se všechno postavilo proti mně. Můj mozek vypnul. O ničem jsem nepřemýšlela, ze svého okolí jsem již nic nevnímala. Jediný, co jsem brala na vědomí, bylo to cosi krásně tvrdého a horkého v mé zpocené dlani. Jako by se najednou slily všechny mé sny do jednoho a zhustily se do pár minut. No a lavina se prostě utrhla...
„ Olgo...“
„ To víš, že se mi to před tím opravdu ještě nikdy nestalo. To ti mohu odpřísáhnout, na co chceš...“
“ Tenkrát jsi mě vzala takovým hákem, že jsem jen polykal andělíčky. Nikdy jsem nic úžasnějšího neprožil...“
“ Opravdu? Já měla dlouho dojem, že tvůj způsob přítlaků na ženu stojící před tebou je cílevědomě natrénovaný.“ usmála se.
„ Kam tě vede slepá vášeň. Je úžasné, že jsme se sešli a ještě úžasnější, že jsme jeden pro druhého také zůstali zachováni.“
“ Souhlasím. I já jsem moc šťastná…“ lehce rozkmitala kolínka a já moc dobře věděl, jaké slastné štěstí nás v dalších minutách očekává.