Zuzanka

Zuzanka

Anotace: Povídka o holčičce z dětského domova, upravená z původní verze na tu současnou. Dalo mi to celkem práci.

Vyšla jsem ze dveří našeho domku a závějemi sněhu jsem se prodrala na ulici. Byl pořádný mráz a bělostný sníh mi křupal pod nohama. Sluníčko svítilo, byl zkrátka krásný zimní den. Nevím už přesně, kam jsem chtěla jít, ani proč mě napadlo to vzít kolem blízké základní školy… 


Zašla jsem za roh ke škole, minula velikou lípu, jejíž větve se skláněly až k zemi pod tíhou sněhu… A v tom jsem ji uviděla. Ze školního dvora vyběhla horda dětí a za nimi se loudala malá holčička. Kdosi do ní strčil. Stoupla si za školní vrata a smutně se podívala za ostatními dětmi. Stála až po kolínka ve sněhu, zachumlaná ve svém kabátku…
Potom vyběhla další tlupa dětí, zase do ní strkali, až ztratila rovnováhu a svalila se do sněhu. Děti se jí škodolibě vysmály. A utíkaly dál, nikdo jí nepomohl vstát a nikdo na ni nepočkal. Zastoupila jsem jim cestu.
„To, co děláte, není hezké, ani správné. Proč se tak chováte? A pročpak se s ní nikdo nebaví?“
Děcka, mohli to být tak prvňáčkové, na mě vykulila oči.
„S ní?“ Ukázal na ni jeden chlapeček. „Nevím, nikdo se s ní nebaví…“
Krčily děti bezradně rameny, ale netroufaly si mě poslat do háje. Propustila jsem je. Nemělo cenu se jich víc vyptávat, stejně bych se nejspíš nedozvěděla nic. Jen ještě někdo pronesl, že je ošklivá… A zrzavá…
Došla jsem až k ní. To už zase stála, celá od sněhu a po bledých tvářičkách se jí koulely slzičky. Rezavé dlouhé vlasy měla stažené do culíku, její oči byly jako z čokolády a když mě uviděla, vylekaně couvla.
„Neboj se mě… A neplakej…“ Promluvila jsem na ni, ale ona na mě nejistě upírala nedůvěřivé a na malou holčičku až příliš vážné oči.
„Nesmím se bavit s cizíma lidma…“
„To je správné… Ale já bych ti chtěla pomoct…“ Vztáhla jsem k ní ruku. Váhavě, ale přece, natáhla prokřehlou ručičku, abych ji mohla chytit.
„Není ti zima? Pročpak jsi nešla s ostatními?“ Promluvila jsem na malou. Stydlivě přikývla a pokrčila rameny. Zabalila jsem ji tedy do svojí bundy. Byla jako víla, taková droboučká, plachá a křehká.
 „Pojď… Půjdeme se támhle schovat, do tepla.“ Odvedla jsem holčičku do blízké cukrárny a usadila jí k jednomu stolečku. Šla se mnou snad proto, že jsem ještě nebyla dospělá, usoudila snad, že se mě nemusí bát. Že jí nechci prodat drogy, ani ji unést, nebo udělat něco ošklivého, čím ji určitě maminka strašila. I já bych svou dceru strašila, lidé jsou zlí a důvěřivost se nemusí vyplatit. Ale pro tentokrát jsem byla ráda, že něco tu malou přimělo mi uvěřit…
V cukrárně bylo pár dětí od ní ze školy.
„Jé, zrzavá, zrzavá!“ Ozývalo se ze všech stran. Holčička jen zaraženě kreslila prstíkem po desce stolu neviditelnou kresbičku.
„Dejte jí pokoj děcka!“ obořila jsem se na děti. Zmlkly. Ona na mě znovu upřela překvapené oči.
„Tak, co si dáš?“ Nechtěla nic. Tak jsem jí koupila alespoň čaj. Sedla jsem si proti ní.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ Zeptala jsem se a sundala jí čepici.
„Zuzka.“ Špitla neslyšně a upíjela čaj. „Kdo jsi ty?“ Zeptala se, ale ne zvědavě, jen tiše a ustrašeně.
„Já jsem Lenka. Budu tvoje kamarádka, chceš…?“
„Nemám kamarády“ Zavrtěla hlavou.
„A tobě to nevadí?“
„Nemají mě rádi….“ Pokrčila zase rameny Zuzanka. Seděly jsme tam chvíli.
„Kde máš maminku?“
„Přijde pro mě.“ Po chvíli jsme už musely jít, aby neměla doma problémy. Její maminka se po ní ale nesháněla. Postavila se zase před vrata a čekala. Stoupla jsem si vedle ní a čekala taky. Nikdo nepřišel.
„Zuzanko, zase tady čekáš? Teta přece přijede až zítra!“ Přišla pro ni večer paní družinářka a odvedla si ji. Byla to škola s internátem, ale co jsem věděla, takhle malé děti tam rodiče nikdy nenechávali… Bezradně se za mnou otočila. Ten pohled tmavých očí si budu navždycky pamatovat… 

Doma jsem sedla k počítači. Ani nevím jak, dostala jsem se na nějaké stránky s dětmi, už bych z nich bývala odešla, ale v tom jsem tam uviděla Zuzanku. Přesněji její portrét, na kterém se dívala ještě o něco smutněji, než jsem ji dneska viděla já.
„Proboha…“ Vydechla jsem. Byla to ona, nemohlo být pochyb. Rychle jsem zjišťovala, co je to za stránky…
Ano, byly to stránky dětského domova. Rychle jsem se proklikala zpět.
„Zuzana Kaplanová, sedm let, do domova přišla jako dvouletá, zabavena matce pro nedostatečnou péči… Dál jsem nečetla, utíkala jsem za mámou.
„Mami! Musíme adoptovat holčičku!!!!“
Máma se na mě podívala jako na blázna. Nechtěla o tom samozřejmě ani slyšet.
Prosila jsem ji, dělala jsem, co jsem mohla, ale nehnulo s ní nic. Dnes už samozřejmě chápu, že to opravdu nešlo. Neměli jsme ani prostředky na to, abychom mohli mít doma další dítě… Dlouho jsem chodila kolem školy a říkala Zuzance, že si jí vezmu domů. Slíbila jsem jí to, slíbila jsem to sama sobě. Jako bych ji už dávno před tím zimním odpolednem znala. Jako bych ji od první chvíle milovala…
„Vy se zajímáte o tu malou Zuzanku?“ Přišla za mnou jednou paní družinářka. A řekla mi pak něco, co jsem hodně oplakala a s čím jsem se smiřovala těžce přetěžce několik týdnů. Zuzanka nebyla zdravá. Brala sice všemožné léky, ale její stav se zhoršoval… Měla leukémii. Přesto bojovala. Věděla jsem, že okamžitě až mi bude osmnáct, si ji adoptuju. Jestli mi ji tedy potom svěří. Začala jsem o to usilovat, prošla nekonečným kolotočem všemožného papírování, obdobím, kdy se mi chtělo už všechno vzdát, ale to jsem nemohla. Ne, ne už kvůli ní. Celou dobu na mě čekala, věřila, tak plně mi věřila…
Tři roky, tři dlouhé roky jsem se já modlila a Zuzka bojovala. Vyvíjeli novou léčebnou metodu, která jí mohla zachránit život.

