Panenka

Panenka

Anotace: Žije v pekle, ze kterého nevede cesty... Rozhodne se, že nesmí opustit střední školu. Když jí jejich nová třídní prozradí, co se na ni chystá, rozhodne se spáchat sebevraždu... Podaří se Colette navzdory strašnému osudu přežít?

Všechno je jinak... Já už nemám žádnou šanci...“ Mluvila tiše a vyčerpaně bledá dívka, ležící na lůžku. Vedle její postele nehnutě seděla mladá žena a poslouchala. „Postarej se o ni... Rozárko...“ 


„Tak to je humus.“ Povzdechla si Colette a otočila rozvrh, aby se ujistila, jestli z druhé strany nevypadá třeba líp. Byla v posledním ročníku své školy a ke konci roku ji čekaly závěrečné zkoušky a přijímací řízení na univerzitu. Tedy alespoň oficiálně.
„Co je humus?“ Uslyšela za sebou jasný a klidný hlas. Bezděky sebou trhla.
„Ale nic, paní profesorko...“ Zamumlala a pomalu se otočila.
„Ukaž...“ Požádala ji mladičká profesorka a usmála se. Colette neochotně vyndala rozvrh z tašky.
„Ale náš rozvrh... Vy jste ho neviděla?“ Podala jí ho bez zájmu.
„Aha... No jo... Tady máte dokonce matiku od sedmi ráno... A jako odpoledku chemii...“
„Jo. Ale většina třídních rozvrhy své třídy zná.“ Zamračila se Colette, vzala si rozvrh zpět a hodila si tašku přes rameno. „Nashle zítra.“ Řekla ještě a nechala profesorku ve třídě samotnou.
Ta si povzdechla. To tedy byl začátek. Takhle si to nepředstavovala...
Teprve nedávno dokončila univerzitu a hned obratem jí nabídli místo tady. Přijala.
Vzhledem k akutnímu nedostatku učitelů na této škole jí bylo oznámeno, že přebere jeden z posledních ročníků jako třídní. Jejich původní třídní prý podala okamžitou výpověď bez udání důvodů. Říkalo se, že za to může právě tahle třída. To si s nima užiješ, slýchala na každém kroku.
Pravda ale je, že zdaleka ne jenom svěřená třída ji na téhle škole prozatím překvapila. Docela jí stačilo, jak opovržlivě na ni hledí jiní učitelé. Podle nich byla příliš mladá na to, aby tu směla učit. Příliš dětská, říkali. Byli si jisti, že beztak nevydrží. A dneska...
Byl to první den školy, třída plná cizích tváří s nenávistnými a otrávenými výrazy. Ne, nikdo nebyl nadšený. Nová třídní... To teda potěš, říkali si. Nezná je, nezná tuhle školu...
Navíc měla tolik práce, že si nestihla ani prohlédnout rozvrh svojí vlastní třídy. Správně to Colette řekla. Znovu vzdychla, pak zatřásla hlavou a trochu zklamaně odešla do kabinetu, kde měla rozdělanou práci. Jmenovala se Rozalie a zatím ještě měla svoje ideály... 

