Breathing

Anotace: Jsou tam popsané věci které jsem včera opravdu udělala a přemýšlela o nich. Tudíž je to psané "ich" formou,ale jak už to tak u mě bývá,nevystačila jsem si s vlastní osobností a vystupuju jako mladý chlapec.

Pomalu jsem se posadil na posteli a zapálil si cigaretu.Bylo teprve pět hodin ,ale poslední dobou jsem takhle brzo vztával často.Nemělo to žádnou zvláštní příčinu,mám takový pocit že moje tělo jenom nemělo v noci co dělat.
Přesně tak,nudilo se. Nezdávali se mi sny a pokud ano ,nikdy jsem si je nepamatoval. Zatřásl jsem hlavou a vysvobodil svoje dlouhé černé vlasy z poza uší. Když jsem byl malý matka mi vždycky vyprávěla že se v noci třpití.
A já je přesto nenáviděl. Každý kousek vlastního těla jsem nenáviděl. Pomalu jsem se rozešel k zrcadlu. Prudkým pohybem jsem odhodil závěs vlasů na záda. Úšklebek.
Rukama jsem přejel po svých jemně vystouplých žebrech,sklouzly mi na tenké boky a ještě prohrábli ty havraní vlasy. Nenáviděl jsem se. Nebyl jsem obtisk ani matky ani otce,nikdo.Existence ,která nemá směr. Tmavě hnědé oči,tak moc obyčejné.
Nejsem hubený ani tlustý.Nemám svaly ,ani kníra.Nejsem chytrý a nejsem hloupý.
Průměr!
To slovo se mi zasekávalo do jazyka jako nejostřejší nůž.Průměrný a přesto ne stejný. Všude kolem mě byli nádherně čistí lidé. Jako andělé ,bez poskvrny. Neustále se smáli a užívali si života. Chodili společně do kaváren a tancovat.Měli nejlepší kamarády a volali na svého otce tatínku.
Ze všech těch slov se mi dělalo špatně. Nevěřím na krásu života,proč mít sny když se nikdy nesplní? Nevěřil jsem v lepší osud,ale nikdy jsem neplakal.Nikdo mi nikdy nedal důvod se smát a přesto se usmívám pořád.Chci vypadat jako ostatní,jako andělé,ale má duše už dávno není bez poskvrny.Nejsem však ani dost krásný na to být démonem.
Slastně jsem přivřel oči a představil jsem si v zrcadle velká černá křídla.Opatrně jsem si je připevnil na záda a zatřepotal.Ano,přesně tak.Tak strašně bych chtěl uletět.
Ale když jsem se jimi rozmách trochu víc a chtěl jsem vzlétnout najednou se rozplynula.Pomalu jsem spadnul na postel a nasoukal se do tenkých kalhot. Tenhle svět mě unavoval,každý krok,každá činnost na něm.Jenom prázdná rutina,bez zápalu,beze smyslu.
Všechny časopisy pro mladé se hemží záplavou článků "Jak objevit svůj životní smysl" ,ale ani v jednom se nepíše jak by měl ten smysl vypadat,když jste průměrní.Je jednoduché napsat abyste se soustředil na kreslení ,když malujete jako mladý picasso,a nebo si založil restauraci,když už od 13ti vaříte pro celou rodinu.
Já uměl všechno a přitom nic. Neumím udělat věci do konce,nemám nadání na ruční práce a IQ na ty studovní.Umím kreslit,ale neumím malovat,mám pěkné vlasy,ale nemám pěknou tvář,nejsem anděl ani démon.Dítě,ani muž.
Nemám žádný život a přesto pořád dýchám.