Topenářské zásnuby

Anotace: ...je také povídka z cyklu Intimní repete v edici Colmbína, která právě vyšla v prvním vydání na trh...

„Haló, pane Jakoubku, to jsem ráda, že vás zase jednou vidím...“
„Zdravím, paní Konvalinková. Copak se děje, že se nade mnou tak radujete?“
„Vzpomínáte si ještě, jak nebožtík manžel s vámi domlouval tu předělávku toho našeho topení v horním pokoji?“
„Jistě, ale pak k tomu nějak nedošlo, už ani nevím proč...“ vzpomínal jsem si.
„Sešlo z toho, pravda, sešlo. Ale holka se mi zanedlouho vrátí ze studií. Dostala totiž umístěnku v naší nemocnici. Nedalo by se s tím ještě do zimy něco udělat?“
„To víte, že s tím něco provedeme. A kdy by to tak podle vás mělo být?“
„No, já bych byla nejraději tak přes příští týden. To už bude doma. Ať si je u toho sama. A vy jste tenkrát říkal, že by to den dva mohly spravit...“
„Dobře, udělám si na vás samozřejmě čas. A když mi bude dcera malinko k ruce, tak vám udělám i sousedskou cenu...“
„To by jste byl, pane Jakoubku, moc hodnej. A nebudete škodnej, nebojte se.“
„Však já to moc dobře vím, paní Konvalinková...“
„Takže si s tím už nemusím dělat žádné starosti?“
„Rozhodně ne...“

Ve smluvenou dobu jsem přijel s plynovou svářecí soupravou, vzal jsem s sebou pár metrů trubiček, nějaké to šroubení a další nutné drobnosti, které jsem tak odhadoval, že by mohly být eventuelně potřeba.
Renátu jsem snad naposledy viděl ještě v devítce a docela jsme si spolu tenkrát jako kamarádi rozuměli. Patřila k nám do party, která se společně chodila na přehradu koupat nebo si šla zahrát volejbal. Ale po prázdninách jsme se všichni tak nějak rozprchli a pak nás už pohltily jen všední starosti.

Vystoupil jsem z vozu a zazvonil. Věděl jsem, že stará paní Konvalinková přesluhuje jako kuchařka v mateřské školce a domů přicházela nejdříve kolem páté odpolední.

