Něco končí, něco začíná

Anotace: Když nějakou práci končíte, nemusí to být jen smutné loučení. Záleží na tom, s kým se loučíte ;-).

Tak, ještě zavolám tomu Kořínkovi a už tu budu hotový. Zatracená stavba. Takhle se tady zamotat. Doufám, že to dnes dořeším a budu moci zmizet z téhleté stavbařské budky. Příští týden snad už budu zpět v kanceláři. Nebýt té zatracené baby, té Fryčarové, byl bych tady hotov už před čtrnácti dny. Ale co, celé atrium i schodiště jsme předělali jak sis přála, tak teď pa, kotě, hehe. Teď jdeme na toho Kořínka. Vezmu si z poličky šanon s těmi nákladovými kalkulacemi a jdeme mu volat. Tak kde to máme. …Hergot, kdo to tu leze? Co? Ta veš Fryčarka, to mi byl čert dlužen. Zas tady bude ječet, dělat blbé narážky a kroutit tady zadkem. Sakra jak já nesnáším ten její vysoký hlas, tu její výslovnost s dovětkem, jak ještě poslední slabiku pětkrát zazpívá. Co tu sakra ještě chce?! Hehe, jak skáče ve střevíčkách přes kaluže bláta, no jen si to vychutnej, ty buchto.
//
Tak co ty jeden troubo, kdepak tě najdu, co? Poskakuješ tady někde v tom vašem stavebním prachu a nebo trčíš v té své budce? Nejvyšší čas, že to zatracené martýrium s tebou končí. Takhle zprasit to schodiště, ani neumíš pochopit stavební dokumentaci. A já jako architekt se mám potom kroutit před zákazníkem a vysvětlovat, proč je to pitomě. Kvůli tobě a tvým úsporám, že jo. Sakra, to zatracené bláto. Proč jsem se vlastně dneska tak vohákla? Vždyť jediný, koho tady potkám, je tenhleten bambula. Tak si tě aspoň vychutnám. Mám klepat?! Aaale, rovnou za kliku!!
„Dobrý den, pane Mertle, hehihi. Tak už se balíte, co? Já jsem to věděla.“
„Co, že před vámi zdrhnu, hned jak to bude možné?“
„Nee, že budete do konce března hotov, když vám začnu pomáhat s vaší prací.“
„Vy mi s mou pra… madam, já jsem vždy obdivoval vaše sebevědomí a tohlecto, jak se tomu říká, drzost! Ono by ale vůbec postačilo, kdyby jste nám neházela klacky pod nohy!“
„Tak se takhle nečertěte, chtěla jsem, aby tahle stavba vypadala také hezky a aspoň trochu funkčně. Ne jenom to že nespadne, no. Jsem architekt, vitéé?“ sakra, co tady s ním zase laškuju, dyť je to normální mamlas, za chvíli se sbalí a vypadne.
„No jasně, funkční, to už chápu. Překopat kachličky na dámských, vyměnit kohoutky v úklidových komorách – ještě že jste nechtěla růžové pisoáry, to mi tenkrát přišlo vhod.“
Blbec, co se tady namáhá? Zase mu vyskočily žíly na krku, práská tady do stolu jako samec nějakého madagaskarského primáta, ksicht má pokřivený, jako kdyby s ním spadl do ostružiní a mračí se… hezky. Stahuje vnitřní konce obočí do takové jamky mezi očima, vnější nadzvedává, má huňaté obočí jako medvěd, he. Má i trochu chlupatou hruď, to jsem viděla, tak trochu, ale stačí to, hihi. A kecá samé blbiny, osel.
„Chtěla jsem být váš partner, chápete? Vy umíte dobře stavět budovy, posouvat tunové kvádry a vrtat všude ty vaše dírky a díry. Viděla jsem ve vás muže,“ na první pohled neschopného, „silného ale tak trošku bez vnímání detailu. Já zas umím věci ovonět, chápetéé?“
//
Chapeteéé? Ovonět! Semtam voníš až moc, Kordulko jedna. Ale těmi tvými smradlavými feromony. Pracky roztažené na všechny strany, všichni musí koukat na to, na co ty ukazuješ a co se má kde předělat. A při tom musíme trpět ty tvoje pačesy, které kolem tebe poletují, dívat se na tvá obnažená ramena nebo úpletový svetýrek, který zvýrazňuje tvou postavu. Takové zjevy na stavbu prostě nepatří. Potom nemůžu s chlapama vyjít, protože mě pošlou někam se slovy, že výmysly té kozy se zabývat nebudou. Přemýšlím nad tím už asi hodnou chvíli.
„Neodložíte si kabát? Mám tady docela teplo,“ vypadlo ze mě najednou.
„Ráda!“ zazpívala s důrazem a už si ho začala rozepínat. Nevím sice, co si slibuji od toho, že se tady to vlezné ječidlo zdrží, ale okamžitě valím ji s tím pomoct. Pověsím ji ten kabát na věšák, kde si obvykle věším vaťák, co používám na venkovní obchůzky, hoho, kabát jako kabát. Ale tenhle je hezký, kožíšek kolem krku je heboučký, černá látka tak nějak mění lesk, to je ten samet nebo co? Tohle asi ne, ale je to milé. A střižený je do áčka, sekne ji moc, je v tom ještě živější než normálně, má do toho figuru, úzký pás a… a zbytek udělá ten kabát sám. Sakra, já se snad s ním mazlím.
„Mohu si odložit i klobouk?“
„Tohle je klobouk? To je spíše taková, no čapica, ne?“
„Čapicu jste měli na vojně s tím plíškem vepředu, tomuhle já říkám takový, hm, stylizovaný klobouk prostě!“
No vidíš, sama nevíš jak tu chlupatou bambulu nazvat! Zvedá si tu kožešinovou lodičku – snad takhle by se to dalo nejlépe nazvat – beru ji do rukou asi trochu neomaleně, měl bych nejdříve počkat, až si to sama sundá, ale jako by mě neposlouchaly ruce. Ouha, rozpadá se jí účes, který pod tím měla, vlasy postupně vypadávají a šimrají mě po prstech. Má na nich udělané takové lokny, nebo co. Jsou takové úplně kroucavé. Je taková špinavá blondýna a nikdy se nebarvila, ale její vlasy jakoby se leskly, jakoby byly nalakované. Češe si je souměrně na obě strany a padají ji kolem hlavy rovnoměrně skoro až k ramenům. Nikdy jsem jim nevěnoval pozornost. Byly na první pohled až příliš obyčejné. Ale teď vidím, že byly především přirozené. A samy o sobe jsou moc krásné.
