Prosím, vyrušit!

“Ty někoho čekáš?” zavolal Petr z pracovny.
Ve dveřích se objevila Veronika. Domácí oděv vyměnila za lehké šaty, vlasy učesané. Obličej zkrášlovalo nenápadné líčení.
“Říkala jsem ti přece, že dneska přijde Sára.”
Petr se ušklíbl. Mohl by přísahat, že to slyší poprvé v životě.
“Hlavně buďte potichu, jo? Mám ještě práci.”
“Budeme jako myšky.” mrkla na něj.
Bujaré uvítání tomu nenasvědčovalo. Obě ženy zavřeštěly a začaly mluvit jedna přes druhou.
“Ale podívejme na fešáka!” Sára se vydala obejmout Petra, který nakoukl z pracovny. Přitom se k němu přitiskla trochu víc, než bylo společensky přijatelné.
“Sluší ti to, svalovče.” uznale si ho měřila od hlavy k patě.
Petr se zasmál. V teplákách a s prvními šedinami ve vousech se necítil jako akční hrdina.
“Děkuju… tobě to taky sluší.”
Nepřeháněl. Sára byla sportovně založená žena. Legíny a crop top obepínaly její vysportovanou figuru.
“Nebudu zaclánět. Práce volá!”
Bytem se rozléhal smích obou žen. Hlasitou zábavu doprovázelo občasné cinkání skleniček.
Petr zíral do monitoru. Jeho myšlenky utíkaly do předsíně. Vracely mu obraz pevných Sářiných boků v těsných legínách.
“Nejdu nevhod?”
Vstoupil do místnosti s novou lahví vína. Zvedl ji před sebou, jakoby mával bílou vlajkou.
“Ale vůbec ne. Víš, že tvoje žena byla v mládí pěkný číslo?”
“Přestaň.” okřikla ji Veronika, ale usmívala se a v očích ji pořád jiskřilo.
“Vážně? To mě zajímá.” usmál se Petr, zatímco oběma ženám doléval víno z donesené lahve.
“O nic nešlo,” začala Veronika, aniž by ji opouštěl dobrý rozmar “chtěly jsme vyprovokovat dva kluky, tak jsme se políbily. To je všechno.”
“Hm, kdoví, jak by to dopadlo, kdyby nás nevyrušili…”
“Přestaň, ty potvoro!” Veronika štípla Sáru do pruhu odhaleného bříška.
Jejich oči se setkaly a na zlomek vteřiny se mezi nimi rozhostilo ticho.
Petr cítil to napětí. Zároveň měl potřebu ho prolomit.
“Mě jsi takhle nikdy neprovokovala.”
Veronika přimhouřila oči. Hrudník se je zdvihal nahoru a dolů, jak ji pomalu těžkl dech. Naklonila se k Sáře. Zvedla ruce a vzala její hlavu do dlaní.
Otočila se na Petra:
“Ať se stane cokoliv, zůstaň sedět!”
Opatrně přikývl.
Rty obou dívek se setkaly. Nejdřív jen krátce. Potom znovu a dlouze. Jejich jazyky se propletly. Tančily spolu pod závojem rozechvělých úst.
Petr seděl jako opařený. Krev mu bušila ve spáncích. Bytem se rozléhaly tóny polibku doprovázené jemnými vzdechy.
Veronika se odtáhla. Cudně položila ruce na kolena.
“Ehm,” vzhlédla k Petrovi “takhle ti to stačí?”
“Ne,” odpověděl pohotově “já chci všechno.”
Sára vzala Veroniku za rameno a otočila ji k sobě. Dívky se objaly. Jejich rty nacházely každý pruh odhalené kůže, aby ho laskaly a zahřály horkým dechem.
Sářin top prolétl vzduchem. Její pevná odhalená ňadra zaplavily polibky. Zasténala s hlavou v záklonu.
Rukama si hrála s hřívou Veroničiných vlasů, která klouzala po jejím těle níž.
Těsné legíny přistály na zem i se spodním prádlem. Veroničin dech se ztratil v klíně kamarádky. Sára ležela s rozevřeným stehny a vděčně přijímala rozkoš.
Rytmické vzdechy zněly prostorem.
Petr svíral dlaněmi opěradla. Cítil, jak se jeho domácí oděv v rozkroku zmenšuje.
Krátký, syrový výkřik se rozlehl místnosti. Sára se roztřásla zatínaje prsty do kůže své milenky.
Veronika ji hladila po těle, dokud nepřišla zpátky k sobě.
Potom její žhnoucí oči našly Petra. Pomalu vstala. Vydala se k němu sebevědomích krokem. Oči přivřené jako kočka. Lovkyně, která si vyhlédla další kořist.
“Líbilo se ti, cos právě viděl?”
“Ano.” Petrovi se třásl hlas.
Na hrudi mu přistály krajkové kalhotky.
Lehce zatáhla za nohavice jeho tepláků. Už nebyl způsob, jak by dokázal ukrýt své vzrušení.
Dosedla na něj. Pomalu.
Nechal se zaplavit teplem jejího klína. Její pohyby byly pomalé, ale sebejisté a žádostivé.
Zpříma mu hleděla do očí.
Nebyl to ale jediný pohled, který na sobě cítil.
Sára je pozorovala se zájmem studentky, která sleduje velmi poučnou přednášku.
Veronika spustila ramínka šatů k pasu. On se ztratil mezi jejími ňadry. Hladil je a ochutnával.
Oba je vzrušovalo vědět, že jsou pozorování.
Petrova výdrž byla na hranici možností.
Jeho žena, jakoby to zaznamenala. Zapřela se mu rukama o ramena a její boky mu předvedly divokou jízdu.
Vyvezla ho nahoru po horské dráze. Na ten nejvyšší bod, kam se trochu bojíte a zároveň se těšíte na prudký sešup dolů.
Oba se v sobě ztratili. A pak to přišlo. Ten moment, kdy všechno letí dolů a už to nejde zastavit.
Veronika vykřikla. Petr vrcholil v nitru jejího klína.
Jejich pozorovatelka uznale pokývala hlavou.
Petr byl vděčný, že se nedočkali potlesku.

Napůl nazí a čím dál opilejší si užívali zbytek večera. Bytem se rozléhal smích a dobrá nálada. Veronika byla bezesporu hvězdou večera. Dostávalo se ji přátelských doteků z obou stran.
Jen mezi Petrem a Sárou zůstávala neviditelná čára. Tenká, ale zřetelná.
Mohli se na sebe jen spiklenecky usmívat. Ačkoliv to Veronika neřekla nahlas, jasně definovala hranice, které všichni respektovali.
Nad ránem se Sára začala oblékat, že si musí zavolat taxíka. Naléhání manželů, aby zůstala přes noc, zdvořile odmítla.
“Stavíš se zas někdy?”
“Ráda, kdykoliv mě pozvete.”
Na rozloučenou oběma poslala vzdušné polibky.