"Šťastná rodina" (5)

Anotace: ...

Vystoupat do schodů mi dělá o dost větší problém než obvykle. Nikdy jsem před ním nedala najevo že piju, ale po tom co před pár hodinami udělal už jsem se neudržela. Když rozvrávoraně zdolám poslední schod slyším za zády jeho smích. V pokoji sáhnu pod postel a vytáhnu další láhev vodky. Už jí ani neředím s džusem. Je mi jedno co se bude dít dál, ale jsem si jistá že to nechci vnímat. Zavřu oči a snažím se vydržet co nejvíc loků, žaludek se mi zvedne natolik, že se o to znovu pokusím až když se z vedlejšího pokoje ozve hudba a hlasitý smích. Trochu mě uklidní, že slyším dva hlasy. Nikdy na mě nebyl hnusnej když tu někoho měl, krom tý holky, která si nejspíš stejně nic nepamatuje. Znovu naklopím flašku směrem vzhůru a snažím se nevnímat chuť jejího obsahu. Tentokrát už to není tak hrozný, na pár vteřin nevnímám vůbec nic, na existenci tohohle světa mě zase upozorní žaludek. Spokojeně se usměju a položím flašku na zem. Cítím náhlý nával tepla a energie. Neudržím se a věnuju svému tělu ještě pár loků, možná bych tentokrát vydržela vážně dlouho, kdyby zase nezačal otravovat.
Znechuceně se zvednu z postele a vejdu do jeho pokoje. Přivítá mě s úsměvem, popostrčí mě dovnitř a zabouchne za mnou dveře. Pro jistotu se o ně opřu abych udržela rovnováhu. Na chvilku zavřu oči a snažím se uklidnit, dokud sem seděla na posteli stál svět tam kde má, teď se točil všemi směry.
„S Romanem se znáš viď?“ Promluví na mě po chvilce.
„Co?“ Vyhrknu ze sebe a snažím se začít vnímat. Jen ukáže na namakanějšího kluka u něj na posteli.
„Znáte se ne?“ Pousměje se na něj.
„Co já vím,“ špitnu a zase zavřu oči. Cítím jak ztrácím přehled o tom, co se děje. Jak zapomínám na vteřiny, které právě uběhly.
„Měla by jsi vědět. Změnil jsem trošku názor. Klidně se s tím svým Kubíčkem scházej. Je to jen na tobě, jestli se ještě budeš mít s kým sejít.“ Přistoupí ke mně.
„Cože? Co to plácáš?“ Cítím jak se mi motá jazyk. Nejspíš mi ani není rozumět.
„Jak jsem řekl, je to jen na tobě. Snaž se zlato,“ zašeptá, hodí mě na postel a se zalomenýma rukama se vrátí zpět do křesla.
Mám problém vnímat, co se kolem mě děje. Cítím jemné dotyky na svém těle, ale vše se mi zdá, jakoby to byl jen sen. Jeho hloupý úsměv mě ale vždy přesvědčí o opaku. Cuknu sebou, když ucítím polibek na krku, ale když si všimnu jeho výrazu ztuhnu a zavřu oči. Díky tomu, co se mi povedlo do mého krevního oběhu dostat dokážu vypnout a cítit jen zaryté nehty do kůže. Né na dlouho, zvuk zaklapnutí dveří mě donutí je otevřít. Do očí mi vhrknou slzy, když narazím na prázdné křeslo. Né že bych jeho přítomnost vyhledávala, ale do teď si ta osoba za mnou pořádně nic nedovolila.
„Nedělej to, prosím,“ zašeptám, když se ze mě snaží sundat tričko.
„Sklapni,“ procedí mezi zuby a věnuje mi agresivní polibek. Až teď mi došlo, že nejsem jediná, kdo je pod vlivem.
„Je mi špatně,“ špitnu po chvíli. Nejspíš jsem byla nějakou dobu úplně mimo, snažím se posadit se a uklidnit svoje tělo. Silně mě chytne pod krkem a srazí zpátky na postel.
„To ale není můj problém,“ slyším v hlavě jeho tlumený hlas, je to ale to poslední co vnímám, neovládám svoje tělo, nedokážu se pořádně nadechnout…
Třeští mi hlava… Je mi zle, všechno mě bolí. Klid a ticho ruší pravidelné pípání. Oči mě začnou pálit, hned co je pootevřu - jakoby do nich světlo pronikalo přímo od zdroje. Když je konečně na chvilku donutím, aby zůstali otevřené, vidím natolik rozmazaně že nedokážu posoudit kde se nacházím. Až po několika minutách konečně poznám nemocniční pokoj. Škubnu sebou když pohledem narazím na Dana.
„Dobré ráno,“ usměje se. Jen od něj odvrátím pohled a zadívám se do stropu.
„Copak? Není ti dobře? Není divu…otrávit se v 15 alkoholem… umíš si vůbec představit, jaký z toho může mít MÁMA problémy?!?“ Přejede mi prsty po ruce. Je mi jasný, že tohle chování skončí hned, co opustíme prostory nemocnice.
„Přijede sem?“ Zachraptím s nadějí.
„Ne, nepustí jí a já jí ujistil že budeš v pohodě. Zítra jí stejně končí zájezd, takže by to bylo zbytečný, jen by kvůli tvojí blbosti přišla o další peníze…
Po skončení návštěvních hodin se mi neskutečně uleví. Popravdě, hodně dlouho jsem nebyla tolik v „bezpečí“. Sem na mě nemůže. Moje nadšení ale zmizí hned po tom, co mi oznámí, že mě už zítra pustí. Čekala jsem alespoň, že budou zkoumat původ všech těch modřin a škrábanců, ale všechno to stihl uhrát na pád ze schodů a můj boj s ním, když mi chtěl pomoct. Nemá cenu to nějak rozebírat, stejně mi neuvěří. Večer mě dovezou na pokoj mezi ostatní lidi. Jedna z menších holčiček hystericky brečí v mateřském obětí, že ta zlomená ruka pořád bolí. Snažím se nadát najevo svoje znechucení z toho, co se tu děje. Taky bych tu chtěla být jen se zlomenou rukou. Všichni na mě koukají jako na alkoholika, nikdo se mnou naštěstí nemluví. Nikdo z nich netuší co se doma stalo…