//
No tak se už pohni, sakra. Hrome, on se snad s tím mým kloboukem mazlí. Nejdříve to nazve čapica, a teď neví co s tím. A co mi saháš na vlasy! Jsi snad ujetý nebo co. Měla jsem je tak hezky schované uvnitř a teď mi je úplně rozcucháš.
„Ehm, ehm. Asi se to někde zachytilo, viďteéé? Možná za nějakou sponku cooo? Ne? Už je to dobré, tak fajn. Pověste mi ho prosím vedle kabátu!“ a dej si záležet. „Ale takhle neéé! Víte co, položíme ho raději tady na stoličku. Jinak by se mi prověsil a neseděl by mi na hlavě.“
Tak, a co teď budeme na sebe vejrat? No kuk!
„Je. Promiňte madam. Posaďte se prosím tady.“
„Děkuji,“ musím říct, i když nemám moc chuti. Sedat si tady na tu zaprášenou štokrdli v mých nejlepších tmavomodrých šatech. No, můj problém, proč jsem se já husa tak vystrojila do téhle špíny. Ale, ale. Co se tady točíš jako vůl na ledě. Že by ti sem tam také něco došlo, ty jeden zaprášený a ušmudlaný mozku? Bože, jeho to snad opravdu napadlo.
„Moment, hned vám to něčím přetřu. Je mi to moc líto, ale tady na stavbě jsou jiné podmínky. Já… nezlobte se, ale není to naschvál, prostě je tady všechno zaprášené.“
„Ale to nic, to je dobré, já nejsem zas tak háklivá jako nějaký alergik, hihihi. A doma mám pračku, ne?“ padá ze mě a nemám z toho moc velkou radost. Co mu tady lezu na ruku?!
Sakra chlape, co to děláš!!! Co to máš v ruce za onuci! Chceš mi utřít tu židli tímhle nechutným hadrem?!!
„Člověče, teď je to horší, než to bylo před tím, raději toho už nechte, dejte to sem sakra! Takovou odpornou hadru vám radím rovnou vyhodit.“ Začíná se mi špatně dýchat, jsem rozčílená! Už to vypadalo, že bude pozorný a takhle to zkazil. Místo, aby mi tu židli očistil, tak ji zaprasil tím hnusným hadrem.
„Jakou odpornou hadru?! Do toho otíráme měrky, když potřebujeme něco přesně změřit, víte jaká je to fajnová věc?“ říká mi jen tak klidným tónem a snad naprosto vážně. Začínám zuřit. On mě bude devalvovat na úroveň nějakých měrek. Cítím, jak poskakuji na patách a jde to úplně samo. Už se vůbec neovládám. Já musím poslouchat nějaké kecy o měrkách a potom si mám v klidu sednout do toho, co po nich zbude. Už se jako kdyby z dálky slyším, jak volám:
„Já ti kašlu na ty vaše blbé měrky, sakra! Snad ti musí dojít, co to tady děláš. Ty mě chceš vyprovokovat, žejo, jen se přiznej. Oooh, jak já to nesnáším!“ Až odsud vypadnu, budu si muset zajít posedět do nějaké příjemné kavárny, kde chodí číšník s bílou utěrkou přes ruku. Aspoň na hodinu, abych se z tohoto zážitku vzpamatovala.
//
Tak a mám, co jsem si navařil. Za dobrotu na žebrotu. Chvilka úslužnosti a dostanu za to kartáč.
„A dost,“ bafnul jsem na ní důrazně. „Jsi teď ve stavební boudě, kde tvrdnu kvůli tobě a těm tvým výmyslům a teď se mám rozplývat, že jsi sem přilezla a hrát si na hotel Hilton.“
Musím tu potvoru nějak zpražit. Stojí tady s vyvalenýma očima, roztaženými prsty, ruce ve výši ramen a patami dupe vztekle do podlahy. Já už vím, co ti chybí, ty potřebuješ pořádně vojet, ty jedna kachno. Jak ty si umíš pro sebe vynutit, co sis umínila. Tohle já ti ale nedám tak lacino. Jestli ti není vhod, v čem já tady musím existovat, tak tě vykopnu na mráz.
„Přestaň tady ječet, nejsem na tebe vůbec zvědavý. Pokaždé, co jsi se tady objevila, tak z toho byly problémy. A to nemluvím jen o těch služebních. Ty já beru. Tomu já rozumím. Ale že s tebou nikdo nevyjde a že každého jenom ponižuješ, to teda říká něco o tobě, víš? Jsi mi ukradená! Hergot!“
„Tak já se teď mám dovědět, že jsem ti ukradená, jo? To je teda překvapení! To mi ale došlo už před mnoha měsíci. Pokaždé, když jsem za tebou přišla, tak jsem se o tom znovu a znovu ujišťovala.“
No a už zase jede, a že nečtu její maily, a že mi to říkala a já už o tom nevím, a že nechápu, jak si to ona představuje a že a že a že. Vlasy jí obletují, jak vztekle pohazuje hlavou, bradu vystrkuje hrdě dopředu a ječí jako jepice. A zabodává do mě ty své modré oči. Co vlastně hledá tím svým pohledem. Jakoby se mi zapíchávala přímo až do duše. Vždycky svým pohledem oběhne místnost a zase se dívá přímo do mých očí. Když mluvím, většinou jakoby četla má slova z mých úst. Nemohu se od ní odtrhnout. Nikdy jsem neudělal to, že bych jí odbyl. Nikdy jsem neukončil dialog, dokud mě ten její hluboký a opojný pohled nepropustil. A teď to bude taky tak. Mohu se bránit slovy, ale nemohu se na tuhle strašnou ženskou vykašlat a prostě odejít. No ale co, teď to do ní nasypu:
„Už se tady přestaň natřásat! Vždycky jsem udělal, co bylo třeba pro stavbu a že jsem neztrácel čas s tvými výmysly, to mi nemůžeš vyčítat. Vzpomeň si na to, jak jsi chtěla, abych s tebou šel vybírat žaluzie. To už bylo snad moc.“
„Je to naše společná stavba, tak co bys nešel!“
„Mám jiné starosti! Nebudeš mi říkat, že se o tebe nestarám, když prostě co sis vymyslela, jsme nějak řešili. A to, že jsme neudělali každou blbost, to snad už tak chodí, ne?“
„Ale ty si mě vůbec nevšímáš!“
„Co?!!!“ zuřím, toho je už moc. „A co ty přebroušené schody a to zábradlí a ty rozšiřované pilíře a to…“
„Ale ty si mě vůbec nevšíváš jako ženy.“
Ha, a mám ji. Tak jako ženy si tě nevšímám! Ty hloupá huso! A všichni ti chlapi, co pro tebe makají a všechny ty peníze za přestavby a… co? Jak, jako ženy. Ty jsi chtěla snad… no, počkat, ehm. Jako ženy jsem si tě všímal, ale asi jsem to nějak… nevypadalo to tak asi, hm.
