Svět je zatraceně krásný místo k životu Část 3.

Anotace: Tak uplynul více než rok a půl než jsem se dokopal dokončení této povídky. Pokud jste nečetli předchozí díly možná by nebylo od věci si je přečíst...Přeji příjemny, kulturní šok..

ČÁST 3. Noci jsou dlouhý a smutný

Je to krásné. Já a Alice jsme na pláži. Rose si staví z písku hrad. Miluji tě Alice. Dej mi pusu.
Ne! Kam utíkáš? Neeeeee!!!

S trhnutím jsem se probral. Všude je tma. Kde to sakra jsem? A na čem to ležím? Pistole.

Bohužel se mi začalo vše nepříjemně vybavovat. To, jak holky ujely. Banda holohlavých přátel. Pistole. To, jak jsem mířil na člověka. Zámek letící do všech světových stran. Bože, mě je blbě. Z leže jsem se dostal na kolena. Můj žaludek začal protestovat. Před očima se mi zjevila ta scéna se Zlomeným nosem. Nejdřív On, pak mé poslední jídlo. Zatracené psychika.

Když jsem vyzvrátil veškerý obsah mého žaludku, zjistil jsem ,že je mi o něco lépe. Odpotácel jsem se do kuchyně. Koukl jsem se na velké hodiny. 20:23. Byl jsem mimo skoro čtyři hodiny. Koukl jsem do ledničky. Dobrý, nějaké jídlo tu je. Najedl jsem se. S plným žaludkem se mi uvažuje lépe.

Zapnu televizi třeba tam bude něco o těch nepokojích.

V televizi nebylo nic. Respektive nevysílala z důvodu že studio bylo napadeno. Vypnul jsem televizi a šel jsem sníst ještě něco. Nepokoje se asi nakonec naší ulici vyhnuly. Ale pořád je dobře, že holky utekly. Lehl jsem si na gauč a zkusil si trošku odpočinout. Myšlenky odplouvaly a připlouvaly. Manželka, Dcera, společné chvíle, narození Rose, její narozeniny, to jak jsme si spolu hráli s hračkami. Chce se mi spát.

Probudil jsem se za nedlouho. Spíše, probudila mě cihla letící skrz okno našeho domu. Řev se rozléhal ulicí. Vystartoval jsem ze sedačky a zamířil jsem si to do sklepa. Schody jsem nebral ani po dvou, ani po třech, nýbrž po hlavě a to doslova, když jsem zakopl o práh. Nevím jak jsem se vyhnul vlastním zvratkům, které tam byly předtím, ale vím, že jsem si pěkně narazil palici o zem. Vzal jsem pistoli ze země a vystartoval na zahradu.

Dav valící se přes ulici měl společné jedno. Holé lebky. Bílé holé lebky. Bože, až já potkám černocha, já budu tak šťastný. Hesla jako „bílá síla“ mi zněla za zády. To když jsem utíkal přes plotky a cizí zahrady.

Sklad na Páté ulici je už nějaký čas zavřený. Tam se schovám. Na chvíli. Zalehl jsem a vytáhl pistoli. Ticho mi přímo brnkalo na nervy. Nádech, výdech, chlape. Klid.
Čas plynul a myšlenky tak jako po několikáté připlouvaly a odplouvaly. Pistole mě tlačila do boku, ale musel jsem ležet a doufat, že se do opuštěného skladiště nikdo nepodívá. Jestli netušíte jak jsem se dostal do skladiště, tak Vám napovím, že to zrovna nebylo hlavním vchodem. Prolezl jsem dírou v plechové stěně, která byla vhodně zakryta kusem haraburdí nejistého původu. Mohlo to být staré oblečení, kus látkového obložení střechy anebo rozkládající se bezdomovec.

Ta podivná tma rozléhající se celým prostorem skladiště. Zarývá se do mozku a přece je to jenom tma. Z venku doléhají zvuky pouliční srážky. Lidé křičí, cítím vůni pálící se gumy. Následuje střelba. Další křik. Je to už monotónní. Děvčata, chybíte mi. Ani nevíte jak moc. Je to sotva pár hodin co jste odjela a mě už bolí srdce. Slzy se derou na povrch. Kluci přece nepláčou. A nebo snad jo?

Noci jsou dlouhý. Strašně dlouhý. Chtěl bych tě obejmout políbit tě, Alice. Jsi tak daleko, tak strašně daleko. Soumrak už dávno padl. Vlastně krátce potom, co jsem se probral, tak co se divím. Pomalu se mi začala motat hlava. Co se to sakra děje? Oční víčka vypověděla služby a já se propadl do říše snů.

O pár hodin později.

Probudil mě prudký kopanec do žeber. Pak mě dvě mohutné paže zdvihly do vzduchu a následoval úder na solar plexus. Nevím, kdo to byl ani co chtěl, ale úder vedený ze zdola na mou bradu mě poslal zpět do hajan.

Probudil jsem se svázaný. Respektive, probralo mě světlo vycházejícího slunce. Byl jsem pověšený přes střechu ne zase tak moc vysoké budovy. Dole, pod nohama jsem uslyšel řev davu. Snažil jsem se otočit, ale byl jsem přivázán příliš pevně. Někde nade mnou se ozval mohutný basový hlas. V okamžiku jsem zalitoval své poznámky, že se těším až nějakého černocha uvidím, no i když asi by se hodilo více říct uslyším. Uslyšel jsem řev dole napravo a nalevo od mně. Nebyl to ale triumfální zařvaní, nýbrž řev hrůzou. Ten křik jsem už někde slyšel. Kde to jen bylo?

Miluji tyhle rasové střety…. Jsou tak rasistické.

Mé původní oběšení před celou černoškou skupinou dostalo nový rozměr. Bílí a černí se otevřeně střetli v síle, o které se tomuhle městu ani nesnilo. Netvrdím že tu nebyly za poslední dny vůbec žádné potyčky, ale buď ta či ona skupina se zaměřovala na jednotlivce a nikoliv na tak velkou skupinu. Inu všecko je jednou poprvé. Tak jsem si v klidu visel než, mě kdosi vyhodil na střechu. Už jsem chtěl děkovat. Bohužel ten černoch s mou pistoli nevypadal jako člověk, který touží po uznání. Ozvalo se zapráskání výstřelu a černoch se skácel k zemi. Odpočívej v pokoji. Ložnici a dalších místnostech.

Zachránila mě běloška asi třicetiletá. Pistoli měla neustále v pohotovosti. Musel jsem asi vypadat ohromně sexy, za předpokladu, že jsem byl svázaný jako klient Sado-maso salonu, který se snaží o sebe vyproštění. Kopnutím mě běloška převalila na břicho.

Cvak

Tenhle zvuk se mi moc nelíbí. Zní to jako…sakra, jako co to zní? No jo vystřelovací nůž. Napůl doufám, že mě nepřeřízne, ehm, chci říct nepodřízne. Mám totiž rodinu.

Sice se mi nic nestalo, ale docela jsem se zapotil než mě ta ženská dostala z pout. To víte, ne každý den si někdo hraje s nožem v oblasti vaší páteře „Tak co? Jseš dobrej?“ vypálila po mně. Zvedl jsem lehce obočí. „Jo v pohodě, sice žádná romantika ale dobrý. Vlastně chci říct děkuji“. Jen se úsměvně ušklíbla, pohodila hlavou a zamířila si to po schodech ze střechy. Ani nevím proč jsem ji následoval. Snad protože byla sympatická a já byl svým způsobem slaměný vdovec.

„Jak jste mě vůbec našli?“ Otázal jsem se při první příležitosti. „Ale tak víš jak. Když negři začnou drbat o nějaké velké akci, tak po včerejším fiasku s tím busem, si už nemůžeme dovolit nechat nic náhodě.“Zamračil jsem se. „Fiasku s busem? O co šlo?“ Najednou jsem se začal bát. Neuvěřitelný chlad v žaludku. Ne ten co cítíte při prvním polibku. Ani ten, když si jdete převzít výhru v loterii. Tohle byl přesně ten chlad, kdy cítíte, že vůbec žádnou dutinu břišní nemáte. Nedozírny průser.

„Včera kolem 15.00 jel autobus do Knoxvile. Nic zvláštního, ale kousek za městem čekala banda negrů v džípech. Řidiče zastřelili. Černochy nechali jít. ale bělochy ne. Autobus pak odvezli zpět do města. Lidi v něm nechali. A pak ho zapálili. Byli tam i děti. Původně jsme tomu nevěřili, ale když jsme chtěli reagovat, bylo pozdě. Bohužel jsem ten vrak viděla. 18 dospělých a 4 děti z toho jednomu nebyli ani 4.“

Osud mě udeřil do obličeje.

Vše hloupě sedělo. Až neuvěřitelně debilně to sedělo. „Chci ta těla vidět“ Vypravil jsem ze sebe těžce. „Jsi magor nebo jen úchyl?“ Dostával jsem nával vzteku. Vzteku a bezmoci. „Kur**, možná tam byla moje rodina.!“

V němém úžasu se na mě dívala. Pak pokynula abych šel. Šli jsme přes několik ulic, ale já byl myšlenkami někde jinde. Daleko. Někde včera. Někde daleko. Daleko za mnou.

Maličká Rose jen kulí svoje očka když viděla jak maminka najednou vyvádí. Dávám jí pusu na čelíčko. Jako by ve snu se ji maličké rtíky roztahují do úsměvu.

Bože, ať to nejsou ony. Jen ať to nejsou ony!
Pomalu přicházíme k nevelkému skladišti. Už zdálky je cítit spálenina. Kruci! To nesmí být pravda. Vcházím do skladiště. Je to divné, autobus nevypadá stejně, ale na druhou stranu je brutálně ohořelý. Těla jsou vyskládána bokem od busu. Pomalu zkoumám ohořelou mrtvolku.

Ne BOŽE ne !!!!

Ano, mé děvčátko. Mou malou růži zabila lidská nenávist. Seděl jsem a brečel jsem. Nemohl jsem najít ta slova, která by vyjádřila mou ztrátu. Chtěl jsem to skončit. Litoval jsem, že nemám žádnou zbraň.

„Svou bolest použij jako zbraň. Ti co ti ublížili budou ubližovat dál. Je jen na tobě jak se s tím porveš. Vždy si můžeš vybrat. Vždy máš dvě možnosti. Bud utíkat a nebo bojovat. Když ti dám do ruky zbraň, můžeš utéct tím že si ji přiložíš k hlavě. Pak můžeš vzít a způsobit tolik bolesti aby se vykompenzovala ta tvoje. Vyber si“

Její hlas mě přesvědčil. Cítil jsem, že chci zabíjet. Pomstít se. Ruka mi ztěžkla pod váhou zbraně.

„Rose, Alice…“ vzdychl jsem.

Pomstím vás.

A to je Konec přátelé...