„No já se picnu. Jsi to opravdu ty nebo se mi jenom zdáš?“ vydechl jsem u branky, na kterou jsem překvapením zavěsil své tělo.
„To víš, že to jsem já, Viktore. To jsem se tak hrozně změnila?“ usmívala se na mě kočka s havraním vlasem, očima jak dva uhlíky a postavou šípkové Růženky.
„To tedy čumím. Taková fantastická proměna z malého, věčně rozcuchaného káčátka. Kdybych tě potkal na ulici, tak se za tebou jenom mlsně ohlídnu, ale asi bych tě už ani nepoznal. Kde ses skrývala celý ty roky?“
„Jo, kamaráde, zatím co ty jsi bouchal peníze, tak já pilně jako včelička studovala.“
„A v tý škole, cos studovala, se všechny holky prostudovaly do takové krásy?“
„Všechny asi ne, jen ty nejlepší, příteli, jen ty nejlepší,“ zdůraznila, otevřela branku a srdečně mě na uvítanou objala i mile políbila.
„Ukaž se mi. Já se z tebe pořád nemůžu nějak vzpamatovat…“
„Pojď dál, ty srandisto. Ty se už asi taky nikdy nezměníš, že?“
„A měl bych?“
„Kvůli mně rozhodně nemusíš. Mně ses už tenkrát líbil.“
„Škoda, že to bylo jen tenkrát...“
„Neřekla jsem přeci, že se mi už nelíbíš...“ reagovala sebejistě.
„Tak to jsem moc rád.“
„Ano? A proč, to mi taky povíš?“
„Já když ti mám, holka, naději, tak jsem k neudržení.“
„Nestraš mě!“ zahrozila prstíkem.
„Teď mi ale nejdříve ukaž tu tvoji bolístku...“
„Pojď za mnou, je to v prvním poschodí...“ šla přede mnou a já jen zasněně vzdychal při pohledu na její vzorně tvarované nožky, které se jí vlnily zpod krátkých šatiček.
„Tak ty budeš prý letos se študiemi hotová, říkala mamka.“
„Jo budu a dokonce se mi povedlo neuvěřitelný, že jsem dostala umístěnku sem do naší nemocnice...“
„To je přeci perfektní. Mít v takovým baráku protekci, to se člověku hned líp dejchá...“
„Na protekci se můžeš spolehnout. A co ty, stačil ses už oženit?“
„A víš, že ne? Marcela, s kterou jsem tenkrát chodil, mi stačila zahnout už v průběhu vojny s Kudrnáčem, a když jsem se do sytosti vybrečel, tak jsem běhal jen tak na prázdno sem tam.“
„Na prázdno? To taky jde?“
„Jo, přesně tak to bylo. No a co jsem začal podnikat, tak mám tolik roboty, že si brzy budu muset přibrat několik helfrů. Ty o mě už dávno nestojíš, tak se skoro bojím, že mým osudem je jen práce a bohužel, taky zůstat na ocet...“
„Jó, Jakoubku, když jsem o tebe tenkrát stála, tak jsem nebyla holt v zakalkulovaná v tvém pořadí. Co s tím teďka naděláš?“
„No jo, takovej naivka jsem byl já. Jako starej, hluchej a slepej kůň!“
„Kůň možná, ale starej, hluchej a slepej?“
„Co ti budu, děvče, povídat, jsme přeci stejnej ročník...“
„No právě!“ zasmála se a otevřela dveře svého pokojíku.
„A co ty? Máš někoho fest na lajně, nebo jsi taky ještě pořád sama? Což si teda neumím skoro ani teoreticky představit...“ utrousil jsem.
„V tom případě musíš dost trpět nedostatkem fantazie. Já jsem tak sama samotinká, až mi to někdy leze silně na mozek...“
“Opravdu a tobě taky? Tak to se, holka, budeme muset spolu důkladně poradit, co s tím rychle vyvedeme...“
„Nemám vůbec nic proti tomu, ale až u teplých radiátorů, souhlasíš?“
„To je bez debat. Pro mě je vždycky na prvním místě splněnej úkol, spokojený zákazník a teprve potom soukromé záležitosti.“
„Tak to taky má být...“
„Tak to taky je, a když mně s tím malinko píchneš, tak to bude i brzy hotový.“
„Píchnu, to víš, že píchnu, jestli úkoly na mě tebou kladený taky zvládnu. Ale teď nejdřív postavím na dobrý kafe, souhlasíš?“
„Jasně, že souhlasím. Když se něco odstartuje dobrým kafem, tak jde to ostatní vždycky jako po másle. Stejně si to musím nejdřív všechno prohlídnout.“
„Jen si posluž...“

Než přišla s kávou, vynosil jsem si všechny věci nahoru a připravil si autogén ke sváření. Pozorně jsem si prohlédl stávající topení, na kterém se nedala žádná závada poznat. Taky, jak paní Konvalinková tvrdila, že fungovalo všechno a všude, jen radiátory v pokoji Renáty od samého začátku nikdy, mě vedlo k tomu, že je asi budu muset od stoupačky odpárat.

„Tak pojď na tu kávu?“ postavila dva šálky a krabičku cigaret na stůl.
„Počkej. Než si sedneme ke kávě, potřeboval bych odpustit trochu vody z topení. Ukaž mi, kde máte vypoušťák...“
„Co kde máme?“ vyděsila se.
„No, vypouštěcí kohout...“
„Tak na to se mě můžeš do nekonečna vyptávat...“ zasmála se a já viděl, že má pořád ještě tak perfektní zuby jako za naších společných časů.
„Tak mi aspoň ukaž, kde máte kotel. Toho sis časem určitě všimla, ne?“
„Tak v tomto bodě vám mohu sloužit, pane. Račte mě znova následovat...“ seběhla do sklepa.

Vypouštěcí kohout jsem okamžitě našel a otevřel jej. Ještě jsem chvilku sledoval, jestli vytékající voda také z blízkého kanálku odtéká. Když jsem měl pocit, že všechno funguje, následoval jsem svou krasavici zase
nahoru. Opět jsem obdivoval perfektní souhru lýtkových svalů. Měla opravdu překrásné nohy a pohled ze dvou schodů níže mi dokonce dovoloval se dostat dost nebezpečně pod lem šatiček. Ale to byla iluze trvající jen s bídou dvaadvacet schodů...

