Kriminálník.

Anotace: Pohled z druhého břehu.

Slyšel jsem, jak za mnou zacvakl zámek brány a já stál po pěti letech venku na sluníčku, které mě bodalo do očí, v pomačkaném obleku a igelitkou v ruce. Pomalu jsem se loudal na zastávku, ve stánku koupil lístky MHD .

Trafikantka, která zřejmě s podobnými měla zkušenost se zeptala, „tak vás pustili?“

Přikývl jsem a ona na to, „raději se sem nevracejte.“

Autobus se pomalu kýval do města a já přemýšlel co dál. Mám se stavit za bejvalkou?

Věra se první měsíc snažila za mnou chodit, pak to bylo občas a poslední roky jsem o ní nevěděl.

Vystoupil jsem a pomalu se loudal ke svému domovu. Zazvonil, otevřela Věra  a když mě uviděla , vztekle se tiše zeptala, „co tady chceš?“

„Já,“ zajíkl jsem se a slyšel z hloubi bytu mužský hlas, „Věrko kdo je to?“

Podívala se na mě jako by mě nikdy neviděla a zasyčela, „s kriminálníkama se nebavím.“

A zavřela.

Loudal jsem se smutně městem, zašel do restaurace na oběd a pak šel odevzdat psaní od jednoho spoluvězně, byl to starší pán, kasař a já mu říkal táto. Bydleli v takovém starším baráčku, tak jsem zazvonil a čekal.

 Po chvíli otevřela mladá holka a co prý potřebuji. Tak  říkám, že paní Slámové nesu psaní od manžela. Otočila se a zavolala, „mami máš tady nějakého pána z kriminálu.“

Sebrala se a odešla někam dovnitř.

Po malé chvíli se objevila starší paní, utírala si ruce do zástěry a prý co potřebuji. Tak jsem podal psaní, že mě ho táta dal, když jsem odcházel.

 „Táta,“ nechápavě se na mě podívala.

 „Promiňte,“ opravil jsem se, „pan Sláma. Já mu jenom tam  říkal táto, byl o hodně starší a tak jsme se nějak spřátelili.“

 „Pojdťe dál,“ pozvala mě.

 „Nemáte hlad, právě jsem dovařila?“

 Poděkoval jsem, že  před chvílí jsem jedl. Přesto mě donutila abych s nimi pojedl. Tátova dcera byla pěkná holka, nemohla být o moc roků ode mne. Provokativně mě přehlížela, dojedla a beze slova někam odešla.

Paní Slámová si vzdychla, že to jejich Hanka nemá lehké, že ji všude předhazují že je dcera kriminálníka, stále sedí doma, nikam nechce jít.

Trpce jsem se usmál, „už jsem tato slova dneska taky slyšel.“

 „A jak dlouho jste tam byl?“ zeptala se.

„Pět roků mě dali,“ vzdychl jsem si, „táta… vlastně pan Sláma říkal že jiný by dostal podmínku ale já neměl štěstí na advokáta.“

 „Pět roků, proboha to dávají za vraždu.“

 „Nikoho jsem nezabil paní Slámová, měl jsem náročnou přítelkyni a tak jsem ji nechtěl ztratit, u mě to byla velká rozkrádačka. No za blbost se musí platit,“ vzdychl jsem si.

 „A co budete dělat? Máte kde spát?“  ptala se paní Slámová, tak jsem ji řekl, že si vezmu pokoj v nějakém menším hotelu a na práci že jsem dostal adresu firmy, kde berou propuštěné vězně. Prý je to práce na pásu, ale alespoň nebudu mít čas na přemýšlení.

„Pán by mohl bydlet nahoře v mansardě,“ uslyšel jsem za sebou hlas, otočím se a ve dveřích stála tátova dcera a její pohled už nebyl tak studený.

„To je pravda,“ zaradovala se paní Slámová, „byla bych ráda, to víte bez mužského tady na baráku všechno padá.“

Poděkoval jsem, ale odmítl, „musím být sám a ze všeho se vzpamatovat a přizpůsobit.“ Rozloučil jsem se, musel slíbit že se zastavím, a šel jsem si hledat ubytování. Dostal jsem v jednom malém hotýlku pěkný pokojík, dokonce se slevou, když jsem řekl, že by to bylo na delší dobu. Osprchoval jsem se a vypravil do obchodu koupit si slušné oblečení na sebe. Navečeřel jsem se dole v restauraci a pohodlně jsem se natáhl na lůžko s vědomím, že už nemusím poslouchat chrápání ostatních na cele.