//
K čertu, co jsem to tady zase plácla! Co si teď bude myslet. Zase si začne dělat ze mě srandu, tohle se mi asi moc nevyplatí. Už mu červenají uši, jak nabírá páru. Huba je už plna jedovatých slov a oči smějí. No tak se začni předvádět, osle!
Hm. Moment. Nějak ztuhl. Co se děje? Nechceš průplesk? No tak se už rozdýchej. Sedá si tady přede mne na tu židli a kouká. Že by začal přemýšlet? Ne, ne. Jen to prosím ne. To bych dnes asi nepřežila. Vypadá, jako by spadl z višně. Buldočí pohled a neví co má říct. Co se ti to sakra honí v hlavě! Nebo ti zase všechna krev odtekla z mozku někam jinam? Hergot, jak to mám přerušit. To ticho už trvá celkem dlouho. Kdybych alespoň věděla, co si můžu dovolit. Když mu řeknu něco choulostivého, vyběhne se mnou nebo mě rovnou zakousne. Obluda jedna nepříjemná, věčně se se mnou hádal. No, tak už toho nech a něco řekni. Třeba že jsi na to neměl čas nebo tak.
//
Je to, hrome, pěkná ženská!
Číší z ní temperament a vitalita. Ale ne bezhlavá, je cílevědomá a chytrá a to je na ní poznat okamžitě. Když s vámi mluví, vždy do toho kontaktu dává vše, otočí se na vás, dívá se vám do očí, vysvětlí vám, že jste si to myslel špatně a pak se důrazně otočí a se stejnou vervou se věnuje někomu jinému. Teď tady stojí, je celkem zaražená, ale stejný způsob nasazení je i v téhleté její zdánlivé nečinnosti. Zdánlivé proto, že je jasné, že teď nad něčím přemýšlí. Potřebuje o všem, co dělá vědět proč, na vše má nějaké vysvětlení nebo nějakou teorii. A pokud ji nemá – což je asi tento případ – tak jí intenzivně hledá.
Je úžasná. Její ruce jsou útlé, šlachovité, prsty trčí do prostoru a pořád na něco ukazují. Jednou jsem ji přistihl, jak si okusuje své pěstěné nehty. Dělala to mimoděk a zcela jemně, pohled upřený do prázdna, bílé zuby se leskly, vypadala tak zabraně do sebe a velmi upřímně. Ty její ruce jsou úžasné, útlé, dlouhé a energické. Jsou stále vystrčené do prostoru, dotýkají se něčeho a nebo na něco ukazují, pokud možno každá ruka někam jinam. Už jsem párkrát ucítil touhu v těch jejích rukách uvíznout, být tím objektem, který je zaujme. A teď si jí prý nevšímám jako ženy.
„Prosím, povídej mi o tom. Třeba… třeba jsem si všímal, jen jsem to v sobě tajil.“
Uchopím její ruku, to se snad nic nemůže stát, ano, zkusím to. Je tak křehká, ty dlaně jsou chladné, venku je zima. Pleť má suchou a hladkou, prsty má na dotek křehké ale pevné, líbí se mi ten dotek. Dlaň obrací směrem ke mně, vypadá to… snad … jakoby… ach ano, hladí mne po tváří. Ouha, buší mi srdce. Sedím před ní na židli, no napůl spíš stojím, jsem napružený, oči mám naproti jejího hrudníku a její dlaň mi hladí tvář. Nevnímám její prsa, je totiž krásná celá. Šaty v barvě ultramarínu má šité přímo na tělo, úzký pás má jakoby přesazený, vždycky se stavěla tak, jako by se uvnitř nějak opírala, nikdy jsem ji neviděl stát rovně, vždycky v tom byla nějaká porucha, která člověka uchvacovala. Položil jsem ruku na její bok a začal jsem ho hladit. Přijala tu hru a mne, aniž bych to nějak zvláště chtěl, začala ruka putovat po jejím boku dolů, pomalu, ale dolů…
//
Ehm, hhhh, hihi, ohh, aaaa, fajn, hihihi, ouhaaa, achchch.
Dnes se oholil, čekal mne. Věděl, že dnes je poslední den, kdy se tady určitě potkáme. Jsem ráda, že už mezi námi nic nestojí. Jeho tvář je tak zarputilá, vždy se všemu věnuje s výrazem maximální pozornosti, i když je mi jasné, že při tom myslí na něco jiného. Líbí se mi jeho tvář, působí na mne drsně a to mě vzrušuje. Je to moc hezké takhle na dotek objevovat detaily jeho tváře.
A ta jeho ruka, cítím ji postupovat pod mými šaty nahoru po vnější straně stehna. Za chvíli objeví lem punčošky a nahmátne sponku podvazku. Ano, už je tam, zavadil o to prostředníčkem té své stavbařské tlapy. Není to dělňas, nemá ruce drsné od manuální práce, má je hladké ale typicky chlapské se širokými dlaněmi a rozestouplými hrubými prsty. A ta dlaň se teď přesunula nad lem mé punčošky a hladí mou holou kůži. Teď si už sama sobě mohu přiznat, proč jsem se tak naparádila, jsem prostě připravená, abys to se mnou dělal a to se vším všudy. Myslel sis snad, že tě nechám jenom tak odplynout z mého života i s touhle nepovedenou budovou?
Jeho dlaň teď objíždí zeširoka mou zadnici, mám na sobě tanga a tak celá pravá půlka vychutnává ten neúnavný pohyb, konečky prstů vytvářejí o něco větší tlak než zbytek dlaně a to mě rajcuje. Cítím, jak podvědomě tlačím od sebe stehna, moc místa na to nemám, i když mám šaty vyhrnuté poměrně vysoko, jeho ruka je tam ale vecpaná a omezuje mě. Vystrkuji zadek dozadu a špulím mu vstříc svou mušličku. Ano, jeho ruka se přesouvá na vnitřní stranu stehna a postupuje ve svém hladivém pohybu dopředu k Venušinu pahrbku. Nedá mu moc práce dostat se do mé štěrbinky, je promoklá a ty jeho kolíky tam vklouzly jako po másle. Je to moc příjemné, nevrtá se mi nijak hluboko, roztahuje mi vlhkost zezadu dopředu a zpět, postupně objevuje všechny mé záhyby a pokouší se mi vytáhnout mé malé závojíčky ven. Nemůže je uchopit, kloužou, hihi.
Celá kundička mi hoří a snad i trošku bolí. Občas zavýsknu, když přebrnkne přes něco citlivějšího. To horko vystupuje přes mé bříško nahoru. Pánev teď tlačím nahoru, jako bych mu chtěla mušličku strčit přímo před nos. A bříško stahují do sebe. Hrudník mi trčí do dopředu a nahoru. Kozičky mám vysoko a nemohu se nabažit této polohy. Mé malé kozy moc atraktivní asi nejsou, ale teď je dávám všanc a určitě se kupec najde. Oh, jeho dlaň, která mne před chvíli chytla za ruku, se teď plazí nahoru po rameni a hladí mne po zádech. Jen tak mimoděk. Soustředí se totiž bezesporu na svou levačku a na její mokrou práci. Přesouvám mu ruku ze zad na prsa a oběma rukama se chytám za jeho šíji. Je pevná, mám pocit, jako bych objímala pachole v přístavu, za které se vážou velké lodě. Pachole, které nikdy neuhne, je na ně stoprocentní spolehnutí. Šaty mám nahoře šité s takovým kabátkem, dekolt je decentní a nedá se zepředu rozepnout, zatracené šaty, jak bych chtěla mu nabídnout mé tvrdé bradavky. Svědí mne.
//
Teď si vynahradíš, že jsem se ti nevěnoval jako ženě, koťátko. Jsi voňavá. Tak krásnou postavu jsem ještě nikdy nelaskal. A ta tvá buchtička, má tak ostré rysy, malé pysky se nevlezou dovnitř, jsou dlouhé a zakroucené, zbožňuji to. Musím tě vylízat. Ano, tak krásnou buchtu musím prostě lízat. Vždyť ji proti mně vystrkuješ, jako by sis o to koledovala. Však moc dobře víš, že jazykem a rty ti tam neudělám žádnou bolest, jen se to tvé skládané masíčko bude převalovat ze strany na stranu a neříkej mi, že ti to bude vadit. Bože, proč jsi zakřičela? Promiň, sáhnul jsem asi na něco nesprávného, omlouvám se lásko, nechci ti dělat bolest. Chtěl jsem jen nahmátnout poštěváček a asi jsem moc nemotorný, promiň, koťátko.
Teď, když se dívám na její tvář tak trochu zespoda, vidím její omámené ale upřené oči, uvědomuji si, jak je to neskonale krásná ženská. Bradu hrdě vystrčenou dopředu, rty naběhlé a nečinné, čekají na polibek. Snažím se k ní dostat abych ji políbil. Sklání se ke mně. Cítím, jak vnitřní stranou svých rtu obepíná má ústa, její rty se snaží má ústa spoutat, ale sklouzávají postupně až úplně sjedou. Vydechuje dech podobný proudu sopečných jedovatých výparů, zacloumalo to s mým vědomím a když se vzpamatuji, vidím, jak nade mnou její tvář visí, jakoby říkala: „teď si všechno rozmysli, odsud můžeš ještě zpět, za chvíli už budeš zcela v mé moci.“ Nerozmýšlím se, pokouším se o stejný polibek, zeširoka se ji zakusuji do jejich rtů, aby se mé rty převrátily a vnitřní vlhkou stranou bojovaly v pokuse se s její tváří udržet v doteku déle a ještě déle.
Vydechl jsem stejně, jak to udělala ona. A má mysl sklouzla k prstům mé levačky, které jsem měl zabořené v její vlhké a horké piči. Lízat, chtěl jsem jí lízat. A jdu na to hned. Opřu si tě, lásko tady o stůl. Počkej, jak to mám s tebou udělat. Cítím, že to chceš, pomáháš mi, i když jsi z mých bezradných pohybu trochu zmatená. Vím jen jedno, teď tvé šatičky musí jít nahoru, až do pasu, víš. Není ti zima, kuřátko? Bože, jak vytahuji prsty z její kundy, tak to zamlaskalo, co mám dělat, z toho zvuku se snad zblázním. Ruka mi sjíždí po jejím stehně a zanechává tam její vlhkost. Svírá se mi hrdlo. Vidím, jak její stehna jdou k sobě, kolena se lehce překřižují, vypadá to tak cudně, jakoby jsi chtěla pomoct svým krajkovým kalhotkám, které toho moc nezakrývají. Ale mezera mezi stehny hned pod tvým bochánkem volá, abych zkoumal tvoji kundu, jsi tak štíhlá, kontury tvého těla jsou tak prorýsované.
Pomáhám ji a pokládám opatrně její zadek na stůl. Je to zvláštní pocit, jsem starostlivý a kochám se tím, jak se její půlky rozšiřují, když se postupně usazuje na pracovní desce stolu. Lízat, lízat, honí se mi hlavou. Nic jiného nechci. Beru ji jednu nohu a trošku bezohledně zvedám nahoru. Odpadává na lokty a já vidím, jak její dlaně směřují k ňadrům, chce si je hladit. Jak to mám udělat abych se mohl věnovat i jim?
