O čem jsem to vlastně psala?

Anotace: Začalo to u očí, ale nějak se to zvrtlo... sama ani nevím, o čem jsem to vlastně psala, a tak nějak netuším, kam to zařadit.. radši jsem to dala to erotických, kdyby tam někdo objevil nějaký skrytý dvojsmysl =)

Nic nepotěší člověka tolik jako pohled do upřímných očí. Mám moc ráda, když se mi lidi koukají do očí s jistou dávkou tolerance, pochopení a respektu. A když je v cizích očích něco jako spokojenost a láska, pak jsem nad míru spokojená i já. Podle očí se prý člověk pozná. Oči řeknou víc než tisíc slov. Pozná se podle nich nálada, ale i vnitřní stavba člověka, to jaký asi je. Jasně, že to nikdo nepozná přesně, protože člověk se od přírody velmi rád mýlí, ale můžeme chytnout nějaké tušení.
Proto se teď dívám do očí sama sobě. Snažím se poznat, co jsem to vlastně za člověka. Už pěknou řádku let, měsíců, týdnu, minut a vteřin se snažím pochopit to, proč tady vlastně jsem. Snažím se pochopit, jaký je můj úděl. Co tady dělám? Jsem tady jenom proto, že mě rodiče chtěli, ale stojím za těch pár vteřin rozkoše, kterou jim to přineslo? Jsou věci, které se v jednom okamžiku zdají krásné, ale za chvíli se pozná, jaká to byla chyba. Užili si okamžik vyvrcholení a za pár měsíců jsem tady byla já. Přišla jsem, abych jim snad ukázala, že to za to nestálo. Ale kdo z lidí by to nechtěl prožívat? Rozhodně bych o to nechtěla přicházet. Obětuju se, risknu to, ale za ten pocit chvilkového štěstí mi to stojí. Vyšplhat se na vrchol není až tak těžké, pokud ten, co vás posouvá nahoru, ví, jak vás má posouvat. Nebo aspoň tuší. Občas nejsou zkušenosti to, co hraje roli. Můžu říct, že víc doprava, víc doleva a on se jednou snad někdo trefí na to správné místo. Mělo by to trvat dýl, aby si to člověk stihnul zapamatovat. Jak to vlastně chcete potom popsat? Přišla jsem na to, že si to nikdy nepamatuju. Proto to chci asi cítit pořád znova a znova. Snažím se zapamatovat, jak se cítím, ale nejde mi to, a proto si to vybavuju znova a znova a pořád dokola, ale nevím, jaké to je. Prožívám to po milionté, ale pořád poprvé. Pořád si připadám jako na začátku. Jako poprvé, když jsem ještě byla malá holka a experimentovala s plyšákama. Byly to pro mě hrozně nevinné hračky, ale co jsem potom udělala? Od té doby jsou pro mě plyšáci zvířata. Zvířata v tom smyslu, že Maxík (je to zkrácená podoba jména Maxmilián, ale stejně to jméno je naprosto mimo....) byl taky zvíře. Přitom to byl člověk. Jméno Maxík jsem mu dala proto, že se jmenoval naprosto jinak. Jen nechci o něm mluvit, vzpomínat na něj. Teď je to můj kamarád, ale dřív to nebyl můj kamarád. Byla jsem poměrně malá. S postupem času vidím, že jsem vážně neměla rozum. Připadala jsem si ale hodně velká. Byla to doba, kdy jsem si myslela, že jsem na své velké činy připravená. Jenže jsou dva roky pryč a připravená pořád nejsem. Teda alespoň ne s Maxíkem. Byla hrozně moc velká zima, ale ani jeden si nebyl jistý, jestli se klepeme proto, že je zima. Šli jsme domů a byli jsme neschopní slova, protože jsme to nečekali. Bylo to něco jako začátek. Za pár týdnů byla zase velká zima, ale už jsem neměla tu potřebu se klepat a poprvé v životě jsem si řekla, že se uvolním. Nechala jsem svoje tělo dělat to, co chce. Kdyby hrála hudba, tak bych vlála sem a tam. Nechala jsem svoje tělo, ať si jezdí do rytmu, ať si nechá líbit, co chce..... Jen tak jsem mu dovolila naprosto všechno. Tak jsem jednou dělala to, co jsem opravdu chtěla. Vyplatilo se to, protože jsem to poprvé cítila ve dvou. To nikdy do té doby ne. Zastavili jsme se pod stromem a on se zeptal, jestli je to tak správně. Zlobila jsem se, že to pořád dělá, ale řekl mi, že to je pro příště, aby věděl jak.... Mohla jsem říkat vpravo nebo vlevo, dopředu, dozadu.... Nasměrovala jsem ho správným směrem. Směrem jak šplhat nahoru. Protože tam jsem chtěla být a tam mě on chtěl dostat.
A pak najednou bylo všechno špatně.... za půl roku byla zase zima a já ho přitáhla za levou ruku k sobě. Zkusila jsem, jak se chytá, jestli to ještě umí a on to uměl. Zeptal se mě, jestli nepůjdeme za roh. Schovali jsme se do tmavého rohu.... Přimáčknul mě ke zdi a hned potom, co mi řekl, že to už nesmíme dělat, to udělal. Jeho ruka mě zase dostala nahoru. Vracela jsem se pomalu na zem, sledovala, jak mě sleduje. Možná pohrdavej pohled, jenže mně se to líbilo. Hrozně ráda jsem takhle lítala.... Moje cena v těch chvílích klesala na minimum, byla jsem schopná udělat všechno, v těch chvílích jsem se neovládala a ani jsem se ovládat nechtěla, neměla jsem to zapotřebí.
Od plyšáka k plyšákovi.... Plyšový nebo živý.... Bylo to o tom nebo ne?