Jako obvykle jsem měl smůlu. On to byl zřejmě hodinový hotel a já spal s hlavou zabalenou do polštáře, abych neslyšel hluk a sténání ze sousedních pokojů.

 Ráno jsem se sebral a šel do podniku, přijali mě bez problémů, jenom jsem musel podepsat, že si nenárokuji práci přiměřenou vzdělání. Absolvoval jsem lékařskou prohlídku, bezpečnostní instruktáž a než jsem se nadál, stál jsem u pásu a makal.

O půl třetí pás zastavili, umyl jsem se a převlíkl, vypadl ven a přemýšlel co s volným časem. Bloumal jsem ulicemi, nahlížel do výkladů a seznamoval jsem se s životem, který se za těch pět roků změnil.

Povečeřel jsem dole v restauraci a zavřel jsem se do svého pokoje, zalehl s polštářem přes uši a usnul.

Ráno mě řinčivý budík vyhnal z postele a já šel do práce. Postupně jsem si na tempo práce na pásu zvykl, už jsem nebyl odpoledne jako zpráskaný pes a tak jsem si řekl že bych měl navštívit Slámovy, aby si neřekli, že se jim vyhýbám.

Otevřela mě Hanka a kupodivu se už na mě nedívala jako studená socha a pozvala mě dál. Paní Slámová nevěděla co by mě snesla k jídlu a tak jsme seděli ve třech a klábosili.

Ženské se ptaly jestli jsem dostal práci, kde bydlím a tak  pomalu ubíhal čas. 

Pojednou paní Slámová prohlásila, že proč sedíme se starou ženskou a že by bylo dobré aby mladí šli do kina.

 Pochopil jsem ji, a zeptal se slečny Hanky, jestli by šla.  Bez valného nadšení přikývla, šla se převléknout.

Paní Slámová polohlasem mě poděkovala a že si o Hanku dělá starosti, že je taková stále smutná.

„Tak půjdeme na nějakou veselohru,“ rozhodl jsem. Slečna přišla a tak jsme vyrazili. Pomalu se  loudala a udržovala si ode mne odstup, aby se náhodou mě nedotkla.

Pojednou se zastavila, obrátila se ke mně a roztřeseným plačtivým hlasem ze sebe vyrazila, „vám nevadí že jdete s dcerou kriminálníka?“

Bylo to vážnější než jsem se domníval.

 „Já jsem byl také kriminálník, vlastní vinou, ale ty jsi přece nic neprovedla, za nic nemůžeš, vzpamatuj se.“

„Od kdy si tykáme?“ zeptala se chladně.

 „Hanko, jsme skoro stejně staří, proto ti tykám, osud si s námi krutě zahrává ale to neznamená, že máme strkat hlavu do písku jako pštros. Každý kdo ti začne nadávat do kriminálníků je pitomec, blbec který si neuvědomuje že stačí kousek a je v tom stejně jako já. Tak se proto netrap a hoď to přes hlavu.“

Stála přede mnou, usmívala se prý si nemyslela že se umím tak rozohnit.

Najednou se do mě zavěsila a řekla, „máš pravdu a jde se do kina.“

Film byl pěkný, srandovní, tak jsme se smáli a Hanka jakoby náhodu dala několikrát ruku na moji. Zpátky jsme šli zavěšeni do sebe, diskutovali o filmu a když nás uviděla paní Slámová tak spráskla ruce, že se stal zázrak.

Hanka se rozloučila, že se musí ještě učit a já se loučil s paní Slámovou. Stále nemohla pochopit jak jsem to udělal, že se Hanka najednou rozveselila.

Tak jsem jí řekl, že to bude asi tím, že jsme stejně staří. Trochu zkoumavě se na mě podívala a řekla že bych měl chodit častěji, aby Hanka nevysedávala doma. A tak jsem chodil častěji, toulali jsme se s Hankou ulicemi, chodili do kina, do divadla, jednou jsem ji pozval do restaurace na večeři a najednou jsem zjistil, že Hanka, když jdeme spolu zavěšeni, se stále více  ke mně tiskne.

