Dům, který mě zabil

Anotace: O tak trochu jiné závislosti.

Toho domu jsem si poprvé všiml po smrti své matky. V poslední době to byl už několikátý pohřeb na kterém jsem byl. A když už navštěvujete hřbitov častěji než koupelnu už vám to ani nepřijde smutné. Je to až kurevsky ironické, všichni ti lidé v černém se zasmušilými výrazy, kteří jen předstírají svůj smutek s vidinou hostiny po pohřbu. Nesnášel jsem ty matky rádoby kamarády a kolegy. Ale nepřišel jsem tam za nimi. Přišel jsem se rozloučit s matkou.

  Přemýšlel jsem kdy a proč se to takhle zvrhlo. Můj život byl ve sračkách a těch neubývalo. Naopak kdykoli jsem si myslel, že hlouběji už se klesnout nedá, bůh, ďábel, nebo co je to nad námi za zmrda, mě vždy dokázal něčím překvapit. Tentokrát překonal všechny své předcházející kousky. Smrt mé matky, byla jako poslední kapka do mého pomyslného pohárku trpělivosti. A ten přetekl. Cítil jsem, že něco musím udělat, něco šíleného, nebezpečného.

   Celí den bylo zataženo a mrholilo a po obřadu se spustil prudký liják. Byl jsem osamělí. Už mi nezbyl nikdo blízký, nikdo komu bych se mohl svěřit, nikdo. Po obřadu jsem si sedl do auta a položil hlavu na volant. Chvíli jsem takhle zůstal a přemýšlel co dál. Ne, v tomhle stavu jsem nemohl řídit. Vystoupil jsem z auta a rozhodl se pro procházku v dešti. Doufal jsem, že se mi snad udělá lépe. Když už jsem se nějakou tu dobu procházel. Když už moje vlasy byli celé zmáčené a pomalu jsem začínal cítit vlhkost v mých plátěných botách, rozhodl jsem se vrátit. Vzpomněl jsem si, že jako malí jsem si hrával u řeky a tak jsem šel zpátky podél řeky. Vzpomínal jsem na dětství, jediné šťastné období mého života. Jako bych zhodnocoval celý svůj dosavadní život. Do očí se mi začali hrnout slzy. Snažil jsem se je zastavit, ale byli silnější. Lidé které jsem na nábřeží míjel si naštěstí nemohli všimnout mých slz, jelikož splývaly s kapkami deště.

   Ten dům jsem uviděl zrovna když mi bylo nejhůře. Přemýšlel jsem o skoku do hluboké řeky. A protože jsem neuměl plavat byl by to skok poslední. Pak ale mé oči zahlédly ten bíle natřený plot který obmotával zahradu domu. Nevím proč se mi ten dům tak zalíbil. Každý další krok blíže k domu, mě nevysvětlitelně vzrušoval. A přestože byl v dezolátním stavu nemohl jsem na něj přestat civět. Když jsem si ho tak prohlížel zapomínal jsem na vše ostatní. Zapomněl jsem na bolest posledních dnů. Zapomněl jsem na svůj skok do řeky. Na malí okamžik jsem dokonce zapomněl na svou matku. To že jsem zapomněl na matku mě vyděsilo. Zatřepal jsem hlavou, jako bych se ten dům snažil, vyklepat z hlavy. Pak jsem se otočil zpátky k řece a rozběhl se po nábřeží zpět ke svému autu. Při běhu jsem se snažil neotáčet. Připadalo mi, že kdybych se otočil už bych se nikdy nedokázal od toho domu odpoutat. Jakmile jsem doběhl k autu, nastoupil jsem a urychleně odjel.

   Po příjezdu do hotelu, kde jsem byl ubytován, vedly mé první kroky jako vždy do baru.  Ano měl jsem problémy z alkoholem a právě ty mě dostaly do ještě větších sraček, než jsem si vůbec dokázal představit. Z jednoho panáka bylo pět a potom už jsem je přestal počítat. Ještě si vzpomínám, jak jsem dostal ten bláznivý nápad vrátit se k tomu domu. Takže jsem se uprostřed noci a v podnapilém stavu vydal na cestu. Věděl jsem, že bych neměl řídit, ale ta nevysvětlitelná touha být blízko toho domu, byla silnější. Byl jsem tou touhou pohlcen.

