Měkkýš

Anotace: O Romanovi

Sbírka: LIBIDiÁŘ

S Romanem jsme se potkávali v Bonveru ještě v době, kdy jsem do prostředí diskoték chodívala pravidelně se svými kamarádkami. Dnes už jsem z toho vyrostla a nikdo by mě tam nedostal. Komerční hity jednoho léta mi trhají uši, věčně zakouřeno, ten dým mě štípe do očí, načichne mi oblečení a člověk neslyší vlastního slova, natož aby se bavil s ostatními. Komunikaci musím odezírat jen ze rtů, někdy ani to ne. Takže se vlastně hloupě usmívám a přitakávám, i když nic neslyším.
Roman byl na naší diskotéce stálý host, měl vždy rezervaci u vlastního stolu. Pokukoval po mně a já to moc dobře věděla. Jenže tehdy jsem byla ještě dost plachá a stydlivá dívka. Vlastně jsem se divila, že bych se mu mohla líbit. Mohl mít pár let po třicítce, mně bylo tehdy asi jednadvacet. Dvoumetrový plešatý chlap atletické postavy s vyšším čelem, výrazným nosem a úsměvem od ucha uchu. Jeho perfektně upravené nehty na deseti dlouhých prstech značily, že o sebe pečuje. Oblečení nejdražších značek měl vždy dokonale sladěné, dokonce i s botami. Od pohledu bylo vidět, že chudý nebude. Po pár očních kontaktech a okoukávání během sobotních červnových večerů mě zastavil cestou ze záchodu a něco mi strčil do ruky. Byl to papírek s telefonem a krátkým ale výstižným vzkazem: ozvi se mi. Strčila jsem ho do kabelky a dělala jako nic. Nestála jsem o křížový výslech kamarádek.
Po třech dnech jsem mu napsala SMS: Ahoj, neměla jsem to číslo předat náhodou některé ze svých spolusedících? Okamžitou odpověď: Bylo pro tebe, líbíš se mi, máš nádherná prsa; jsem nečekala, když jsem si dávala na čas a ozvala se až po třech dnech. Další pípnutí, ten teda nezahálí, pomyslela jsem si. Můžu tě pozvat na večeři? Co třeba v sobotu večer? A nebudeš v Bonveru chybět? odepisuji obratem. Jednou to tam beze mně zvládnou, sejdeme se na náměstí v šest hodin, uzavírá naši debatu. Mám náhlý záchvat paniky, že nemám co na sebe. Otevírám skříň a mám jasno: černobílé šaty s pekelně provokujícím výstřihem.
Přicházím na schůzku o pět minut později. Už tam čeká. Sluší mu to. Bílá košile, tmavěmodré ošoupané džíny a pásek značky Diesel. V jednoduchosti je fakt krása. V ruce drží růži a podává mi ji. Spěšně mluvím něco o tom, že nestíhám a omlouvám se za zpoždění. Ale kecám, vždy chodím pozdě. Vlastně se to od nás žen tak trochu očekává. Jdeme do nedaleké restaurace se středověkou výzdobou. Mám to tu ráda, skvěle tu vaří. Večeře uběhne jako mávnutím kouzelného proutku. Opouštíme restauraci a jelikož se již setmělo, říká že mě doprovodí domů. Je mi s ním fajn, sedáme si na lavičku do přítmí parku areálu místní nemocnice. „Něco pro tebe mám“, vytahuje malou krabičku z kapsy u kalhot. Otevírám ji a navléká mi na prsteníček nádherný stříbrný prstýnek plný třpytivých kamínků. Nestačím říct ani děkuji a už mě líbá na mé plné rty. No konečně, ozve se mé věčně chtivé libido. Popadne mě neskutečná touha. Sedám si obkročmo na něj a líbáme se obklopeni tichými společníky, stromy. Vášnivě mě saje na krku a mačká už dávno ztvrdlé bradavky. Rychlým pohybem rozepínám pásek a jak rychle vklouznu pravačkou do jeho kalhot, tak už cítím jeho prsty na mých kalhotkách. Jsem mokrá, ale jemu nestojí. Co to? No nic, postavím si ho sama. Snažím se pět minut, deset a pak to vzdávám. „Promiň“, zvedá se a odchází. „Jaký promiň? Já si chci zapíchat, jsem rozdělaná!“, křičím na něj. Jsem nasraná a nadržená jako stepní koza, to je kombinace. „Tak si to dodělej sama.“ „Táhni ty hajzle!“ Stejně už je na cestě pryč.
Po týdnu přicházím se svou estrogenovou tlupou zpět do Bonveru. Roman sedí na svém místě a rozdává úsměvy na čtyři světové strany. Zachytím jeho pohled, ale je mi ukradený měkkýš jeden. O svém zážitku jsem nikomu neřekla. Po pár minutách za mnou přichází Petr. Je tu pečený vařený. Známe se od vidění, on je ten typ, co zná všechny, se kterým prohodíte pár slov, ale navždy zůstane v kolonce známý. „Pojď na chvíli ven“, šeptne mi do ucha. Míjíme hlouček chichotajících se puberťaček. „Roman říkal, že si s tebou perfektně zapíchal a že umíš božsky kouřit. A to mně si nikdy nedala“, dobírá si mně. Nevěřím vlastním uším. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal! Povídám mu, jak to bylo. Válí se smíchy a já mířím za DJ, že chci nechat zahrát písničku. Sedám si do boxu u parketu, mám na něj super výhled. Teď se pobavím já panáčku. Už je to tu, DJ říká: „A máme tady další písničku na přání, je to pro Romana od jedné slečny, která se tě ptá, jak si s tebou mohla skvěle zapíchat, když se ti ani nepostavil?“ Je rudý jako rajče. Zvedám se, jdu k němu a hodím mu do obličeje ten prstýnek. „Lhát se nemá měkkýši!“ a odcházím s hlavou vztyčenou. (L)