17. září, Jirka

Venku je ještě tak krásně, slunečno, světlo do večera, pojedu na kole. Karel už šel, a tak je tu ticho, můžu v klidu udělat rozpisy zápasů volejbalových týmů, vzal jsem si to na starosti, Jáchym nestíhá, po odpolednách píská fotbal skoro po celém kraji. Já na to kapacitu mám, hlavu mám prázdnou a ruce plné jí, nedaří se mi zbavit intenzivní potřeby, touhy. I když to každý den, i několikrát, řeším sám, pořád to neustává. Pár dnů jsem s ní nemluvil, ale stačí, když ji zahlédnu na konci chodby nebo se mineme v jídelně, nebo co hůř, když si přijde pro dítě na trénink a můžeme se aspoň pozdravit, a všechny plány zdrženlivosti mi vybouchnou do obličeje. Obsesivně ulpívám na představě svých prstů v jejích vlasech. Sakra! Hlavu mám prázdnou a pracuju na rozpisech zápasů!
Do toho všeho najednou z chodby uslyším šramot, někdo se tam plíží. Tiché zaklepání, spíš pohlazení dveří.
„Ano?“ zeptám se.
Dveře se pootevřou na škvíru, kterou se dovnitř protáhne ona: „Ahoj.“
Má zelené šaty, kratičké rukávy, výstřih jí končí mezi ňadry, v pase překřížené a převázané jako župan, jak se tomu říká? Zavinovací? Tváře jí hoří, usmívá se, a za tím výrazem je ještě něco. Něco, co tam potřebuju vidět. Jsem jí úplně pohlcený, zvlášť když je takhle blízko, ve stejné místnosti, kousek ke mně.
Zvednu se od stolu, protože přesně tohle už jsem udělal stokrát předtím ve svých představách, a jdu k ní, blíž, až na dotek.
Vypadá zaskočeně, najednou možná i vyděšeně? Dlaněmi ji obejmu v pase a pomalu, ale rozhodně ji tlačím několik kroků zpátky, až se přitiskne zády na dveře a nemá mi kam utéct. Políbím. Dlouze. S výdechem zamručí, líbí se jí to. Hladím ji po tváři a líbám, ona má ruce na mých ramenou. Přestanu: „Pro cos přišla?“
„Pro tohle,“ odpoví rychleji, než jsem čekal. „Máš klíč?“ Cítím, jak rychle jí tluče srdce.
Nojo, klíč. Musím se prohrabat v šuplíku, zdržuje mě to, a zároveň si promítám harmonogram možného pohybu osob v tomto patře: odpoledne jen uklízečky, možná někdo z vedení, ale obojí je krajně nepravděpodobné.
„Pořád platí, že se to nikdo...?“
„Určitě.“
Zamknu. A otočím se k ní. Tepajícími prsty obejmu hranu jejího obličeje, až ucítím jemnou kůži na dolní čelisti, a palcem se dotknu jejích rtů. Jasně, měkké a horké, takové klišé, okřiknu se v duchu. Ale trapnost je mi teď jedno. Myslím jen na to, že chci pokračovat. Asi mi to najednou zabírá nějaký čas, a ona odmítá čekat. Je rychlejší, popojde krůček ke mně, až zároveň s polibkem přitiskne svůj hrudník na můj. Překvapí mě to tak, že se mi penis okamžitě zvedne. Ou! To je přesně to, co potřebuju. Ucítí to, zase se usměje a mé rozpaky zastaví dalším polibkem. Naše jazyky se dotknou a zkratují mi všechny spoje od mozku k tělu.
Prsty zajede do zbytků mých vlasů v zátylku, a je to, jako by mi po páteři od atlasu dolů a do všech nervů projela elektrika. Moje ruce jí sjedou přes záda k pasu, dopředu na prsa, pak na boky a na zadek, ten obzvlášť, je měkký a pevný, stisknu, a do podkolenní jamky, když mě obejme nohou. Líbám ji na ucho, zkouším ukousnout náušnici, a pak na krk, dýchá a vzdychá, jsou ta slova příbuzná? Ochutnám klíční kost, a pod ní hrudní, putuju po ní rty až mezi ňadra, kde mi začínají překážet zelené šaty. Zakousnu se skoro vzteky, odtáhne se a požádá:
„Nenech po sobě stopy.“
„Promiň,“ uvědomím si až teď, sakra. „Moc tě chci,“ vydechuju mezi polibky, „strašně moc tě chci.“
Hledám, kde se dají šaty povolit, rozvázat, aha, na zádech je šňůrka, a když zatáhnu za ten správný konec… otevře se mi: hebká, ještě trochu opálená, s jemnou vůní rozkvetlého keře zimolezu. Kůži má sametovou, nemůžu se nasytit doteků, to je ono. Použiju všechno, co mám: rty osahávám krk a dekolt, konečky prstů přejíždím po ramenou a lopatkách, abych našel rozepínání podprsenky, třísly se jí vkliňuju mezi stehna a ztopořeným penisem hledám přes kalhotky klitoris. Povede se mi sundat poslední svršek a konečně se můžu dlaněmi dotknout nejjemnější kůže, ústy bradavek, zvedají se stále rychleji. Tiskne mě k sobě, až teď si všimnu, že sedí na stole, že košili i kalhoty mám rozepnuté a že mi ke kotníkům padají i trenky.
„Já nemám kondom,“ omluvně si nahlas uvědomím.
„Já nemám vaječníky,“ informuje mě suše.
Baví mě dívat se, jak se usmívá, zatímco mi dochází souvislost. “Aha.”
Kloubem pokrčeného ukazováčku přejedu po slabounké látce kalhotek mezi nohama, pátrám po klitorisu, uprostřed jsou vlhké, stačí pomalu cestovat tam a zpět a dívat se, kdy se jí přivřou víčka a hlasitě vydechne: „Jo!“ A znovu. A ještě. Zajedu pod látku a cestuju znovu, a ještě, teď už úplně mokrou pochvou, a Hanka šeptá: „Už. Pojď!“ Sundám jí kalhotky a penisem zase prozkoumám celou štěrbinu, vzdychá a nemůže se dočkat. Přisune pánev blíž a sama obejme můj pyj. Líbám ji tak hluboko, jak zasouvám. Ne, chtěl jsem pomalu, ale moc to nejde. Přirážím, ona taky. Snaží se nekřičet, já taky. Kurvadrát, to je neskutečný. Udělám se rychle jako puberťák, ona taky. Kurvadrát.
Tisknu svou tvář k její, dech se mi ještě nezpomalil, do ucha jí hlesnu: „No-kur-va-drát!“
Cítím, jak se jí tváře roztáhnou do úsměvu, tichého, spokojeného. Drží mě pevně, ještě mě nechce pustit. Líbám ji, už bez jazyka, na rty i lícní kosti i víčka.
„Nemáš tu kapesník?“
Utře se. Seberu z podlahy kalhotky a pomalu jí je obléknu. Je krásná, má rovná ramena a dlouhé paže, klíční kosti jí jemně rámují hrudník. Oddaluju okamžik, kdy jí schovám prsa do podprsenky, pochopí to a chvilku vydrží, přitom pobaveně pozoruje můj výraz, což mi dojde až o vteřinu později. Na šaty si netroufám, neumím je zašněrovat. Ona to zvládne jedním manévrem. Natáhnu si kalhoty, pomáhá mi zapínat knoflíky od košile.
„Tak ahoj,“ políbí mě.
Vyplíží se z místnosti. Zbyde tu oblak vůně a nic. Zhluboka ji aspoň nasaju do plic.
Když ji za půl hodiny potkám před školou, za ruku vede obě své děti, představuju si, že jsem celé její tělo pokryl neviditelnými otisky svých dlaní. Kdyby přijela kriminálka vyšetřovat cizoložství, posvítili by na ni ultrafialovou lampou a ona by měla kůži plnou šmouh a otisků mých prstů a rtů. Cítím, jak mi tuhne penis. Tahle představa bude skvělý materiál na honění. No kurvadrát!