//
Ahh, konečně se mohu opřít, ten stůl je najednou tak pohodlný. Lokty se zapírám a zadek se mi přilepil na nějakou složku, co tady zapomněl, nevadí mi to. Hlavně, že mi roztahuje nohy. Hoo, on mně snad bude za chviličku opravdu lízat. Já ti ji totiž také pěkně naservíruji, to se neboj, myšáčku. Ohhh, ty jsi ale důvtipný, jednu nohu jsi mi zasadil do poličky na stěně, byla akorát daleko, lodička mi tam vklouzla a pěkně zapadla. Druhou nožku ti pěkně zvednu a co potom uvidíš, to ti zarosí pohled. Tak co, čumíš, co? Vím dobře co tam vidíš, nevidím si tam sice, ale v tvých očích se leskne ten pohled. Je to zoufalství, máš něco nadosah, ale přitom sám nevíš, jak se toho nabažit. Můj zadek vytváří koláč, vidíš jen drážku, která končí hned pod mou mušličkou. Tanga se tam derou ven. Stehna jdou nahoru a rozevírají se na obě strany, hranice mezi opálenou a neopálenou pletí ještě více podtrhuje ty linie. Brada se ti třepe a já jako vibrátor cítím tvé prsty, které stále bloudí kolem toho, co je uprostřed téhle scenérie. Kolem mé mušličky, co uděláš, ještě jsi ji neviděl. Hmmm, ano, tak, tanga pěkně přehrnout a posunout na stranu, ať sklouznou po stehně pěkně pryč. Tak co? Co teď? Ztratil jsi kuráž? Mám na tebe juchnout? Bože, on snad zkameněl. Ukaž??? Co je ti? Máš nějak roztažené zornice.
//
Krása, krása. Hladká vyholená kůžička kolem její štěrbinky, vlhké stydké pysky, ze kterých jde pach její mrdky. Pahrbek má krásně vyholený, nechala si tam jenom takové véčko. Připravila jsi se na mě pěkně. Krásně. Kůži má tady tmavě hnědou, možná ne o tolik tmavší, ale já ji vnímám jako temnou. Je to buchtička toho nejvoňavějšího pečiva. Na štíhlém šlachovitém těle, kde vystupuje každá linie, je baculatá měkoučká buchtička z nejvybranějšího masíčka. A nad spoji jejich mokrých záclonek se leskne docela malinký peersing. Vzpomínám si na ten báječný polibek, který jsem ji dal před chvíli a dělám mechanicky totéž. Zeširoka se do toho zabořím rty, nechávám je přehrnout a vnitřní stranou je nechám klouzat do sebe. Při tom lehce saji. Má to báječnou chuť. A znova a znova. Laskám její stydké pysky, procumlávám se stále hlouběji a hlouběji. A začínám s jazykem. Snažím se tlačit jeho špičkou proti její pánevní kosti. Chutě se střídají a já se snažím do té pičky lézt stále z jiné strany. Všechno kolem mlaská, já cítím jen horké vlhko a snažím se stále více zeširoka projíždět to krásné místečko.
Ruce mám položené shora na obou jejich stehnech a ukazováčky si pomáhám a roztahuji její kundu, jak se to jen dá. Slyším její rytmický dech doprovázený tenkými vzdechy. Vnímám jen nejasně její energické pohyby, pohazuje hlavou nebo něco takového. Zajímá mne to. Musím se jí podívat do očí. Chci vidět jak se tváří a chci jí dát najevo svým pohledem, že mě zajímá. Je to, kurva, báječná ženská a já jí tady lížu. To je prostě boží a ona to musí vědět. Zvedám hlavu a když jsem přestal, okamžitě mi věnuje pohled. Rozumíš mi děvče? Voníš mi!!!
//
Kuk, hochu. To má být všechno? Jistě že ne, viď. Vždyť máš hubu zatím jenom od polívky, hihihi.
Pojď tam zpátky. No co je? Díváš se na mně nějak smutně. Prosím. Pak pojď, hrome. Musím ti pomoct rukou, tak. A zase znovu pěkně zeširoka těmi svými ostrými nekompromisními rty. Ano, a teď něžně zoubkama tahat za moje závojíčky, až to bude trochu bolet, jak to umíš jenom ty. A jazýček na ten můj prstýnek, co jsi tam už objevil. Jsi tak horký, je mi tak teplo, máš hladké rty a mě to klouzání prostě rozvláčňuje. Nutí mě to dýchat rychle a nahlas, srdce mi bije a vzrušení z mé mušličky prochází celým mým tělem. Líbí se mi to, ano.
„Líbí se mi to, dělej to ta –aaa– k. Ještě a pořád. Chybí mi to, dělej to ty a jenom ty. Chci to, chci to chci to.“
Laská mně tak už skoro čtvrt hodiny, vidím to na hodinách na stěně, mají rozbité sklo, je to geniální prasklina, bože jsou tak krásné, když jsou rozbité, hmm. Vše je to tady krásné, dělej to ještě jednu čtvrt hodinu, přivedeš mně k orgasmu, stahuje se mi z toho vagína.
Co to děláš, počkej co to děláš, ty se stavíš? A proč, pojď mně ještě laskat, slyšíš laskat. Proč se stavíš? Co máš v plánu. Nohy se mi roztahují podvědomě ještě více, jsem zvědavá, co se to bude dít před tou mojí rozrytou lasturkou. Ale mám strach! Že to nebude to, na co myslím? Nevím, jestli to chci. Piču bych sakra potřebovala pořádně rozjezdit, to jo, ale nevím, jestli to chci. Co teď sakra bude. Vyhrnuje si triko, má krásné břicho, příčné svaly, projíždím ho prsty a moje nehty zazvoní. Ale dál ne, asi to nechci, volám ne, ne, ne, ale z hrdla se mi nedere žádný zvuk, jen mé rty vyslovují. Ale on se na mé rty nedívá, vidí jen mou tmavou a prokrvenou mušličku. Pořád mu ji nastrkuji a neumím jinak. Sakra, sundává si kalhoty, rychle a i se slipama. Ne, to asi ne, to nechci, já nevím. Sakra, švihl mně po prdeli jeho ocas. Co to sakra je. Ahhhh. Dej mi ho!!! Temně modrý žalud mi okamžitě padl do oka. Snažím se pánev stále nastrkovat i s pěkně roztaženýma nohama, neumím to změnit. Beru ho do ruky. Žalud je veliký, lesklý, naběhlý. Jeho průměr převyšuje průměr jeho klacku. Beru klacek rychle a podvědomě do ruky, tisknu ho silně a jak za něho tahám, zápěstí mi uvázne hned za žaludem. Tím se žalud ještě více napěchoval, jakoby se rozsvítil. Najednou mi proklouzl do dlaně. Jezdím přes něho znovu a znovu. Honím mu ho. Bože, to je pocit, já mu ho honím a on se natahuje, ruce lehce roztažené a pánev tlačí nahoru a dopředu. Pouštím klacek a zvedám triko. Podrží ho zvednuté. Joo. Potřebuji vidět tvé bříško a teď mu ho zase honím. Silně svírám pěst co můžu a tobě se to líbí, co? Hihi.
//
Jenom si s ním pohraj děvčátko, než ti ho tam vrazím. Baví tě to co? Mně taky. Ty jsi ale báječná šukna. Líbíš se mi. Hladím ji po tváři. Je krásná a voňavá. Zbožňuji tě děvče. Jsi překrásná a milá. A můj ocas ve tvé dlani je prostě v nejlepších rukách. Začal mlaskat, jak mi už z trubice začíná vycházet šťáva. Její ruka teď povoluje svůj stisk, bere mi ho teď z různých stran, ouuu, takhle ne, tak to bolí. Cítím její omluvný pohled, dívá se mi střídavě do tváře a na ocas. Je jim okouzlená. Rychle dýchá a svou zručnou rukou dělá rychlé a šikovné pohyby.
Sjíždím ji rukou z tváře dolů, přes prsa a dostávám se k její buchtičce. Lehce ji prsty rozevírám a postupně pronikám dovnitř. Nechci se ji tam cpát. Chci, aby se jí to líbilo. Uvědomuji si, jak mi dělá dobře, když vidím, že se jí to líbí. Líbí se mi to tak, když se jí to líbí. Roztahuje nohy a očividně chce, aby se na její buchtě pěkně makalo. Kruci, já už to nevydržím, jdu na to, opíchám tě. Necukej se, co se tak díváš, proč kroutíš hlavou, že ne. Vždyť jsme se dostali už tak daleko. Neboj se kotě. Znovu ji hladím po tváři. Její mrdku ji rozpiplávám po ksichtě, přejíždím přes rty a ona ochotně cumlá. Neboj se, ojedu tě hezky, bude se ti to líbit. Naznačuji jí pánví, že jdu do ní. Tak si ho tam sakra strč, když už ho máš v ruce. Kurva, nezdržuj to, co vlastně chceš, ty huso zkurvená.
Tlesk, tlesk.
//
Aaauu, ohh, ouvej.
Hlava mi přelétla ze strany na stranu. Vrazil mi po hubě zleva zprava ten hajzl. Nebolí to, ne, to ne. Ale já asi píchat nechci. K čertu, tak co jsem tady lezla, já pitomá kráva. Vlasy mi přelétly přes obličej a asi vypadám jako padlá ženštiná. Tvář mám plnou slz, slyším se, jak ňarčím. Vlasy se mi lepí na hubu a já s tím nemohu nic udělat. Vidím ho ale dobře, i ten jeho klacek a pořád mně pálí do dlaně. Je sakra pěkně tvrdý. Bere mi mou ruku za zápěstí a tiskne mi jí vší silou. Auu, to bolí, ale já ti ho nepustím. Auuu, to bolí, neehehe, nechci.
„Nechci, už dost,“ křičím. Neposlouchá. Brečím do toho. „Pusť mne, prosím, ještě ne.“
Nemohu nic dělat, nechci to, ale jsem jako přibitá. Najednou ucítím jeho žalud ve své lasturce. Je horký a já padám na záda. Strčil mi tam jenom žalud a pomaličku ho opět vytáhl. Když jsem uslyšela to zamlaskání, zvedla jsem se, abych byla blíže své lasturce a se zaslzenýma očima jsem pozorovala, jak mi tam opět zajíždí, pomáhám mu rukou, rozevírám buchtičku, hladím ho po klacku, natahuji na něho svou mrdku. Strká tam zase jen žalud a pomalu ven. A znovu. Má kůže se přetahuje přes hranu jeho žaludu a já mám z toho závrať. Cítím něco jako křeč ve vagíně. Je vydrážděná a přitom ještě prázdná. Ale je to úžasná hra. Srdce mám až v krku. A teď jde hlouběji. A hlouběji. Auuu. Je to příjemné. Se zaťatými zuby se snažím nohy roztahovat ještě a ještě. Brečím. Řvu.
A dost. „Já už nechci, prosím,“ žadoním napůl vzrušením rozechvělým hlasem a napůl pláčem. On na to ale nebere ohled a teď mně píchá prostě zuřivě. Má zčervenalé bělmo a teď na mně určitě ohledy brát nebude. Chytám se za kraj stolu a vší silou se táhnu pryč. Stahuje mně to na stranu… a padám. Dobrý únik. Především však před vlastními vášněmi. Svezla jsem se tak nějak na bok na podlahu a teď jen slyším jak hystericky vzlykám a brečím. Nohy dávám pomalu k sobě. Po takové zkušenosti se to sice dá dělat jen pomalu, ale snažím se. Přestaň už ty huso blbě ryčet. Zhluboka jsem se nadechla a je mi dobře. Slyším ho, jak v kleče za mnou nesrozumitelně huhlá něco jako: „promiň, lásko, jsi tak krásná, jemná, nechtěl jsem ti ublížit.“ Jo hošánku, z tohohle se budeš muset dlouho vykecávat. Otáčím se. Ale, on za mnou neklečí. Stojí, nohy rozkročené, pánev předstrčenou a záda celá ohnutá, aby se ke mně dostal obličejem. Asi ti to odpustím. Oh, ten klacek je… Ehmmm, hmmmňm.
//
„Bože můj, odpustila jsi mi, prosím, hraj si se mnou, ach ano“.