Já bojovala s úřady a snažila se udržet v Zuzce naději. Vychovatelky mi dovolovali brát ji ven, na procházky, do zoo, do cukrárny… Nejradši měla medové perníčky, takže ty jsem jí nosila tak jednou do týdne. Ale chodila jsem za ní častěji, většinou každý den. I když věkem jsem byla stále příliš mladá i na svoje vlastní miminko, stala se ze mě máma. Vždycky, když jsem byla v obchodě, jsem si říkala „to by se líbilo Zuzance“ nebo „tenhle svetřík by slušel mojí holčičce…“ Peněz nebylo mnoho, ale kdykoliv jsem nějaké měla, chtěla jsem udělat radost jí. Občas musela být v nemocnici, to jsem pak u ní seděla celé dny, dokud mě lékaři nevyhnali. Hrály jsme spolu deskové hry, vyprávěla jsem jí o svém dětství a ona mě zase o tom, co už zažila ona. Pořád se jí stýskalo po pejskovi, kterého mívala doma, ještě když žila s mámou. Byť si samozřejmě nemohla pamatovat skoro nic, vždyť jí byly dva roky, když šla do domova… Sehnala jsem jí velikého plyšového labradora, byla štěstím bez sebe, tak krásně jí zářily oči… Pak si ho s sebou brala všude, i do kina s námi musel jít, když jsme šly na pohádky, v cukrárně měl už vlastní židličku… Zuzanka byla hodně dětská, chvílemi se mnou si vynahrazovala nedostatek lásky, který se na ní ústavní život podepsal. Brala jsem ji i k nám domů, pomazlit se se zvířátky, kterých jsem měla požehnaně. Moje mamka malou taky zbožňovala a v této fázi mě už v mém úsilí získat ji do péče podporovala.
„Mami?“ Promluvila na mě jednou Zuzka, takhle mi říkala už nějakou dobu, když jsme spolu ležely ve stanu na naší zahradě (musela jsem v domově přísahat, že se jí nic nestane, aby mi ji půjčili na noc), to jí bylo asi sedm a půl a zrovna procházela takovým smutnějším obdobím, nemoc se zhoršovala.
„Copak, beruško?“
„Když umřu, půjdu do nebe jako Kuki?“
Kuki byla kočka, kterou měli v domově a kterou nedávno přejelo auto.
„Co to říkáš, Zuzanko, ty přece neumřeš…“ Řekla jsem, ale do očí se mi hrnuly slzy.
„Mami? Ty brečíš? Promiň, já jsem tě nechtěla rozesmutnit…“
„To nic, holčičko…“ Políbila jsem ji do vlásků a skryla v nich vzlyknutí. „To nic… Neboj se, my spolu všechno zvládneme… Uvidíš, budeš zase zdravá, budeš bydlet u mě a konečně budeme moct být pořád spolu…“
„A koupíš mi ty růžový šaty se třpytkama?“ Do těch se zamilovala v jedné výloze.
„To víš, že jo…“ Už jsem je pro ni měla k narozeninám…
„Nechci umřít. Chci tady být s tebou úplně napořád.“ Zívla, přitulila se ke mně a usnula. Objímala jsem ji jednou rukou, tiskla k sobě a tolik jsem si přála, aby tohle nikdy neskončilo… Volnou rukou jsem si otírala slzy. Strašně jsem se bála, že se něco stane, že ji ztratím… Že mi nepovolí adopci, což tak docela vypadalo, že se zhorší její nemoc…
„Miluju tě, Zuzanko, strašně moc… Slibuju, že tě nikdy nedám, budeš vždycky moje malá holčička…“ Šeptala jsem jí a dívala se, jak krásně spí, než jsem usnula i já…

 

Nakonec mi adopci konečně povolili. Nakoupila jsem všechno potřebné pro malou slečnu, když jsem si pro Zuzanku jela. V té době jí už bylo devět let. Byla mým štěstím, pořád tak krásně dětská, skromná, ze všeho měla radost… Měla jsem pro ni jako dáreček na uvítanou takový heboučký župánek, nad kterým nedávno obdivně vzdychala v supermarketu, když jsme šly mamce pro nákup. Nemyslete si, že jsem jí kupovala všechno… Ale když ona byla vždycky tak šťastná, když něco dostala… Věděla jsem, že bude nadšená. Představovala jsem si jak jí budou zářit očička, až uvidí svůj pokojíček, který jsme pro ni s mou mámou zařídily…