„Tak ty ses rozhodla usadit se tady u mámy?“
„Jasně že. Moc o to stála. To víš, už taky má své roky a když se mi povedlo se prokousat do našeho špitálu, tak bych byla i hloupá, kdybych to nevzala.“
„Nakonec máš recht. Znáš tady poměry i lidi a nakonec tady máš i mě, že?“
„No, vidíš a to jsem v momentě rozhodování ještě ani tak nějak opravdu netušila…“
„To nevadí. Alespoň v něčem se osud o nás dva dobře postaral úplně sám.“
„Myslíš?“ srkla si kávy, sáhla po cigaretách a jednu mi nabídla.
„Jistě. Já si sice uvědomuji, že pro doktorku nejsem asi tou nejvhodnější partií, ale co víš, co se ze mě ještě může vyklubat? Nějaký prachy jsem si už našetřil, nechlastám ani se necourám a nakonec bych tě i na rukou nosil. A když to takhle půjde dál, tak nebude trvat dlouho a zaměstnám i několik lidí...“
„Viktore, Viktore, ty seš fakt pořád stejnej idealista. Ani se mi nechce věřit, že tě ještě žádná neulovila...“ usmívala se.
„Když nevěříš, tak se zeptej vlastní mámy. Ta stejně ví všechno, co se v okruhu sta kilometrů děje.“
„To vím moc dobře a neboj se, už se tak stalo...“ dala se do smíchu.
„No tak to vidíš. Ty mě vlastně celou dobu jenom zkoušíš, že?“
„Promiň. Jen jsem si vzpomněla, jak ses pokoušel si namluvit Barču Janovickou a starej o tebe málem přerazil násadu od lopaty.“
„Je fajn, že o mně opravdu všechno víš. Ale máš pravdu, ten mě tenkrát hnal takovým svinským krokem, že jsem měl co dělat, abych se ve zdraví zdekoval. A ta blbá Barča si nakonec vzala Koubka a s ním to tedy vyhrála hned celá rodina...“
„Jó, kamaráde, život holt není žádné peříčko, že?“
„To tedy není a navíc je krátkej a posranej jak žebřík pro slepice, že?“ vstal jsem s úmyslem konečně začít pracovat.
„Tak s čím ti mám pomáhat?“ stála okamžitě v pozoru.
„Odhaduju to v první fázi tak s bídou na hadr a kbelík. To víš, vždycky v topení něco zůstane...“ otevřel jsem odvzdušňovací ventil, až to savě zasvištělo.
„Provedu, šéfe...“ zasalutovala a zmizela.
„Ty se s tím tedy moc nemazlili v tom komunále...“ hodnotil jsem práci mých předchůdců.
„To máš rozhodně pravdu. Nikdy nepochopím, jak můžou udělat topení tak, aby jeden pokoj prostě netopil...“
„A proč jste to nereklamovali?“
„Máma něco podnikla a dokonce se na to přišel nějakej chytrej podívat, ale znáš to. Nasliboval, co se dalo, ale zima tady v tom pokoji zůstala pořád stejná...“
„Jen klid, mrkneme na to. V něčem ten zakopanej pes přeci musí bejt. Pojď sem, teď to určitě poteče...“ začal jsem povolovat šroubení a zbytek vody na sebe nedal opravdu dlouho čekat.
„Vždyť jsi to vypustil, tak proč je tady tolik vody?“ napadlo ji.
„Máš pravdu, je to přinejmenším divný!“ chvilku jsem mudroval a zkoušel všechno možný.

Když jsem do zpátečky vrazil tenkou spirálu a pruboval průchodnost trubky, narazil jsem u stoupačky na překážku. V ten moment mi bylo jasný, že v tomto místě budu muset trubku prostě uříznout. A skutečně, byl tam zaseknutý půlkulatý kus trubky, který se vyříznul asi úplně někde jinde a spadl jim do systému. Když jsem v tomto otevřeném místě zase zasunul péro, tak jsem se už musel smát. Rozvod byl sice perfektně ke stoupačce přivařen, ale jaksi ve stoupačce někdo zapomněl vyříznout průtokovou díru. Takže to byla vlastně slepá větev topení.

„To tedy už vůbec nechápu...“ kroutila hlavou Renáta. „Jak se může tak zásadní chyba vůbec stát?“
„Jo holka, na to ti asi už nikdo neodpoví. My jsme tady dneska od toho, abychom jen závady odstraňovali...“
„A myslíš si, že to nebude žádný problém?“
„Měl bych ze strategických důvodů říct, že bude a velikej k tomu, ale neřeknu to...“ vyměnil jsem si hořák a na patřičném místě jsem vypálil nutný otvor tak, aby mi do trubky opravdu nespadlo vůbec nic.
„A to je všechno?“
„Jistěže ne. Ty mi teďka podržíš trubku na místě, které ti ukážu a já ji zase ke stoupačce přivařím...“
„A nespálíš mě?“
„Ty máš ale nápady. Jen jedno nesmíš udělat, klečet. Odskakují jiskry a to je moc nebezpečné...“
„Tak jak ji mám držet?“ sedla si na bobek a já si opatrně lehl na podlahu.

U zdvojených skel svářecích brýlí jsem si zvedl tmavou část tak, abych spodním okrajem normálně viděl…

„Skrz tohle přeci nemůžeš vůbec nic vidět?“
„Jen klid, ty můj starosto, ten plamen je tak ostrej že vidím jen to, co mám svářet. Počkej, musíš malinko výš, ještě. Tak je to fajn.“ nasměroval jsem si ji tak, že i když se jí moc nechtělo, musela svými koleny jít proti mně.
„Dobrý?“
„Ještě ne. Jednou rukou to na dlouho neudržíš...“
„A teď?“ chytla trubku i druhou rukou a já dosáhl konečně svého.
„Hlavně se nedívej do plamene nebo tě budou moc bolet oči...“ radil jsem a rychle si trubičku jedním malým bodem přichytil ke stoupačce, ale jí jsem o tom nic neřekl. Ona pořád ještě vytrvale tiskla kolena k sobě, ale už bylo viděl, jak jí síly pomalu opouštějí…
„Renáto, ty se celá třeseš. Tak to nejde. Opři se jedním kolenem alespoň o zeď. Budeš mít hned lepší stabilitu...“

Provedla to bez protestu a já měl ne dál než půl metru před nosem její rozkošně rozběhlý kolínka. Rychle jsem si ještě zvedl černá skla a ubral malinko na kyslíku. Plamen červeně zazářil jako při nějaké slavnosti.
Ona si samozřejmě myslela, že to tak musí být a já už jasně viděl její bílé krajkové kalhotky. Nepospíchal jsem. Přiznám se, že jsem dokonce třikrát nařízl trubku a zase ji zavařil, což vůbec nebylo potřeba. Když jsem asi po čtvrt hodině shodil brýle a vrhnul zase svůj pohled na její kolena, nachytala mě.

„Poslouchej, ty jeden svářeči, moc to nepřeháněj nebo nakonec dostaneš zánět spojivek i ty sám...“ usmívala se, ale trubky se nepustila a také nepodnikla nic, aby mi před tou překrásnou scénou stáhla oponu.
„No tak, přeci bys mně, starému estétovi, neodepřela tak malinký kousek překrásnýho pokoukáníčka…“ nebránil jsem se jejímu odhalení.
„A jde ti fakt jen o krásno, které u těch mých kolen hledáš?“
„Já ho tam nehledám, ono tam totiž je...“ zhasl jsem plamen ale zůstal ležet.
„Tak vstávej, ty jeden vyhraněnej labužníku, a příště si mě alespoň postav do nějaké pohodlnější polohy...“ natáhla ruku a pomohla mi ze země.
„To je škoda, že jsem pořád tak sakramentsky dobrej a umím tak rychle svářet...“ pevně jsem se jí přidržel a postavil se na nohy.
„To je ale, příteli, jen tvá chyba, když tak zbrkle pospícháš,“ usmála tak nějak tajemně a krásně výmluvně.
„Máš pravdu, když já ale pomalu pracovat neumím...“
„Já myslím, že v takovém výjimečném případě tě něco napadne…“ sáhla si pro cigaretu. “Dáš si také jednu?“
„Rád...“
„Já se hned vrátím...“ odešla z místnosti a já si při vychutnávání prožité situace přetáhl zatím své cajky do vedlejšího pokoje.
„Tak jsi připraven?“ zeptala se, hned jak se zase vrátila.
„Jsem, ale nech mě alespoň dokouřit...“ podíval jsem se na ni a měl jsem pocit, že je nějaká malinko nervózní.
„To víš, že nechám. Promiň, já to tak nemyslela...“
„Poslyš, zdáš se mi být nějak neklidná nebo se mi to jenom zdá?“
„Asi nezdá. To víš, mám u opravy topení svou premiéru a nikdy bych nebyla věřila, jak vzrušující to může být...“
„No vidíš to a pak se řekne blbej topenář, že?“
„No právě...“ culila se. „I když si myslím, Jakoubku, že to má víc společného s tebou jako s osobou, než s tím blbým topením,“ brnkla mi svým ukazováčkem přes špičku nosu.
„Opravdu?“ hrál jsem si na úplného pitomce.
„Opravdu. Jsou prostě věci, které se mohou povést jen a jen tobě…“
„O tom budu muset přemýšlet. Je to na mě najednou nějak příliš hádankově složité...“
„Tak přesně tohle budeš moci vyprávět mé mámě, až se vrátí z práce, ale mě fakt kulit nemusíš...“
„Tak už se na mě nezlob, já už nebudu...“
„Počkej a co vlastně nebudeš?“
„No, přeci tě kulit. Pojď, raději to rychle doděláme...“

