V divočině - pokračování

Bylo nedělní ráno a Lenka pomalu kráčela vesnicí pod horami. Včera se po nečekaném a intenzivním zážitku nakonec dostala z horských svahů zpátky a teď se přiblížil čas odjezdu. Měla ještě dost času, než jí pojede autobus do civilizace, ale chtěla se v klidu projít. Jako by v ní ze včerejška ještě něco zůstávalo, cítila uvnitř trochu neklid, ale ne nepříjemný.

Vesnice byla v nedělním pozdním ránu klidná, venku nebyl nikdo. Najednou ale v dálce zahlédla povědomou postavu, která šla naproti ní. Za okamžik bylo jasno. Michal. Mířil přímo k ní a zastavil se s úsměvem. „Ahoj.“ pozdravil ji, „Ahoj“ vysoukala ze sebe Lenka. Koukal přímo na ni a nic neříkal. Lenka neříkala taky nic, ale cítila, že opět ztrácí vládu sama nad sebou a ani nevnímala, že její tělo to už pár vteřin dává taky najevo. Michal to věděl zjevně taky, vzal ji zhlehka za ruku a vedl ji pryč. Než Lenka stihla přemýšlet kam asi (ani nepomyslela na to, že by se odvést nenechala), Michal se zastavil, vytáhl z kapsy šátek a zavázal jí oči. Pak ji vedl dál, o trochu sice pomaleji, když teď neviděla, ale o to intenzivněji Lenka situaci vnímala, to, jak ji lehce, ale rozhodně drží a to, jak je zase ovládána, tentokrát ne někde uprostřed hlubokého lesa, ale vlastně na veřejnosti, ve vsi, všem případným kolemjdoucím (které teď ani nemohla vidět) na očích.

Po chvilce se zastavili. Vrzly dveře a vstoupili dovnitř. Lenku ovanula vůně dřeva, zjevně byli v nějaké chalupě ve vsi, i pod šátkem bylo poznat, že v místnosti bylo trochu šero. Zůstala stát, Michal ji pustil a vnímala ho kousek za sebou. Čekala, co bude teď, jestli si ji zase vezme podobně prudce jako včera… ale zatím jen stála, zaslechla snad zvuk toho, jak se Michal rychle svléká, ale jinak pořád nic… Teď najednou ucítila Michalovy ruce, zlehka pod batohem vzal za lem legín a trochu je posunul dolů. Víc nic. Čekala, kdy z ní zase stáhne oblečení a odehraje se něco podobného – a zatím pořád nic. A ani slovo. Pořád jen stála uprostřed místnosti. A najednou pochopila. Tentokrát žádné strhnutí oblečení Michalem. Má se svléknout sama. Došlo jí, co Michal chce a že je to vlastně výraz ještě větší podřízenosti – ne ze sebe nechat oblečení sundat, ale poslušně se sama svléknout, nechat se u toho pozorovat, zatímco ona nevidí nic – to že si šátek z očí sundat nesmí, věděla dobře. V kalhotkách cítila bouři a pomalu jako ve snách sundala batoh ze zad a odložila jej stranou. Pak si stáhla tričko a svlékla podprsenku. Potom si vyzula boty a sundala ponožky. Legíny s kalhotkami šly dolů zase společně. Stála teď nahá uprostřed místnosti se zavázanýma očima, někde kolem sebe odložené kusy oblečení a ani nevěděla proč, ale podvědomě se trochu rozkročila. Cítila, jak jí kapka vlhkosti z mušličky stéká po vnitřku stehna až ke kolenům…

Pak už jen cítila, jak ji Michal obejmul, zvedl ji za zadeček a nabodl ji na svůj penis. Reflexivně překřížila nohy za jeho zadkem, Michal přirazil až na dno… a jí se zatmělo před očima… přece nemůže být za vteřinu hotová…. Byli oba. I Michal v ten moment nevydržel a jakmile ucítil, že Lenčina kundička pulzuje v okamžitém orgasmu, explodoval taky a opět do Lenky stříkal svou dávku. Jakmile u obou dozněl orgasmus, udělal Michal s Lenkou pár kroků a položil ji na záda. Asi na stůl, protože povrch byl tvrdý a cítila, že ji neuložil moc hluboko. Zjevně byla na okraji stolu, nohy zvedla a Michal jí pomohl dát je na jeho ramena. Uvědomila si, že jeho penis ani trochu po orgasmu nepovolil a v ten moment ji začal tvrdě šukat tak, jak to znala z minulého dne. Na rozdíl od včerejška si ale uvědomovala, že je někde poblíž lidí a zvládla ovládat svůj hlas, nekřičela, jen silně sténala jako by dovnitř. Michal mezitím stříkal podruhé a nepřestával do ní bušit dál. A ona pořád nebyla… ale moc chtěla… Jako by v sobě vzrušení držela a nepustila ven podobně jako držela hlasitost projevu… A cítila, že Michal tuhne a bude potřetí… V tu chvíli jí Michal lehce stáhl šátek z očí a ona ho viděla nad sebou a střetly se jejich pohledy. V ten moment padly všechny zábrany, vyrazila výkřik a z mušličky jí vyrazil prudký výstřik a pak ještě dva další, které skropily Michalův rozkrok, hruď, stůl a podlahu pod ním…. a už napůl v bezvědomí cítila, jak se jí oplátkou dovnitř dostává Michalova třetí dávka…

Nejdřív Lenka na stole ležela, po chvilce se zvládla na okraj stolu posadit. Celá se třásla prožitým vzrušením, kolem ní byla loužička, která odkapávala se stolů dolů. Michal poprvé promluvil: „Chceš pomoct s oblečením? Za chvíli ti to jede.“ Přikývla a Michal postupně začal sbírat kousky jejího oblečení. Nejdřív bílé, už předtím promáčené kalhotky, navlékl jí je na obě nohy, vytáhl výš a když mu chtěla pomoct, sám jí přizvedl zadeček a natáhl je. Pak podprsenku a tričko, obě ponožky a nakonec legíny a boty. Pomohl jí s batohem, pak jí zase zavázal oči a vedl z chalupy ven, vesnicí na zastávku. Po pár chvilkách k ní došli, Michal jí sundal šátek… a dal jí ho do ruky. „Šťastnou cestu“, řekl, usmál se a odcházel. Lenka držela v ruce šátek, koukala jak Michal mizí prázdnou vesnicí a uvědomila si, že pořád cítí uvnitř sebe vzrušení… a hlavně ho cítí dole… všimla si, že to, co bylo její i to, co jí dal Michal vytváří v kalhotkách až nezvládnutelně dráždivý pocit. Potřebovala klid a aspoň trochu sucha. Rozhlédla se kolem, všude prázdno, a tak rychle zaběhla za přístřešek zastávkové čekárny a rychle stáhla legíny, kalhotky si svlékla a zůstala v legínách naostro. Chvíli přemýšlela, co s mokrými kalhotkami a v ten moment si uvědomila, že ona si odnáší šátek… takže … A odložila je do trávy za zastávkou s tajným přáním, že třeba rozluštila Michalův vzkaz na rozloučenou…

Za chvíli už přijel autobus, Lenka do něj nastoupila jako jediná. A když se rozjel, a ona se otočila, Michal opravdu u zastávky stál, usmíval se a držel v ruce ten kousek světlemodré látky.