Klečí tady přede mnou, tělo natočené do strany, levou rukou mně drží za ocas, žalud celý v hubě. Když má natočenou hlavu na stranu, na krku se jí rýsují šlachy a je jako tygřice. Ani jí nevadí, že mám čuráka mokrého od její piče. Zatím nesaje, jen ho muchluje jazykem. Rty drží pevně sevřené za žaludem, jazyk mi jezdí po úponu na žaludu. Je tak drsný, jak právě má být. Je to víc než dokonalé. A teď začala sát. Jazyk se o to více přisál na můj žalud. Celý klacek ještě více zajel do její dršťky, už mi jezdí ne jenom po žaludu, ale po celé trubici a rty se mi obepínají kolem ocasu až v jeho polovině. Odfukuje nosem, jak je nucena těžce dýchat a sem tam mlaskne. Celým ocasem mi při tom projede elektřina. Teď přidala i druhou ruku. Mazlí se mi se šourkem. Je uvolněný, visí pěkně dolů a ona s ním pohupuje. Bodá mně při tom svými nehty, ale není to nepříjemné.
Teď se ta krutá samice začíná přesouvat. Sleduji s nadšením, jak překládá nohy, ruce, staví se jakoby na čtyři. Chtěl bych teď vidět tu její vystrčenou prdélku. Je přímo proti mně, hlavu má teď více zakloněnou a saje o něco znatelněji. Je to příjemné, i když občas to na žaludu zabolí. Teď ale vidím jakési napětí, jednou rukou mně chytá pevně u kořene a druhou se opírá o zem. Hlavu zaklonila, celý ocas mi důkladně olízala, a teď si ho strká do tlamičky. Jazyk vystrčený a nechává si ho několikrát zaklouznout co nejdál. Teď se ale nadechuje, výdech a… a jede. Ona mi ho jde polknout. Celý jsem ztuhl. Pokud se ti tohle podaří, budu v sedmém nebi. Uvolňuji ocas, co se v takové chvíli dá a pomalu pozoruji, jak se cpe přes nějakou překážku. Už je tam, dostala ho tam, mrcha. Teď přes něho něco přejelo, jakoby chtěla polknout. Sjela mi ruka, kterou jsem se opíral o stůl a vyvrátil jsem se.
//
Ehmm, ehmm.
Sakra, rozkašlala jsem se z toho. Ještě nikdy se mi to nepovedlo, i když mně to jedna spolužačka učila dělat s banánem. Teď mám hrdlo rozjeté jako bych spolkla neoloupanou mandarinku.. Ale tobě se to líbí, že hošánku. Mně se to také líbí, když se ti to líbí, hihi.
Pojď! Nebo lépe zůstaň ležet. Ukaž dej si ruce pěkně za hlavu a nech mně tady úřadovat. „Neboj,“ šeptám. „Neboj, už budu jen něžná.“ Usmívá se blaženě, je mu hezky, prevítovi. Dej mi ten svůj žalud, je stále naběhlý a celý do tmavě modra. Líbám ho, jak mně on líbal na ústa. Vnitřní strany mých rtu objíždějí žalud snad ze všech stran. Snažím se, abych ho dobře naslinila. Olizuji ho. Hlavně po těch bradavičkách, co má na lemu žaludu. Je u toho nějaký nevrlý, asi je tam víc něž citlivý, chichi. Nejkrásnější zážitek je pro mě ale to, když mu mohu špičkou jazyku rýpat v ústí jeho trubice.
Pomáhám si rukou a při kouření ho i pomalu honím. Teď se už do toho ale dám naplno. Kundička mi už totiž pomalu vychladá a tak je čas ho udělat. Beru ho pevně za tyčku toho jeho ocasu a kochám se tím, jak se jeho předkožka přesouvá přes žalud. Ten obrovský kus živého tvrdého masa mi mizí v dlani a pak se zase objevuje. Je to krásné. Aby to bylo hladší, občas vypustím z pusy sliny přímo na žalud. Pak to mlaská a já se o to více pouštím do práce. Vtom se začne prohýbat, lehne si na lopatky a pánev i s ptákem strká nahoru. Mám mu to spolknout? Moc se mi do toho nechce. Nechám si to jen tak stříknout na jazyk. Kouká se na mně po očku, chce to vidět. Tak ať máš trochu divadla. No tak pojď, chlapáku.
//
Co mám teď sakra udělat? Polkne to? Ne. To ne. To nebudu riskovat. Třeba se jí to nelíbí. Ale vyžereš si to holka všechno. Kvůli tomuhle okamžiku totiž celý ten cirkus je, víš? Tohle se budeš muset naučit.
Je stále důraznější a já se k orgasmu blížím pořád rychleji. Nutí mně to zvedat pánev, už neležím, opírám se o lokty a nohy mě zvedají. Ona to vidí, že jsem tomu blíž a blíže. Jak bys to chtěla, co? Najednou vyplazuje jazyk, pěkně zeširoka, jakoby chtěla ze zmrzliny slíznout velké sousto. Pohybuje s ním ze strany na stranu, brada předsazená, očima sleduje můj žalud a to násilí, které mu páchá. Teď se mi podívala do očí a není to stydlivý pohled. Říká, že to chce, a velké množství. Kdesi zevnitř mi projíždí křeč a postupuje ocasem dopředu. A ještě jedna a teď už vím, že mám nabitou velkou dávku. Podívám se jí ještě jednou do očí, ona už zase kouká na můj ocas. Přesouvám se na levý loket a pravou rukou jí začínám hladit po vlasech. Jezdím schválně po zadní straně hlavy, abych ji mohl přidržet, kdyby chtěla ucuknout.
Teď ucítila můj první prázdný stah. Objevila se jen bílá kapička na mé špičce. Energicky se přede mne naklonila ústa otevřená jazykem šmátrá ve vzduchu a hlasitě se nadechla. Vzrušení se mnou cloumá, držím jí pevně za pačesy, ale stále se dívám na ní a sleduji ji velmi pozorně. První výstřik jí mrsknul před obličejem, kapka jí přeletěla nad hlavou a jen její chvost udělal znatelnou čáru přes její nos a čelo. Druhá však přistála přímo v její oční jamce a zalepila ji oko. Až ji to donutilo ucuknout. Její stále otevřená ústa se začala smát a vzdechy byly také zabarveny smíchem. Třetí výstřik byl neobyčejně silný a skončil v jejích vlasech. Dívá se jedním okem a divně se u toho šklebí.
