Skoro jako blázen

Anotace: Povídka, kterou jsem psal do soutěže jejíž zadání znělo "Kouknul do dálky a začal se smát jak blázen". Není to nikterak dlouhé, takže prosím nebojte se vstoupit :)

Skoro jako blázen

Jenže, co když ráno věřitelé práh zlostně překročí? Napadlo ho při pohledu na fakturu, která měla již dva měsíce po datu splatnosti.

Tak ho napadlo, že by si snad peníze vypůjčil. V každé bance se mu vysmáli.

"Tvrdá doba, mladý pane. Banka nepůjčuje skoro nikomu,“ řekl mu bankéř.

 A tak mu kamarád poradil. Zná lidi a ti mají peníze. Stačí, když pro ně čas od času něco udělá. 

"Jasné, rád ti půjčím," řekl mu později chlápek s mastnými vlasy a v kožené bundě.

"Co za to?"

"Službičku nebo dvě"

"Co to má béjt?"

"Ty jsi dělal se svářečkou ve fabrice, viď?"

"Jo"

"Jednou za čas bych potřeboval člověka, který by mi za pomoci autogenu pomohl překonávat jisté překážky. A hlavně, aby to dělal rychle a bez otázek. Rozumíš?"

                Rozuměl. Rozuměl hlavně částce, kterou mu slíbil.

Tehdy začaly přicházet první kasy a později bankomaty. V garáži kousek za městem měl dílnu zařízenou dle svých potřeb. Jednou za čas mu přišla krátká smska s textem "Káča je v garáži". Za hodinku práce pak inkasoval od pěti do patnácti tisíc.

Všechno bylo báječné. Půjčka se platila a pohledávky byly odečítány. Co zbylo, po večerech naházel do automatu. Jenže co bedna schvátí, to už nevrátí.

Všechno bylo báječné přesně tři měsíce.

Kasařská čest se nosila asi tak do konce 19. století. Někdo je práskl.

Kdyby to byla policie, bylo by to snad mnohem snazší. Kdepak. Garáž až do základu vyhořela. Všechno vybavení, veškeré nástroje lehly popelem. Někdo vynaložil dost prostředků, aby to celé do základů vypálil. Konkurence? Nejspíš. Rusáci, Moldavci a nebo snad i česká skupina. Kdo ví?

To pravé peklo však začalo po tom.

Někdo musel mluvit. Bylo to nad slunce jasnější. Jak by jinak zjistili, kde se garáž nachází? 

Když mu zaklepali na dveře, běžel v televizi zrovna lechtivý film. Vyšel jenom v trenýrkách na verandu, aby se podíval, kdo tam před půlnocí otravuje. 

Ucítil, jak ho chytla dvojice paží a někdo mu přetáhl černý pytel přes hlavu. Dostal několik úderů do břicha a do obličeje. Prskal krev z rozbitého rtu, ale akorát si zasvinil ten pytel, který měl na hlavě. 

Vezli ho sotva dvacet minut. Zatušil, že jsou staveništi. Na to, že byla skoro půlnoc, tak se na něm stále svítilo. Vytáhli ho z dodávky a sundali mu ten krví a slinami nacucaný hadr, který měl přes hlavu. Ostré světlo z lampy ho oslepilo. Mrkal očima a netušil, co se děje. Když ho připoutali k armatuře, došlo mu, že to bude horší. Mnohem horší. 

Oba muži na něj řvali divnou směsicí ruštiny a češtiny.

„Kde to maš?“

On neodpovídal. Nevěděl, na co se ptají. Pak přišlo bití. Ocelovou trubkou ho začali bít přes nohy. Řval. Vyluzoval ze sebe ty nejzvířečtější zvuky, jaké člověk může.

„Kde to maš?“

Řekl jim hned po tom vše, co věděl. Jak se dostal do dluhů, jak je splácel. Kdy pracoval. Kde pracoval. Jak se jmenovala jeho první holka. Co měl k večeři.

Nebylo to dost. Klečel na kolenou ruce stále zavěšené na nosníku. Plakal, zalykal se.

 „Kde to maš?“

Nevěděl, o čem to mluví. Prosil je. Zaklínal je. Nadával.

Když přišli s kleštěmi na stříhání plotu, pomočil se. Po prvním prstu upadl do bezvědomí. Do sladkého bezvědomí.

Plul proti proudu vzpomínek. Ze staveniště letěl, ve vzpomínkách, k sobě domů a odtud zase do garáže. Zpět do fabriky když ji opouštěl naposledy. Viděl jasně mistra, jak mu říká, ať se už nevrací. Viděl své rodiče, kteří už odmítali sponzorovat jeho opilecké dýchánky a neustálé točení válci v pekelném zařízení zvaném výherní automat. Vrátil se tak daleko, že viděl tvář své první holky, které sliboval nekonečnou lásku, jen aby to za tři měsíce říkal další. Celou cestu proti proudu času ho doprovázel jeho bláznivý smích.

„Ty Anatólii, tady ta česká svoloč je cosi odolná. Podívej se na něho, jak se blbě směje.“

„Víťo, ty vole, nepřehnali jsme to? Jestli se zbláznil, tak už nám toho moc neřekne.“

„Srat naň ho. Tenhle už je vyřízený. Šéf řekl, že máme najít viníka. Tak jsme ho našli.“

Odvázali ho. Smích na pár okamžiků ustál, to když ho táhly k vedle vykopané jámě. Jeho lýtka byla na kaši a tak každý milimetr cesty byl malým osobním peklem. 

Skopli ho do jámy. Svalil se na záda s očima do široka otevřenýma směrem k nebesům. Díval se daleko před sebe a plul zase svými vzpomínkami. Jenom podvědomě ucítil, když na něho dopadli první kapky silně vonící po benzínovém palivu. V ten okamžik, kdy i hořící sirka dopadla na jeho oblečení nasáklé hořlavinou se začal zase z plna hrdla smát.

Skoro jako blázen.