Bylo to sice příjemné, Hanka byla pěkné děvče, ale trpké zkušenosti s mojí bejvalkou stále ještě ve mně seděly. Jednou jsme se toulali po venku a sedli si v parku na lavičku, Hanka se ke mně přitiskla a položila hlavu na moje rameno. Nevím, bylo to jaksi nevědomé, ale moje ruka ji zezadu objala kolem pasu a přitiskla víc ke mně. Zvedla hlavu, zčervenala a chvíli se na mě dívala.

 Potom hlavu vrátila na rameno a položila svoji ruku na tu moji kterou jsem ji objímal a stiskla ji. Seděli jsme tak hodnou chvíli, když Hanka se zeptala, „vzpomínáš na tu tvoji?“

 „Ne, řekl jsem, to už je pryč, těch pět let všechno vymazalo.“

Chvíli bylo ticho, pak najednou se ke mně prudce natočila, v očích měla slzy a že, „tak na co čekáš, proč mě nedáš pusu, to ti nejsem dost dobrá?“

Přitáhl jsem si ji celou k sobě, a řekl jsem jí, „proč mě ubližuješ a proč se zase drásáš.“

 Potom jsem se přisál na ústa, líbal ji, hladil tvářičky a stíral slzičky. Celá se schoulila do mé náruče a konstatovala, „teda to ti trvalo.“

Domů jsme šli zavěšeni do sebe a v každém temnějším koutku jsme se líbali. Přišli jsme domů a paní Slámová jak na nás pohlédla pochopila hned co se stalo.

Dívala se na nás s úsměvem a Hanka to nevydržela, skočila jí kolem krku a šeptala jí, že už nejsme kamarádi, že se máme rádi.

Paní Slámová, sundala její ruce, a smála se že už to dávno ví.

 „To nemůžeš vědět,“ durdila se Hanka, „pusu jsme si dali teprve dnes.“  Dlouho jsme pak spolu všichni seděli a klábosili.

No a pak jsem dostal od Hanky pusu na dobrou noc a šel spát.

Ráno v práci mě mistr nařídil, že nemám jít na pás, že mě volají na osobní oddělení. Řekl to tak komisním a pohřebním hlasem, že ve mně všechno zatrnulo. Vyhazov, pomyslel jsem si. Na osobním se mě referentka zeptala, že v mých papírech je napsáno, že mám průmyslovou školu.

„Ano,“ řekl jsem, „kopii jste si uložila do osobní složky.“ Listovala v ní a pak řekla, „uvolnilo se místo systémového technika a mistr vás doporučil. Berete?“

Tak jsem jí poctivě řekl, že mám soudně zakázanou práci kde je hmotná odpovědnost. Chvíli mě pozorovala a pak řekla, že o mě vědí všechno a na místě technika nebudu mít hmotnou zodpovědnost.

Přistrčila mě novou smlouvu, podepsal jsem ji a šel se ohlásit mistrovi.

Ten se usmál a škodolibě řekl, „ale že jsem vás pěkně postrašil?“

 „To ano, už jsem se viděl na ulici.“

Rychle jsem se seznamoval s novou prací,a když padla, letěl jsem ke Slámovým pochlubit se. Překvapením však dneska nebylo konec.

Otevřela mě Hanka, pověsila se na mě a přisála na má ústa. Potom mě chytla za ruku a táhla do kuchyně.

Zůstal jsem stát jak solný sloup, přede mnou tam stál táta z kriminálu.

Vrhl jsem se na něj, tiskl ho a rozčileně se ptal, „táto, kdy tě pustili, proč mě nikdo nic neřekl?“

 „Mělo to být překvapení zasmál se.“

Ženské si utíraly slzy, posadili jsme se a já jsem si postěžoval, že mě od pásu v továrně vyhodili.

Viděl jsem jak všichni strnuli. Dobře věděli, jak těžko chlap z vězení shání zaměstnání. Hanka se na mě zoufale dívala a já nevydržel a tak jsem jim řekl, že mě nabídli práci technika. Skočila mě kolem krku a plakala, že jsem potvora, že takové překvapení nemám dělat.

Táta se smál a pak mě řekl, že ženské mu taky prozradily že chodím s Hankou. Seděli jsme všichni spolu jako rodina,  klábosili a jak čas letěl začal jsem se zvedat že půjdu domů.

