Díra na trhu

Anotace: o jednom podnikatelském záměru

 

Prý svoboda podnikání, podpora drobných firem, investice do dobrých nápadů, tvrdí nám kravaťáci už od devadesátek. Tak jsem je vzal za slovo a začal hledat díru na trhu. Špinavé peníze nesmrdí a všichni se nějak musí živit. Všechno je jen o nabídce a poptávce. Koupit a prodat se dá všechno. Láska, vztahy, přátelství i mládí. Já mám ale samozřejmě stále ještě zbytky morálky a chci vytvořit něco, co bude prospěšné lidstvu, že jo. I když si to ty kurvy vůbec nezaslouží.

Je 9:00 a já mám na úřadu práce sjednanou schůzku, konkrétně odbor podpory podnikání. Otylá paní po padesátce se do té kukaně skoro ani nevleze. Připomíná mi cupcake, který nalili do formy a po skončení šichty ho zase vyklopí.

„Krásné ráno, paní. Nebo slečno?“ koketuju nemístně a paní čumí jako sova do záchodové mísy.

„Co máte?“

„Žádám o půjčku na rozjezd podnikání. Mám vynález, který bude znamenat revoluci ve zdravotnictví. Jmenuje se to Babydomek,“ vysvětluju a fascinovaně koukám na amébické pohyby té masy v květované halence.

„Dobře, zkuste mi to trochu přiblížit.“

„Ale jistě, rád. No, jak začít. Určitě znáte Apidomky, že?“

„Ne, to neznám.“

„Dobře. Tak Apidomky jsou takové dřevěné domečky, v kterých jsou postele. A ty postele jsou postaveny na včelích úlech. Včelky, jak známo, produkují různé feromony a enzymy, které mají při inhalaci pozitivní účinky na zdraví.“

„Aha. A co je tedy ten Babydomek?“

„No a Babydomek je totéž, ale s miminky. Vždyť i miminko má takovou miminkovskou vůni, když se k němu přitulíte, takže místo úlů by byly vyhřívané boxy, v kterých…“

„VEN!“ vybuchla najednou úřednice, až se jí podbradek zatřásl.

Asi jsem to měl zformulovat jinak.

 

Já se ale nevzdal. Promyslel jsem svůj další vynález a vybaven čísly a plánky si opět sjednal schůzku na úřadu práce. Tentokrát za přepážkou seděla vysportovaná pětačtyřicátnice. Pod sněhobílým tričkem se jí rýsovala upnutá podprsenka a pupík zdobilo zajímavé tetování. Svlékl jsem ji pohledem, aniž bych chtěl. Ach, ten nezáměrný bodyshaming. Zareagovala překvapeně pozvednutým obočím.

„Krásné dopoledne, paní. Nebo slečno?“

„Jsem slečna. To je od vás galantní, že jste se tak zeptal.“

„Ano, má galantnost mě předchází,“ poznamenal jsem, nespouštěje oči z jejích křivek. „Ale tedy zpět k tomu, proč jsem tady. Sledujete porno?“

„No dovolte?“

„Beru to jako odpověď. A teď si uvědomte, že pornografie jako obor v podstatě nemá žádnou instituci, která by hlídala její úroveň. Dneska si může kdokoli natočit cokoli a dát to na internet. Světové pornoportály jsou zapleveleny nekvalitní produkcí, která je bídná jak řemeslně, tak příběhově. Třeba porno pro ženy úplně chybí, viďte? Všude jen rádoby alfasamci, kteří myslí na vlastní orgasmus.“

Úřednice koukala jako na zjevení. Schválně jsem toho vychrlil co nejvíc, protože až mě stopne, budu v nevýhodě. Takhle jsem nahodil udičku, která se určitě zasekne.

„Vážený pane, nevím, jaký je váš podnikatelský záměr, ale není náplní mé práce povídat si o tom, jaká je kvalita filmů pro dospělé.“

„Pornázium.“

„Por… co?“

„Záměrem je pornázium. Něco jako gymnázium, ale se specifickým studijním programem.“

Paní se začala zhluboka nadechovat, takže jsem ji opět přerušil, než uslyším slovo VEN.

„Dovolte mi argumentovat. Dneska si každý vybírá obor, který je zejména finančně perspektivní. Je to tak? A zároveň hanbaté filmy sledujeme všichni, i vy, i já.“

„Stop, stop… úřad práce přece nemůže podpořit takovou šílenost, jakou mi tady navrhujete.“

„No tak se zeptáme vašeho pana ředitele. Třeba bude mít otevřenější mysl,“ usmál jsem se a vsunul ruku pod plexisklo, abych ukořistil seznam telefonních čísel na zaměstnance.

„Dejte to sem, to nemůžete!“ zoufale vyštěkla paní.

„Jste sexy, když mluvíte takhle,“ poznamenal jsem na její adresu s telefonem u ucha a vytočil číslo na ředitelství úřadu.

 

Inženýr Kroupa sebou poplašeně trhnul. Ulepenýma rukama začal po stole hledat papírové kapesníky, zatímco interní telefon dál drnčel ztichlou kanceláří. Vypnul Pornhub, utřel si prsty do ubrousku a zvedl sluchátko.

„Dobrý den, volám vám z oddělení podpory podnikání. Neberte to v žádném případě jako kritiku vašich podřízených. Naopak. Paní Tukanová, s níž vyřizuju svou žádost, je velmi milá, vstřícná a krásná žena. Ale patrně se bojí, aby neměla postih kvůli tomu, jakou nestandardní záležitost by měla schválit.“

„Rozumím. Povídejte, s čím vám mohu pomoci?“ otázal se nejistým hlasem Kroupa a posunul si brýle po svém póry posetém, obřím nose.

„S tím, co jste bezesporu právě dělal. Znám to, nebojte. Vedoucí pracovníci, zejména na státních úřadech, občas mívají dlouhou chvíli. Jsou v kanclu sami, mají soukromí, klid, nikdo je nehlídá. Tak proč si to nezpříjemnit?

„No dovolte? Co si o sobě myslíte, vy hulváte?“

„Myslím si, že bych mohl dát tomu bordelu, co je k vidění na pornoserverech, nějakou štábní kulturu. Když si chcete postavit dům, poptáte přece stavaře, který má inženýrské vzdělání. Když chcete dobrý oběd, oceníte, když mají v restauraci vyučeného kuchaře. Proč by porno mělo být výjimkou? Konkurence je třeba ve všech oborech. Oddělíme zrno od plev, dáme tomu oboru větší vážnost. Podívejte, nechte si to projít hlavou, já tady počkám, já mám čas.“

Vrátil jsem zcela šokované úřednici seznam telefonních čísel.

„Já se omlouvám, slečno úřednice. Nechtěl jsem vás rozrušit,“ dodal jsem, lehce se uklonil a poodešel zpátky na chodbu. Nečekal jsem ani deset minut. Za chvíli se otevřely dveře, slečna ve sněhobílém tričku mi pokynula paží a já si vyzvedl žádost s čerstvým razítkem. Zápis do rejstříku středních škol už jsem ošéfoval, o budově jednám s magistrátem, teď už jen sehnat zkušené učitele praktických předmětů. Ale to už bude z aktuálních úkolů ten nejpříjemnější.