Nikdy jsem neměl tak silnou ejakulaci. A aby toho nebylo málo, ještě čtvrtý výstřik. Mocný, vyteklo toho hodně, ale už jen zvolna. Chytla ho do huby a očividně si ho tam přála. Teď se s ním muchluje, hubu si zacpává mým žaludem a na jazyku očividně převaluje sperma. Otevírá tu svou tlamu a já vidím, jak se jí tam rozlepují bíle provazce. Choulím se, abych se k ní dostal obličejem a abych jí mohl políbit. Chci, abychom se o to tak nějak podělili. Její jazyk mi proběhne v ústech, ale polibek po chvilce odmítá. Hlavu vzpřímila, má ji teď otočenou na bok a jakoby nic se začíná věnovat sama sobě. Jednou rukou pořád převaluje můj úd, ale druhou rukou si začíná vydloubávat sperma z oka. Ukazováček a prostředníček jí trčí do prostoru a prsteníčkem si z oční jamky postupně doluje tu nadílku.
Je mi nádherně. Ale její sebestředná činnost mě trochu znervózňuje. Teď si dokonce ještě dvakrát kýchla a jakoby nic se otočí na mne a sdělí mi: hihihi. Promiň, ale teď jsem čekal trochu jinou reakci. Je mi krásně. Chápeš? Hladím ji po tváři a doufám, že se mile usmívám. Pohodila hlavou a chystá se postavit. Počkej, blázínku, počkej.
//
Tak, natáhnem si tanga, no myslím, že jsou vytahané, asi je vyhodím. Doufám, že jsem ty šaty moc nepomuchlala. A hlavně pozor na skvrny, je to tu samý bordel. Co to tu sakra… ale to je jenom nitka, už jsem se zlekla, že jsem si tu rozpárala šev. Teď si pěkně sednu na židličku a nožku si dám přes nožku. Ah, to je příjemný pocit, tohle odpovídá mé anatomii. Hlavně se musím zbavit těch cákanců, mám to až ve vlasech. Kde mám kabelku, mám tam ubrousky a zrcátko.
„Pojď ke mně, Jarku. Bylo mi s tebou fajn.“ Je trošku vyjevený. Neboj, to se spraví! „A obleč se.“
Obléká se a sedá si proti mně. Pozoruje mně, jako by mělo něco přijít. Ale já nemám nic v plánu. Tak to budeš muset začít ty. Otevírá ústa, neví jak vyjádřit své myšlenky, ale ten pohled se mi líbí. Dívá se na mně s obdivem a já vím, že jsem někdo, kdo pro něho má cenu.
„Soňo, jsi jemná, voníš mi, …“
Hihi, to je dobrý začátek, jen se ničeho neboj, pojď do toho, čekám na každé tvé slovo. Nic jsem si od toho neslibovala, jen řekni, jak se věci mají a co ty chceš. Otevírá ústa k další větě.
„Ehmm…“
„Kurva, kde ten váš vedócí asi je? Von tam snad šóstá nebo co, nééé?“ ozvalo se z venku. Sakra, někdo sem leze. Kde mám zrcátko. Jestli mám na sobě ještě ty smrkle z jeho semene, tak to na mně ten vůl pozná a budu mít malér.
Do místnosti vlezl bez zaklepání a s hřmotným nástupem mistr elektrikářů. Ještě si musím projet šaty. K čertu, jak tady vlezl, hned mně očumuje, co na mě asi uvidíš, ty starý papriko. Sakra, pod krkem jsem ještě lepkavá, naštěstí to semeno už ovadlo a je z něho jen voda.
„Jéé, brýden, paninko. Copak vy tady, ještě naposledy obhlídnout stavbu? A co, kam teď? Že bych šel s vámi na další společný projekt, hehehe?“ To zrovna, celá žhavá s tebou tak ještě něco, dědku.
„Nee, jen jsem přišla ještě něco přepočítat tady s panem stavbyvedoucím. Tak naschleee!“ Beru kabát, věci, čapicu a mažu z téhle smradlavé budky.
//
A je pryč.
Čumím na to jako na zjevení. Prostě se sebere a zmizí. Ještě jsme snad chtěli něco probrat, ne? Než jsem se nadechl, byla pryč. V paměti mi zůstaly ty její všetečné a energické pohyby, jak se rychle dávala do pořádku. Jak si předsouvala pánev, aby si zkontrolovala šaty, jak si prohrábla účes a vlasy rozesely do okolí takovou opojnou hebkou atmosféru. Vše jen šumělo a z ní se postupně vylupovala opět ta dokonalá upravená žena, která je svou myslí upřená do svého okolí, protože tam jako v zrcadle vidí v obdivu mužských očí, že ona je prostě obdivuhodná. Neměl jsem ani čas si tuto scénu vychutnat, ale teď, když je pryč, se mi dere na mysl a zcela mě zaměstnává. Vybavuje se mi ten úlek v jejích očích, když zjistila, že jsme se při tom ani nezamkli a kdokoli tady mohl vtrhnout. Velké bělmo vytřeštěných očí lemovalo její zornice, které se zapíchly přímo do mé zodpovědnosti. Proč jsi na to nemyslel, jak bych teď vypadala? křičely na mne. Brada se ji lehce chvěla, ale její rty byly nehybné a bez žádných výčitek. Byli jsme jako spiklenci, zavázáni jeden druhému spiknutím, ale hlídající se jeden druhého, zda nezradí.
A teď je v prdeli, mrcha jedna.
Jó, nezapojený rozvaděč na prvním patře, zbytky kabeláže ve sklepě, opět vypadl jistič na technickém úseku,… snažím se odpovídat, jak jen to zvládám. Bavím se s tím nemožným chlapem o těch přihlouplých zbytečnostech už dvacet minut a…
„Počkej, Lojzo. Musím něco vyřídit.“
Beru kabát, nahmatávám mobil v kapse a vyrážím ze dveří. Já ti dám ty potvoro, co ti teď řeknu, si za rámeček nedáš. Ať už jsi kdekoli.