Vesnická romance.

Anotace: První láska.

Když jsem se vrátil z vojny, tak jsem na holky neměl čas a ani náladu. Nakonec proč? Máma mě vyprala, vyžehlila, o jídlo jsem se nemusel starat a tak jsem okupoval výměnek po babičce, nic moc, jenom kuchyň a ložnice. Starý nábytek jsem vyházel, koupil si nový a na kuchyň jsem se vykašlal, na co když jsem  dostal jídlo od mámy.

Vidíte, já zapomněl, že nevíte, kde se naše romance odehrála. Bydlil jsem v malé vesničce, zhruba patnáct kilometrů od okresního města, tam jsem také pracoval. Máma pracovala v JZD a táta jezdil jako já také do města.

Jednou po jídle máma jen tak mezi řečí nadnesla, že bych se měl poohlédnout po nějaké holce.

„Prosím tě na co, vždyť tady už nic svobodného není, všechny jsou vdané“  namítl jsem.

„Všechny ne“  odvětila, „třeba Bětka ze samoobsluhy, může na tobě oči nechat.“

 „To prkno?“  Podivil jsem se, „tobě by se líbila?“

„Já si ji neberu“ stručně odvětila a ukončila hovor.

Protože táta byl hudebník v místní kutálce, bylo povinností rodiny jít na každou zábavu kde hrál. A tak jsem seděl na zábavě s mámou, znuděně koukal kolem sebe, máma do mě hustila ať jdu pro některou holku.

„Jo“ namítl jsem „a dostanu od  toho jejího mlatu, to víš, na to já nejsem.“

 „Hele“ povídá máma, „Běta se na tebe usmívá.“

Otřásl jsem se a řekl, že než ji, tak zůstanu starým mládencem.

 „Dívej“  pokoušela mě máma, „vzadu s holkama sedí Martina Trnková, pokud vím, tak žádnýho kluka nemá.“

 „Kde“ otázal jsem se a natahoval krk. Martinu jsem viděl před lety a už jsem si nedokázal vybavit jak vypadá.

„Ta v té bílé halence“  naváděla mě máma, tak jsem řekl, že aspoň není Martina žehlicí prkno a šel jsem pro ni.

Tak jsme se po letech zase poznali, tančili a pojednou mě Martina tiše říká, „koukni se nenápadně k babskýmu stolu.“

 Koukl jsem se a babky, hlavy u sebe, oči vytřeštěné na nás, mlely pantama o sto šest. Po tanci jsem Martinu doprovodil ke stolu a vrátil se k mámě.

„Tak co, jaká je“ zvídala.

„Já ji nekousal“ odvětil jsem nevrle, protože takové  zvídání jsem nemiloval. Aby se neřeklo, že s Martinou něco mám, šel jsem i pro Bětku, pořád se na mě lepila a hihňala, pak jsem šel ještě jednou s Martinou a než jsem se nadál, končilo se a já byl rád že už mám pokoj.

 

Dny plynuly jako voda, přešel rok a v lednu se u nás chystala zabijačka. Já jsem neměl nikdy v lásce krev a proto jsem se zašil k sobě a nevylezl, dokud mě nezavolali k jídlu.

Odpoledne se jako vždy dávala výslužka známým  a já dostal za úkol, donést výslužku tetce Trnkové.

Tak jsem se sebral a šel.

Otevřela mě Martina, prý kde jsem se u nich vzal.

„Nesu vám od našich výslužku, zabíjeli jsme“  zakoktal jsem.

„Tak pojď dál“  povídá, „máma si odskočila k sousedům, bude za chvíli zpátky.“

 „Blázníš“  namítl jsem, „copak můžu k vám, když teta není doma, víš jak by nás roznesli.“ „Bojíš se“ zeptala se šelmovsky.

Co jsem mohl dělat, kdybych řekl, že se bojím, bude mě mít za blba.

Zavedla mě do kuchyně a že udělá kávu. Motala se kolem sporáku, já na ni koukal, byla holka jako lusk, všechno na pravém místě.

A musela vidět i dozadu, protože se najednou zeptala, „co na mě tak koukáš?“

„Jak jsi za ta léta co jsem tě neviděl vyrostla“ usmál jsem se.

Donesla kávu, sedla si vedle a prý povídej, jaký to bylo na vojně.

 „Nic moc“ řekl jsem, „ale mám to za sebou a už mě to netrápí.“

„Raději ty  vykládej co je tady nového za dobu co jsem byl pryč.“

A tak začala vyprávět co se všechno tady dělo a že  kluci, co s ní chtěli chodit, byli na nic.

„A ve městě, tam by se nic nenašlo?“

„Kdepak“ řekla, „tak jedině holku do postele a na to já nejsem.“

„A to se ti ani jeden kluk nelíbil“ začal jsem zvídat.

„Ale jo, líbil, ale ten se nebyl schopný vyjádřit.“

 „Tak jsi mu měla něco naznačit“  radil jsem.

„To ne“  namítla, „to slušná holka nedělá.“

„No jo, je to těžký“ smutně jsem řekl, „máme to oba stejný.“

 „Ty máš  holku“  podivila se.

