Reaction

Anotace: x

Byl to týden a ona věděla, že přijde znovu. Věděla, co bude chtít a to pomyšlení ji děsilo. Byla jako zvíře zahnané v kleci, kterou si sama postavila. Proč jsou jen všichni stejní, proč věděla, že po ní bude toužit znovu? A proč jí to pomyšlení vadilo? Obdiv mužů měla ráda, ráda s nimi spala a netajila se tím. Nikdy, před nikým. S ním to byl skvělý sex. Až děsivě skvělý. Šukal jí vášnivě, hladově, bez zábran... To milovala. Šukal jí přesně tak, jako ji šukal ex. Možná toho se tak bála. Bylo to tak stejné, až podléhala klamu, že tu je s ní... A také sledovala proměnu jeho chování. Děsilo jí pomyšlení... Ne, vždyť slíbil, že to nic nezmění! Tvrdil jí, že to zvládne a že to bude v pohodě. Že budeme pořád skvělí kamarádi... " A nevěděla si, že to nezvládne, už když sis mu lehala do náruče?" popichoval mě hlásek v mojí hlavě... Lidi tomu občas říkají svědomí, ale v tom případě mi moje svědomí radí pěkně špatně, protože už v ten okamžik jsem věděla, že se spolu vyspíme, a ten hlásek křičel: "Jooo, anooo, udělej to! Je to konec vašeho přátelství, ale to ty přece chceš!" Byla to snad pravda? Udělala jsem to, ikdyž jsem to opravdu věděla. Ale ne, aby zkončilo naše přátelství...
To jsem přeci nechtěla... Zvláštní, jak se do těhlech situací dostávám často, do situací, kdy se mi chce brečet, že takhle jsem to přece nechtěla... Ale pokaždý se tak stane, jako by na tom, co já chci a nechci vůbec nezáleželo. Jako bych to neřídila já. Pokaždé znova vidím konec a přesto se řítím do záhuby.
Ležíme v posteli a ty říkáš: " Ty jsi spala s ... žejo? " a ve mě se bouří všechny hormony. Není to obyčejná otázka, není to kamarádská konverzace. Cítím z tvého hlasu zlobu a žárlivost. To mě popudí a opáčím: " I kdyby, tak proč bych ti to měla říkat? ". Použiju přesně tu formulaci, o které vím, že ji budeš brát jako potvrzení. Proč to dělám? Protože se nechováš jako kamarád... a také protože ti do toho kurva nic není. Říkám ti to výsměšně, abych tě zranila. Chvíli mlčíme a pak si povídáme. Tyhle vážný rozhovory mám ráda jen když jsem sjetá... A nebo když rozehrávám svoje hry. Jestli jsem je na tebe hrála? Možná... Celej život je jenom hra. A tohle je docela nebezpečná hra. Řešíme nás, naše "přátelství", na který já už nevěřím. Ptáš se, co bych udělala, kdyby sis mě prostě vzal, i přes to, že nechci... Ani nepřemýšlím a říkám, že bych si šla dát lajnu na záchod a ty už bys mě pak nikdy neviděl. To tě vyděsí a začneš zase uvažovat hlavou... Ani nevíš, jak si v tu chvíli přeju, abys to udělal. Abys mě prostě ošukal a zmizel z mýho života. To, co se stalo, už stejně nesmažeme. Přála bych si klasickej scénář... Ale ty mi to nehodláš ulehčit! Říkáš mi, že mě nikdy neopustíš a já se utápím ve vzpomínkách. Každej, kdo mi to už někdy řekl, byl na cestě pryč. Tím, že to říkáš chceš přesvědčit sám sebe. Myslím na mýho ex a pláču ještě víc. Taky sliboval... A jak to dopadlo. Jenže jemu jsem to věřila. Proto to tak bolelo a stále bolí. Utěšuješ mě... A mě v hlavě zase řve ten hlásek, že se mám nechat ošukat. Jak jednoduchý by to bylo! Jenže poslední dobou moje zaručený scénáře nějak nefungujou. A já nevím, jestli mě to těší nebo ne.