Poslušně a bez protestů zamáčkla cigaretu a šla za mnou. Já si odevzdaně lehl vedle postele na zem a zapálil jsem hořák. Jednou rukou nasadil trubku na místo, kde se měla přivařit a ona bez vyzvání šla do pohodlného podřepu. Když jsem zvedl pohled, málem jsem se leknutím spálil. To krajkové nic mezi jejíma nožkama zmizelo a na mě se škádlivě culilo vlnobití antracitových chloupků...

„Spokojen? Držím to tak dobře?“ zaslechl jsem nad sebou.
„Renáto, ty jsi stejně ta nejúžasnější holka, jakou jsem kdy zažil,“ zavzdychal jsem pochvalně a zvedl si brýle na čelo.
„To mě v tvém případě opravdu moc těší. A ne abys to špatně přivařil a pak se, nedej bože, mámě na něco vymlouval!“ zavrtěla sebou a kolena se jí ještě o poznání rozestoupila.
„Nejraděj bych si tebe hned teď přivařil co nejpevněji k sobě...“ utřel jsem si vlnu potu, která mi náhle vyrazila na čele.
„Jen zachovej, prosím, posloupnost nutných operací, aby se ti to najednou všechno nějak nepopletlo. Jak sám vidíš, tak já mám trpělivost, která skoro nezná hranic...“
„Pojď malinko blíž, prosím...“ zaškemral jsem.
„Půjdu, ale až odpovědně prohlásíš, že ta trubka je už skutečně provozuschopně přivařená...“
„Tak vteřinku...“ nasadil jsem si bleskem brýle a rychle nastavil správný plamen. „Můžeš…“ šeptnul jsem po chvilce a ona se uvolnila, ale polohu v podřepu stejně nezměnila. Jen se malinko natočila bokem a já za chvilinku ucítil její ruku ve svém klíně...
„Můžu i já?“
„Můžeš. Ty můžeš, přísahám, úplně všechno!“ rychle jsem dotáhl svár a na spodní straně trubky jej neprodyšně uzavřel.

Než jsem ji dovařil i z boku, měl jsem kalhoty už
rozepnutý a to mé probuzené zvíře bylo vypuštěno na

boží světlo. Sotva jsem zhasl hořák, posunula se ještě o kousek a mně již jen stačilo svými popraskanými rty nasát z přetékajícího kalíšku svůdně voňavého nektaru.
Do místnosti jako by náhle udeřil kulový blesk. Jenom vím, že postel hlasitě pod našimi těly zanaříkala, několikrát vydala své skřípavé varování, než se definitivně rozložila jako domeček z karet. Ale nás v ten moment nedokázalo zastavit vůbec nic na světě. Tisíckrát zaburácel hrom, stotisíckrát se zablesklo, stokrát jsme padli a zase zvedli.

V to odpoledne nám společně došlo, když jsme v těsném obětí vysíleně oddychovali, že je úplně fuk, že se její doktorský stav s mým topenářským k sobě vůbec nehodí.
My jsme si své topenářské zásnuby od toho dne vychutnávali snad každý večer, až do jejího odjezdu k posledním zkouškám.
Do nemocnice nastupovala již jako mladá paní a já svou živnost opravdu rozšířil o tři a za nedlouho o deset dalších spolupracovníků, abych měl na svou paní doktorku nejen dostatek času, ale hlavně nekonečné moře sil...

***