 „Ale ne, jsem na tom jako ten tvůj.“

„Je z města“ zeptala se, „“nebo z vojny?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Tak potom od nás, Bětku“  zvědavě se zeptala.

„Ale ne, jak tě to mohlo napadnout“  ohradil jsem se.

„Tak potom“  zčervenala a vážně se na mě dívala.

„Tak potom to víš“  usmál jsem se, „ale když už máš jiného, no jsem ještě mladý, snad se najde jiná.“

„Teda Mirku, ty jsi ale trdlo, to svět neviděl“  rozhořčeně řekla. „Mluvíme jeden o druhém a nejsme schopni si to říci do očí.“

Strnul jsem a nesměle se zeptal, „Marti, to jsi mluvila o mě?“

 „Víš tady u nás o někom jiném“  namítla.

 „Teda Martinko, teď mě to vzalo, já chodím jako mlsný kocour, nevím jak nato“  rozvykládal jsem se a vlepil ji pusu.

„No to jsou mě věci“  ozval se za námi hlas tety Trnkové, „sotva vytáhnu nohy z baráku, tak tady máš galána a muckáš se s ním.“

Vyskočil jsem a cítil jak rudnu, „já jsem jenom přinesl výslužku od našich a tady Martinka mě pozvala….“

„Já vím, Polášková letěla na koštěti mě to oznámit“  smála se teta Trnková.

 „No co jsem říkal“  obrátil jsem se k Martině, „už to bude vědět celá vesnice.“

„A vadí ti to“  zeptala se šelmovsky.

 „Vlastně ne“  řekl jsem rozpačitě.

Potom musela udělat Martina kafe i tetě a seděli jsme, povídali si až do setmění. Rozloučil jsem se, Martina mě vyprovodila a natruc babám jsme se chvíli ve vratech líbali. Ať puknou klevetnice.

Doma se máma divila kde jsem se tak dlouho toulal, tak jsem jí to raději všechno řekl, než se to dozví od babizen.

„Myslela jsem si to už od té zábavy“ řekla.

A tak jsme  se navzájem navštěvovali. Protože kromě hospody u nás nic nebylo, kino zašlo už časem na úbytě návštěvnosti tak jak se rozjařilo a nemuseli jsme dřít na zahrádce toulali jsme se lesíkem za humny, samozřejmě se k sobě tiskli a líbali. Tepla přibývalo, našich opatrných doteků také a tak jsem začal na naše toulání po lese nosit sbalenou deku.

Měli jsme vyhlédnutou pěknou lesní mýtinku, daleko od cestiček a mimo okruh zvídavých vesnických drben.

Váleli jsme se po dece jen v plavkách, já zkoušel co mě Martinka dovolí, až jednou jsem se dostal pod její horní díl a začal si hrát s  hebkými ňadry.

Tiše, se zavřenýma očima přijímala hlazení a po chvíli se nazvedla, prý „celé mě to vytaháš“ a dovolila rozvázat tkaničky na svých zádech.

Začal jsem hladit krásné hrbolky, líbal tváře a opájel jsem se vůní vlasů.

 Ruka mě sjela až na vrcholek ňadra a já ucítil ztuhlou bradavku. Sjel jsem ústy na ni, uchopil do rtů a začal jsem mnout, sát, lechtat jazykem a druhou rukou jsem zpracovával její kolegyni.

 Martina ležela s hlavou zvrácenou vzrušením, prudce dýchala a rukama mě tiskla hlavu na svá ňadra.

 Poté sténavě vydechla, její bříško se začalo zmítat nahoru a dolů, lapala po dechu a pevně tiskla hlavu, uvězněnou mezi krásnými hrbolky.

Má ruka sjela do klína a začala se dobývat mezi sevřené nohy.

„Toto dobře nedopadne“  plačtivě ze sebe vyrazila Martina a rozevřela nohy.

 Hladil jsem klín, cítil jsem jak se vzpíná proti mojí ruce a tak, jak uvolnila moji hlavu sjel jsem ke  klínu a přes mírný odpor stáhl Martině kalhotky.

 Hladově jsem se vrhl na pahorek pokrytý kučeravými chloupky, mazlil jsem se s ním a Martina v obavě z toho co bude následovat, v dívčí nevinnosti se ke mně obrátila zadečkem, prý „teď už mě tam nemůžeš pokoušet.“

 Moje mužství se bouřilo a já neodolal stáhl si plavky a začal se s  klenotem cpát mezi její nohy.

Trochu povolila, klenot vklouzl těsně podél  mušličky a Martina stiskla nohy se smíchem „teď jsi uvězněný a nemůžeš pokoušet.“

Moje ruce nezahálely a já hladil tělíčko, mazlil se s ňadry, pokoušel bradavky a líbal obličej. Bylo toho na ni už moc a tak jsem cítil, jak stisk povolil.

Začal jsem projíždět podél lasturky, cítil příjemné vlhko až posléze jsem znovu ucítil stisk nohou a Martina začala sténavě vzdychat.

Pevně jsem ji uchopil za bříško, poněkud povyjel ze  štěrbinky a prudce se zabořil do vlhké dírky.

Vykřikla, ztuhla bolestí a já cítil jak se dírka ještě svírá vzrušením.

„Toho jsem se bála“ zakňourala.

„Proč, že to bude bolet“ zeptal  jsem se.

 „Ne, ale že to uděláš. Má to být až po svatbě namítla.“

„Babské klepy, to snad platilo v minulém století“  namítl jsem a začal pomalu projíždět těsnou dírku.

„Bolí to“ zakňourala znovu, ale nijak se nebránila.

 Zrychloval jsem a Martině se také zrychloval dech. Přehodila jednu nohu přes mojí a já honem zajel  rukou dolů a dráždil kamaráda.

To už nebyl vzrušený dech, Martina se vášní až dusila, když najednou zasténala, prudce začala vyrážet zadečkem proti mně a chvějícím hláskem prosila, „prosím tě neblbni.“

A já vzrušený dorážel na dno sevřené skulinky a zaplavoval ho dávkou svého mužství. Celí udýchaní jsme zpomalovali, až jsem posléze vyklouzl ven, Martina se otočila a přivinula ke mně.

 „Teď nám nezbývá, než naplánovat svatbu, než to bude na mě vidět“ vzdychla si.

„Vadí ti to“  zeptal jsem se a ona zavrtěla hlavou.

„Stejně by k tomu došlo“ pousmála se, „ale byla to krása.“

Chvíli jsme se hladili, líbali, potom se oblékli a můj zrak padl na zašpiněnou deku. „Co s ní, přece to nemůžu dát mámě na praní“ ptal jsem se bezradně.

„Ukaž“  řekla Martina a sbalila deku, „až budu doma prát, tak ji tam nenápadně přidám.“  Pomalu jsme se loudali lesem, klábosili, když Martina řekla, „tys mě ale dal, dole to pálí jako čert.“

 „Však tam byl čert“ namítnul jsem.

 Navečer jsme se rozloučili a já zalezl do mého soukromí.

 Uplynul měsíc, druhý a Martina potvrdila její očekávání. Jen jak to zaonačit s rodiči.

Vyřešila to máma. Jednou po jídle se zeptala, „co je s Martinou, chodí taková pobledlá?“

„Co by bylo“ já na to.

Máma se u plotny zastavila, ohlédla a prý, „že je holka v tom, přiznej se.“

 „No a kdyby“  zeptal jsem se a máma si hned sundávala zástěru že musí za tetou Trnkovou. „Prosím tě, nedělej poplach, jak budeme vypadat“  prosil jsem ji.

 „Neboj, to se zařídí, chceš si ji vzít, že?“

Když jsem přikývl, oddechla si a zmizela do vsi. No a tak to naše mámy vzaly do vlastní režie, na nás se nebral ohled a Martina se  vždycky sebrala, šla ke mně a plánovali jsme další přestavbu kuchyně.

Jako obvykle to rozhrnula máma, na co dvě kuchyně, ať si tam uděláme malý obývák, že tam budeme mít víc soukromí. Měla pravdu a tak se stará kuchyň vyhodila, vše se upravilo a zanedlouho jsme měli náš obývák v cajku. Pak přišla svatba, na Martině babky nic neviděly, tak nás alespoň v tomto nepomluvily a pak přišla naše první svatební noc.

 Když jsme zalehli na lůžko, přivinula se Martina ke mně, prý „tentokrát ti manžílku nebudu bránit v mazlení, naopak, už se nemůžu dočkat.“

Byl to jasný povel a já se hladově vrhl na její ústa, potom se mazlil s ňadry, dokud se sténáním nenamítala že má ještě další části těla a v polibcích klesal do roztouženého klína. Zabořen do voňavé, roztoužené lasturky své ženušky, jsem dráždil všechna možná místa jejího klína a když se dopracovávala k vrcholu svého vzrušení tak jsem se zabořil do vlhké, horké dírky.

Rychlými přírazy jsem moji kočičku přivedl do takového vzrušení, že sténavě vykřikovala, vzpínala se proti mně a já blaženě ovlažoval její dírku svým mužstvím.

Když jsem po chvíli zalehl podle jejího boku, přitáhla si moji hlavu ke svojí a zašeptala, „dokud to půjde, musíš to takhle opakovat, Mirečku.“

Přetáhl jsem přes nás shrnutou deku, přitiskl se ještě více a  spolu v náručí jsme spali až do rána.

Ráno po spáchání hygieny, oblečeni jsme se došourali do kuchyně.

Máma se točila u sporáku, táta četl noviny, tak jsme pozdravili, usadili se a máma se hned ptala Martiny, jaká byla první noc v novém.

Martina zčervenala a prý jsem k ránu strašně chrápal.

„Na to zvykneš“  řekla máma, „to dělá každý mužský.“

Táta vzhlédl od novin a prý nás má máma přestat kádrovat a raději nám má dát kávu.

Martina vyskočila, že mámě pomůže, tak jsme se najedli, ženské posklízely nádobí a Martina mě zatáhla k nám do obýváku, prý plánovat co do budoucnosti.

 

 

Julius Robbertos

www.robbertos.estranky.cz