Sněhurčino otrávené jablko

Anotace: Tak trošku jiný příběh o Sněhurce

Kousla jsem do otráveného jablka. Do zakázaného ovoce. Ztratila jsem kontrolu...
Všechny buňky uvnitř mě řvaly, bojovaly o život, ale má mysl se už připravovala na sladkou temnotu, která mě pomaličku pohlcovala, tak pomalu, jako se rakovina rozlézá do těla. Sžírala mě zevnitř. Mé tělo bojovalo - má mysl však temný kouř nevidomí vítala.
Jedno další sousto. Polknout a jsem v říši divů.
K ústům jsme přiložila rudou pochoutku, které do mého těla vpouštěl jed. Požitkářsky jsem se naposledy nadechla, užívala jsem si pocitu nového vzduchu v mých plicích. Ještě jednou. Naposledy.
V mé hlavě vířily myšlenky chaoticky, neuspořádaně se kupily, tančily smrtící tanec. Má mysl byla nadobro zahalená jedem. Neměla jsem ponětí, co se právě děje, neměla jsem kontrolu nad svým vlastním tělem. Cítila jsem se jako duch, vznášející se mimo své tělo. Jako kdybych se z povzdálí dívala na své vlastní tělo. Necítila jsem ho. Nevnímala. Mé tělo bylo jako mrtvé, ale má mysl žila svým vlastním, divokým životem.
Uviděla jsem králíčka. Bílého králíčka s hodinama. Utíkal a já se ho snažila chytit. Tak, jako Alenka. Králíček se ale otočil. Už nebyl nevinný a krásný. Jeho tvář se změnila, v rudých očích, kdysi tak naivních a mírumilovných, zela hrozba. Roztřásla jsem se. Někde vysoko nade mnou, v oblacích v barvě cukrové vaty, se vznášel jednorožec. Skvěl se na obloze jako stříbrný měsíc. Zamávala jsem na něj. Letěl dál, prolétl mezi pokroucenými větvemi stromů a přistál vedle mě.
"Ahoj." Usmála jsem se a opatrně se dotkla jednorožce. Jeho roh jakoby explodoval. Kůň sebou nervózně zavrtěl, kopýtko, ze kterého kdysi padaly třpytivé pajetky, nyní zuřivě zarýval do zčernalé trávy. "Hej, copak se děje?" Zeptala jsem se ho a znovu se ho dotkla. Jednorožec se s úpěnlivým řevem, který mi trhal srdce, skácel k zemi. Nedýchal. Poklekla jsem k němu a objala jeho silný krk. Jeho záře pod mýma rukama zhasla, jako by z něj pod mým dotekem vyprchal život.
"Co jsem to provedla?" Nevím jak, ale v ten moment se mé jedem zakleté srdce znovu roztlouklo. Tlouklo silně a pomalu. Na jednorožcův trup kanuly mé slzy.
Má říše divů se rozpadala. Země se chvěla v rytmu dunění mého srdce. Pukala, stejně jako já se rozpadala uvnitř. Krvácela. Z pokroucených větví padaly shnilé plody, větve se lámaly a padaly, vytvářely z mého snu noční můru. Chaos.
Mezi prsty jsem ucítila něco hladkého. Hadi. Hadi tančili kolem mých nohou jako tanečnice svíjející se u tyče. Omotávali mě. Pomalu se sunuli k mým ramenům. Jeden z hadů se usadil na mém rameni a svůj trup ovinul kolem mého krku. Byla jsem v pasti.
"Ještě jeden kousek, Sněhurko." Vzhlédla jsem a uviděla napřaženou ruku s jasně rudou pilulkou uprostřed. Zavřela jsem oči.