Plenární zasedání

Anotace: Rychlé mrknutí do zákulisí

„Takhle dál to už prostě, soudružky a soudruzi, nepůjde. Jednotlivá stranická usnesení jsou především od toho, aby se nekompromisně plnila, uváděla se hlavně v základním článku do praxe a né, aby se...“ víc už toho Ilona nezaslechla, protože musela jako by neodkladně na záchod.
Takovýhle kecy a pořád dokola, to se fakt už nedá ani při nejlepší vůli vydržet. Jen kdyby si laskavě soudruzi sami tam nahoře udělali pořádek ve vlastních řadách a nemlátili pořád po hlavách jen nás dole. My, na rozdíl od nich, svý funkce většinou děláme dobrovolně a ve svým volným čase!... prskala už na chodbě a znechuceně sebou hrcla na dřevěnou lavici u stojanového popelníku.

„Copak, copak, soudružko? Neříkej, že to už nemůžeš ani poslouchat?“ vyhoupl se zpoza rohu usměvavý třicátník, který byl šoférem jednoho z velmi důležitých přednášejících.
„Ale, darmo mluvit...“ mávla znechuceně rukou a hledala zapalovač.
„Pojď se mnou vedle. Mám tam zrovna postaveno na kafe a oheň, ten se taky najde.“
„Ale já...“
„Vyprdni se na ně. Voni to zvládnou i bez tebe a v mým kamrlíku si můžeš udělat pohodlí a nikdo tě určitě nebude votravovat.“
„A co když mě bude někdo hledat?“
„Prosím tě. Kdyby měli každýho hledat, kterej vodejde, tak se nestihnou ani vykecat. Ty třeba sedíš na záchodě, nebo kde!“ domlouval blond štramandě, kterou znal od vidění z výjezdu do jejich fabriky.
„Nakonec máš asi pravdu...“ zvedla se ne moc přesvědčivě, ale následovala jej.
„Tak tohle je moje skrovný království.“
„Dobrý...“ s uznáním pokývala hlavinkou.
„Ale můj hlavní stan, ten je v autě...“
„Kam si můžu sednout?“
„Na válendu, tam je to nejjistější. A když chceš, tak si i nohy můžeš natáhnout. Prostě jako doma.“
„Ani netušíš, jak ráda bych to udělala. Celý den jsem byla na nohou a teď mě to doslova kroutí v kotnících."
„No tak na co čekáš?“
„Co kdyby někdo přišel?“
„Zvenčí je koule. Jen klid, nikdo nemá šanci nás překvapit. Šéf, ten raději zavolá, než by se obtěžoval. Jestli chceš, tak ti namasíruju kotníčky. Jsem na to opravdu školenej.“
„Fakt, jo?“
„Že váháš...“ zalil dva šálky kávy a jeden postavil na židli před ní.
„Tak se tedy předveď…“ culila se a posunula se tak, že se pohodlně opřela o zeď.
„Můžu bejt upřímnej?“
„Jistě...“ zvedla svá tmavá kukadla a nechápala, proč se právě na tohle ptá.
„Zasloužila bys na holou. Takový krásný nohy a ty se k nim chováš, jako by patřily nepříteli. Vidíš, jak se ti tady zařízly ty řemínky od bot?“
„Vidím. Jsou oteklé, no?“ pokrčila lhostejně rameny.
„Každý takový otok zanechá negativní stopy a jednou se všechno nahromadí a tělo začne stávkovat. A pak budeš nadarmo vytloukat felčary. To už bude pozdě!“
„Hm. Asi máš pravdu. Jak ti vlastně mohu říkat?“
„Mirek... promiň, ani jsem se ti nepředstavil.“
„Povím ti, Mirku, že když se člověk nad některými věcmi zamyslí, tak...“
„Nemudruj a drž. Srkni si kávy, zavři oči a netrap svoji duši blbými otázkami. Stejně na ně chytrou odpověď nemáš šanci najít. Pokus se na chvilku svět vnímat jen dotyky mých rukou a já ti garantuju, že ti bude dobře na duši i na těle.“
„Ty toho asi někdy taky hodně naslibuješ, že?“
„Dej mi volnost pohybu a v ničem mi nebraň. Jen když budeš mít pocit, že jsi již definitivně spokojená, tak mě zaraz. Máš mé slovo, že vůbec nic neriskuješ...“
„Poslyš, Mirku, ty máš ty prsty v pohybu skoro jako virtuóz.“
„To víš, někdo válí na basu nebo housle, někdo u kecpultu na hubu a já zase prsty na krásných kotnících unavených straniček.“
„A máš jich tady hodně?“
„Jak kdy? Každou chvilku se nějaký udělá nevolno a pak je přímo šťastná, když ji v plné obětavosti zachráním.“
„Tak zachraňuj a už tolik nemluv, nebo nás ještě někdo uslyší.“

Hnětl, tisknul a kroužil, masíroval a rozháněl otok na všechny strany. Po čtvrt hodince Ilona definitivně vypnula. Svezla se dokonce níž a ruce nechala volně ležet podél těla.

Samozřejmě, že u kotníků zdaleka nezůstalo. Trvalo to jen krátce, než si vzal do parády lýtka, kolena a pomalu se propracovával i nad ně. Jak nožky pokrčoval a rovnal, jak dlaní promačkával a hnětl, tak se i sukýnka vysouvala pořád výš a výš, až se temně zalesklo zrcátko snad z pavučinek utkaných kalhotek.

„Cítíš, jak se překrásně uvolňuješ? Cítíš, jak se ti po těle rozlévá takový krásný teplý smířlivý klid?“
„Ano..“ zavrněla.
Znova jí natáhl nohy, znova ruce nasadil u kotníků a s citem virtuóza se pomalinku prohnětl až ke slabinám, kde se hřbetem ruky dotýkal teplého, příjemně naducaného polštářku. Potřeboval získat úplnou jistotu, že s ním Ilona tuto hru bude hrát. A ona ji skutečně ráda a bez zdráhání hrála.
„Nadzvedneš se, prosím, malinko?“ zašeptal a ona zvedla zadeček. „Uleví se ti, uvidíš…“ podstrčil ruce a pomalinku jí stáhl kalhotky.
Ležela klidně, ruce podél těla, na rtech lehký úsměv a oči už pro jistotu ani neotevřela...
„Také bříško si žádá svou péči…“ začal rychle rozepínal knoflíky sukně.

Sukně se rozdvojila a on dlaní zajel do lavůrku bříška. Kolena se jí zachvěla a prsty u nohou dvakrát prohrábly. Bylo vidět, že jí to dělá evidentně dobře. Ale jemu to nestačilo. Rychle pokračoval v rozepínání bělostné blůzky a hned, když se propracoval k přednímu uzávěru podprsenky, jej odemkl.
Ilona jen zhluboka vydechla, jako by se jí moc ulevilo. A v ten moment se Mirek přenesl podél jejího těla, hlavu si položil na její vzdouvající se hrudníček a nasál ten sladký plod podobající se zrající malině, který rychle vzrušením neuvěřitelně zmohutněl. Ilona malinko zneklidněla, i když ani o ní se nedalo říct, že by byla v pohybu ruky nešikovná. Když se pomalinku rozjel zip jeho džínsů, jen se ležérně nadzvedl a zbytečný oděv ležel na zemi.
Klidné, znehybněné tělo dívky náhle ožívalo. Její klín začal krouživě žebrat o silnější dotek jeho ruky, která se pomalu ale neodvratně blížila k horkému neklidnému středu nabízeného lákadla.
„Pojď ke mně, ty divochu všech divochů, králi..“ šeptly její rty a paže si jej nedočkavě stáhly na své horké tělo.
Padl mezi její kolena, kotníky umístil na svých ramennou a bez velkého varování se prosmekl průsmykem samotného sedmého divu světa.
V místnosti to nebezpečně zaburácelo. Mirek si přitiskl její kolena na hruď a v polibku se přisál na její rty. Válenda zoufale zanaříkala a varovala, že se co chvíli rozletí na tisíce třísek. Uragán souznějících pohybů náhle Mirek přerušil a znehybněl.

Cítil, že musí malinko počkat, až si i Ilona dosáhne na ten svůj nejvyšší vrcholek štěstí. Sotva se jej dotkla, sotva si jej začala vrnivě vychutnávat, vyzvedl její tělo z té šíleně naříkající válendy, postavil ji na zem a ohnul ji do hlubokého předklonu.
Jen se těžce rukama vzepřela o okraj válendy, nehty zaryla hluboko do polštáře a Mirek zuřivě zaútočil. Jednou, dvakrát třikrát, tisíckrát proletěla svou extází, až vyčerpaně padla na kolena.
Sám potřeboval chvíli, aby se s dechem stabilizoval, a pak ji vysílenou zvednul do své náruče a ona se vděčně přisála na jeho rty. Ještě dlouho, předlouho nepadlo jediné slovo.
„Mirku, ty jsi neuvěřitelný démon. Ty jsi ten nejkrásnější a nejsilnější milovník snad na celým okrese. Myslím, že teď už budu docela ráda jezdit na plenárky...“
„To je dobře, že jsem tě nezklamal. Vždycky, když budeš mít pocit, že ti otékají kotníky, tak zaškrábej na moje vrátka.“
„To se, ty ďáble, můžeš stoprocentně spolehnout...“
„Ty už musíš jít?“
„Nemusím. Jen se jen fakt bojím, aby mě opravdu někdo nezačal hledat.“
„Nedáme si ještě jednu rundu?“
„Zbláznil ses? To bych už nedolezla ani na parkoviště. Nemáš něco k napití?“
„Jistě, že mám…“ usmál se a byl docela rád, že na tu jeho provokaci už nešla.
Těžce dosedla na válendu a opřela se zády o chladnou zeď. Břicho i hruď se ještě neuklidnily. Prsa měla zarudlá a vlasy jí na několika místech, neposlušně odstávaly od hlavy. Dychtivě sáhla po podávaném nápoji a jedním dechem jej vypila.
„Dobrý?“
„Lepší. Škoda, že tady nemáš koupelnu. Nenašel by se alespoň ručník?“
„Jistě, že našel…“ podal jí ho.
„Já to asi sama nezvládnu…“ špitla resignovaně.
„Ukaž, pomohu ti.“

Namočil jej a začal ve tváři, přejel šíji, ramena, prsa, boky. Pak si lehla na břicho. Když jí i záda zchladil a vysušil, tak ji zase obrátil.
„Jsi stejně překrásná kočka...“ pokrčil jí jednu nožku a vyklonil koleno. Než stačila zaprotestovat, přisál se k ještě žhavému květu lásky tak silně, až se zachvěla.
„Míro, dost už prosím. Jinak mě budeš muset odnýst nohama napřed...“
„Škoda a já zrovna začínám dostávat tu opravdovou chuť…“ zase provokoval.
„To snad nemůže být ani pravda. To abych si příště s sebou ještě přivedla kamarádku…“ vydechla.
„A víš, že to zase není tak úplně marný nápad?“ naposledy ji políbil a dovolil, aby si zase natáhla nožku.
„Víš já...“ silné zabušení na dveře ji málem vymrštilo až ke stropu.
„Ano šéfe?“ reagoval klidným hlasem Mirek.
„Připrav se...“ ozval se příkaz za dveřmi.
„Stane se, šéfe!“

Souhlasné ťuknutí na dveře ukončilo jejich bleskovou komunikaci.

„Fuj! Myslela jsem si, že se mi leknutím málem srdce zastaví...“
„Povídal jsem ti, že se nemusíš ničeho bát.“
„Ty sis jej tedy vychoval?“ usmívala se při oblékání.
„Tak to není. Všechno funguje jen za oboustranného souzvuku. On má pochopení pro mě a já zase pro něj.“
„On má taky svou místnůstku?“
Mirek se jen usmál a ukazováčkem se dotkl jejích rtů.
„Já vím. Tak já raději už letím a za měsíc tady škrábu na dveře jako jeskyňka.“
„Budu připravenej, neboj…“ pootevřel dveře a podíval se, jestli je čistý vzduch.
„Můžu?“
„Můžeš, ale rychle!“

Než proběhla, ještě mu stačila lípnout na rozloučenou vděčnou pusu. Pavel otevřel okno, vyvětral a malinko všechno porovnal. Přesně na čas seděl ve svém voze.

„Tak můžeme...“ náhle vrazil šéf do vozu a začal tradičně hrozně pospíchat.
„Kam to dneska bude, šéfe? Domů?“
„Domů ještě ne. Mám ještě něco důležitého. Tam, kde mě vysadíš, tak se pro mě za čtyři hodinky vrátíš. Půjde to?“
„Bez diskuse, šéfe…“ Mirek se usmál s maximálním výrazem porozumění.
„To víš, ne jen politikou živ je člověk.“
„Chápu, šéfe...“

Když svého velitele vysadil, ani nikam nepopojížděl a hned si sklopil sedačku. I on měl nárok po vysilujícím dni, si tak trochu odpočinout.

***