Návštěvnost
Změněný osud...
Změněný osud...
Nerozcházej se se mnou! Křičelo všechno uvnitř jejího nitra. Je zklamaná, moc zklamaná. Věřila v jejich lásku. Věřila v ně. A teď už nebude nikdy žádné my, jenom on a ona. Cizí lidi. Ne nikdy pro ni nebude cizí, vždyť to, co spolu prožili, se nedá vrátit zpět to prostě nejde. Nikdo a nic jí z hlavy ty krásné vzpomínky nevymaže.
Vidí ho, jak ji pozoruje. Určitě čeká na její reakci. Nesmí mu dát najevo, jak moc ji ten rozchod bolí! Musí to vydržet, nerozbrečí se. Zatne pěsti a semkne rty. Odhodlaně se otočí a pohled se střetne s tím jeho. V jeho očích čte lítost, smutek, hluboký smutek, zmatek a možná trochu lásky… Ona ten pohled nevydrží, odvrátí se. Každý se otočí na jinou stranu a odchází domů.
Takhle to přeci nemůže skončit! Dívka si je téměř jistá, že se její .. vlastně teď už cizí kluk otočí a rozběhne se za ní a pro to všechno společně najdou nějaké vysvětlení. Chce věřit, že to byla nějaká sázka, černý humor. Ale nic z toho se nestane. Nikdo za ní neběží. Vedle ní kráčí věrně pouze její stín, její dokonalá kopie.
Najednou je jí jedno jestli jí někdo spatří ubrečenou. Slané potůčky se už nedají zastavit. Jde ulicemi a svět vidí rozmazaně. Nevnímá udivené obličeje všech těch lidí, co se za něčím hrnou, na nic nemají čas, pořád někam chvátají a je jim jedno, že se jedné dívce právě zbořil celý svět! Je jim úplně jedno, že se s ní právě rozešel její princ. Věřila, že našla svého pravého prince na bílém koni a ještě pořád věří, že ten pravý byl on. Už nikoho jiného nechce.
Doma promáčí slzami několik kapesníků. Sleduje displej mobilu. Tohle přece nemůže jen tak skončit, musí to mít pokračování. On přece není takový. Musí se jí ozvat. Probrat to spolu … domluvit si schůzku a promluvit si ještě jednou pěkně v klidu.
Na posteli proleží celé odpoledne a probírá se vzpomínkami a hledá důvod, proč se s ní rozešel. Vždyť jim bylo spolu tak pěkně. Propovídali spolu celé hodiny, smáli se téměř všemu, štěstí z nich jenom sršelo, zažili spolu i pár smutných chvilek, dokázali, že umí jen tak mlčet, být spolu a nic neříkat i tak jim bylo moc hezky. Tak proč najednou takový obrat? Proč? Co udělala špatně?
Po přemlouvání kamarádek a dokonce i maminky a to už je co říci, se rozhodne jet na diskotéku. Třeba přijde na jiné myšlenky, doufá, i když tomu moc nevěří.
Holky se snaží ji rozptýlit, ale ona musí myslet na něj. Teď tady mohli být spolu. Už to nikdy nebude jako dřív. Kdo ví kde teď je, co dělá. Má snad jinou? Hlavou se jí honí spousta otázek, na které si nedokáže odpovědět.
Najednou ho spatří, stojí u baru s jedním z kamarádů. Ví, že to je ON. Pozná ho, i když stojí otočen zády k ní. Otočí se, asi telepatie, cítil na zádech něčí pohled. Chvíli se na ni dívá tak smutně s lítostí, jako by ho mrzelo to, co udělal. Udělá pár kroků a je u ní. Dívka se chvěje, čeká, co bude dál. Je si jistá, že teď jen tak neodejde, to přeci udělat nemůže.
Padnou si do náruče. To objetí je silné pevné, plné něhy a je v něm i něco víc … jako by to naznačovalo, že to obětí je poslední, je jí v tu chvíli moc smutno, i když je v jeho objetí, cítí, že se nepřišel usmiřovat. Rozchod myslí vážně. Až ji to děsí. Ještě víc se k němu přimkne. Už to nevydrží. Svými slzami bolesti mu zmáčí košili. Naposledy ji k sobě pevně přitiskne, políbí ji někam do vlasů a odchází ráznými kroky pryč.
Zůstane tam sama. Ještě dlouho tam jen tak stojí a nechá slzy volně stékat po tvářích. Poté se ji ujme jedna z kamarádek, vyvede ji ven na čerstvý vzduch. Dívka si přeje být sama, jde se projít. Sleduje měsíc, hvězdy a přemýšlí nad tím, proč to takhle muselo skončit? Hlavou se jí honí spousta otázek, na které si nedokáže odpovědět a ona by si ty odpovědi přála znát jako ještě nikdy nic.
Nějaká síla ji donutí otočit se. Vidí ho tam. Vidí v objetí jiné holky. Ona ho hladí po vlasech a něco mu povídá. Dívka cítí velikou bolest. Ta holka pošpinila všechno, co si ti dva slibovali, v co věřili. Tak kvůli ní ji opustil.
Najednou pro ni nic nemá smysl. Chtěla by se stát nějakým hadrovým panáčkem bez citů. Který to vše bude nezúčastněně pozorovat a bude se mít krásně, protože nebude cítit. Nic. Vkročí do silnice, teď už nemůže nic ztratit. Půjde si tu rozvracečku vztahů prohlédnout. Vždyť už je to jedno, jestli se ztrapní nebo ne … Už nemůže nic ztratit.
Před očima má pouze dvojici na druhém chodníku, nic jiného nevnímá. Dokonce i ta zářící světla mířící přímo na ní zahlédne, až když už je pozdě. Ucítí prudkou bolest a už nic. Přesně jak si před chvílí přála.
Anděl smrti přiletí k dívce zraněné láskou. Nechce se mu tu krásku brát s sebou. Takhle ten jejich vztah přeci neměl skončit. Vždyť ti dva toho spolu měli ještě hodně zažít. Náklaďák měl jet až o dvě sekundy dýl, co se stalo, že jel dřív?
Natahuje k ní ruku, vidí jak je zmatená a netuší co se děje. Cítí její bolest, duševní bolest, je mu jí moc líto té jejich lásky. Teď už je na všechno pozdě a dívka se nedozví, že ji mladý muž opustil pouze kvůli tomu, že má leukémii na, kterou není lék a že dřív či později zemře. Chtěl ji ušetřit pohledu na jeho umírání a přitom je oba ochudil o spousty let společného života. On přežije, ale to ještě teď neví…
Osud míchá kartami, že někdy i andělé jsou na jisté věci krátcí. I když je osud předem načrtnutý, dá se změnit. Může ho změnit kdokoli a stačí k tomu třeba pouhé dvě vteřiny...
Vidí ho, jak ji pozoruje. Určitě čeká na její reakci. Nesmí mu dát najevo, jak moc ji ten rozchod bolí! Musí to vydržet, nerozbrečí se. Zatne pěsti a semkne rty. Odhodlaně se otočí a pohled se střetne s tím jeho. V jeho očích čte lítost, smutek, hluboký smutek, zmatek a možná trochu lásky… Ona ten pohled nevydrží, odvrátí se. Každý se otočí na jinou stranu a odchází domů.
Takhle to přeci nemůže skončit! Dívka si je téměř jistá, že se její .. vlastně teď už cizí kluk otočí a rozběhne se za ní a pro to všechno společně najdou nějaké vysvětlení. Chce věřit, že to byla nějaká sázka, černý humor. Ale nic z toho se nestane. Nikdo za ní neběží. Vedle ní kráčí věrně pouze její stín, její dokonalá kopie.
Najednou je jí jedno jestli jí někdo spatří ubrečenou. Slané potůčky se už nedají zastavit. Jde ulicemi a svět vidí rozmazaně. Nevnímá udivené obličeje všech těch lidí, co se za něčím hrnou, na nic nemají čas, pořád někam chvátají a je jim jedno, že se jedné dívce právě zbořil celý svět! Je jim úplně jedno, že se s ní právě rozešel její princ. Věřila, že našla svého pravého prince na bílém koni a ještě pořád věří, že ten pravý byl on. Už nikoho jiného nechce.
Doma promáčí slzami několik kapesníků. Sleduje displej mobilu. Tohle přece nemůže jen tak skončit, musí to mít pokračování. On přece není takový. Musí se jí ozvat. Probrat to spolu … domluvit si schůzku a promluvit si ještě jednou pěkně v klidu.
Na posteli proleží celé odpoledne a probírá se vzpomínkami a hledá důvod, proč se s ní rozešel. Vždyť jim bylo spolu tak pěkně. Propovídali spolu celé hodiny, smáli se téměř všemu, štěstí z nich jenom sršelo, zažili spolu i pár smutných chvilek, dokázali, že umí jen tak mlčet, být spolu a nic neříkat i tak jim bylo moc hezky. Tak proč najednou takový obrat? Proč? Co udělala špatně?
Po přemlouvání kamarádek a dokonce i maminky a to už je co říci, se rozhodne jet na diskotéku. Třeba přijde na jiné myšlenky, doufá, i když tomu moc nevěří.
Holky se snaží ji rozptýlit, ale ona musí myslet na něj. Teď tady mohli být spolu. Už to nikdy nebude jako dřív. Kdo ví kde teď je, co dělá. Má snad jinou? Hlavou se jí honí spousta otázek, na které si nedokáže odpovědět.
Najednou ho spatří, stojí u baru s jedním z kamarádů. Ví, že to je ON. Pozná ho, i když stojí otočen zády k ní. Otočí se, asi telepatie, cítil na zádech něčí pohled. Chvíli se na ni dívá tak smutně s lítostí, jako by ho mrzelo to, co udělal. Udělá pár kroků a je u ní. Dívka se chvěje, čeká, co bude dál. Je si jistá, že teď jen tak neodejde, to přeci udělat nemůže.
Padnou si do náruče. To objetí je silné pevné, plné něhy a je v něm i něco víc … jako by to naznačovalo, že to obětí je poslední, je jí v tu chvíli moc smutno, i když je v jeho objetí, cítí, že se nepřišel usmiřovat. Rozchod myslí vážně. Až ji to děsí. Ještě víc se k němu přimkne. Už to nevydrží. Svými slzami bolesti mu zmáčí košili. Naposledy ji k sobě pevně přitiskne, políbí ji někam do vlasů a odchází ráznými kroky pryč.
Zůstane tam sama. Ještě dlouho tam jen tak stojí a nechá slzy volně stékat po tvářích. Poté se ji ujme jedna z kamarádek, vyvede ji ven na čerstvý vzduch. Dívka si přeje být sama, jde se projít. Sleduje měsíc, hvězdy a přemýšlí nad tím, proč to takhle muselo skončit? Hlavou se jí honí spousta otázek, na které si nedokáže odpovědět a ona by si ty odpovědi přála znát jako ještě nikdy nic.
Nějaká síla ji donutí otočit se. Vidí ho tam. Vidí v objetí jiné holky. Ona ho hladí po vlasech a něco mu povídá. Dívka cítí velikou bolest. Ta holka pošpinila všechno, co si ti dva slibovali, v co věřili. Tak kvůli ní ji opustil.
Najednou pro ni nic nemá smysl. Chtěla by se stát nějakým hadrovým panáčkem bez citů. Který to vše bude nezúčastněně pozorovat a bude se mít krásně, protože nebude cítit. Nic. Vkročí do silnice, teď už nemůže nic ztratit. Půjde si tu rozvracečku vztahů prohlédnout. Vždyť už je to jedno, jestli se ztrapní nebo ne … Už nemůže nic ztratit.
Před očima má pouze dvojici na druhém chodníku, nic jiného nevnímá. Dokonce i ta zářící světla mířící přímo na ní zahlédne, až když už je pozdě. Ucítí prudkou bolest a už nic. Přesně jak si před chvílí přála.
Anděl smrti přiletí k dívce zraněné láskou. Nechce se mu tu krásku brát s sebou. Takhle ten jejich vztah přeci neměl skončit. Vždyť ti dva toho spolu měli ještě hodně zažít. Náklaďák měl jet až o dvě sekundy dýl, co se stalo, že jel dřív?
Natahuje k ní ruku, vidí jak je zmatená a netuší co se děje. Cítí její bolest, duševní bolest, je mu jí moc líto té jejich lásky. Teď už je na všechno pozdě a dívka se nedozví, že ji mladý muž opustil pouze kvůli tomu, že má leukémii na, kterou není lék a že dřív či později zemře. Chtěl ji ušetřit pohledu na jeho umírání a přitom je oba ochudil o spousty let společného života. On přežije, ale to ještě teď neví…
Osud míchá kartami, že někdy i andělé jsou na jisté věci krátcí. I když je osud předem načrtnutý, dá se změnit. Může ho změnit kdokoli a stačí k tomu třeba pouhé dvě vteřiny...
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk