"Šťastná rodina" (3)

Anotace: =)

Matiku mi vysvětlil překvapivě skvěle, zazářila jsem. Cestou ze školy přidám do kroku víc než obvykle. Modřiny na těle po dvoudenním klidu konečně začali měnit barvu a ty menší se ztratily úplně. Nepředpokládám, že bych došla do prázdného domu, ale pořád doufám, že dnešek bude probíhat přinejmenším tak dobře, jako včerejšek. Když ale dojdu domů, všechny představy se rozplynou. Hlasitá hudba mě přivítá hned jak otevřu dveře a na stole najdu lísteček s nápisem: Laskavě zalez do svýho pokoje a dělej že vůbec neexistuješ, mám společnost! Naštvaně papírek zmačkám a hodím ho do koše. Se sklopenou hlavou odpochoduju nahoru. Kolem jeho pokoje projdu jako duch, i když pochybuju o tom, že by mě přes tu hubu byl vůbec schopnej slyšet. Mohla bych dělat sebevětší rámus a stejně by mě nikdo nezpozoroval.
Chvilku uvažuju o tom, že vypadnu ven, nebo alespoň půjdu něco uvařit, ale radši se neopovažuju vylízt z pokoje. Kdybych aspoň tušila do jaký nálady se ráno milostpán probudil. Nějakou dobu se snažím udělat alespoň něco do školy, ale dělají takovej bordel, že se nedokážu na nic soustředit. Nakonec to vyřeším sluchátky a vlastní hudbou s maximální hlasitostí. Možná bych dokonce usnula, kdyby mi v kapse nezačal vibrovat telefon. Znuděně ho vyndám z kapsy a přečtu s novou zprávu s textem Okamžitě přijď!!!! Naštvaně sundám sluchátka a ohromí mě ticho, které najednou vládne domem.Opatrně otevřu jeho dveře a nakouknu dovnitř.
„Zatraceně! To ti musím psát, aby si přišla?! To neslyšíš že tě volám nebo co?!“ Ječí na mě hned jak mě zpozoruje.
„V tomhle bordelu?!? Musela jsem si vzít sluchátka, abych to nemusela poslouchat! To si myslíš že bych v tomhle mohla něco sly…,“ zaseknu se, když pohledem narazím na krvavej vlek na rámu postele. Snažím se nedomýšlet, co se tady stalo, ale hlavou se mi najednou honí nepočetně návrhů.
„Praštila se,“ probodne mě pohledem ještě dřív než stačím něco říct.
„Tohle nemyslíš vážně že ne?!“ Vyjeknu po něm. Jen se škodolibě pousměje a přiloží si prst na rty. Nehodlám mlčet, chci spustit znovu. On mě ale chytne pod krkem a přirazí ke zdi.
„Buď zticha, rozumíš?“ Procedí mezi zuby.
Chci něco říct, nebo aspoň přikývnout, ale nejde to. Svírá mě natolik pevně, že se mi vženou slzy do očí a pomalu setmí před očima. Konečně povolí stisk. Čekám až se omluví, takhle daleko nikdy nezašel, ale jen mě propleskne abych se probrala.
„Rozumíš?!“ Na chvilku mě zase stiskne. Jen vystrašeně přikývnu.
„Dobře. Teď mě poslouchej…Zavoláš jí taxíka a pojedeš s ním k nim domů. Počkáš, až za sebou zabouchne dveře a zase se vrátíš, jasný?“ Nedokážu promluvit, chtěla bych ze sebe vydat alespoň blbý JO, ale prostě to nejde.
„Tak sakra jasný?!!“ Zatřese se mnou. Znovu jen přikývnu.
„Fajn. Tady máš peníze. Jdi zavolat ten odvoz a počkaj až přijede, já jí přivedu dolů. Nezvorej nic, jasný?“ Koukne po mě, ale už nečeká na odpověď a nechá mě odejít. Seběhnu ze schodů takovou rychlostí, jako nikdy předtím. V rychlosti volám taxíka kterej dorazí ještě dřív, než se dokážu vzpamatovat. Cestou se snažím zadržet slzy. Dokud sedí slečna, jejíž jméno se ani neobtěžoval zmínit vedle mě docela to jde, ale když se v taxíku ocitnu sama je to o dost těžší. Nemůžu se domů vrátit se slzama v očích, nechci slyšet další jeho posměšky.
Zhluboka se nadechnu a otevřu vchodovky. Porozhlídnu se po kuchyni, vypadá to, že si zase zalezl k sobě. Rychle vyběhnu nahoru a zavřu se do koupelny. Sundám ze sebe kalhoty a triko, mám v plánu se naložit do vany tak na milion let, přes proud vody nebude slyšet vůbec nic… Když se otevřou dveře dojde mi, že jsem zapomněla zamknout. Nikdy jsem to nedělala - nikdy to totiž nebylo třeba.
„Co tady děláš?“ Zavře za sebou.
„Já nevím, co myslíš že se tak dělá v koupelně?!“ Vím že bych se teď tak chovat neměla a že to nebude mít dobrej konec, nemám už ale sílu před ním couvat.
„Nech si tyhle kecy na někoho jinýho!“ přejede mi prsty přes rameno a trošku utlumí svůj řev.
„Zatraceně o co se to snažíš?!“ Otočím se na něj se slzama v očích.
„Šššš, nekřič tady... Vždyť se nic neděje ne? Děje se něco? Ty brečíš? Udělal ti někdo něco?“ Natlačí mě s úsměvem na zeď.
„Tohle nemůžeš sakra! Tohle už ti můžou dokázat!! Budou vědět, že si na mě šahal!“ Začnu křičet pro změnu já. Jen nakloní hlavu, zlehka se usměje a praští se mnou o zeď. Dám si do hlavy takovou ránu, že se mi na pár vteřin zatmí před očima.
„No vidíš, jak umíš bejt zticha,“ zašeptá mi do ucha a zmizí s úsměvem na tváři.
Nechám svoje tělo padnout podél zdi na podlahu. Už se ani neobtěžuju zavřít dveře, je mi jedno, jestli mě uslyší..