Když musíš, tak musíš

Anotace: O Michalovi

Sbírka: LIBIDiÁŘ

Pár let zpět. S Michalem máme sraz v nádražní hale v Olomouci. Vystupuji z vlaku a při vstupu do vestibulu ho hned v davu rozeznávám mezi ostatními. Atletický typ s nohama do O, něco málo přes 180 cm výšky. Brunet s nenápadným obličejem avšak s výraznýma malýma odstátýma ušima. Černá bunda, tmavé džíny, bílé botasky, suverénní postoj. No jo fotbalista. Ti mají sebevědomí na rozdávání. A on není výjimka. I když do kategorie ´model k sežrání´ nepatří, směje se tomu moje libido.
Po seznámení se vydáváme na podzimní procházku Olomoucí. I když babímu létu nedávno odzvonilo, je krásné slunečné počasí. Jeho paprsky ale již nehřejí, co také čekat s blížícím se koncem měsíce října.
Bavíme se nenuceně, hovor nedrhne. Ještě aby to drhlo, ozve se zase ta nemravná ve mně a já se pousměji. Míjíme vrchní soud, Pedagogickou fakultu na Žižkově náměstí, knihovnu, kostel panny Marie Sněžné. Jsme nedalo Horního náměstí ve Ztracené ulici. Náhle stojí přede mnou. Nestačím zareagovat na jeho polibkový útok. Líbá nádherně. Ztracená ve Ztracené ulici, ušklíbne se tomu paradoxu chtivá společnice v mé hlavě. Chytá mě za ruku a u Sloupu nejsvětější trojice přichází další hubičková ofenzíva. Pozice útočníka mu sedí nejen na hřišti. Vzdávám se a užívám si to jazykové spojení. Asi gentleman, když ti nesahá na kozy, šeptne mi do ucha mé nestydaté já. Jeho rostoucí problém pár centimetrů pod pupkem v tom vášnivém objetí nelze přehlédnout. Po návštěvě parku mě doprovází na vlak. Co pár kroků to vášnivé nekonečné líbání. A pořád mu stojí. Těch pár hodin touhy, to musí pekelně bolet.
Vcházíme na nádraží. „Počkej tady, musím si odskočit.“ Odskočit nebo odhonit? Po pár minutách vychází a je na něm vidět znatelná úleva. Holt když musíš, tak musíš... (L)