Vlkem

Anotace: Homo homini lupus

Šla úzkou vyšlapanou uličkou, kterou stále padající sníh činil čím dál hůře viditelnou. Ona ale věděla, že nesmí ztratit stopu. Vždyť co by si jinak počala v této bídné pustině, kde kraluje tvrdou rukou  jen a jen sněhomráz. Snažila si představit sebe samu, jak zde svépomoci přežívá, ale onen obraz jí do očí vháněl strachuplné slzy, které ihned zamrzaly. Copak je myší, aby hledala zrnka obilí a hromadila je v podzemní noře? Copak je orlem, aby dokázala svými pařáty ulovit běžící myš? A copak tu v té ledové pustině žije nějaký orel či myš? Ne, ani ti by zde neobstáli. Natož ona. Bylo jí zcela jasné, že musí jít dál a držet směr těch, kteří tudy putovali už před ní, jinak nebude dlouho trvat a umrzne přímo při jednom z dalších kroků.Věděla, že se nesmí zastavit ani na minutu.

                A pak se náhle před ní v dáli, v bělostné mlze vánice, začaly rýsovat siluety osob. Nejprve se lekla, ale pak se jí do očí vrátila jiskra, která vyhasla zimou již před několika dny. U srdce ji zahřála myšlenka, že konečně dohnala ty, kteří se vydali na dlouhou cestu před ní. Po týdnech strádání zažila první pocit štěstí a poznala chuť nových nadějí. Tak přeci jen nezahyne bídně mezi planinami ledového dechu. Přeci jen se zachrání, i když se již zdálo, že není žádného úniku z tohoto holomrazu.

                Zrychlila krok, z posledních sil se pomalu rozběhla, ačkoli ji celé tělo pálilo, a zrakem neuhýbala z nepatrných obrysů postav. Jenže pak se opět zvedl prudký poryv větru, který roztančil tisíce sněhových vloček ostrých jako žiletky do pekelného čardáše a ona je ztratila z dohledu. Vířící sníh podnikal střemhlavé nálety do její tváře a bolestivě se zapichoval na promrzlé kůži. Nezastavila se. Věděla, že musí dál, že už je blízko, že to nesmí vzdát.

                A pak náhle přestalo. Vločky se opět usadily na zasypaná pole a vítr přestal kvílet okolím. Jako mávnutím proutku se rozhostilo naprosté ticho a ona se vyděsila. Postavy teď viděla zcela jasně. Byly od ní totiž asi tak dvacet metrů a stále se přibližovaly, ačkoli ona stála na místě. V jejich tvářích se zrcadlila odevzdanost a marnost. Ano, v jejich tvářích. Viděla je, neboť ony nešly v dál, jak si myslela, ale vraceli se.

                ,,Proč se vracíte?" zeptala se roztřepanými rty, když k ní dorazily. ,,Vždyť za námi již nic není."
                Osoby mlčely a míjely ji, pouze jedna stařena, jejíž pokožka již byla zcela promodralá, prohodila pár slov: "Tam také. A ještě hůř..."
                Dívce se podlomila kolena.
                ,,Nemáte něco k jídlu?" naléhala na ni jiná procházející osoba. Byl to muž, z jehož vousu čouhalo pět malých rampouchů.
                ,,Ne, už pět dní jsem nejedla..."
                A v tom se zpoza jejího sněhem potřísněného kabátu ozvalo dětské zavzlykání.
                ,,Co tam máte?!"
                Dívka mírně poodkryla kabát s nadějí, že se jim jí zželí a něco málo ji dají, a se slzami v očích jim ukázala své nedávno porozené dítě, kvůli kterému odešla o několik dní později než ostatní. ,,Zachraňte nás. Zachraňte ho." poprosila téměř neslyšitelně.
                Muž si dítě chvíli beze slova prohlížel,a aniž by se mladé ženěn podíval do očí, řekl pak bez jediného náznaku citu: ,,Tomu nemáme jak pomoci." Pak se zase na chvíli odmlčel a dotkl se prstu dítěte. ,,Ale ono pomůže nám všem. Aspoň na pár dní." a vytrhl jí ho z náruče.

Pak se zase zvedl poryv a roj bílých teček vše zahalil svým sněžným pláštěm. Tam, v té nekonečnosti sněhu, ani vlci nevyjí. Jen lidé jsou zde vlky a vyjí jeden na druhého.