BDSMCZ

Hana s Petrem se cvičí v bojových dovednostech proti samozvané vládkyni upírů. Napětí mezi Samuelem a Petrem eskaluje. Navzdory zlepšení v Magické schopnosti se Haně i nadále nedaří prolomit štíty zajatého špeha. Podaří se jí ho zlomit? Pokud ano, co se dozví? Hrdinové netuší, že finální bitva se blíží závratnou rychlostí.

 

Má další díla najdete na mém youtube kanálu Tomáš Rychetský spisovatel, textař a to i v audioverzi :) 

Příjemné čtení přeji.

 

BDSMCZ

 

Prolog

 

   „Takže, co tady vlastně děláme?“

Nicol usrkla espressa, špičkou jazyka si oblízla pěnu ze rtů a zadívala se Haně do očí. „Cvičíme,“ odpověděla prostě a odmlčela se.

Hana přimhouřila obočí. „Tady?“

Nicol si upravila růžovou ofinu na jinak zcela zelených, krátce střižených vlasech na chlapce a přikývla. „Restaurace je pro první lekci ideální místo,“ řekla a rozhlédla se po lidech v místnosti. Očima se zastavila u páru ve středním věku sedící u malého stolu kousek od nich. „Co třeba tihle dva?“

Hana, která stále ničemu nerozuměla, zavrtěla hlavou. „Co má být?“

Nicol se usmála. „Je před nimi volba.“

Hana se znovu zaměřila na pár po levici. V tu samou chvíli, žena zavřela jídelní lístek a položila ho na kraj stolu. Plešatý muž nadále listoval stránky.

   „Chceš po mě, abych mu vybrala jídlo?“

Nicol s širokým úsměvem přitakala. „Evidentně se nemůže rozhodnout. Pomoz mu. Přinuť ho, aby si dal svíčkovou.“

Hana se kousla do rtu ve snaze nerozesmát se. „To myslíš vážně?“

   „Samozřejmě. Někde začít musíme.“

   „Vím, že rada po mě chce, abych zdokonalila svou schopnost, nemyslím si ale, že měli na mysli zrovna tohle,“ namítla Hana a na mysli ji vyvstala vzpomínka z nedávného směnu, kterého se zúčastnila většina Veleminých odpůrců. Rokovali dlouho. Nedokázali však přijít na nic jiného než na vyčkávací taktiku, ve které se budou snažit o dvě věci. Hledat další upíry, kteří by v boji proti Velemě pomohli, a ukrývat měniče na tak dlouho, dokud se Hana ve své schopnosti nestane skutečným mistrem. Nutno podotknout, že padl i třetí návrh, a to z úst jakési vůdkyně menšího klanu z Kanady jménem Jessica: „Velema nás počtem následovníků pětkrát převyšuje. Pro nalezení upírů, kteří nasadí životy pro naši věc, jsme toho udělali už mnoho. Co tedy zbývá? Postavit celý plán na nejisté schopnosti jednoho zelenáče? Neber si to osobně Hano, ne že bych tomu, co tu o tobě povídají nevěřila, chce to ale víc než jen tebe.“

   „Co tedy navrhuješ?“ vložila se do věci Nicol.

Jessica se na krátkou chvíli odmlčela, pak rozhodně pravila: „Máme tu řadu měničů. Využijme toho. Vyčkejme, jak tu bylo řečeno, mezitím však posilme naše řady novými upíry.“

Rozruch, který Jessičin návrh vyvolal, se dlouho nedařilo uklidnit. Celý nápad byl krátce poté všemi přítomnými měniči zamítnut s tím, že si nikdo nepřeje, aby se hořká historie opakovala.

   „Tak podívej se Hano,“ začala Nicol nadále bez úsměvu, „já vím, že se ti na Velemině panství podařilo dva upíry zahnat pouhou větou, vem si ale, jak si dopadla. Tenhle kousek tě uspal ne celý týden. Skoro si umřela, a to se nesmí opakovat. Začneme zkrátka jednoduše a uvidíme, co v tobě je.“

Hana musela uznat, že to, co Nicol říká, zní rozumně. „Dobře, promiň. Co mám teda dělat?“

   „To samé, co na zámku. Soustřeď se na toho chlapa, dívej se na něj, ale neříkej svůj příkaz nahlas. Je to tak těžší, výhodou ale je, že pokud si to budeš jen myslet, nikdo ve tvém okolí se nedovtípí, co dovedeš.“

Hana se zamyslela. I tohle jí přišlo rozumné. Narovnala se ve své židli a upřela pohled na muže nedaleko.

Svíčkovou. Svíčkovou. Chci, aby sis objednal svíčkovou.

O pár vteřin později se k vedlejšímu stolu dostavila servírka. „Máte vybráno?“

Žena si poručila španělského ptáčka s rýží. Když přišla s objednávkou řada na jejím partnerovi, muž zaváhal.

Svíčkovou. Máš chuť na svíčkovou.

   „Bože můj Karle tak už se vymáčkni. Tady slečna na tebe nemá celej den.“

   „Ehmm, pardon. Dal bych si…“

Svíčkovou. Svíčkovou!

   „Guláš. S pěti knedlíky prosím.“

   „No do prdele!“ zaklela Hana na celou místnost. Starší pár, servírka i většina hostů se po ní ohlédli.

   „Hmm, omlouvám se.“

Nicol pískla. „To se ti teda povedlo. Žádné cvičení není potřeba. Myslím, že si dokonale připravená vnuknout Velemě myšlenku, aby si hodila mašli.“

Hana se zamračila. „Myslíš, že sarkasmus mi pomůže?“

   „Omáčka jako omáčka. Jen trochu jiný základ.“

Hana navzdory situaci vyprskla smíchy. „Ok. Shodneme se na tom, že tohle se nepovedlo. Co dělám špatně?“

Nicol se na okamžik zamyslela, pak se zeptala: „Jak si to udělala tenkrát na zámku? Popiš mi tu situaci.“

   „No – bojovali jsme a vyhráli bychom. Bylo to tři na dva v náš prospěch, jenomže pak jeden z nich dostal Petra do chmatu, ze kterého nebylo úniku a přiložil mu na krk nůž. Ten druhý se chystal malé Rebecce v podobném držení zlomit vaz. Nemohli jsme nic dělat. Tomáš odhodil pušku a v tom se jeden z mužů rozhodl Petra zabít. Nechtěla jsem, aby se to stalo, to je celý .“

Nicol kývla na souhlas. „Prosté, že?

Hana se opět nechápavě zamračila.

   „Nechtěla si, aby zemřel. Proto si těm dvěma grázlům přikázala, aby toho nechali a odešli. Záleželo ti na tom, to je ten klíč.“

   „Dobře chápu. Jak mám ale zařídit, aby mi záleželo na tom, co si tenhle plešoun dá k obědu?“

Nicol zvážněla. Následující slova Hanu vyděsila. „Hano, já se často ráda usmívám, tohle ale není žádná hra. Jde tu o spoustu životů. Je na čase, aby si to začala brát vážně. Musí ti na tom záležet, protože to je první krok k tomu, aby ses posunula ve své schopnosti a pomohla tak porazit Velemu, která tobě a tvému milovanému Petrovi jde tvrdě po krku. Nám všem. Mělo by ti tedy sakra záležet na tom, abys ho přiměla dát si tu podělanou svíci!“

Nyní se hosté ohlédli po zelenovlásce.

Hana pár vteřin seděla mlčky. Všechno, co zde Nicol řekla jí dávalo smysl. Povzdechla si a znovu otočila hlavu k plešatému muži.

Tak jo kámo, zkusíme to znovu. Vybral sis guláš, já ale vím, že máš mnohem větší chuť na svíčkovou. Obrovskou chuť. Nepopsatelnou. Sbíhají se ti sliny při představě, jak na jazyku převaluješ její nasládlou zeleninovou…

Muž, jakoby se nad něčím zamyslel, polkl, pak náhle pozvedl ruku a přivolal servírku.

   „Přejet si pane?“

   „Omlouvám se, rozmyslel jsem si to. Dal bych raději svíčkovou.“

Servírka se usmála. „Rozumím, žádný problém.“

Hana vykulila oči, pak pohlédla na Nicol, která uznale přikývla.

   „To šlo rychle. Jsi talent Hani.“

   „Já – díky.“ řekla Hana překvapená sama sebou, jak snadno něco takového dovede. Náhle se ji z nosu spustila krev a v tu samou chvíli ji zabolela hlava.

Nicol k ní natáhla ruku s ubrouskem. „To nic. Tohle se Marii stávalo pořád. Říkala tomu kocovina. Jak budeš trénovat a zlepšovat se, vedlejší účinky začnou slábnout. Nicméně tě musím varovat. Neber si příliš velké sousto, na které nejsi připravena. Mohlo by tě to zabít. A je tu ještě jedna věc. Tenhle chlap byla snadná záležitost, protože netušil, že jeho úsudek někdo ovlivňuje, pokud by ale o tvé schopnosti věděl, bylo by pro tebe podstatně náročnější vnuknout mu myšlenku. Svou roli taky hraje síla osobnosti daného jedince, ale o tom až později. Dobré je, že Velema dodnes netuší, že Marie něco takového uměla a už vůbec ne, že to umíš i ty. To je naše výhoda. Jsi v pořádku?“

Hana, držící se dlaněmi za čelo, tak tak vnímala, co jí Nicol říká. Hlava se jí mohla rozskočit. V duchu zaklela: „Do prdele. Kocovina. Jo, to by sedělo. A to jsem jen vybrala nějakému maníkovi, co si má dát k obědu. Co potom ty skutečné výzvy? Opravdu bych jednoho dne mohla být schopná změnit úsudek někoho tak silného, jako je Velema? Jak bych něco takového mohla dokázat?“

Hana si v ten moment poprvé uvědomila, jak obrovská zodpovědnost na ní leží.

 

 

O 4 měsíce později

Jaro 2024

 

Část 1: Naděje nikdy neumírá

 

Na Petra vzhlížela dvě nahá vyšpulená pozadí. Ženy klečely na posteli, dychtící v sobě konečně pocítit milence. Petr se ze zdvořilosti jako první věnoval hostu. Kudrnatá Michaela hlasitě sténala na celou místnost, zatímco přirážel a dlaní ji pleskal po zadečku. Prsty pravé ruky se věnoval své partnerce Haně, která rovněž hlasitě vřískla, když její milý o minutu později pronikl i do ní.

        Petr, vhledem k vytíženosti bojovými tréningy, neměl sex již tři dny, proto o chvíli později ležící na zádech, zatímco se na něm krásná Michaela pohupovala, dosáhl náhlého orgasmu. Vykřikl natolik intenzivně, až se obě ženy rozesmály. Jedna po druhé polibkem Petrovi poděkovali za krásné milování a začali se věnovat sobě navzájem. Petr se posadil do křesla opodál a sledoval dění. Sám sobě, přivodil orgasmus po druhé chvíli poté, co Hana z pod polštáře vytáhla oboustranného, gumového pomocníka. Krásky si klekly na kolena zadečky k sobě a… no řekněme, že Petr pozoroval něco, co běžně muži na vlastní oči nevídají.

        Když ženy skončili, kudrnatá Michaela se postavila na nohy vedle postele, spokojeně se protáhla a než nahá opustila ložnici, otočila hlavu a šibalsky na své dva milence mrkla. Petr se položil na postel vedle Hany a políbil ji.

   „Páni. To bylo – boží, dívat se na vás.“

Hana se rozesmála. „Líbilo se ti to, jo? Můžeme to dělat častěji, jestli chceš.“

   „Rozhodně nejsem proti. Kde si vzala tu hračku?“

   „Nicol tu má slušnej arzenál erotických pomůcek. Nějak jsme se onehdy večer dostali k tomu, že obě máme rádi i holky a ona mi prozradila, že tu má místnost plnou těhlech hraček, kdybych někdy něco potřebovala.“

Petr se usmál. „Tohle místo je čím dál tím lepší.“

Nastala chvíle ticha, ve které leželi v obětí. Zatímco Petr lískal svou partnerku ve vlasech, Haně se v mysli znovu objevila Samuelova tvář. Vybavila si jeho svalnaté ruce, jak jí tvrdě svíraly pozadí, zatímco do ní nadlidskou rychlostí pronikal. Doslova cítila jeho vůni. Když její myšlenky přerušil Petr, zastyděla se.

   „Jak jde tréning s Nicol? Děláš pokroky?“

Hana si dala s odpovědí na čas. Povzdechla si. „Malé. Přimět lidi k maličkostem už zvládám. Jednomu dědovi v lékárně jsem vnukla myšlenku, aby si koupil kondomy. Měl si vidět, jak se lékárnice tvářila.“

Petr se rozchechtal, pak řekl: „Toho Velemina špeha, kterého jsme nedávno zajali, si dokázala přimět k tomu, aby se dal na naši stranu. To mi nepřijde jako maličkost.“

   „To není tak docela pravda. Pořád sedí v cele a odmítá vypovídat. Jo, tvrdí, to, co jsem mu vnukla, že Velema je nesprávný vůdce, a že ti dobří jsme my, že bude bojovat po našem boku proti ní a tak podobně. Když ale přijde řeč na to, aby nám prozradil Veleminy úmysly, prostě jen mlčí, ať se snažím jakkoliv.“

Petr Haně stiskl ruku. „To se poddá, uvidíš. Nakonec ho zlomíš.“

   „A co když ne? Co když na to nemám? Když nedokážu přijmout řadového pěšáka k tomu, aby nám prozradil, co ví, jak mám oblbnout tak silnou osobnost, jako je Velema nebo Vilém?“

Petr se odmlčel, snažící se najít vhodná slova.

   „Co kdybychom utekli?“

Zarazil se. „Co tím myslíš?“

Hana se posadila a pohlédla svému partnerovi do očí. „Prostě utečeme. Daleko od tohohle všeho. Je to na nás moc velký Petře. Co můžeme dělat? Je to beznadějný. Vytvoříme si nové identity a začneme nový život. Někde daleko. Na jiném kontinentu.“

Zamračil se. „Nejsem zbabělec Hano.“

   „Já vím, že ne. Ale nechci o tebe přijít. Už jednou jsem tě málem ztratila. Chci zpátky náš život, takový, jaký byl před tím.“

Rozplakala se.

Petr Hanu objal. „Podívej, chápu, že se bojíš. Dokážu si představit, jak velké břemeno neseš, když na tebe všichni spoléhají. Řekněme, že utečeme. Nevím, jak bychom se z tohohle podzemního Alcatrazu dostali bez povšimnutí, ale řekněme, že by se nám to povedlo. Co dál? Nemáme peníze. Ten kufr s milionem eur, který jsme našli u Marie v domě, má teď Velema. I kdybychom i tenhle problém vyřešili, opravdu bys dokázala opustit naše přátelé a nechat je krutému osudu, který pro ně Velema chystá?“

Hana zaváhala. Když už měla odpověď na jazyku, kdosi zaklepal na dveře ložnice.

   „Hana?“ ozval se dětský hlásek, načež Petr vyskočil z postele na nohy.

   „Chviličku,“ zvolala Hana a začala se rychle strojit. Když byli oblečeni, otevřela dveře. Malá Rebecca před ní stála v pyžamu s medvídky a plakala. Hana k ní poklekla. „Copak se děje, zlatíčko?“

   „Nejde spát. Zlý sen,“ špitla dívka, která se posledních několik měsíců za pomoci Samuela naučila vzhledem ke svému věku spoustu českých slovíček.

Hana dívenku objala. „To bude dobrý. Pojď, uložím tě.“

V Rebečině pokoji Hana dívku přikryla peřinou a konejšivě ji pohladila po vlasech. Rebecce bylo dvanáct let, a to, co viděla na Velemině panství, pro ni bylo příliš. Často se budila s nočními můrami, nejednou se ve spánku počůrala. Hana měla dívku upřímně ráda a i navzdory své časové vytíženosti, se jí věnovala tak často, jak jen mohla. Nikdy se však nedokázala zcela zbavit chuti, prokousnout dívce hrdlo a vysát jí do polední kapky. Jediné, co toto nutkání pomáhalo Haně zmírnit, bylo být stále nasycená. Vůně, kterou dívka vyzařovala, byla jedinečná. Takovou vůní, jak Hana dobře věděla, oplýval jen člověk, ze kterého by se po přeměně na upíra stal měnič. To byl důvod, proč Velema po Haně chtěla, aby dívku proměnila.

   „Stýská se mi. Já – chtít domů.“

   „Já vím holčičko. Už to nebude trvat dlouho. Brzy rodiče znovu uvidíš.“

Rebecca chytla Hanu za ukazováček. „Ty slíbíš?“

Hana zaváhala, nakonec však přikývla. „Jo. Slibuju. A teď už spi.“

   „Zpívej.“

Hana se usmála. „Nejsi na to už trochu stará?“

Rebecca rozhodně zavrtěla hlavou.

   „No dobře.“

Nadechla se a začala s ukolébavkou, kterou jí jako malé dívce zpívala před spaním matka.

 

Spinkej můj maličký, máš v očích hvězdičky

Dám ti je do vlasů, tak usínej, tak usínej…

 

Rebecca zavřela oči. Hana u ní seděla, dokud neusnula, poté se z pokoje tiše vykradla. Petr na ni čekal v křesle ložnice se sklenkou whisky. Hana se na svého milovaného obkročmo posadila, políbila ho na rty a odhodlaně pravila: „Máš pravdu. Útěk není řešení. Spočítáme tý bělovlasý svini všechno, čeho se na nás a našich kamarádech dopustila.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Část 2: Pár minut historie

 

S povolením od Nicol, co by majitelkou rozsáhlého podzemního úkrytu na Šumavě, Petr vstoupal výtahem vzhůru na povrch. Umělá inteligence, kterou Nicol nazvala Kája, po svém idolu Karlovi Gottovi, Petrovi sdělila, že venku panuje květnové slunečné odpoledne s příjemnou teplotou osmnáct stupňů celsia. Když Petr z výtahu vystoupil, ocitl se v malém dřevěném srubu uprostřed lesa. Dveře se za ním zavřeli a výtah zmizel v zemi. Vteřinu poté se odkudsi ze stropu srubu automaticky spustila dřevěná stěna, která následně ukryla otvor šachty a dokonale splynula s jednou ze stěn srubu. Nicolina vynalézavost Petra nepřestávala udivovat.

        Vyšel ze srubu a zhluboka nasál čerstvý, přírodní vzduch, který les nabízel. Podzemní komplex upírovi poskytoval vše, co potřeboval plus spoustu zábavy k tomu. Petra ale i tak jednou začas tam dole přepadala úzkost. Přesně tohle dnes potřeboval. Lesní vůně, svěží vzduch, šustění listoví, cvrlikání ptáků a – Samuel, ležící v mechu opodál, bafající dýmku.

Petr sebou trhl. Kdyby na svou přítomnost svalovec neupozornil hlasitým výdechem kouře, vůbec by si ho nevšiml. Petr si vzpomněl, jak Nicol kdysi poukázala na schopnost tohoto muže, vynikajícího v nepozorovaném pohybu. Vyděsilo ho to. Napadlo ho, že kdyby si Samuel usmyslel, že se mu v krade do zad a zabodne mu do lebky dýku, nic by s tím nemohl dělat.

   „Tohle mě jednou musíš naučit.“

Samuel se zazubil. „Kdepak. Dostává se ti ode mě a Nicolase spoustu lekcí, tohle si ale nechávám jen pro sebe. Vlastně to tak úplně nejde naučit. Je to dar, se kterým se už musíš narodit.“

Petr nesouhlasil. Byl toho názoru, že naučit se dá všecko. Na povrch se ale dostavil relaxovat, ne se hádat. Lehl si do mechu vedle Samuela, dal si ruce za hlavu a zadíval se do mraků vykukujících mezi korunami stromů. Nebyl nadšený ze Samuelovi přítomnosti. Vídal ho při bojových lekcích, a to mu bohatě stačilo. Petr byl svému učiteli vděčný za spoustu věcí, byl to přeci právě on, kdo zinscenoval jejich útěk z Velemina panství. Na druhou stranu už od prvního dne, co se po tomto zmiňovaném útěku Hana v podzemním úkrytu téměř po týdnu probrala z bezvědomí, si mezi ní a Samuelem povšiml jistého napětí. Nejednou pozoroval, jak se v jeho přítomnosti nešikovně vyhýbají očnímu kontaktu. Při zmínce o něm, se Hana pokaždé snažila urychleně změnit téma. Tehdy na zámku byl přímo svědkem toho, jak si to ti dva rozdali na pohovce hned vedle něj. Tenkrát si to neuvědomil, ale už v tu chvíli se mezi nimi vytvořilo jisté pouto. Petr nikdy neviděl Hanu v takovém opojení.

   „Taky máš někdy pocit, že se tam dole dusíš?“ zeptal se Samuel a z vyfukujícího kouře vytvořil téměř dokonalé kolečko.

   „Jo. Hlavně ve chvíli, kdy myslím na budoucnost. Nemůžeme se skrývat věčně. Jednou se Velemě budeme muset postavit, a to mě děsí k smrti.“

Samuel přikývl. „Právě proto trénujeme. Aby jí nakonec jeden z nás vyrval srdce z těla. Třeba to budeš zrovna ty. Marii si odpravil na první dobrou, a to si byl pouhý člověk.“

Jeho lichotka Petrovi smrděla špetkou ironie. Rozhodl ale nechat to být.

   „Jednou jsem Velemu slyšel mluvit o ztraceném upířím věhlasu. Co se přesně v historii událo, že je upírů dnes tak poskromnu? Něco málo jsem zaslechl, ale pokaždý se tohle téma někomu podařilo smést ze stolu.“

Petrova otázka Samuela zaskočila. S odpovědí si dal na čas. „Pro upíry, je tohle téma tak trochu tabu. Je to hodně temná historie. Dnes žije jen málo upírů, co by to pamatovali a jejich vyprávění se v mnoha detailech liší. Obecně se ale ví, že kdysi nás po zemi chodilo mnohem více než dnes. Každý člověk se může množit, stačí mít sex, to upíři nemohli nikdy, proto tomu bylo vždycky tak, že oproti lidem upírů bylo málo. Nicméně měničů kdysi bylo mnohem víc. Zhruba roku tisíc ale upíři takřka ztratili schopnost množit se. Proč, to se  dodnes neví. Každopádně, když se to změnilo, zbývající upíři s touto schopností, se stali vzácní. Každý větší klan na světě si tyto jedince uzurpoval na svou stranu. Nejprve příslibem postavení, moci a majetku, později silou, když to jinak nešlo. Podobně jako někteří lidé zavírají feny v nelegálních množírnách do klecí, kde jejich jediný účel je přivádět na svět štěňata, takhle to klany začali dělat i s měniči, kterých bylo příliš málo na to, aby se vzepřeli. Vypukly války. Každý jich chtěl vlastnit co nejvíc. Pokud vím, všechno se to dělo více méně v Evropě, konkrétně ve Francii vznikl opravdu mocný klan, v čele s vládcem, tenkrát si říkal Lothar. To byl pořádnej magor. Likvidoval jeden klan po druhém až do své moci shromáždil téměř stovku měničů. Opíjel se mocí a začal budovat vojsko s úmyslem stát se jediným upírským panovníkem. Zbylé klany, větší i ty malé se proti němu sjednotili a zaútočili na jeho hrad. Byli to strašný jatka. To bylo období, kdy se většina upírů navzájem téměř vyhladila. Lothar byl po značném úsilí poražen a veřejně sťat, ještě předtím se ale odebral do cel, kde celou tu stovku pracně ukořistěných měničů do jednoho nechal pobít.“

   „Pane bože,“ uniklo Petrovi nechtěně z úst.

   „Věř mi, když řeknu, že bůh s tím neměl co dělat. Takže ve stručnosti, přesně takhle kdysi upíři ztratili věhlas. Zbývající měniči se od té doby skrývají, a tak se upíři rasa neměla jak rozrůst. Dali jsme tak šanci na rozkvět lidem, řekl bych. Každý z nás se obával okamžiku, kdy se znovu objeví někdo, jako byl Lothar. A teď tu máme Velemu. Když se nad tím zamyslíš, každý upír ví, co se tehdy stalo, a i tak za Vemelou nyní stojí mnoho z nás. Myslel by sis, že dlouhověkost nám dá moudrost, pravda ale je, že jsme nepoučitelní, zrovna jako lidi.“

Petr o tom všem nějakou dobu mlčky přemýšlel, poté se zeptal: „Podle toho, co říkáš, upíří války, panovníci, klany, jak to, že lidi o upírech nevědí?“

Samuel se usmál. „Nevědí? Jak to myslíš? Jen se podívej, co filmů se o upírech natočilo nebo napsalo knih. Projdi si někdy internet, kam až zvěsti o upírech mezi lidmi sahají. Jak jsem ale řekl, oproti lidem nás bylo vždycky málo, to stačí, abychom pro ně do dnes byli jen mýtus. Pouhý strašáci, natolik děsivý tvorové, že není možné, aby kdy existovali.“

To Petrovi dávalo smysl. To co nás děsí je snadnější připsat na vrub babským povídačkám, než čelit tomu, že by to mohlo existovat.

   „Hlavně se mě neptej, jak upíři vznikli. Proto je hodně teorií, podle mě se to ale s jistotou už nikdy nedozvíme.“

Petr se neptal, ačkoliv ty teorie by si rád poslechl. Přijal nabízenou dýmku, odmlčel se a uvelebený na měkkém mechu relaxoval rozhodnutý, že veškeré dumání nad tím, co bylo a bude, odloží na zítra.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Část 3: BDSM

 

Byla temná noc. Tedy v podzemním úkrytu, když nesvítila světla, upírovi připadalo, že je noc i v pravé poledne. Hana však měla na nočním stolku posazené digitální hodiny, které ukazovali pět minut po jedné ráno. Probudil ji zlý sen, respektive krvavá noční můra v tom pravém slova smyslu. Petr, za doprovodu hlasitého chrápání, vedle ní tvrdě spal. Když ho spatřila, ohromně se jí ulevilo. Třásla se a kapky potu jí stékaly po čele.

        Ve snu byla opět na Žacléřském zámku. Znovu stála před těžkou volbou, proměnit malou Rebeccu v upíra, nebo sledovat, jak její milovaný přijde o život. Tentokrát ji ale tohoto rozhodnutí nikdo neušetřil. Žádná zeď do povětří nevyletěla, žádní zachránci se na scéně neobjevili. Stejně jako kdysi, otevřela ústa v úmyslu kousnout nebohou dívku. Nedokázala to však. S pláčem dopadla na kolena a sepjala ruce v prosebném gestu. Velema však její nevyřčené žádosti nevyhověla. Pokynula Samuelovi, který jedním mocným úderem mohutného meče, usekl Petrovi hlavu. Mocný gejzír rudé tekutiny zmáchal Hanu od hlavy až k patě. Za doprovodu zoufalého, šíleného nářku, se Hana doslova topila v krvi svého milovaného, zatímco Vilém, Velema a dokonce i Samuel se škodolibě řehtali na celé kolo.

        Hana se znovu podívala na Petra, živého a zdravého, spokojeně zabaleného v peřině. Věděla, že tuto noc již nemá šanci usnout. Políbila partnera na tvář, ze skříně vytáhla bílí ručník, z minibaru Bohemia sekt, nahé tělo zahalila do županu a tiše vyšla z ubikace. V temné chodbě se rázem vytvořilo přítmí.

   „Díky Kájo.“

   „Od toho jsem tady, Hano.“

Wellness, po jedné hodině ranní, nejevilo žádnou známku upíří přítomnosti, za což byla Hana vděčná. Dopřála si desetiminutovou uklidňující sprchu, dalších dvacet minut si vychutnávala saunu s bylinkovou vůní, následoval oplach v ledovém bazénku a úplně na závěr si zalezla do bublající vířivky. Otevřela šampus a pořádně si přihnula. Děsivé obrazy stříkající krve z Petrova krku vystřídala reálná a mnohem příjemnější vzpomínka. Konkrétně slastné milování, právě na tomto místě před řadou měsíců, kdy tímto způsobem Samuelovi poděkovala za záchranu společně s trojící upírek, se kterými byla držena v cele na Velemině zámku. Zde si Hana také poprvé uvědomila, že k Samuelovi chová city. Nikoliv pouze přátelské. To ji vyděsilo. Nehodlala Petrovi opět zlomit srdce. Milovala svého partnera a nehodlala na tom nic měnit. Čím více se však Samuelovi vyhýbala, tím více po něm toužila. Jeho pohledy jasně dokazovaly, že jí tyto city opětuje. Tím si byla jistá. Nicméně stejně jako ona, se tuto skutečnost rozhodl ignorovat. Oba zkrátka mlčeli. Ticho po pěšině.

        Hana byla rozhodnutá opít se. Potřebovala se zbavit strachu. Když zrovna v myšlenkách nebyla nevěrná, nebo se nekoupala v krvi svého partnera, myslela na Velemu, Viléma, armádu, které budou muset čelit, pokud selže a nějakým zázrakem nepřiměje bělovlásku vzdát se své idey. Alkohol však nepomohl. Haně připadalo, že je to spíš naopak. Čím více byla opilá, tím více se bála. Když přišlo na slzy, odložila poloprázdnou láhev, našla si ve vířivce pohodlnou pozici a pootevřela stehna. Orgasmus upírovi obvykle přinesl úlevu jak fyzickou, tak duševní, proč to tedy nezkusit. Fungovalo to. Vzrušení zahubilo obavy. Prsty se hladila v rozkroku, na prsou a hlasitě oddechovala. Když už bylo téměř dokonáno, náhle se zarazila. Něco zaslechla. Jako by někdo cosi zvolal. Nebyla si tím ale jistá. Stiskem tlačítka vypnula bublání a naslouchala. Teď to uslyšela znovu. Šlo to odněkud z dálky. Nedokázala však určit, co to přesně je. Silné stěny podzemního komplexu vzdorovaly i upírskému sluchu. Vstala a prošla skrze sprchy až do šaten. Na mokré tělo si oblékla bílí voňavý župan a vyšla z wellness.

Opět to zaslechla, tentokrát o něco intenzivněji. Vyběhla schody o patro výše a zastavila se ve společenské místnosti s šachovnicovou podlahou. Zde jí už došlo, co se děje. Někdo křičel. Byla to žena, tím si byla nyní jistá. Ozývalo se to z dlouhé chodby na konci místnosti. Hana se dala do běhu. Kája osvětlil chodbu a ona spatřila několikery dveře. Pokud si dobře pamatovala, tak zde by měly být pouze sklady. Nikdy neměla tedy důvod chodit sem. Chodba však byla čímsi podivná. Na pravé straně Hana viděla, jedna, dva tři, čtyři, celkem patery dveře v pravidelném odstupu několika metrů. Na levé straně však stály pouze jedny, zhruba uprostřed dlouhé stěny, to Haně připadlo zvláštní.

Ženský hlas se ozval znovu. Tentokrát byl jasně rozpoznatelný. Byl to křik, bolestný. Někomu se dělo něco zlého. Hana pospíchala k prvním dveřím napravo. Zamčeno. Zkusila druhé, ale výsledek byl stejný. U prvních a zároveň jediných dveří po levici se zastavila, když se řev ozval znovu. To bylo ono. V místnosti za nimi někdo někomu ubližoval. Hana zalomcovala klikou, když se dveře neotevřeli zabušila na ně pěstí.

   „Haló! Co se tam děje?! Stalo se vám něco?!“

Nikdo neodpověděl. Hana volala a bušila dál. Znovu ten křik. Netušila, o koho jde, bylo jí však jasné, že potřebuje naléhavě pomoci. V zoufalství ucouvla pár kroků až ke zdi za sebou, připravena rozeběhnout se a svou upíří silou se pokusit dveře vyrazit, když v tom, jen kousek vlevo od ní, se náhle ve zdi objevil otvor. Hana se zarazila a zírala na to místo jako paralyzovaná. Otvor připomínal okno, ne ale tak jak ho znala. Obdelník ve zdi, který tam ještě pře malou chvílí nebyl, jakoby podivně zrněl. Hana náhle pochopila, když se skrz otvor podívala do místnosti za zdí. Většinu moderní techniky, kterou v podzemí Nicol využívala už znala, průhledné zdi, to ale byla novinka. Přestalo ji to trápit ve chvíli, kdy v okně, zahlédla Nicol. Oblečená byla v jakémsi koženém oblečku, odhalující podstatnou část těla, včetně intimních partií. Klečela na dřevěném podstavci, hlavu a ruce jí svíralo… Hana náhle pochopila. Byla zamčená v kládě. Dokonalá imitace té středověké. Hana si v úleku přiložila ruce na ústa, když se ozvalo plesknutí, Nicol vykřikla a v bolesti zkřivila tvář. Jejího mučitele Hana okamžitě poznala. Samuel. Stál hned za ní, nahý, s černým bičíkem v ruce. Ozvala se další rána, při které se scéna opakovala.

        To, co viděla bylo šokující, zároveň se jí však, dnes už podruhé, znovu ohromně ulevilo, když ji došlo, že si ti dva pouze hrají. Definitivně ji v tom utvrdil Nicolin vzrušený výraz poté, co ji na zadek dopadl bičík znovu.

   „Dva.“ Plesk. „Tři.“ Švih, plesk. “Čtyři, pět.“

Nicol poslušně počítala dál. U čísla deset Samuel s bitím přestal, obešel kládu a přátelským tónem promluvil k Nicol: „Bravo, třetí sérii máš za sebou. Jakou odměnu si zvolíš nyní?“

Nicol se zalesklo v očích. Slzy jí bolestí stékaly společně s řasenkou po tvářích. „Chci tvůj šikovný jazyk.“

Samuel zelenovlásce přání ochotně vyplnil. Znovu obešel kládu, klekl si na kolena a zabořil obličej do jejího rozkroku. Hanu bodl osten žárlivosti. Zároveň jí však tento nečekaný výjev rozproudil krev. Cítila, jak tam dole intenzivně zvlhla. Opřela se zády o stěnu a dívala se.

Jak to, že zeď zprůhledněla? Poručila to Kájovi Nicol? Patrně musela, bez jejího příkazu by to určitě neudělal. Vidí i oni mě?

Na nic z toho Hana neznala odpověď, to jí však vzápětí přestalo trápit. Nicol se zrychlil dech, při čemž ji z hrdla sem tam unikl milostný sten. Hana si pomalu rozepla župan. Chvíli si vzrušeně dlaněmi hladila stehna a bříško, až začala tam, kde prve ve vířivce přestala. Nicol své dosažení vrcholu oznámila blízkému okolí intenzivním zvoláním boha. Ztěžka oddechovala, prsty v doznívající euforii zatínala v pěst. Nastalo ticho, ve kterém dominant i subina pozvedli hlavu a skrze otvor ve zdi, pohlédli na svého diváka. Hana strnula. Oba se usmáli.

   „Klidně se přidej Hani, jestli máš chuť. Kájo otevři jí.“

Sekundu nato zámek v jediných dveřích v dlouhé stěně chodby cvakl. Hana uvažovala. Tyto hrátky doposud neokusila. Lákalo jí to, a to hodně, vzhledem ke skutečnosti, že bičík držel v ruce právě Samuel. Rozum ji nabádal, že by se mu měla spíše vyhýbat. Pohlédla přímo na něj. Svaly se mu se rýsovaly na pažích i na břiše, úd měl v plné pohotovosti. Pronikavýma očima na ní upíral dychtivý pohled. Pokud projde těmi dveřmi, znovu ho pocítí, co by milence. Vlastně více než to. Byla by jeho subinka. Měl by ji plně ve své moci, oddanou mu na milost a nemilost. To bylo příliš lákavé sousto, než aby odmítla.

Dala se do kroku. Prošla dveřmi, které za ní Kája vzápětí opět uzamkl. Ocitla se v obrovské místnosti. Červené stěny pokrývala halda zavěšených pomůcek, jako biče, důtky, plácačky, rákosky, svorky, také celé bondážní sady, řetězy, lana, pouta, pásky. Viděla také různé masky, oblečky, kožené, vinylové, latexové, dále různá šimrátka, roubíky, obojky, vodítka, pásy cudnosti a hromada dalších věcí, o kterých netušila, k čemu slouží. Vše v různých druzích a velikostech. V policích vpravo stál celý arzenál ženských pomocníků, plastových, silikonových i gumových, vibrátory, dilda, pripíňáci, venušiny kuličky a tak podobně.

Uprostřed místnosti na černém koberci s třásněmi spatřila další dvě klády, žebřiny s připravenými pouty na ruce i nohy, dvě klece, z nichž jedna dokonce vysela na řetězu upevněném ve stropě, polohovací stůl s podivnými otvory, nějaké kříže, houpačky, prapodivná křesla a stroje. Hana se ocitla ve zcela neznámém světě.

   „Neboj se a pojď dál, poznáš něco nového. Samuel je v tom jednička. Bude na tebe na poprvé hodný, že je tomu tak?“

Muž přikývl. Hana, odhodlaná prožít nejzajímavější noc ve svém v životě, nechala na podlahu spadnout župan. Samuel k ní pomalu přistoupil, políbil jí na rty, následně ji zcela nepřipravenou mohutnou dlaní pleskl silně přes zadek. Sykla bolestí, která však byla kupodivu příjemná. Nečekaným přívalem vzrušení přivřela víčka a skousla si dolní ret. Samuel si před ní klekl na kolena, uchopil jedno z jejích chodidel, potom druhé, načež ji oblékl kožené kalhotky se dvěma otvory. Znovu se postavil a zkousl Haně jednu z bradavek. Opět zasyčela bolestí. To samé jí provedl u druhého ňadra. Když se jí bradavky vytvarovaly do maximální velikosti, ze stěny opodál dominant sundal malé svorky s rolničkami, které ji následně na bradavky připevnil. Udělal to tak rychle, až se neubránila výkřiku. Když bolest částečně odezněla, vyprostil Nicol z klády, na to pokynul své nové subině, aby zaujala její místo. Když Hana zaváhala, Nicol jí zakroutila jednou ze svorek na prsu. To Haně stačilo, aby uposlechla. Klekla si na kolena na podstavec. Do prostředního otvoru položila krk, do dvou malých na krajích zápěstí. Vrchní část klády se spustila, zacvakla a omezila Hanu v pohybu.

        Čekala bolest. Myslela si, že jí na zadek každou chvíli dopadne bičík, důtky nebo něco podobného. Namísto toho však v rozkroku pocítila prsty. Byly silnější a nehty měli krátké. Patřily Samuelovi. Jak mile je v sobě pocítila hlouběji, zasténala. O malou chvilku později již napínala svaly ve stehnech a nekontrolovaně krotila zadečkem, jak se blížila orgasmu, když v tom se to stalo. Úder ji zaskočil zcela nepřipravenou. Na levou půlku hýždě ji dopadlo cosi plochého. Samuelovi prsty nepřestávaly pracovat, a spolu s intenzivní bolestí od rány plácačkou, ji přiváděl nepoznané blaho. Místností se ozvalo další plesknutí. Hana vřískla. U její hlavy se náhle objevila Nicol. Poklekla k ní v koženém bodýčku, usmála se a do ucha jí zašeptala: „Musíš počítat do deseti, jinak bude začínat stále od nuly. Když vydržíš deset, přijde odměna. Takhle to on dělá.“

Hana se touto radou rozhodla řídit. „Jedna.“ Plesk! „Dva.“ Plesk. „Tři!“

Samuel mezi jednotlivými údery záměrně prodlužoval, nebo naopak ubíral na intenzitě i prodlevě. Hana tak netušila, s jakou silou a kdy plácačka na její zadek dopadne, což zvyšovalo napětí a tím i vzrušení z prožitku. U čísla sedm prsty dominanta znehybněly. Poslední tři údery byli natolik silné, až se haně spustili z očí slzy. Nicol kontrolovala situaci, připravená celou záležitost ukončit, pokud by to na Hanu bylo příliš, to se však nestalo. Hana si hrátky náramně užívala. Po první sérii deseti ran se před ní objevila Samuelova tvář. „Bravo, máš za sebou první desítku. Tvá odměna?“

Hana se na okamžik zamyslela, bylo to však zbytečné. Věděla dobře, co chce. „Chci tě v sobě. Hned!“

Samuel se pousmál. Obešel kládu a tvrdě do ní pronikl. Vrcholu Hana dosáhla do půl minuty.

        Tu noc se toho v podzemní mučírně odehrávalo opravdu hodně. Hana vydržela dalších sedm sérií, než ji Samuel konečně z klády osvobodil. Následně se ve třech pomilovali hned pětkrát za sebou. Nejen Samuel, ale i Nicol se ukázala jako dokonalá bisexuální milenka. Během hrátek použili i několik hraček. Speciální vibrátory, kuličky, Nicol si zejména libovala v roli muže s opravdu macatým přípínacím pomocníkem, při čemž si Hanu prostřídali v mnoha polohách. Hana prožila svou nejintenzivnější sexuální noc ve svém doposud krátkém životě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Část čtvrtá: Milenecký souboj

 

Petr po sérii úderů, kdy se marně snažil zasáhnout soupeře pěstí či loktem, náhle udělal něco, co nikdo z přítomných nečekal. Nadlidskou rychlostí provedl kop s otočkou a botou udeřil Samuel do tváře. Svalovec se skácel k zemi. Místnost utichla. Asi dvacítka přítomných upírů jen mlčky pozorovala Petra. Hana přestala vrhat noži na terč a obdivně ke svému partnerovi vzhlédla. Petrovi neušel ustaraný pohled, jenž nejprve vrhla po jeho soupeři, který se vzápětí postavil na nohy.

Nicolas s pobaveným výrazem ve tváři začal hlasitě tleskat. „Skvělý, rychle se učíš Petře.“

Samuel si prsty párkrát promnul čelist, pak přimhouřil obočí. „Tohle v naších lekcích nebylo. Kde ses to naučil?“

Petr se provinile ušklíbl. „Mám rád Walker Texas Ranger. Promiň, nechal jsem s unést. Neublížil jsem ti?“ pronesl na oko ustaraně, fakt, že Samuela poslal prvně k zemi ho ve skutečnosti náramně těšil.

Tentokrát se ušklíbl Samuel. „Musel bys ještě vypít hodně mlíka, abys mi dokázal ublížit.“

Petra jeho slova popudila. Otevřel ústa v úmyslu pronést nějakou neuváženou urážku na soupeřův účet, Nicolas, bojový mistr a Samuelův učitel, který správně vytušil napětí mezi nimi, ho však zastavil: „Umění beze zbraně začínáš ovládat. Pozoroval jsem tě na střelnici, a musím s radostí říct, že i tam sis nevedl špatně. Ještě jsem ale neměl tu čest, vidět při souboji s noži. Jak si stojíš v tomto směru?“

Petr, nespouštějící oči ze Samuela, pouze pokývl rameny, ačkoliv věděl, že s noži doposud trénoval jen pár lekcí. Představa, že Samuela při cvičném souboji například omylem řízne, ho přitahovala. „Můžeme to zkusit,“ pronesl s očividnou výzvou na jazyku, Samuelovi po jeho slovech na okamžik potemněly oči.

Nicolas se rozchechtal. „Vy dva? Ne. Jak se tak na vás dívám, ještě byste se nám tu pobodali. Jen hezky vychladněte.“

Podíval se na Hanu. „Co kdybyste to spolu zkusili vy dva?“

Hana s Petrem na Nicolase vytřeštili oči takřka zároveň.

Kudrnatý, co se Petr dozvěděl, tak téměř šestisetletý upír se na nováčky nepřestával usmívat. „Díváte se na mě, jako bych řekl něco nepatřičného. Chápu, tohle není jako trénovat v posteli, kde vám to spolu určitě jde dobře.“ Zazubil se.

Hana, netušící, co tím Nicolas sleduje, kývla rameny a odhodlaně vykročila vpřed. „Vlastně proč ne, nikdy jsme to nezkoušeli, jsem zvědavá, co dokážeš.“

Petr chvíli váhal, nakonec se usmál. Došel k nejbližšímu terči, vytáhl dva nože a ve vzdálenosti několika metrů se postavil čelem ke své partnerce. „Natrhnu ti zadek miláčku,“ řekl a zaujal bojový postoj.

   „To si v noci klidně nechám líbit, kocoure. Jestli toho ale budeš schopnej, po tý nakládačce, kterou teď dostaneš…“

   „Wohoo!“ zvolala Nicol na celou halu, „Tisíc euro na Hanu!“

Nicolas se znovu zazubil. „A já si vsadím proti tobě litr na Petra. Nezklam mě kamaráde.“

Zatímco další přítomní upíři hlasitě vyvolávali sázky, Samuel se pouze posadil na lavičku u zdi a mlčel.

Nicol došla do středu místnosti a pozvedla ruce vzhůru. „Dámy a pánové, tohle jsme tu ještě neměli. Partner proti partnerovi. Milenecký souboj!“

Upíři propukli v jásot.

Nicol, která si dění náležitě užívala, pokračovala: „Pravidla nejsou. Tohle je pouliční souboj. Jsou obě strany připraveny?“

Oba soupeři přikývli.

   „Do boje!“

Vážení čtenáři, zbytek toho příběhu získáte kouúí e-knihy Tmíš Rychetský - Bloody Mary.

Děkuji