   Ručička tachometru neustále stoupala, zatímco pedál plynu klesal až k podlaze. Na malí okamžik jsem zavřel oči. Víčka mi rozevřel až prudký náraz, který mě vymrštil ze sedačky a prohodil předním oknem. Na to jak silný to byl náraz jsem vyvázl celkem v pořádku. Kromě pár odřenin a modřin se mi zdálo, že mám ještě zlomenou ruku. Ale tu už jsem měl zlomenou mockrát.

Zato žena, která seděla za volantem, druhého vozu na tom byla poněkud hůře.

   „Halo, slečno jste v pořádku.“ Třásl jsem s ní, ale byla zaklíněná ve voze a neodpovídala.

   „Kurva! Kurva! Já jí snad zabil!“

   „Bože, za co mě trestáš!“ Křičel jsem k nebi.

V ten okamžik se z vozu ozval nějaký zvuk.

   „Slečno! Halo, slečno slyšíte mě?“ Třásl jsem s ní znovu.

   „Pomoc. Pomozte mi.“ Ozval se její tichý, kašlem s krví nakřáplí hlásek.

   „Jasně, jasně, zavolám pomoc.“ Začal jsem nervózně pobíhat okolo vozu a vyťukávat číslo.

Poté co jsem zavolal sanitku, jsem se ženu pokusil vytáhnout z auta. Šlo to ztuha, ale nakonec se mi jí podařilo vytáhnout na chladný asfalt. Dostat jí do stabilizované polohy, také nebylo jednoduché, jelikož jsem se bál, abych jí ještě více neublížil. Zkontroval jsem její životní funkce a zdála se být v pořádku, tedy alespoň v rámci možností.

   Když jsem s tím skončil, posadil jsem se na obrubník a těžce oddechoval. V kapse kabátu jsem našel cigaretu. Zvláštní, už měsíc jsem nekouřil. Že by se tam tak dlouho schovávala?

Nicméně, právě teď byla ta správná chvíle si zakouřit. Zapálil jsem cigaretu a po měsíci jsem zase nasál ten smrtící a přitom tak slastný kouř.

   „Pomoc! Pomoc!“ Volala zraněná.

   „Nebojte se, už jsem volal záchranku za chvíli by tu měli být.“

   „Nebo alespoň doufám.“ Řekl jsem si pro sebe.

Čas ubíhal, ale pomoc nikde. Žena začínala ztrácet vědomí. A já jsem začal vyšilovat.

   „Sakra! Do prdele! Co mám asi teď dělat!?“

Znovu jsem volal záchranku. Tam mi řekli, že už jsou na cestě, ale já pořád nikoho neviděl. Ženě začínalo selhávat srdce. Rychle jsem zahodil cigáro a zahájil jsem masáž srdce. Moc mi to nešlo, ale to se stává u většiny činností, které dělám poprvé. Bohužel právě tohle poprvé je celkem rozhodující. Už jsem byl zoufalí.

   „Krucinál, tak už dělej.“ Povzbuzoval jsem její srdce, zatímco jsem ho bezúspěšně masíroval. Nic, ani ťuk neudělalo. Slzy jsem měl na krajíčku a ze všech sil jsem jí bušil do hrudi.

V dálce jsem uslyšel houkačku a jako by mi spadl kámen ze srdce. Když přijeli, snažili se, jí ještě oživit, ale ani jim se to nepodařilo. Jakmile oznámili čas úmrtí, padl jsem na zem a slzy mi začali téct proudem po tváři. Proč? Proč se mi to všechno děje? Musí přece být důvod. Nebo je tenhle svět prostě tak zvrácený?

   „Policie tu bude za okamžik.“ Přerušil mé myšlenky jeden ze záchranářů.

Až teď mi to došlo, pošlou mě do lochu. Kolik mi tak za to můžou přišít? Je to vlastně jedno. Po tom všem, už mi stejně na ničem nezáleží. A to všechno jen kvůli jednomu blbímu domu.

   Jakmile jsem si vzpomněl na ten dům, probudila se ve mně znovu ta touha. Touha, která mě dostala až sem. Ale stejně jako předtím jsem jí nemohl přemoci. Moje auto bylo, sice nepojízdné, ale k domu to nebylo moc daleko. Rozeběhl jsem se a záchranáři na mě začali něco křičet. Za pár vteřin jsem je už neslyšel. Bylo mi jedno co křičí měl jsem jen jediný záměr a to dostat se co nejblíže k domu. Všechno ostatní se teď zdálo tak nepodstatné. Život, smrt, koho to zajímá? Běžel jsem a svěží noční vítr mi čechral vlasy. Za pár minut jsem za sebou uslyšel houkačky. Nevnímal jsem je, už jsem totiž byl u domu.

   Zastavil jsem se u bílého plotu a těžce oddechoval. Dostal jsem strach. Pořád jsem chtěl do toho domu vstoupit, ale přesto jsem se bál. Co mě tam asi čekalo? Proč jsem po něm tak toužil? Co se to tu sakra děje?

Zhluboka jsem se nadechl a s výdechem jsem rozrazil branku plotu. Dřevo bylo prohnilé a branka se rozpadla. Překročil jsem kousky dřeva a vydal se po úzké cestičce ke dveřím domu.

   Jakmile jsem překročil práh toho domu, všechno se změnilo. Jako by ze mě někdo vysával všechen ten smutek, zlost, nechuť a nenávist. Cítil jsem se volný a přesto nějakým způsobem svázaný. Nejlépe bych tento pocit přirovnal k pocitu rauše. Cítil jsem se jako sjetej, zhulenej. Všechno mi bylo jedno byl jsem jako v nebi. Procházel jsem domem a nasával ten pocit.

Co je to za místo? Jsem snad v nebi? Myšlenky mou myslí jen prolítávali a ztráceli se kdesi v dálce. Bylo to jako když jste na nějakém závodě a víte že tam ty auta někde jsou, ale když je uvidíte prolítnou kolem vás a jsou pryč. Nepamatoval jsem si na co jsem myslel před dvěma vteřinami. Po čase jsem zjistil, že to nemá smysl a tak jsem přestal myslet úplně. Jen jsem bezduše a přitom neuvěřitelně spokojený a šťastný bloumal po domě.

   Náhle jsem uslyšel policejní houkačky. Ty mě vytrhly z mého snění, ale ne z mé rauše. Běžel jsem ke střešnímu oknu, (v ten moment jsem byl zrovna na půdě domu) a otevřel ho. Na ulici těsně před domem šmejdilo pár poldů, ale jako by ani nevěděly, že tu stojí nějaký dům. Měl jsem hlavu vystrčenou z okna a jeden policajt se zrovna díval přímo na mě. Neviděl mě. Byl jsem pro ně neviditelný.

   „Hustý,“ pomyslel jsem si.

   „Tady jsme ho viděli naposledy.“ Říkal jeden polda druhému, který právě přijel.

Chtěl jsem na ně něco zakřičet, ale pak jsem si to rozmyslel. Asi by to nebyl dobrý nápad. Potom mi nějakej polda zasvítil do očí baterkou.Vyděsil jsem se a prudce jsem zabouchl okno. Pocit vyděšení netrval dlouho a brzy poté se dostavil znovu ten bezduchý a šťastný stav. Stal se ze mě magor. Neschopná, slintající a přesto živá mrtvola. Nevím jak dlouho jsem tam byl. Mohli to být dny, týdny a možná i měsíce. Ale jednoho dne to všechno přestalo. Vracel jsem se do normálu a jediné co jsem chtěl bylo opustit ten prokletý dům. Jakmile jsem toho byl schopen, vyběhl jsem z domu. Běžel jsem ulicí a běžel jsem dál. Neměl jsem rozmyšleno kam půjdu, nebo co budu dělat a tak jsem prostě běžel dál a dál. Zastavil jsem se až po pár kilometrech.

   Už jsem se rozhodl, půjdu se udat na policii. Šel jsem na nejbližší policejní služebnu a udal jsem se. Jak jsem jim tak vyprávěl co se stalo, začínaly se mi vracet ty hrozné pocity a myšlenky, od kterých jsem byl v domě oproštěn.

   „No a pak jsem té ženě dělal masáž srdce, ale, ale ona…“ Koktal jsem a do očí se mi zase hrnuli slzy.

   „Co ona? Co se stalo potom?“ Ptal se mě klidně vyšetřovatel.

   „Zemřela,“ vydechl jsem těžce.

Potřeboval jsem na vzduch, ale ten detektiv se mě neustále na něco vyptával. Už jsem zase cítil tu touhu k tomu domu. Bylo to jako droga a já měl právě absťák. Začínal jsem být nervózní, chtěl jsem odtamtud vypadnout.

   „Proč si myslíte, že zemřela? Myslíte si, že to byla vaše chyba?“ Ptal se už asi po desáté detektiv.

   „Prostě chcípla, jasný! Koho zajímá kdo to udělal?“ Vypěnil jsem.

   „Ale přišel jste se udat a teď najednou měníte výpověď.“

   „Seru na vás! Už to tu nevydržím.“ Rozzuřil jsem se, vzal jsem židli a mrsknul jsem jí po něm.

Pak jsem zase začal utíkat. A opět jsem mířil k tomu domu. Nechápal jsem proč jsem to všechno udělal, nikdy jsem takový nebyl. To všechno ten dům, ten zkurvenej dům. A Přesto, že jsem věděl, že bych se tam neměl vracet, neměl jsem na vybranou. Už jsem to dříve zažil, absťák. Když jsem se léčil ze závislosti na kokainu. Tohle, bylo asi tak stokrát horší. Nebyl jsem schopen to zastavit.

   A znovu jsem se ocitl v tom domě. Pocity strasti a nenávisti byli odváty někam pryč a já jsem cítil jen slast. Tentokrát bylo v domě něco co tam předtím nebylo, a nebo jsem si toho předtím jen nevšiml. Byla to kostra nějakého člověka. Začal jsem jí prohledávat a něco jsem našel. Na zemi pod ní ležel nějaký dopis.

   Otevřel jsem ho a četl. Oči se mi zarývali do řádků a stále více mi příběh toho muže připomínal můj. Žil si celkem pohodový život dokud se to všechno neposralo. Od té doby to s ním šlo z kopce. A když na tom byl nejhůře, objevil jako já tenhle dům. Poté co do něj vstoupil, cítil se jako v ráji, všechno špatné bylo najednou pryč. Ale brzy pochopil, že není v ráji, ale v pekle. Pochopil, že dům ho vysává. Začíná těmi nejhoršími pocity, proto jsem se cítil tak dobře, ale později mi vezme i to dobré. A já umřu jako troska. Jako můj předchůdce a jako spousta dalších před ním.

Když jsem si to dočetl, přemýšlel jsem, co budu dělat. Pořád jsem se cítil šťastný, jelikož jsem byl ve vlivu domu, ale přesto mi byli jasné důsledky. Musel jsem něco udělat, než mi dům dočista zatemní mozek.

Nebylo jiné řešení. Jestli jsem si měl vybrat žít chvíli ve slastném vězení, ale dlouho umírat v pekle, nebo to hned skončit. Musel jsem si vybrat rychlí skon. Znovu jsem šel na půdu a otevřel střešní okno. Čerství vánek se mi vrhnul do tváře, jak dlouho neviděná milenka a já pomalu vylézal na střechu. Byla to docela výška a to bylo dobře. Naklonil jsem se přes okraj a pár minut jen zhluboka dýchal.

   „Život byl na hovno,“ pomyslel jsem si. „Uvidíme co smrt?“

Naklonil jsem se ještě více a skočil.