Okno do ulice

Anotace: Náhodný noční chodec mimoděk pozvedl své oči k průčelí hotelu stojícímu na kraji pěší zóny a ustrnul. V jednom z pokojů v prvním patře se svítilo. Za vysokým oknem sahajícím od stropu až k podlaze stála dívka. Nahá, vzpřímená...

Náhodný noční chodec mimoděk pozvedl své oči k průčelí hotelu stojícímu na kraji pěší zóny a ustrnul. V jednom z pokojů v prvním patře se svítilo. Za vysokým oknem sahajícím od stropu až k podlaze stála dívka. Nahá, vzpřímená, rozkročená na šířku ramen, s oběma rukama sepjatýma za hlavou. Hroty bradavek a špičkou jazyka se lehce dotýkala průzračného skla. Stála v pozoru, nehybně, jako by byla jen obnaženou umělohmotnou figurínou ve výloze módního obchodu před příchodem nové kolekce.

Chodcova zvrácená hlava a upřený pohled za sebou strhávaly zraky dalších kolemjdoucích. Zastavovali se, vzhlíželi k vystavené dívce jako k nadpřirozenému zjevení hříšné Marie Magdalské, vzrušeně diskutovali o tom, co tam asi dělá. Kdosi postřehl, že má přes oči uvázanou pásku. Jiný poznamenal, že může být rukojmím zločince nebo obětí násilníka. Postarší paní se pokřižovala. A někdo další zavolal policii.

Před hlavním vchodem hotelu zanedlouho zastavilo auto s blikajícím modrým majákem. Dva strážníci letmo pohlédli vzhůru a pak spěšně vstoupili dovnitř.

Na pokoji se rozdrnčel telefon.

„Prosím,“ ozvala jsem se do sluchátka.

„Městská policie. Je to váš pokoj, v jehož okně se vyskytuje obnažená dívka?“

Podívala jsem se na hodinky. Trvalo jim bezmála tři čtvrtě hodiny, než přijeli. Je až děsivé, jak jsou dnes k sobě lidé neteční. „Co kdyby tady takhle stála nějaká nezletilá naivka a za ní poslintával nadržený úchyl?“ otřásla jsem se při tom pomyšlení.

„Ano, je to můj pokoj,“ potvrdila jsem stroze.

„Jdeme k vám nahoru. Odemkněte dveře a neklaďte odpor.“

„Ale ovšem,“ souhlasila jsem. Klást odpor? Policejní mluva je zábavná svou topornou spisovností. Slepice snad kladou vejce na podestýlku. Jak a kam se však klade takový odpor?

Oba strážníci vyjeli výtahem nahoru. Na chodbě přede dveřmi se na sebe neklidně podívali. Mladší z nich si u pasu rozepnul přezku pouzdra pistole a poodstoupil o pár kroků dozadu. Starší třikrát důrazně zaklepal.

Odemknula jsem dveře a odjistila bezpečnostní řetízek. „Prosím, pánové. Pojďte dál,“ vyzvala jsem je zdvořile. Sama jsem šla napřed a posadila se do křesla v rohu místnosti.

Vstoupili sotva za práh dveří a oba naprázdno polkli. Zády k nim stála před okenní tabulí nahá dívka, rozkročená, s oběma rukama sepjatýma za hlavou. Oči měla obemknuté černou koženou páskou sepnutou vzadu kovovou sponou. Nehýbala se, nic neříkala, vůbec si jich nevšímala.

Mladší strážník zůstal stát u dveří. Nespouštěl ze mě oči. Starší váhavě popošel doprostřed místnosti. Nedůvěřivě se díval střídavě na dívku v okně a na mě v křesle.

Vzala jsem ze stolku sklenku s červeným vínem, pokynula mu na zdraví a napila se. Otáčela jsem jí mezi prsty a pozorovala ho ovíněným sklem jako v krvavém alkoholickém kaleidoskopu.

Strážníkův zkoumavý zrak se zaměřil na dívku. Krátké havraní vlasy jí zpod sepjatých dlaní splývaly ke krku, křivka štíhlého těla se ladně vinula dolů kolem hrudníku k útlým bokům, které spojoval malebným obloukem s dlouhými štíhlými nohami pevný kulatý zadek. Ten se jako jediný na jejím nehybném těle občas sotva znatelně zachvěl. Neviděl jí do tváře, přesto jí byl zjevně okouzlen. Párkrát na místě přešlápl, nasucho polkl, a když ani to nepomohlo, přerovnal si s omluvným pohledem rostoucí bouli v kalhotách. Z prohlubujícího se zasnění ho vytrhlo až významné odkašlání mladšího kolegy.

„Slečno, jste v pořádku?“ vydechl náhle rádoby úředně vzlínaje dychtivýma očima od jejího pozadí k lesklým vlasům.

„Smím odpovědět, Paní?“ zazněl místností líbezný hlas.

„Ovšemže smíš,“ souhlasila jsem a znovu si usrkla vína.

no, jsem v pořádku,“ odvětila dívka strážníkovi jako by ukapávala med, aniž by se přitom jakkoliv pohnula.

Ten se na mě i na kolegu za sebou rozpačitě podíval.

„Slečno,“ zkusil to znovu mírněji, snad pod vlivem uhrančivého tónu jejích slov. „Nenutí vás snad tady tahle dáma k něčemu, co si ve skutečnosti nepřejete konat?“

„Smím znovu odpovědět, Paní?“ zeptala se mě znovu.

„Samozřejmě,“ souhlasila jsem znovu.

„Nenutí,“ opáčila jednoslovně.

„Tak proč tady teda takhle stojíte, slečno?“ vyhrkl policista nešťastně. „Vždyť tam dole na chodníku vyvoláváte hotové pozdvižení. To se ani trochu nestydíte?“

Dívčin zadek se při zmínce o jejímu zraku skrytém pozdvižení znatelněji zachvěl: „Smím odpovědět i tentokrát, Paní?“

„Odpověz našemu ochránci práva a pořádku na všechny jeho dotazy. Snaží se jen dělat svou práci. Pomáhat a chránit. Já mu rozumím,“ udělila jsem jí všeobecné povolení mluvit.

„Stydím se, strašně se stydím,“ odpověděla. A to mě vzrušuje,“ dodala.

Zmatený strážník vytáhl z kapsy velký zmuchlaný kapesník a otřel si jím orosené čelo. „Slečno, tohle není žádná legrace! Jak vám mám něco takového věřit?“

„Směla bych panu ochránci namísto neustálého ujišťování pro změnu něco navrhnout?“ zeptala se mě znovu.

Tentokrát jsem se na ni tázavě podívala já. „Jistě,“ souhlasila jsem zvědavě.

Zvedla pravou ruku a vztyčila prostředník. „Ověřte si to sám,“ vyzvala ho.

Policista na ni vytřeštil oči.

Rozesmála jsem se nad její bezostyšností. „Budete mít ještě nějaké dotazy, pane strážníku?“

„Myslím, že snad už ani ne,“ odpověděl roztržitě.

„Jistě máte v těchto neklidných nočních hodinách spoustu jiných naléhavých případů, za kterými musíte pospíchat,“ pokusila jsem se mu ironicky naznačit, že svou roli zde již sehrál.

Provrtal mě přísným pohledem. „Promiňte, že jsme vás vyrušili, madam. I vás, slečno,“ procedil mezi zuby a pokynul svému mladšímu kolegovi u dveří. Ten se beze slova otočil a oba vyšli na chodbu.

„Nemusíte se omlouvat,“ zavolala jsem za nimi. „Byli jste milým zpestřením našeho romantického večera.“

Vstala jsem z křesla, postavila se k oknu vedle dívky a dala jí napít vína. Pozorovala jsem dění na ulici. „Oba strážníci se tam dole zrovna pokoušejí přesvědčit skupinu zvědavců o tom, že tady není vůbec nic k vidění,“ popsala jsem jí venkovní scénu. „Myslím, že se mýlí,“ lehce jsem ji pohladila po šíji a políbila ji na tvář.

„Mohla bych si tady ještě chvíli postát?“ zeptala se.

„Užij si to,“ souhlasila jsem. „Zajdu si zatím dolů do baru na cigaretu. A podívám se z ulice, jak ti to tady sluší.“

„Děkuji za svolení i lichotku, Paní,“ odvětila pokorně dívka. Pak se opět lehce přitiskla hroty bradavek a špičkou jazyka k okenní tabuli.