„Tak co říkáš na tu novou??“ Vrhla se nedočkavě na Colette její nejlepší kamarádka Jollie.
Ta pokrčila rameny a zatřásla hlavou: „Prosím tě, co to je za učitelku, ta je snad mladší než my... Normálně mě tam teď zdržela a ani neví náš rozvrh. Třídní za všechny prachy.“
„Všichni učitelé jsou k hovnu. Jdeš na cígo?“ Nabídla jí Jollie a hlasitě zabouchla dvířka šatní skříňky. Byly poslední, kdo ještě nevystřelil ze školy, protože Colette si zarovnávala učebnice.
Teď se zašklebila na kamarádku.
„Nejdu, vždyť víš, že už jsem s tím sekla. Ale docela bych si dala panáka, když jsem tak viděla slečnu Rozalii.“ Jollie se rozchechtala.
„Jóó... No, ale Pauline říkala, že večer je akce. Tak pro jednou pojď s náma ne? To bude chlastačka století!“ Žďuchla Colette do žeber a spiklenecky mrkla. Ta se ale odtáhla.
„Nech toho, Jo. Víš, že mě otec nikam večer nepustí. Můžu jen teď. Nemohly bysme jít teď?“ Vzplanula jí v hlase naděje. Ale Jollie ji rychle uhasila.
„Sím tě, chlastat hned dopoledne, to bych večer nemohla jít, Tvůj otec je magor ne? Seš už plnoletá a stejně musíš bejt doma na večerní pohádku. Trochu změnit pravidla by nešlo?“
Colette zavrtěla hlavou. To by otci nemohla ani navrhnout.
„Je to cvok.“ Vzdychla.
Jollie nevěděla všechno. Nikomu ještě neřekla všechno. A kdyby řekla, nevěřil by. Nežila v domově plném lásky. Žila v soukromém pekle, v pasti, z níž nebylo úniku. A jakmile skončí tuhle střední školu, nikam už nebude moci odejít. On s ní má jiné plány. To slýchala odmalička. Když jí bylo asi šest a on si k ní poprvé vlezl do postele.
„Mám s tebou jiné plány.“ říkal jí.
Myslela, že ji má radši, než její sestry a bratra. Těch se nikdy tak nedotýkal, jako jí. Když byla takhle malá, nechápala, co se vlastně děje. Táta ji má přece rád, proto na ni tak sahá. A ona ho má taky ráda, tak musí být hodná holčička. To jí říkal taky. Snaživě dělala všechno, co jí řekl. Nikoho, než tátu neměla. Slepě mu věřila. Když jí bylo necelých osm, rozhodl se její otec, že vztah k dceři zpečetí koitem. Po té noci Colette poprvé došlo, že je něco špatně. Ale její táta jí vysvětlil, že dělá všechno jenom kvůli ní, a že musí být hodná holčička, když on kvůli ní tak dře, aby se měla dobře. A hodná holčička tátovi ve všem vyhoví. Snad má po práci na trochu odreagování nárok. A navíc, táta ji přece miluje...
To, jak moc jí ublížil, si uvědomila až v době, kdy začala dospívat, zhruba ve čtrnácti, když její kamarádky začaly mluvit o chlapcích a také s nimi chodit. Colette se už styděla a to, co jí otec dělal, jí bylo nepříjemné. Jednou jedinkrát našla sílu vzepřít se a říct mu, že se jí nelíbí, co dělá a že už v tom nechce pokračovat. Otec ji tenkrát tak zmlátil, že dva dny nemohla vstát z postele. Tehdy, když polykala slzy a svou vlastní krev, Colette došlo, že to s ní dobře nemyslel nikdy. Kdyby ji měl rád, nikdy by ji nezačal zneužívat. Připravil ji o všechno.
Ostatní děvčata řešila, jaké to bude se s nějakým chlapcem milovat. Ona mlčela. Věděla až příliš dobře. Její otec jí vzal tuhle část života. Přivlastnil si ji. Vzal jí veškerá práva rozhodovat o svém těle. Patřila mu. Jen jemu. Mohl si ji vzít kdykoliv se mu zlíbilo. Musela mu vždycky vyhovět.
Nenáviděla ho. Nenáviděla ho od chvíle, kdy ji tak zbil. Za všechno, co jí udělal.
Nenáviděla někdy i svou matku, kterou už roky neměla. Zemřela, když bylo Colette teprve pět let. Opustila ji... Nenáviděla i sebe, že takhle uvažuje. Svou mámu milovala... Ona za to nemohla. Nedokázala dál žít. Jednou, věděla Colette, by taky chtěla najít tu odvahu vzít si život. Beztak jí už ani její vlastní život nepatří.
„Colette, haló, posloucháš mě vůbec?“ Mávala ji Jollie rukou před obličejem a probrala ji ze zamyšlení. „Ten kluk z tý pizzérky naproti po tobě fakt jede.“
Šeptala Jollie spiklenecky. Colette se zašklebila a vyplázla na ni jazyk. Ale uvnitř cítila jen prázdno. Byla hezká, věděla to o sobě. Měla křehkou a drobnou postavu, husté a hladké plavé vlasy a tvář jako porcelánová panenka. Vévodily jí velké, jasně modré oči. Líbila se spoustě lidem. Vypadala jako andílek. Ale věděla, že i kdyby mohla někoho milovat, její otec by to nikdy nedovolil. Jsi jen moje, rozumíš? Říkal jí skoro každý den. Sledoval ji, kde je a s kým se baví. Jednou si povídala se spolužákem a její otec to viděl. Ten den zůstala doma sama s o rok mladšími sestrami – dvojčaty a o rok starším bratrem. Druhý den její spolužák do školy nepřišel.
Později se dozvěděla, že do domu, kde bydlel s rodiči a bráškou, hodil někdo zápalnou láhev. Dům vyhořel a ten kluk i jeho brácha skončili v nemocnici. Potom už ho nikdy neviděla. Odstěhovali se z města. Colette věděla, že se to nemuselo stát. Přála si, aby ji býval otec potrestal, třeba ji zbil do bezvědomí, ale potrestal ji, ne někoho jiného. On dobře věděl, proč udělal právě tohle.
Od toho dne už Colette s žádným chlapcem nepromluvila. Bála se. Nechtěla způsobit další neštěstí. Ani s děvčaty se nesměla bavit příliš moc. Byla neustále kontrolována, věděla, co smí a nesmí říkat, kdyby něco řekla, otec by zase někomu ublížil...
Nechtěla, aby skončila tahle škola. Všichni mluvili o tom, na jakou univerzitu půjdou. Ona neodejde nikam. Otec ji nepustí. Dosud jí nemohl příliš ublížit, protože musela chodit do školy, postrádali by ji a on by mohl mít nepříjemnosti. Ale po škole... Co pak?
Bude si s ní moci dělat ještě víc, co chce. A ona věděla, co. Zůstane navždy doma, jako jeho majetek, jako jeho otrok... Když jí říkal, že ji nevychovává pro nic za nic, bála se, co to může znamenat. Otec ji nejspíše hodlá prodávat. Musí propadnout. Za žádnou cenu nesmí ukončit tuhle školu. Znamenalo by to konec. 

Tak, a je to, pomyslela si Rozalie a s úlevou se opřela o opěradlo židle. Zanášela totiž do počítače všechny možné údaje, připravovala seznam studentů do systémů pro známkování a vypisovala si všechny věci, co musí zítra ve třídě řešit. Trvalo to už několik hodin a tak byla opravdu ráda, že už to má. Odhrnula si z čela pramen svých tmavě rudých vlasů a sklonila se pod stůl, aby konečně vypnula počítač. Byla tu poslední, protože její kogegové si práci udělali už dříve.
Ona se teprve učí ve své práci chodit.
Potom sáhla do šuplíku a vytáhla na světlo fotku své třídy. Věnoval jí ji jeden z těch milejších kolegů, aby se mohla učit, kdo je kdo. Bylo jich dvacet čtyři. Deset chlapců, čtrnáct dívek. Na té fotce vypadali moc pěkně. Pozorně si je prohlížela a přeříkávala si jména. Naštěstí na ně měla velmi dobrou paměť. Obzvlášť pozorně si prohlížela pětici děvčat, stojící uprostřed fotky.
Byly to, jak si stihla všimnout, jakési vůdkyně třídy, velice silné osobnosti, které dokázaly ostatní nakazit svým postojem. Rozalie měla pocit, že se jim vůbec nezamlouvá. Nevěděla o nich mnoho, ale snažila se vyčíst z fotky co nejvíc. Byla tu Janette, vysoká, štíhlá černovláska s neustálým úsměvěm. Ale dovedla se smát velmi krutě. Potom Michelle, temperamentní a ctižádostivá, už podle vystupování... Estel, která vypadala jako nevinné dítě... Antal a Isabella, nejlepší kamarádky a také nejoblíbenější holky ve třídě.
Pak jí sklouzly oči do pravého rohu. Colette a Jollie...
Slyšela, že ve třídě si jedna z profesorek vyslechla velmi ošklivé komentáře na svůj vzhled. Studentky prý byly neobyčejně netaktní a kruté, co se poznámek na tělesnou stavbu, oblečení, tvář a účes týkalo. Toho se Rozalie bát nemusela. Byla už na základní škole, a léta tomu nic neubrala, spíš jen přidala, známá svou neobyčejnou krásou. Příroda ji obdařila křehkou, štíhlou, drobnou postavou a něžně dětskou tváří, tmavě rudými lokýnkami vlasů, které jí sahají až k pasu, velkýma očima jasně zelené barvy se spoustou dlouhých řas a úsměvem té nejhezčí sběratelské panenky.
Nicméně právě její krása byla jednou z věcí, které se pro mnoho dívek a žen nedaly odpustit… Prohlédla si záznamy o svých „děckách“ z minulých let a znovu vzdychla. S čím bude mít problém určitě, je její aprobace. Vystudovala tak, že může učit angličtinu, chemii a fyziku. Minimálně chemii a fyziku většina lidí nemůže vystát. Svou třídu měla na oboje a jednu půlku i na angličtinu. Vzhledem k tomu, že jim hodlala dát hned zítra ze všeho malé prověrky, aby zjistila, jak na tom kdo je, musela počítat s určitou dávkou nenávisti. Nevěděla ale, co ji vlastně čeká. S myšlenkou na prověrky zhasla světlo a odešla dělat přípravy domů. 

Colette ležela nehybně v posteli a neodvažovala se ani dýchat. Třeba dnes nepřijde... Její uši zaznamenaly vrzání podlahy ve vedlejším pokoji. Slyšela otce, jak posílá spát její sestry. Kroky, vrznutí a klapnutí dveří, jak kontroluje bratra... Netrpělivé přecházení po pokoji. Chvěla se a na hrudi cítila těžký balvan. Přijde... 

„Tati prosím tě nech mě být... Prosím tě ne...“ 

„Jsi moje, jenom moje panenka, rozumíš?“ 


Škola začínala až v půl deváté, ale Colette seděla na chodbě už v sedm.
Musela myslet na otce. Nenáviděla ho.
Doufala, že brzo dorazí Jollie, nebo kdokoliv jiný, aby nemusela být sama a přemýšlet. Ale první lidi začali chodit až ve čtvrt na devět. Měli fyziku. S novou třídní. Nadšení z toho nebyli vůbec.
Navíc ji měli mít ten den i na chemii a angličtinu.
Colette ji měla na všechny tři předměty, což hodnotila jako děsivé. Nebyla jí zrovna milá. Taková mladá holka, co o učení nic neví a nejspíš si myslí, že s nimi bude velká kámoška. To určitě.
Děvčata se znechuceně ošklíbala, když si tu představu uvědomila. S tou kamarádit fakt nebudou. Dost na tom, že je musela přebrat. Na starou třídní už byli aspoň zvyklí. Bůhví, co si tahle vymyslí. 
Co si vymyslela, to mohli zhodnotit hned po škole. Psali prověrky ze všech tří předmětů. Všichni byli naštvaní a diskutovali o tom, jaká je to kráva. Tohle se přece nedělá.
První hodiny, ještě je ani nezná a už píšou písemky. Ani neví, co předtím dělali! To snad nemůže myslet vážně. 

Rozalie opravovala testy své třídy a zjišťovala, že na tom nejsou zrovna nejlíp. Ve fyzice pohořeli naprosto všichni, až na jednoho kluka, co chtěl jít studovat jadernou fyziku...
V chemii si vzpomněli, co je to disociace, a dovedli ji uplatnit, jenom čtyři lidi a v angličtině se s gramatikou chytla zhruba polovina. Ta druhá netušila, o čem je řeč.
Bude to možná těžší, než si myslela...
Druhý den donesla opravené testy na angličtinu. Michelle okamžitě vstala a bojovně se proti ní postavila.
„Mám to dobře a vy mi to nechcete uznat.“ Oznámila.
Rozalie se podívala do jejího testu. Pravda byla, že Michelle byla jedna z těch, co aspoň tušili, ale ve větách měla hodně chyb.
„Máš v tom chyby, podívej...“ Usmála se na dívku téměř omluvně a pokusila se jí ukázat a vysvětlit, co je tam špatně. Nicméně Michelle ji nenechala. Sebrala jí papír a zamračila se.
„Co když vím líp než vy, jak to má vůbec vypadat?“ Řekla mrazivě a s příslušnou grimasou si sedla. Mladá profesorka to nechala bez komentáře. To neměla dělat.
„Colette, ty v tom máš hodně chyb. Nepotřebuješ to vysvětlit?“ Otočila se k jiné lavici. Ale i Colette se na ni zamračila.
„Ne, děkuju. Příště zkuste vyřešitelný zadání.“ Opovržlivost jen čišela.
Rozalii pohasl úsměv. Radši už neříkala nic a přešla k práci.
Že ji půlka lidí ignorovala, není nutno ani zmiňovat. Po hodině z jejích sil a optimismu mnoho nezbylo. Ale říkala si, že si prostě potřebují zvyknout. Bohužel další dny nenasvědčovaly tomu, že by došlo k obratu k lepšímu. Na chemii taktéž rozdala opravené testy.
Hodně studentů se vztekalo a to dost nahlas.
„Tohle jsme nikdy nedělali! Proč nám nemůžete laskavě dát něco, co jsme dělali?“ Ozývalo se ze všech stran. A polohlasně k ní doléhalo také nijak nemaskované: „Kráva blbá.“ a podobně.
Ani to nekomentovala.
Na fyzice bylo ještě hůř.
Myslela si, že na angličtině to už půjde. Ale byla tam pořád stejná nálada.
„Tak a za úkol si napiště nějakou esej, asi na dvě stránky.“ Zadala jim na konci hodiny. Jeden kluk vstal a oznámil, že to dělat nebude, protože na takový kraviny nemá čas. Než Rozalie našla nějaká slova, odešel, takže jí nezbylo, než zase mlčet.
Tahat to k vedení nechtěla. Stále doufala, že si k nim najde cestu. Byla hodná, asi až příliš. Jenomže nic se lepšit nezačalo. Po nějaké době musela zákonitě vybuchnout…
Ten den měli fyziku předposlední, sedmou, hodinu. Probírali docela složitý děj, což bylo všem pochopitelně jedno. Že ji neposlouchali a ignorovali jakoukoliv její snahu o aktivitu, to bylo docela normální. Ale tentokrát byli fakt nesnesitelní. Polovina třídy seděla zády k ní, všichni se mezi sebou nerušeně bavili a na její prosby o ticho, nebo aspoň ztlumení, nereagovali. Hluk tam byl jako o přestávce. Byla trpělivá, ale teď měla pocit, že roky studií na univerzitě byly k ničemu, že tyhle lidi prostě nezvládne a že oni nerespektují a nechtějí respektovat ji jako třídní i jako člověka. Lítost a vztek ze situace vytryskly na povrch. 

Colette si zrovna četla časopis a probírala ho se Jollie a holkama před a za nima, k Rozalii byla otočená zády. Občas zaznamenala prosbu o klid, ale nijak na ni nereagovala. Líčila barvitě Amandě, která seděla před ní, svůj názor na její esej z francouzštiny, když veškerý hluk v učebně přerušil Rozaliin křik.
„DRŽTE UŽ KONEČNĚ HUBU!!!“
Třída poněkud šokovaně ztichla. Colette se otočila a podívala se na mladou třídní. Stála, ruce zaťaté v pěst, v obličeji úplně bílá a vztek z jejích očí přímo čišel.
„Co si o sobě vůbec myslíte?!“ Chvěl se jí zlostí hlas. „Ne, počkejte, já vám řeknu, co si myslíte. Myslíte si, že když jste tady o tolik dýl než já, tak se se mnou nemusíte zahazovat. Víte, já jsem šla studovat peďák, protože jsem chtěla pracovat s lidma. Znát vás dříve, nikdy bych tam nešla. Myslíte si, že já skáču nadšením z toho, že mám jako třídu vás? Prostě mi vás přiřadili, protože vaše bývalá třídní kvůli vám dala výpověď! Já se o vás neprosila. Myslela jsem si, že to spolu v pohodě zvládnem, protože jsem myslela, že jste dospělí. Ale spletla jsem se. Už vás mám po krk. Chcete válku – tak ji máte mít. Kdybyste byli jenom protivný tak budiž. Ale vy jste zlý a sobecký nedospělý děcka.“
Vzala si věci z katedry. „Máte deset minut do přestávky, dělejte si, co chcete. Příště si z toho, co jste dneska nechtěli poslouchat, napíšeme písemku.“ Řekla stroze a odešla.
Colette, která na ni poprvé v životě pozorně upírala zrak postřehla, že se jí do očí hrnou slzy. Asi na půl vteřiny jí Rozalie pohled opětovala. Pak za ní zaklaply dveře a ve třídě propukl smích a vzájemné gratulace, jak se jim to povedlo.
„A co ta písemka, víte někdo co to kecala dneska?“ Zvolala rozjařeně Janett, vcelku marně, protože přehled neměl pochopitelně nikdo.
„Hele, nepřehnali jsme to trochu?“ Zeptala se směrem ke třídě Colette nejistě.
„Jé, co blbneš Col, vždyť je to její problém ne?“ Ohradil se zbytek vcelku jednotně.
Nesouhlasila s tím.
„No, v podstatě je to holka jen o málo starší než my, možná by se to s ní dalo přežít v klidu...?“
Krčila rameny. Ale odezvy se opět nedočkala. Zbytek její třídy neměl pocit, že by bylo něco blbě.
„No, tak já si jdu pro kafe. Jdete někdo...?“ Zakončila radši debaty.
Nikdo jiný nechtěl, tak se zvedla a vydala se k automatu sama. Přemýšlela pořád o tom výstupu na fyzice. Colette byla v jádru vlastně hodná a velmi vnímavá. Jestliže se doteď chovala stejně hrozně, jako ostatní, bylo to jen proto, že se nesnažila zřít. Teď si říkala, že by se možná mohla pokusit. Zazvonilo na přestávku a na chodbu se vyhrnula spousta dětí.
Nejnižší ročníky, vždycky se strkají na schodech a běhají po chodbách. Colette si vzala kafe a vrátila se do učebny s vidinou spánku na hodině francouzské historie, kterou měli vzápětí. 

Rozalie seděla schoulená na své židli a brečela. Napůl vzteky, napůl jí všechno mrzelo. Nějak nechápala, co se to v té třídě tak podělalo. Přece s nimi nikdy válčit nechtěla. Ale teď se chovají tak, že to jinak nepůjde... Když zazvonilo na přestávku, rychle si osušila slzy, nasadila úsměv a začala připravovat nějaké papíry. Jestli něco fakt nechtěla, tak to, aby viděli všichni ostatní profesoři, jak je z té situace hotová.
Když vymýšlela později otázky do té písemky z fyziky, co jim slíbila, ještě stále se třásla.
Mezitím měla hodinu angličtiny u mrňat (nejnižší ročník). To už měla její třída volno.
Colette se šla oknem, bylo to v přízemí, nenápadně podívat, jak vypadá hodina s mladou profesorkou v jiné třídě. A byla nejspíš dost překvapená, jak fajn ta hodina byla...
Rozalie po té hodině už končila. Šla se odepsat a práci si vzala domů.
Další hodinu se svou třídou měla hned další den. Nejprve dvouhodinovku angličtiny a pak ještě chemii. Zjistila, že při té představě se jí dělá fyzicky špatně. Měla připravené, co budou dělat, ale věděla, že to je stejně na nic. Jim se zřejmě nikdy nezavděčí. Když přišla na tu dvouhodinovku, jediné pozitivní bylo to, že tam měla jenom polovinu třídy a tedy menší rámus. Dvě hodiny strávila tím, že se snažila s nimi konverzovat a oni ji zarputile ignorovali. Když už někoho donutila mluvit, nenávist a pohrdání z něj přímo vyzařovalo.
Krom Colette.
Ta sice nemluvila, ale když už ji vyvolala, alespoň měla docela normální tón. Dvěma lidem dala Rozalie dokonce záporné body za absolutně absolutní nespolupráci. Jeden z toho se jí vysmál a druhý jí řekl, že to tak nenechá. Rodiče opravdu telefonovali hned po té hodině. Snad aby se těm grázlíkům ještě omlouvala.
Chemie byla přesně taková, jak předpokládala – naprosto příšerná. Její rozčílení minule nezměnilo vůbec nic. Rozdala jim písemky, které psali, takže zvedla vlnu nevole při zjištění výsledků...
Musela by dát záporné body bezmála celé třídě, takže radši dělala, že ty jejich výrazy, kterými ji titulovali, neslyší. Místo toho začala vykládat další látku, i když to dělala jen tak pro sebe, protože ji nikdo neposlouchal. Vcelku ji překvapilo, když se v půlce hodiny začala Colette hlásit.
„Copak, Colette?“ Zeptala se jí, v šoku, že někdo snad i dává pozor, a ta chtěla něco vysvětlit.
Co Rozalii potěšilo ještě víc bylo to, že to Colette opravdu chtěla pochopit a nakonec taky pochopila... 

Za pár dní měli další hodinu s Rozalií jako celá třída, zase chemii a psali písemku. Colette se neučila, ale z jiného důvodu, než ostatní.
Jim šlo o to, kašlat na Rozalii. Colette chtěla jenom neprojít v tomhle ročníku...
Ale Rozalie dala písemku vcelku lehkou a tak dost věcí věděla, i když se neučila. Dostala přes polovinu bodů. Většina ostatních o hodně míň. Holky se do Rozalie zase pustily. Ani se nemohla pořádně bránit. Colette jí bylo líto. A tak po chvíli už nemohla být zticha.
„Proboha, nemůžete toho už nechat?!!“ Vypěnila.
Zbytek třídy tím šokovala a Rozalii asi nejvíc ze všech.
„Tak... Janette, Estel, Antal, vy pojďte k tabuli. A ty kecy si laskavě nechce. Můžu si vás zkoušet kdy chci, a taky z čeho chci, a ode dneška zkouším každou hodinu. Už vás mám po krk. Colette... Děkuju.“ Našla rychle řeč. Zatím, co tři jmenované dívky se na Colette dívaly téměř nenávistně, ona pokrčila rameny a dál už neřekla nic.
Takhle to od té doby bylo ještě mnohokrát. Někdy k pololetí si Rozalie po hodině Colette zavolala k sobě. Ta tušila oč jde a tak šla s krajní nechutí. I tak se na třídní pokusila usmát.
„Colie, máš tady dost strašný výsledky. Nějak to nechápu. Vždycky když ti něco vysvětlím, tak tomu rozumíš. Jak to, že všechny testy ze všech předmětů píšeš vždycky na maximálně poloviční počet bodů? Neděláš to náhodou schválně?“
Colette si přestala hrát s pramínkem vlasů a vytřeštila oči.
„Jak jste na to přišla??“
„Kdysi jsem měla podobnej nápad, když jsem chtěla vypadnout z jedný školy...“ Mrkla na ni Rozalie „Ale ty to nedělej, do zkoušek ti zbývá chvilka a zvládnout to můžeš s výbornejma výsledkama.“ Colette se zamračila.
„Ale když mě o tohle nejde. Díky za zájem, Rozalie...“ A byla pryč.
S jejím prospěchem se nic nezměnilo. Rozalie jí často něco vysvětlovala a velmi se snažila donutit ji, aby se učila. Ale Colette, posedlá představou, že bude moci oddálit peklo, které ji čeká, alespoň  o rok, radši třídní zklamávala, než aby do toho pekla dobrovolně šla.
Ráda by to bývala Rozalii řekla. Často o tom snila.
Od té chvíle, kdy se poprvé pokusila vidět, zjistila, že by Rozalie mohla být její kamarádka, taková, jakou nikdy neměla. Nebýt tedy toho, že už je její profesorka.
Jednou za ní Colette musela zase jít a tentokrát se Rozalie tvářila velmi vážně.
„Colette, prosím tě, snaž se, ještě můžeš ty výsledky vytáhnout... Nebuď pitomá...“ Spustila na ni. Colette se zamračila.
„Vy jste pitomá, nic nechápete.“ Odsekla.
Předešlou noc ji otec nutil k ošklivým věcem. Byla podrážděná. Otočila se k odchodu, ale Rozalie, která její výjev nekomentovala, ačkoliv ji zasáhl, tiše řekla: „Chtějí tě vyhodit ze školy, Colette.“
V tu chvíli se všechno zastavilo. Nejenom ona, ale celý její svět. Jako ve zpomaleném filmu se otáčela zpátky.
„Co-cože?“ Sípala, protože jí došel dech.
„Ještě je čas to změnit Colette. Já ti pomůžu...“ Slyšela jako z veliké dálky.
Chtějí ji vyhodit. Nezůstane tady o rok dýl. Chtějí ji vyhodit... Do pekla.
Tečou jí slzy a není schopna slova. Ale naděje už není. Sama si ji zpackala.
„Colie... Nesmíš to vzdát, ještě to můžeš zvednout, máš na to, já to vím.“
Ale jako by ji neslyšela. Po notné době tiše odpoví.
„Rozalie, pro mě už není žádná šance. Přála bych si, abych vám mohla říct... Všechno. Omlouvám se. Děkuju. Musím jít...“ Dostala ze sebe. V hlavě cítila tlak. Měla strach. Nechce se vrátit domů. Už to nejde dál vydržet. Nevnímá nic, co se děje, jen odchází ze třídy a ve dveřích se ještě otočí. Rozalie se na ni dívá. Mrkne. Sbohem, Rozalie... 

Colette odešla ze třídy. Ona tu pořád seděla a nevěděla, co má dělat. Řekli jí to až dnes ráno, aby to své studentce prý oznámila. Ale jak, to už jí nikdo neřekl. Měla strach, jak to Colette přijme. A hlavně, nechtěla, aby k tomu muselo dojít. Tolik se snažila jí pomoct... Nechápala, proč se Colette nesnaží, nikdy se totiž nesnažila. Že něco není v pořádku, to Rozalie tušila. Ale co? A jak může pomoct...?
Teď měla před očima ty slzy, které Colette vytryskly z očí a samotné se jí chtělo brečet taky. Kvůli tomuhle do školství jít nechtěla. Tohle nebylo správně. A proč zrovna jediná holka v její třídě, která byla dospělá, se kterou se dalo mluvit...? Bylo tam tolik lidí, kteří propadali. Ale nikdo ne ze všeho.
Až na ni. Proč se nesnažila? Jako by ze školy chtěla...
Ale jestli chtěla, tak proč plakala? Co to říkala o tom, že nemá naději??
Rozalie tam mlčky seděla a přemýšlela dlouho. Nevěděla, kolik uběhlo času. Bylo to jako věčnost. Neměla ve zvyku se vzdávat. Dokázala by Colette pomoct... Ale bála se, že ona to už vzdala. Z jejího zamyšlení ji probral až křik a lomoz na chodbě. Vyskočila, jako by dostala ránu proudem.
„Co se děje?“ Vyběhla ze třídy. Všichni se snažili utéct.
„Hoří, vezmi třídnici a sežeň děti Rozalie!!!“ Křikla na ni jedna starší kolegyně.
Zatmělo se jí před očima. Její třída, kde vůbec je? Zazmatkovala, ale pak uviděla na stole třídnici. Popadla ji a věděla, co dál. Začala křikem svolávat svou třídu, která namísto ukázněného odchodu ze školy, který mnohokrát cvičili, pobíhala po chodbě. Lidi se hledali mezi sebou. Najednou byli rádi, když uviděli uprostřed toho všeho Rozalii a seběhli se k ní.
„Tak, teď pojďte za mnou. Nebojte se, nic se vám nestane, všichni jste v bezpečí.“ Pár slovy je aspoň trochu utišila. Následovali ji naprosto bez poznámek a rádi.
„Kde se co stalo, víte někdo?“ Ptala se jich. „No, někdo říkal, že v chemii, ale...“ Pokrčil rameny jeden kluk.
„Jste všichni?“ To byla největší její obava.
Přepočítávali se, ale v tom zmatku se to nedařilo. Před školou byl také zmatek, ale tam se jim to podařilo. Jediný, kdo chyběl, byla Colette. V tu chvíli se Rozalii zatmělo před očima podruhé.
„Už nemám naději...“ Znělo jí v hlavě.
Colette... Proboha... To ne...
„Zůstaňte tady, nehněte se odsud, jasný?“ Strčila třídnici Jollie a sama se rozeběhla zpátky.
A modlila se, aby to, co ji napadlo, nebyla pravda. 

Colette po tom, co vyšla ze třídy, měla v hlavě už jen jedinou myšlenku.
Tam se nevrátí, do toho pekla. Už nikdy to nechce zažít. Cítila na sobě otcovy hrubé doteky, jeho odporné tělo, slyšela jeho hlas, jak jí říká, že se z toho pekla nikdy nedostane. Vzal jí její život. Patřila jen jemu. Už nechtěla. Musí to skončit. Vždycky věřila, že to jednou skončí. Ale už dlouho věděla, že ji nikdo nezachrání, nikdo ji nevyrve otcovi ze spárů. Musí to ukončit ona sama. Je jen jedna cesta. Colette už nechtěla žít. Pokud se to, co bylo, dalo vůbec nazvat životem.
Šla po chodbě, její kroky se ozývaly do ticha... Byla jen ona a jen jedna možnost. Tiše pootevřela dveře chemického skladu, vklouzla dovnitř a zase je zavřela. Už tu byla dříve s Rozalií.
Vždycky byl zamčený. Dnes ale ne. Bylo tu spousta chemikálií, ale taky hadrů a kartónových krabic. Colette měla v kapse zapalovač a ten teď tiskla v dlani. Není jiná možnost. Musí to udělat. 

Plamínek ze zapalovače přeskočil na krabice... Vznítily se téměř okamžitě. Za pár minut hořela celá jedna stěna. Oheň se rychle šířil. Budova školy byla obkládaná dřevem.
Větrací šachtou se dostal na chodbu, kde za chvíli pohltil parkety. Lidé už si všimli kouře a utíkali. Colette stála uprostřed skladu a čekala na svou smrt. 

Rozalie běžela, lidé, věci, všechno jí splývalo do barevných šmouh. V hlavě měla jediné – Colette!
Celá chodba v patře, kde požár vznikl už byla v jednom plameni, jen těžko se dalo proběhnout, ale ona běžela dál, rozrazila hořící dveře skladu... Uviděla Colette, tam uprostřed ohně a jedovatého kouře, prostě tam stála, naprosto klidná.
„COLETTE!“ Křičela. „Musíš odsud hned pryč! Může to tu vybouchnout!“
Chytala ji za ruku, aby ji odtáhla pryč, ale ona se jí vytrhla.
„Nech mě tady, Rozalie, pro mě už není jiná šance. Ale ty běž, uteč, rychle. Přece tu nechceš umřít?“ Najednou jako by se zase všechno zastavilo.
„Vždycky je nějaká šance. Nechci umřít, ale nenechám tu ani tebe, pojď se mnou, to je rozkaz. Zbytek zvládneme. Pojď.“
Colette se nadechla, zakašlala a naléhavě chytila Rozalii za ruce.
„Rozalie... Já nejsem holka, rozumíš? Jsem jenom panenka. Můj otec ji ze mě udělal. Byla jsem ještě maličká... Vzal mi život. On se mnou spí, chápeš? Od mých osmi let. Patřím jen jemu, nedovolí mi odejít. Moje šance byla propadnout a opakovat aspoň rok, ten rok by byl prodloužení života, ale teď už není šance. Nechci zpátky. Je příliš pozdě Rozalie, příliš pozdě.“
Jako úder tupým předmětem byla tahle slova.
„Proč jsi mi nic neřekla?“
„Zabil by tě, jen aby se zbavil svědků. Pořád nerozumíš? Já musím umřít, to je jediná možnost, já nemám jinou šanci. Ty jo. Tak běž, Rozalie!“ Teď také skoro křičela.
„Když odejdeme obě, pomůžu ti od otce odejít.“ Slibovala. Colette zavrtěla hlavou.
„Pro mě je už příliš pozdě... Rozalie... Rozalie? Mám tě ráda.“
Objala ji a pak ji vší silou vystrčila ze dveří. Včas. Oheň se dostal všude. Nastal drobný výbuch a celá jedna skříň se vysypala. Tam, kde ještě před chvílí obě stály. Teď už tam stála jen Colette.
S otevřenou náručí, jako by přijímala ty desítky lahví a krabic plných různých chemikálií, které se na ni z té skříně řítily.
„Colette!!!!!“ Zakřičela Rozalie tak, jak ještě nikdy nekřičela. „Colette ne, NE!!!!!!!“
Přes oheň už se tam nedalo dostat, ale ona se stejně do těch plamenů snažila vrhnout. Musí ji dostat ven, z pod té smrtelně nebezpečné hromady všeho možného!
„Colette, Colette!!!! Co jsi to udělala....“ V tu chvíli ji někdo chytil
„Rozalie! Musíš okamžitě pryč!“
„Ne, já nemůžu, je tam, musím ji dostat pryč!!!“
Byla hysterická, ale kolega, který ji předtím chytil, pochopil.
„Můj Bože...“ Ani nemusel doříct. Riskovali oba život, ale vytáhnout dívku z té místnosti se jim podařilo. Vteřinu poté jí otřásl druhý výbuch a propadl se strop.
„Pojď, dělej!“ Popadl kolega Rozalii za ruku, bezvládnou Colette měl přehozenou přes rameno, a hořící chodbou se rozeběhli pryč. Měli co dělat. Oblečení jim chytalo od plamenů, šlehajících ze stěn a podlahy a oni nestačili ani hasit. Když vyběhli před školu, Rozalie křičela, ať někdo hned zavolá záchranku, a rychle, co nejrychleji. A pak uviděla svou třídu. Stáli tam všichni, bledí jako křída a jakmile uviděli Colette v náruči toho profesora a Rozalii, které dosud lehce dohořívala sukně, rozeběhli se k ní.
„Rozalie, co se stalo?!“ Chytali ji za ruce a pomáhali jí uhasit oblečení. „Co je Colette, Bože...“
Rozalii tekly slzy a celá se klepala.
Jollie při pohledu na svou kamarádku zezelenala a sesunula se k zemi.
„Jollie“ Vzpamatovala se Rozalie a zvedla ji ze země „Ona to zvládne, určitě ji zachrání.... No tak, děcka moje, bude to dobrý...“
Tišila se a objímala všechny ty zničené mladé bytosti. Sanita dorazila až za skoro čtvrt hodiny. Nemohla projet městem. „
Rozalie, musíš s nimi, byla jsi u toho, bude třeba sepsat protokol a víš, co se stalo.“ Ozvalo se odněkud.
„Já se vrátím, nebojte.“ Slíbila svým studentům a naskočila si do sanitky, která se o pět minut později s hlučnou sirénou rozjela k nemocnici. Colette byla naživu, ale život v ní dá se říct skomíral.
„Colette, ach Bože, prosím, prosím neumírej, určitě se dá něco dělat... Proč jen jsem nic nepoznala, nepochopila dříve, nemuselo se to stát...“ Mluvila Rozalie, ač nemohla, protože ji přemáhal pláč... Colette měla na obličeji kyslíkovou masku, vypadala jako by už nebyla naživu, ale Rozalie si byla jistá, že ji vnímá. Pak to šlo rychle. Nemocnice, nosítka, spousta lidí...
„Pojďte se mnou.“ Doktor, musela jít...
Převyprávěla přítomným policistům, co se stalo, včetně toho, co jí Colette řekla o otci. Lékařům řekla, co všechno se na Colette vysypalo z té skříně. Všichni byli hodní, dali jí léky proti šoku, který prožila... Dávali jí zprávy o Colette...
Dorazila její rodina. Tedy její sestry a bratr. Potvrdili policistům vše o jejich otci. Ale pak zase odešli. Nechtěli sestru vidět. Vina za to, že mlčeli tolik let, byla příliš veliká.
Rozalie čekala, až se Colette vzbudí. Dle zpráv od doktorů měla velmi vážné popáleniny na sedmdesáti procentech těla, utrpěla mnoho řezných ran od rozbitého skla, skrz zničenou pokožku se jí do těla také dostalo značné množství všemožných chemických látek, včetně zřejmě několika kyselin... Její tělo se dostalo do fyziologického šoku a srdce mělo problémy to zvládnout... Ale přesto se ji podařilo po šesti hodinách stabilizovat a po osmi, naprosto nekonečných, plných strachu a hrůzy, otevřela oči. Rozalii k ní pustili spíš ze soucitu, než podle pravidel.

„Rozalie... Proč jsi mě zachraňovala, proč?“ Mluvila velmi tiše. Rozalie plakala.
„Nechtěla jsem abys umřela, Colie, ty musíš žít, vždyť jsi tak mladá, tak hrozně mladá, všechno máš před sebou... Už se nevrátí to, co bylo, slibuju, kdybych měla tvýho otce zabít a jít za to sedět, už ti neublíží... Tvoje sestry a bratr všechno řekli...“ Vzlykala.
Colette se pokusila usmát, ačkoliv bolest, kterou cítila byla neskutečná.
„Pro mě už šance není. Všechno mi vzal.“ V tu chvíli do pokoje vrazil. On. Její otec.
„Co děláte u mé dcery?!! Budu si ztěžovat u personálu!!“ Vyjel po Rozalii a pokračoval: „Co jsi to udělala, ty náno pitomá?! Podívej se, jak vypadáš! Co si to dovoluješ takhle zničit svoje tělo? Co mi dalo práce z tebe tu krásnou princeznu udělat, ty nevděčná malá děvko! Trpět si zasloužíš! Jen se na ten svůj ksicht podívej, zničenej, celá jsi zničená! Ale jestli si myslíš, že jsi tímhle něco vyřešila, počkej až se vrátíš domů! Všechno sis posrala holčičko, gratuluju ti!“ Hrubě na ni křičel.
Až Rozalie našla slova a stoupla si mezi ně.
„Vypadněte odsud. A už se nikdy nevracejte. Tohle není žádná vaše hračka, to je dítě, který vám už nikdy patřit nebude. A jestli se jí ještě dotknete, nebo ještě promluvíte, zavolám okamžitě policii.“ Colettin otec se napřáhl, aby ji praštil, ale to už ho chytili ti policisté, co na něj v nemocnici čekali a on je svým křikem sám přivolal.
„Vyšetřili jsme vaši dceru, máme výpovědi několika svědků. Zatýkáme vás za týrání svěřené osoby, sexuální zneužívání, incest, ohrožování mravní výchovy mládeže a pokus o fyzické napadení další osoby. Cokoliv řeknete, může být použito proti vám.“ A nasadili mu radši rovnou želízka.
On se rozesmál, a smál se jako sám ďábel.
„Ha, tak to se ti povedlo, holčičko, neboj se, že bych si tě nenašel a potom ti ukážu, jak může otec potrestat svou dceru! A tvoji sourozenci kvůli tobě ať třeba umřou hlady...“
„Tak, to by stačilo. Takže to máte ještě pokus o zastrašení a psychické vydírání. A nemějte péči, vás si ve vězení ponecháme jistě tak dlouho, aby vás tyhle nápady nadobro přešly.“
Odešli.
„Nikdy se nezmění.“ Šeptla Colette.
„Už je to pryč...“ Rozalie se pořád třásla.
„Nemám moc času, Rozárko... Musím ti něco říct.... Ti doktoři zjistili, že jsem čekala s otcem dítě. Vyndali mi ho. Žije. Je to holčička... Prosím, postarej se o ni. Ona asi nebude dlouho žít. Je moc maličká, moc nemocná... Ale prosím tě, nedovol, aby se jí taky zmocnil... To je jediné, oč tě žádám... Dej ji komukoliv, kdo se o ni postará, pokud ji nebudeš chtít ty sama...“ Pak se odmlčela. Těžko se jí dýchalo.
„Rozalie... Jsem ráda, že jsem tě poznala, opravdu jsi výborná třídní. Děkuju ti za všechno.“
„Ty přece neumřeš, Colette...“
Brečela, aniž by si uvědomovala, co to všechno vlastně Colette řekla.
„Všechno je jinak... Už nemám šanci... Postarej se o ni, prosím. Jmenuje se Lilith Lynn. Lilith byla moje maminka. Lynn jsem měla být já. Všechno mělo být jinak. Řekni ji, že jsem ji milovala...“
Pak najednou zalapala po dechu a přístroje začaly hrozivě pípat. Chytila ji za ruku, zřejmě v poslední křeči.
„Rozalie... Promiň.“
Bylo to tak rychlé, že ani nestačila nic říct. Přiběhlo spousta doktorů a sester, resuscitovali ji, elektrošoky... Všechno bylo marné. Colettino srdce přestalo navždy bít.
Až když byly hotové rozbory krve zjistili, že se pojistila. Spolykala nějaký pomalu působící jed. Zřejmě ze zásob ve škole.... 

Stála tam a nevěděla, co se to stalo. Její studentku, tu jedinou, co bývala ve třídě fajn, zakryli plachtou a odvezli pryč. Stála tu, sama. Colette zemřela. Je mrtvá. Nevrátí se.
Mluvila o dítěti. Ptá se lékaře a ten ji vede na dětskou jednotku intenzivní péče. Colette, jakmile se probrala a řekli jí o dítěti, podepsala souhlas s adopcí a navrhla právě ji, jako novou matku. Lékař ji tam dovedl a ukázal jí inkubátor. V něm spala ta nejmenší holčička, jakou kdy Rozalie viděla. Tak strašně maličká...
„Váží jen kilo a půl... Je hodně nedonošená. Má srdeční vadu...“
Dál už Rozalie neslyší nic. Vidí jenom to miminko. Konečně dává průchod všemu, co cítí a co již nejde dál zadržet. Brečí tak, že o ni má personál nemocnice vážné obavy. Brečí za Colette, které otec zničil život, za to, že musela zemřít, brečí pro tuhle maličkou holčičku, která se sotva narodila a už je bez mámy... Brečí, brečí, brečí...
Má povinnosti ke své třídě. Musí se sebrat. Musí to být ona, kdo jim to řekne. Musí to tak být. Colette by to chtěla. Ví to. 

Otec Colette dostal nejvyšší možný trest. Dvacet let nepodmíněně, bez možnosti podmíněného propuštění po odpykání si části trestu a bez možnosti odvolání.
Sourozenci Colette, kteří již neměli, kdo by se o ně postaral, byli umístěni do dětského domova, odkud nakonec odešli do pěstounské péče do tří rodin, s tím, že se budou moci vídat.
Rozalie se vrátila do práce dva dny po smrti Colette a tuto zprávu oznámila své třídě. Po tragédii, která se udála, ji třída přijala nejen jako svou třídní, ale jako jednu z nich. Závěrečné zkoušky udělali všichni. Loučení s Rozalií bylo velmi emotivní. 

A co se týká Colettiny malé dcerky... Rozalie, ač zpočátku skeptická vůči svým schopnostem starat se o dítě, trávila u jejího inkubátoru a později postýlky tolik času, že nepřipadalo v úvahu, aby ji dala někomu jinému. Holčička, která měla mizivé šance na přežití, přežila. Zvládla osm náročných operací srdíčka, kvůli vrozené vadě. Poprala se s nevyzrálostí svého křehkého organismu a zátěží, kterou pro ni bylo náhlé opuštění matčina těla. Chemikálie a popáleniny, které utrpěla Colette, se na ní podepsaly v podobě nemoci jater, která se u ní rozvinula, ale kterou se pomocí léků a diety v budoucnu dalo zvládnout. Zůstalo jí jméno Lilith Lynn.
Po dlouhých devíti měsících, které musela strávit v nemocnici, si ji vzala Rozalie domů. Colettinu dceru. Ale teď už především svou a jenom svou dceru, tu malou bojovnici, andílka i zlobidlo, překrásnou princeznu, která bude mít krásný život. I když se s Colette nestačila rozloučit Rozalie věděla, že jí to svým způsobem slíbila. 

Po třech letech od neštěstí si Rozalie konečně sedla a napsala dopis. Dopis pro Colette. Tím v sobě navždy uzavřela minulost a vyšla vstříc své budoucnosti... 

„Milá Colie... 
Jsou to tři roky, co jsi zemřela a mě doteď trápí, že jsem ti před tvým odchodem nestihla říct, co jsem chtěla. Vím, že tam, kde jsi, mě můžeš slyšet, jistě se díváš, jak tvoje dítě a já bojujeme.
Chtěla jsem ti říct, že jsem tě měla ráda, a to doopravdy. V celé vaší třídě, když jsem vás dostala, jsi ty byla jediná, kdo mi byl schopen dát šanci. Byla jsi jiná, než ostatní.
Tvůj otec ti vzal život, ale nezničil tu milou, krásnou duši, plnou pochopení a soucitu pro druhé. Byla jsi úžasná studentka, ale hlavně bezvadnej člověk s velkým srdcem na tom pravém místě. Dlouho jsem si vyčítala, že jsem ti nedokázala pomoci, ale dnes už vím, že bylo příliš pozdě. Doufám jen, že lékaři utišili co nejvíc tvou bolest, i když vím, že tu psychickou nemohli...
Snad jsi odcházela s vědomím, že jsem s tebou já, tví sourozenci, celá tvá třída a hlavně a především tvoje holčička, Lilith Lynn. Vím, že jsi mi věřila, že se o ni postarám.
Víš, nevěřila jsem, že to udělám, že to dokážu. Ale byla jsem s ní úplně každý den, nejprve proto, že bys to tak chtěla a potom proto, že jsem ji milovala, že jsem cítila každou její bolístku já sama na sobě, že byla tak statečná... Byla jsem u ní po všech těch operacích – bylo jich osm, které zvládla. Je to silná a statečná holčička, po své matce.
Ano, přijala jsem ji do svého srdce jako svou dceru, a ač navždy tvá, je i mým dítětem, které – a to ti slibuju – prožije krásné dětství. Vždy tu pro ni budu. Je to moje malá Lilinka, nevěřila bys, jak je šikovná a statečná, bere hodně léků, ale vůbec jí to nevadí, je tak plná života. Krásně mluví a má nádherný blonďatý vlásky, jako jsi měla ty.
Máme už i tatínka. Našel si nás, když byl malé rok a je to ten nejbáječnější táta pod sluncem.
Já sama mám malou šanci, že budu mít vlastní děti, protože, jak se zjistilo, ani já nejsem zdravá...
Ale nevzdáváme se. Malá Lili je naše nejkrásnější princeznička a my jí chceme pořídit brášku nebo sestřičku, aby tu bylo ještě veseleji. Posílá ti do nebe pusinku, často jí o tobě vyprávím a tak neboj, bude vždy vědět, z koho vzešla a kdo jsi byla. Kreslí tě na obrázcích jako takovýho motýlka...
Patříš k nám, a vždycky budeš. Nikdy na tebe nezapomenu.
Doufám, že si tenhle dopis můžeš přečíst a že víš, co jsi pro nás všechny znamenala.
Ahoj, andílku... Snad tě smrt opravdu vysvobodila. Někdy se mi stýská. Ale jednou se zase sejdeme a pak mi budeš všechno vyprávět. Máme tě rádi. 
Rozalie a malá Lili“ 

Podepsala a vyhodila z okna. Vítr odnášel dopis kamsi v dál, snad do rukou Colette, která si ho jednoho krásného dne přečte...

Autor genca, 05.10.2010
Přečteno 799x
Tipy 9
Poslední tipující: Chechtalka, Tapina.7, Toda, Emilly
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter