MYSTÉRIUM LÁSKY XXII. ZÁHY KONEC

Anotace: Závěrečný díl (31.3.-1.4.2012). Všem věrným čtenářům mockrát děkuji. Slova ohraničená * jsou propůjčená od Mr. V.H.V.

Načež jsme se neohroženě vydali na cestu. Šli jsme celou noc, bez jediné přestávky, protože jsme si nemohli dovolit jakékoliv zdržení. Čas byl neúprosný, každá minuta nám byla drahá. A navíc na štěstí, které při nás stálo, se nedalo spoléhat, neboť je vrtkavé a důvěřovat náhodě, to by byl moc velký risk. Přeci jenom každou chvíli by se mohl provalit náš záměr a to by pro nás znamenalo nejeden problém. Proto ač nás zmáhala únava čím dál tím víc, přesto byl odpočinek nemyslitelná věc.
Ale jak už to tak bývá, brzy k ránu ještě před úsvitem mi došla veškerá síla, kterou jsem vynaložila do své chůze, až tak, že mě to naprosto vyčerpalo a nebyla jsem schopná udělat už ani jeden krok. Tudíž mě musel William nést v náručí. Strašně jsem se na sebe zlobila, ale moc dobře jsem věděla, že za mé vysílení může už i ta předchozí cesta k sídlu Jeho Veličenstva a taky fakt, že jsem jenom člověk.
Nicméně po chvíli jsem stejně tvrdě usnula a vzbudila jsem se až za bílého dne. Sotva jsem otevřela oči, spatřila jsem úchvatnou přírodu kolem, blankytně modrou oblohu a nebýt toho, že jsme byli na útěku, nejspíš bych se nad tím vším zasnila.
Zatímco jsem se rozhlížela kolem, William už se koupal v nedaleké bystřině a ani se mu nedivím, protože jsme byli samé bláto. Poněvadž jít lesem a ještě k tomu za tmy a neumazat se, to je opravdu umění. Takže když jsem ho tam tak viděla, rozhodla jsem se provést totéž.
Jen co jsem došla ke svému muži a popřála mu dobré ráno, rychle jsem se svlékla z šatů a nedočkavě si vlezla do nehorázně ledové vody. V ten moment mi to bylo jedno, byla jsem vděčná i za tohle. Když jsme ze sebe smyli veškerou špínu, vyhřáli se na slunci a posléze se pořádně najedli a napili, opět jsme se vydali na cestu.
K večeru se nám podařilo dojít až za hranice země Lorda Richarda, což nám udělalo velkou radost, protože nám tím pádem zbýval už jen necelý den, k tomu abychom se dostali k našemu sídlu. A čím víc jsme se přibližovali k cíli, tím rychlejší byla naše chůze. Strach jeden o druhého nám nedovolil zpomalit.
Ušli jsme velký kus cesty a zbývala nám už jen asi hodina, abychom se dopotáceli k našemu domovu. Naivně jsme si mysleli, že se bez problému vrátíme, ale opak byl pravdou. Zcela nečekaně se objevil Lord Richard, seskočil s koně, tasil meč a jako smyslů zbavený se vrhl na Williama. Ten se však nezalekl a předvedl své šermířské umění, které mu zachránilo život, alespoň prozatím.
Jeho Veličenstvo se nedalo odbít, pořád útočil a v jeho očích se zračila nenávist a touha po pomstě. Můj muž se stěží bránil. Pročež jsem se na to už nemohla déle dívat, a tak jsem se rozkřičela na Lorda Richarda. „Tak už dost! Přestaňte! Slyšíte?! DOST!“ A opravdu po chvíli se oba přestali bít. Na to se na mě oba podívali a chystali se něco říct, ale než se vůbec dostali ke slovu, znovu jsem se rozkřičela na Jeho Veličenstvo. „Můj pane, to já jsem vina, to na mne se máte právo hněvat, nenávidět mne, to já Vás okouzlila, až k zbláznění.“ A potom jsem už tichým hlasem dodala: Můj muž za nic nemůže, nechte ho prosím být. A jestli máte srdce na správném místě, nechte nás jít. A pokud Vás zaslepuje nenávist, vězte, že to není láska. A ať už uděláte cokoliv, měl byste vědět, že mé srdce patří Williamovi.
Když jsem domluvila, Lord Richard mi věnoval zvláštní pohled, ten kdy nevíte, co si máte myslet. A pak bez jakéhokoliv náznaku varování, jediným máchnutím meče probodl mého muže. Jakmile tak učinil, William se okamžitě sesunul k zemi a meč, jenž svíral v dlani, mu stejně rychle vyklouzl a taktéž dopadl na zem. Ačkoli jsem byla vystrašená k smrti, bez rozmyšlení jsem se rozběhla ke svému muži. Opatrně jsem ho položila na zem a začala jsem mu ošetřovat ránu, kterou utržil. Ale ač jsem se sebe víc snažila zastavit krvácení, přesto to bylo marné. Rána byla příliš hluboká, tudíž z ní krev stékala i nadále. V tu chvíli se mi chtělo křičet, brečet a nevím co ještě, ale nemohla jsem nic dělat. Proto jsem se snažila alespoň utěšovat Williama slovy: Zase bude dobře, budeš v pořádku, jen musím zastavit to zatracené krvácení, a pak ti seženu někoho, kdo ti pomůže, ano?! Bylo to tak strašné, že jsem i sama sebe přesvědčovala o opaku.
V naprostém zoufalství jsem se otočila na Jeho Veličenstvo a pravila jsem: Můj pane, moc Vás prosím, pomozte mi, zajeďte pro někoho, kdo ho zachrání, protože se obávám, že to sama nezvládnu. Moc Vás o to prosím. Na to mi Lord Richard odpověděl mlčením a dál stál jako přikovaný na svém místě. Vůbec mi nevěnoval pozornost.
To mě rozzlobilo, ale než jsem se stačila rozkřičet, chytil mě William za paži a roztřeseným hlasem pravil: Victorie, nech ho být! Nyní poslouchej, co ti chci říct. Má lásko, chci, abys věděla, že ať už se stane cokoliv, vždycky tě budu milovat, a i když teď zemřu, ať budu kdekoliv, budu tam na tebe čekat. Slova mého muže mě tak dojala, že jsem jen stěží přemáhala pláč. A pak jsem s těžkým srdcem dodala: To neříkej, ty neumřeš, dnes ne. Na to mi odvětil: Ach má Victorie, moc dobře víš, že mi není pomoci, už jsem ztratil příliš mnoho krve, teď musíš být silná, neboj jednou budeme, zase spolu. Když domluvil, plačtivým hlasem jsem dodala: To ne! Nesmíš to vzdát, nechci abys umřel. Zůstaň semnou. Potřebuji tě a mám strach. Taktak jsem dořekla poslední slovo, když mi William přiložil svůj prst ke rtům a pravil: Ššš, neplač. Smrt není zlá. *Smrt zbavuje strachu z umírání. To je pravda, neměj strach.* Miluji tě. Chtělo se mi toho tolik říct, ale nenacházela jsem správná slova, a tak jsem ho jen vyděšeně políbila na rty a pohladila po tváři.
Když v tom náhle můj muž zalapal po dechu a pravil: *Zavři mé oči, pevně mě obejmi a pohřbi mě hluboko ve svém srdci.* A s těmito slovy naposledy vydechl.
Hned potom, co William odešel na věčnost, učinila jsem to, co mi řekl. Až pak jsem s pláčem svírala jeho tělo v náručí a v duchu se modlila za posmrtný život, v němž bychom mohli být zase spolu. Mezitím co jsem svírala tělo mého muže, dávno jsem přestala plakat a jen jsem tak tupě zírala do prázdna. Přiznám se, bylo mi všechno jedno, chtěla jsem zemřít také, protože život bez něj už neměl smysl.
Z mého rozjímání mě probral až hlas Jeho Veličenstva. „Lady Victorie, jste v pořádku?! Jeho slova mi úplně vyrazila dech, až jsem z toho začala mluvit sama se sebou. „To je snad zlý sen, chci se probudit. Zabije mi muže, a pak se mě ptá, jestli jsem v pořádku?! To je opravdu zlý sen.“ Nakonec jsem se vzpamatovala, a přestože jsem byla naprosto vyvedená z míry, i tak jsem mu z plných plic odsekla: Jestli jsem v pořádku?! Dovolte mi, abych se zasmála. Ha, ha. Zabil jste mi muže, jak můžu být v pořádku, SAKRA?! Vy vrahu, nechápu, jak můžete být tak zlý. Jste mi odporný. Když jsem domluvila, Lord Richard se na mě rozmrzele podíval a pravil: Má paní, *po léta vidím, jak bojujete proti svému srdci. Jste tak krásná, přesto tak osamělá a unavená dýcháním. A pravda, která může osvobodit duše je pohřbená ve sladkém pekle.* Na to jsem dodala: Nejenom, že jste vrah, ale vy jste i pošetilý blázen. Ale jako by mě nevnímal, dál ze sebe trousil nesmyslná slova. LR: *Hořel jsem ve vodě a tonul v ohni, abych dokázal, že nemáte pravdu a zaplašil Vás. Zabil jsem, abych se podělil o Vaši bolest, a nosím hanbu. A přes všechnu tu lež, do nejsladší pravdy, jsem tak vystrašený životem. *
Tohle byla poslední kapka, už jsem to déle nemohla vydržet poslouchat, tak jsem na něj zařvala: MLČTE!!! A nakonec jsem se na toho bídného červa vrhla. Bila jsem ho hlava nehlava, a přitom jsem na něj křičela: VYMLÁTÍM Z TEBE DUŠI, TY ZATRACENÝ VRAHU!!!
Když už vypadalo, že je po něm, z ničeho nic jsem ucítila tupou bolest, ten prokletý ničema mě bodl do břicha. Jakmile uviděl, co provedl, polekaně odhodil meč někam do trávy, a co nejněžněji mě popadl do náruče. Chtěla jsem ho od sebe odstrčit, ale bolest mi to nedovolila. Tak jsem od něj alespoň odvrátila svůj zrak. Jeho Veličenstvo se však nedalo odbít. LR: Ach Victorie, tohle jsem nechtěl, tohle se nikdy nemělo stát, ach má lásko, odpuste mi prosím. Kdybych neviděla, s jakou záští zabil mého muže, bylo by mi ho i líto, ale takhle jsem ho jen odbila slovy: To je jen snůška lží, nic víc!
Na to se na mě smutně podíval a dodal: *Láska vysává život a velebí mrtvé. V srdci našich srdcí. Jsem pro Vás mrtvý, stín odsoudil mou lásku, navždy ve tmě. *
Další slova Lorda Richarda už jsem vůbec nevnímala, co chvíli jsem ztrácela vědomí. Pak všechno potemnělo, jen slabounké světlo pronikalo přes drobné mezery mých řas a nakonec se pozvolna vytrácelo. Cítila jsem, že se blíží konec, proto jsem si vybavila Williamovu usměvavou tvář a jako bych pravila k němu, odříkávala jsem jednotlivá slova:* Nemusíš mít strach, srdce temnoty je naděje, že Tě tam najdu, a ta naděje bude requiem naší lásky. *