Přijela jsem do domova a volala: „Zuzko, jedeme domů!!!“
Nic. Vždycky ke mně letěla, hned když jsem otevřela dveře budovy… Pojala jsem strašné podezření. Běžela jsem tou dlouhou, studenou, ústavní chodbou…
„Zuzko! Zuzanko!“ Volala jsem.
Až mi zastoupila cestu teta z domova.
„Zuzanku museli odvézt do nemocnice. Včera. Tentokrát je to hodně vážné.“ Oznámila mi. Proč mi nikdo nezavolal? Proč mi nedali vědět, hned bych za ní jela? Proč, Pane Bože, proč?
Běžela jsem a prosila Boha, aby mi mojí Zuzanku nebral.
V nemocnici jsem našla její pokoj. Ležela tam, bledá, vyhaslá, napojená na hadičky… Klekla jsem si k její postýlce a vzala ji za ruku.
 „Zuzko, Zuzanko, jedeme domů…“ Zašeptala jsem a hladila tu malou, studenou packu v mé dlani… Tekly mi slzy, které jsem nestíhala utírat.
Usmála se na mě. Ale smutně, moc smutně.
„Mami… Já už domů nepojedu viď?“
„Zuzko co to říkáš, musíš být silná….“ Brečela jsem. Ona umírala a věděla to. Věděla, že se nikdy nepodívá do svého nového domova. Že už nikdy nepůjdeme na zmrzlinu, ani do zoo, kde se jí na jaře tak moc líbily malé antilopy…
„Holčičko moje… Ty se uzdravíš, musíš se uzdravit… Pojedeme spolu zase na výlet, kamkoliv budeš chtít… Jenom se prosím uzdrav… Doma na tebe už čeká babička a nové koťátko, taky jsem ti koupila ten župánek, co se ti tak líbil… Jsi to nejkrásnější, co mě kdy potkalo, to největší štěstí, co na světě mám…“ Slzy mi tekly proudem, protože jsem věděla, že nemohu nic udělat. To přece není fér, proč ona, proč tahle malá holčička, vždyť už si prošla tolika věcmi…
Ty odporné přístroje spustily poplach, kolem běhali lékaři, něco s ní dělali, ale já tam pořád klečela, svírala její ruku a prosila Boha o odpuštění a milost…
„To bude dobrý… Já se nebojím. Budu v nebíčku… Mám tě ráda, maminko.“ Vydechla tiše a laskavě, tím svým zvonivým hláskem, moje dcerka. Naposledy.

 

Políbila jsem ji na poslední cestu. Pohřeb zařizoval dětský domov, protože v době, kdy zemřela, jsem neměla ještě podepsané všechny papíry. Ale přesto jsme polovinu výdajů zaplatili my. Byla to moje holčička… Když ji ukládali do hrobečku, ji a jejího milovaného plyšového pejska, z jasně modrého nebe náhle začalo pršet. Jako by andělé plakali nad smrtí někoho tak nevinného. Umřela mi ve chvíli, kdy se všechno obracelo k lepšímu. Ve chvíli, kdy bylo naše společné štěstí už nadosah…
Bylo to tak hrozné, najednou dny zely prázdnotou, nebyla žádná Zuzanka, žádný zrzavý andílek, se kterým bych trávila svůj čas. Nebyl tu smích, nebylo nic. Jen bolest ze ztráty, výčitky, že jsem neudělala víc, nenávist k Bohu, který tohle dovolil…
Dva roky jsem navštěvovala psychologa a psychiatra, brala léky a snažila se s tím, co se stalo, smířit. Pokojíček, který měl být její, zůstával prázdný. Nic z toho, co jsem pro ni měla, jsme nevyhodily. Nemohla jsem… Nechtěla jsem zapomenout a tak jsem se držela i té bolesti. Kdybych přestala plakat, zradila bych svou holčičku? Nosila jsem u sebe neustále její fotky, chodila na hřbitov a kdykoliv jsem potkala nějakou jinou mámu s dítětem, bolelo mě u srdce. Jen čas mohl obrousit hrany té bolesti, ale nikoliv ji ukončit. Věděla jsem, že bolet to bude navždy, ale já se s tím naučím žít.

Po asi pěti letech od její smrti jsem už dokázala fungovat. Samozřejmě jsem už nebydlela doma s mámou, měla jsem teď vlastní byt, kam jsem si s sebou vzala i krabici věcí po Zuzance. Udělala jsem si dvě fotoalba s fotkami, schovala si ten župan, dva oblíbené plyšáky, jednu zrzavou bárbínku a pár obrázků, co mi namalovala. Bolelo to pořád, ale dokázala jsem s tím už žít.
V té době jsem taky poznala Robina. Studoval dálkově stejnou střední školu jako já a navázali jsme spolu kontakt přes internet. Byl otcem malého chlapečka, kterého mu soud přiřkl do péče, protože matka o ně oba už neměla zájem. Absolutně jsem nechápala, jak to nějaká matka může udělat. Vyprávěla jsem mu můj a Zuzanky příběh a našla v něm okamžitě spřízněnou duši, která mě byla schopna chápat i podržet.
Několik měsíců jsme si psali, sdíleli spolu přípravy do školy, všechno kolem dětí, ale pomalu taky rostla náklonnost mezi námi dvěma. Jakkoliv pro mě bylo nepředstavitelné, že bych si mohla někdy najít přítele a mít fungující vztah, s ním se to náhle zdálo být nejen uskutečnitelné, ale taky správné. A tak jsme se jednoho dne sešli naživo. Měl s sebou malého Tomáška v kočárku, kouzelné, veselé dítě s tou správnou jiskrou. Okamžitě jsem si prcka zamilovala. A totéž by se dalo říct i o jeho otci…
Zkrátím to – nakonec jsme se vzali. V den, kdy by Zuzance bylo osmnáct let, kdy by moje holčička byla dospělá, jsem zjistila, že jsem těhotná.
Narodila se nám holčička a za dva roky po ní ještě jedna. Dnes mám krásnou rodinu. Milovaného manžela Robina, veselého a upovídaného syna Tomáška, akční a divokou dceru Rutynku a našeho snílka, jemnou a něžnou dceru Gábinku. Jsem šťastná, znovu jsem uvěřila, že existuje Bůh…
Nebýt Zuzanky, nikdy bych si tolik nevážila všeho, co mám. Naučila mě bezpodmínečně milovat, bojovat za to, co mi bylo drahé, okusit nejhorší bolest a také nejkrásnější okamžiky v životě (které teď prožívám s mými ostatními dětmi). Nikdy na ni nezapomenu a vždy mi bude chybět. Byla moje první, ať už se na to okolí dívalo jakkoliv. Každé Vánoce, Velikonoce, v den jejích narozenin a na dušičky chodíme na hřbitov a nosíme jí tam kytičku. Všechny naše děti vědí, že tam mají starší sestřičku…
A ona je teď andělem. Vím, že se znovu setkáme. A až se tak stane, už navždycky budeme spolu. Tak jak si to přála…

Autor genca, 22.11.2007
Přečteno 699x
Tipy 13
Poslední tipující: Fenceless, Ledová víla, Andělská holka, slunce za mrakem, N.Ryba, Chechtalka, Adie.80
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (5)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

náhodou mě se to líbí je ot hezký:-)

25.11.2007 18:20:00 | Evil Queen

líp napsat a mohlo by to být velmi dobré.

24.11.2007 00:42:00 | Serafin

Běhal mi z toho mrát po zádech...

23.11.2007 20:10:00 | kecalka

Moc pekne smutny...

22.11.2007 21:30:00 | N.Ryba

super tip - jinak to snad ani nejde.. moc krásný.. smutně krásný..

22.11.2007 18:40:00 | Adie.80

© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter