Řešit jedině ....!

Anotace: Borůvka 2.

Z výletu jsem se loudala, kochala se krajinou zalitou ranním sluníčkem a snažila jsem se na nic nevzpomínat a hlavně nic neřešit.

Nezadařilo se a po pár desítkách kilometrů mi naskočilo rozhodnutí: „Jednoduše si najdeš chlapa, vždyť jich je kolem tebe jako dříví v lese.
Neúnavně tě zkoušej svádět, tak co!
Není co řešit!
Vybereš si pohledného padesátníka, který už ví co chce a dovede ocenit ženskou přitažlivost zralého věku, která nehledá všemožné existenční požitky, ale všechno co od protějšku očekává, je třeba příjemně strávený večer nebo výlet do polí.

Takhle žít s duchy je pošetilost. Přece nechceš dopadnout, jako ty zatrpklé fúrie, co šmírují celé dny a noci z oken nebo ty napomádované stíhačky, co parazitují na svých přičinlivých manželech a za všechnu jejich snahu je odměňují permanentní buzerací!
Stejně by mě zajímalo, jak je možné, že čím ušmudlanější štětka, tím si narazí báječnějšího mužského. Čím má ona povislejší koutky, tím se on svůdněji zubí.

Kolik jenom znám podnikatelů, co by stáli za hřích v obou republikách od Aše až po Kamenec?"
Podnikatele jsem šmahem zavrhla!
"Podnikatele ne!
Jsou hyperaktivní, věčně pobíhají ve stresu a honí všude-možně, kde-co, ale hlavně prachy.
Navíc, už mají povětšině ve svých haciendách uzurpátorky jejich zisků, se kterými žijí za tlustou betonovou zdí a po nocích chodí vypínat alarmy."

Vhodné objekty v pracovním procesu jsem neřešila.
"Co je v domě, není pro mne!
A stejně i když se nezaujatě probírám v posuzování nadřízených, či podřízených nebo kolegů a snažím se vybrat jediného, tak mě žádný nenapadá. Už je znám, jako své ponožky. Buďto se bojí o sesli a někdy mám nutkání koupit jim gumovou čepici s tubou gelu, aby se jím lépe lezlo do sedinek nebo je nemůžu vystát, že jsou tak apatický na svých třicetiletých místech úředníčků bez jediné změny a že ještě před ukončením pracovní doby odcupitají domů a ráno se táhnou s půlhodinovým zpožděním do práce s ospalky na očích, beze sprchy a oholení. Ale abych nebyla tolik nespravedlivá, těch několik málo kolegů, co by se mi líbili a kterých si doopravdy považuji, jsou pro mne tabu - jsou to totiž, do jednoho, tátové od rodin a také znám jejich spokojené manželky. Přeju jim to rodinné štěstí a nikdy bych nezavdala příčinu k rozpadu rodiny."

„Nó, ale ten černovlasý inženýr z Kraje, ten by šel. Je čerstvě rozvedený a občas mi přinese kytku, je pohledný, vysoký, umí se bavit o všem, nespěchá, krásně voní a vůbec je takový šmrncovní. Příště musím prozkoumat jeho ruce. Ruce jsou vizitkou a vstupenkou k milostným hrátkám. A že mě to už nenapadlo? No, nenapadlo!“

Ráno jsem vstala o celou hodinu dřív než obvykle, dala jsem si místo horké sprchy vanu provoněnou levandulí a místo uspěchaného sepnutí ohonu do spony, jsem si vlasy vyfoukala do vln a nechala je rozpuštěné. Páni, ty mi zase vyrostly. Ten čas letí a já je pořád lámu ve sponách a motám do culíku."

"Jo, to by šlo, tyhle šatičky si vezmu, jsou decentně průsvitné, lehounké a jdou mi skvěle k barvě očí a pleti.
A obuju si k nim tyhle červené šlupičky na vysokých podpatcích."

Ještě nahá jsem si nazula botky a vytáhla žaluzii, abych si nechala schválit rozpustilý účes od dědka z protějšího okna paneláku. Žije sám už léta, umí hezky zdravit a nosí se tak přirozeně důstojně.
Škoda, že už mu je přes sedmdesát. Rád se koukne, ale zajisté jej blaží, že už nemusí, v jeho věku, odmítat nebo souhlasit.
Tentokrát dokonce otevřel okno a poslal mi hubičku. Za odměnu za uznání jsem si ještě před zrcadlem v mírném předklonu přečesala vlasy, navoněla se parfémem, oblékla si šatičky a tradá do rachoty.

Černooký inženýr se dostavil přesně - jako hodinky. Přinesl mi růže a šli jsme spolu udělat do kuchyňky kafíčko. Byl galantní, odnesl tácek s hrníčky a pohodlně se usadil do křesla.

„To už zase děláš vyhodnocení?“
„Jo už zase!
Tentokrát jim to předložím na stříbrném podnosu i s grafy a fotodokumentací, aby se jim konečně rozsvítilo.
Už mě to nebaví, je to pořád dokola.
Jenom schůzují a kloudné řešení žádné, natož rozhodnutí.
Začínám mít z toho depku.“

„Vykašli se na depku. Já když mám depku, tak onanuju.“

Vyprskla jsem kávu na jeho manager kravatu, cigareta mi vyklouzla z prstů a zakutálela se pod stůl.
Zvedl ji, uhasil v popelníku a já cítila, že hasí jiskřičku, která už nikdy nevzplane.

Dopíjela jsem kávu a nechala jej vyžvatlat komplimenty a pozvání na rande.

„Promiň, ale před chvíli mi befelem poslali další podklady a musím je zpracovat a odeslat.
Nezlob se, ale fakt nemám čas!
Tady máš papírovou utěrku na tu poprskanou kravatu .........a vem ji studenou vodou!“