Táta se udiveně ptal, proč se nenastěhuji do mansardy, že je přece volná, pak se do mě pustily i ženské a já kapituloval.

Za doprovodu Hanky jsem šel do hotelu, vysvětlil recepční, že si nevedu dámu na pokoj a že se chci odhlásit. Zaplatil jsem, posbírali jsme těch pár věcí co jsem měl a přestěhoval jsem se  k tátovi.

Mansarda byl velký pokoj s obloukovým oknem  a šikmými stěnami. Byla tam skříň, manželská stará dřevěná postel s duchnami. Pod oknem byl starší psací stůl a židle. Hanka mě všechno poskládala do skříně, políbila mě a že koupelnu a záchod mám hned na chodbě. Spalo se krásně, neslyšel jsem žádné vzdechy a výkřiky jako v hotelu.

Ráno jsme se nasnídali a šli do práce, referentku jsem přemluvil aby  dala moje místo na pásu tátovi, ta zavolala mistra a nakonec mistr řekl, že když tátu technik doporučuje, tak že to s ním zkusí.

Když jsme šli z práce, tak se táta přiznal, že je utahaný jako kotě. Zasmál jsem se a že já to prožíval taky, ale dá se zvyknout.

Po obědě jsem se musel dohadovat s paní  Slámovou, která nechtěla ode mne přijmout příspěvek na jídlo. Rozdurděně na mě spustila, „s tím mojím si tykáte a říkáte mu táto a já tady vypadám jako cizí. To nemůžu být taky jako máma?“ 

A tak jsme najednou byli jako rodina, máma si lebedila, že prý má syna a na tátu dorážela, že se mu splnilo co chtěl, že má kluka. Nikdy bych nevěřil, že se tak stmelíme a že vše bude příjemně ubíhat. Já na Hanku nenaléhal, chtěl jsem aby dodělala v klidu školu.

 

Když skončila školu, dostala zaměstnání u jedné velké expediční firmy. Chodili jsme se navštěvovat navzájem na pokoje, Hanka se starala o moje věci a já postupně zjišťoval že Hanka se začíná až příliš ke mě tisknout,  když ji obejmu a přitisknu na sebe, tak začne trhaně a vzrušeně dýchat, prostě Hanička se dostávala ve své zamilovanosti do stavu, kdy se chce milovat doopravdy.

A tak když jednou se rodiče sebrali do kina, Hanka se vloudila ke mně do pokoje a líbala mě, tak jsem ji opatrně a zlehka pohladil ňadra.

 Ztuhnula, začala zrychleně dýchat a celá rudá mě chvíli pozorovala.

Oči měla lesklé, na krajíčku slziček, tak jsem ji políbil na ústa a pohladil po vlasech.

Hanka se ode mne odtáhla a se zavřenýma očima si nervózně svlékala svetřík. Seděla mě na klíně, jenom v podprsence, stále oči zavřené a chvěla se.

Pozorně jsem jí rozepnul vzadu uzávěr na podprsence a stáhl jí ramínka s podprsenkou dolů. Z očí se jí vyřinul vodopád slziček, že jsem měl plno práce s uklízením na jejím obličeji. Seděla celá ztuhlá a stále neotevřela oči.

Začal jsem ji líbat na krku a pomalu přecházel k jejím malým ale krásně tvarovaným ňadrům. Pomalu, jemně jsem je líbal a zvolna stoupal k jejich hrotům. Byly malé, růžové a ztuhlé očekáváním. Bral jsem je postupně do svých rtů a pošimral jazykem. Hanka stále seděla ztuhlá, ale bylo vidět, že se v ní něco děje, stále se víc chvěla. Po chvíli se už neudržela.  Zasténala, odtrhla mou hlavu od svých ňader, prohnula se do oblouku a začala se vzlykáním mě prudce líbat.

Celá se doslova otřásala, slzičky se jí řinuly z očí a rozechvělá prosila, „Ladičku prosím, chci být tvá já už se neudržím, prosím.“

Položil jsem ji na lůžko, rozepnul zip na jejích kalhotách a stáhl jsem jí je dolů, pak následovaly bílé kalhotky a Hanka se celým tělem proti mně vzpínala. Třesoucími prstíky rozepínala knoflíky mé košile a vzrušeně říkala, „vím že to bude bolet, ale já tě chci, já už to nevydržím.“

Svlékl jsem se lehl vedle ní a hladil jsem tělíčko, slíbával potůčky na tvářích  a ona uvolněná se tlačila nohou na mé přirození.

Sjel jsem tváří do klínu, byl horký, vlhký a vůně po mandlích mě okouzlovala. Hanka se držela prostěradla a chvílemi sténala.

Začal jsem jazykem objíždět jeskyňku, pak jsem se vypravil na růžový vrcholek lasturky, maličký, vlhký, velkosti malého hrášku a asi stejné tvrdosti. Lízal jsem jej, nasával do úst, tiskl jsem se na něj a Hanka se najednou pozvedla prudce vydechla a  se sténáním  se tlačila klínem na moji tvář.

Nastala chvíle na kterou jsem čekal. Přesunul jsem se co nejblíže k ní, špičku přirození ozdobenou kapičkami touhy jsem jemně zasunul do jeskyňky a v okamžiku kdy se vrátila ze svého vzepětí jsem silou a rychle zarazil přirození do klína.

Začala křičet bolestí a já ji hladil a uklidňoval, až ztichla a jenom sténala.

 „Bolelo to moc miláčku?“ tázal jsem se polohlasem, a likvidoval potopu na jejích tvářích. Zavrtěla hlavou, jeskyňka se ještě neuklidnila a křečovitě se svítala.

Objala mě okolo krku a roztouženě řekla, „teď jsi můj.“

Chvíli jsme zůstali v objetí a potom Hanka se tiše zeptala„budeš pokračovat, nebo to vzdáš.“ „Jak ty chceš?“ otázal jsem se.

Usmála se  a řekla, „zas je to na mě, pokračuj.“

 Začal jsem se pohybovat malými přírazy v  jeskyňce a Hanka chvílemi sykala bolestí. Pomalu jsem cestu prodlužoval a cítil jak se jeskyňka uvolňuje, je stále mazlavější a Hanka neuměle se snaží pánví jít vstříc.

Líbal jsem ústa a poradil jsem jí ať zvedne nožky hodně vysoko a chytí se mě okolo zad. Nožky se jako malý had posouvaly výš a cítil jsem jak mě křečovitě obepínají na zádech. Pánev byla vysoko zvednutá a já pronikal celou cestou jeskyňky.

 Hanka to už nevydržela, začala sténat a prudce na mě dorážela. Udýchaní jsme se svíjeli v milostné křeči a já jsem lůno zaléval potoky dlouho odkládané vláhy.

Pomalu jsme se uklidňovali, leželi přitisknutí vedle sebe, polibek stíhal druhý a já jsem se Hanky zeptal, zda nepomýšlí na to, že bychom se vzali.

S pláčem se ke mně přitiskla, prý se neopovážila něco takového říci, měla prý strach, že si budu myslet, že mě chce uhnat.

 „A uhnala?“ zeptal jsem se.

Odpovědí mě bylo stisknutí, kde jsem myslel že mě zlomí žebra a dlouhý polibek. Podívala se na budík a zhrozila se, „ježiš, naši tady každou chvíli budou.“

Vstávala ztěžka, jistě ji to dole všechno bolelo, ale čas byl neúprosný, honem se obléci, uklidit a vyměnit prostěradlo, Hanka se letěla omýt do koupelny.

Stihli jsme se usadit dole, když táta s mámou vešli do dveří. Táta se ještě bavil filmem a šel si do ledničky pro pivo, ale máma se na nás podívala a myslím ji bylo vše jasno.

 Sedla si k nám a polohlasem se zeptala. „Chcete mít svatbu?“

Když jsme oba přikývli, hlasitě si oddechla.

Táta se vracel s flaškou piva a jak ji slyšel, tak začal, „do čeho je ženeš, vždyť jsou mladí, tak na co hned svatbu.“

Zarazil se, když viděl jak je Hanka červená, nejistě se zeptal, „nebo né?“

Když jsem po čase vstoupil do našeho pokoje, uviděl jsem Hanku u počítače, celou červenou, myslím až na paty, jak mě vyhrožuje, doufám že to vymažeš, ne abys to někam poslal, zakousla bych tě. Vždyť nikdo neví o koho se jedná, povídám a jména jsou také vymyšlená. Mávla nade mnou rukou a šla udělat malému pití.

 

J. Robbertos CR  

www.robbertos.estranky.cz