Den a další

Anotace: Byl jeden den a nebyl to sen

Ráno a jaký hezký den. Jen, mohl by pokračovat ten sen. Nádherné pozadí,  krásná prsa. Opravdu bych rád snil dál. Hm. Ale vstávat už. Snídaně, čaj a kafe. Nezapomenout doklady, klíče a tabatěrku.   Cesta do práce klasika. Všude samá díra,  prach a smrad. Nic jiného na mne nečeká ani v dílně. Jen ty díry budou chybět. Haha.. Hm.   "Zdravím Petře! Co dnes budeme tvořit? " ptá se mne učeň Zdeněk. No, to kdybych věděl.. Aha. "Příprav 60 metrů kulatiny, šestnáctky. Budeme dělat mříže do prasečáku. Včera jsme se v hospodě dohodli. Tak máme co dělat. 22. Je montáž. " " Teda.." diví se Zdeněk.   Po práci se zastavila sousedka. Půjčila si dva tisíce a vozík. Ani jsem nemrk a už jsem ji nabízel i auto. Mám džíp. Volvo. Rychlý, silný a spolehlivý nafťák. Až se občas divim. Každopádně Broskvička, jak slečně Natálii tak nějak říkám, odfrčela s felinou, vozíkem a dvojkou pryč. Jen se zaprášilo, jak se říká. Já jdu na pivo.   Zvonek. Ráno? Noc? Jsem doma?. Kdo to zvoní? Neděle a zvonek? "Dobrý den Petře, tady vracím ty dva tisíce a před barákem mám naložený Váš vozík. Jen bych potřebovala pomoc s vyložením. Mohla bych vás poprosit?" Povídá Broskvička jen co otevřu dveře. "Ženská, teď?? Pojďte dál, zvu vás na snídani a ty dva tisíce,  to nemusí hned bejt. Jestli chcete, můžete mi je vrátit třeba za měsíc. A teď pojďte. Nevěřím, že už jste po kávě." A tak kývne a jde. Hezké ráno tohle bude. Lehce průsvitné šaty, né nic extravagantního, ale přeci, při spravném nasvícení je vidět krajkové kalhotky a podprsenku, snad černou. Moc velká krása. Kdybych měl větší odvahu, hned ji pozvu na večeři. Je tak oslnivě nádherná. "... ruce?" ehm. Ruce? Aha. Asi chce do koupelny. "Jo, jo, ruce tady"   Jsem spokojený. Po pivu ze snu stal se jen sen. Teď místo snu, krásný je den. Nejlepší den.   "Víte Petře, že jsme se vídali už dříve? Myslím, předtím než jsem se přestěhovala sem." Blazínku, jak bych mohl zapomenout. Každý den jsem tvou krásu oknem vyhlížel.
Čekal jsem a čekal a pak večer jsem měl vždy ten sen. Dva roky jsem tě jen pozoroval a čekal kdy už nastane ta chvíle a já si půjdu pro tebe. Ovšem. Objevil se Ten. "Víte,  že ani nevím. Kdy a kde?" lži a lži. Však je moc brzy. Povídá, že si mne pamatuje, že jsem byl Stín a zároveň Princ a co si o mne všichni mysleli a že vlastně jsem úplně jiný, takový milý, silný, přímý, říká, že je ji se mnou hezky. "To i mne s Vámi slečno." plynne mi z úst a její úsměv sílí. Pak okamžik pomine. "Musím už jít, mějte se hezky Petře. Ahoj" "Ahoj Natálie." a chci snít. Chci jen Ji mít.         Byl jsem mladý a pošetilý. Ne. Byl a jsem to já.  Chlast, holky a cigára. To Byl můj život. Pak. Zbyla jen Jedna. A cigára.       Když otevřu dnes oči a vidím Krásná, Pevná, Mladá, Hebká, Teplá a Živá. Prsa. Klín. Zadeček. Nohy. Ruce. Záda. A k tomu ta dokonale tvarovaná tvář. Oči v barvě modré,  šedé, zelené, hnědé.. Az se v nich člověk ztrácí.  Ty rty? Dokonale vyvážený tvar a velikost,ani malé, ani moc velké. Nádherný obličej. Až se o ni bojím.   A je moje. Jenom moje. Já ji miluji. Já ji mám rád. Já ji zbožňuji. Já se s Ní miluji. Ona je má. A víte co mne překvapilo?  Já jsem její a jsem na to hrdý. Ona mne kouří a já ji lížu, stejně přirozeně jako byste si vzali jablko. Je tak nádherný pocit, když mne vezme do úst. Je tak opojné, když se blížím svými rty k jejímu čerstvému a po Ni voňavému klínu. Když jazykem, přejíždím ji po klitorisu, mezi pysky a vzduchem lítá naše vzrušení. Je božská.   A tímto zápis končí.   Tohle jsem já. Moje chaotická mysl. Jmenuji se Petr. A Natálie je má.     A Petr je můj a já jsem navždy Tvá, lásko má.