SvětloStín

Anotace: Ne všechno krásné je pro nás dobré...

„Beatine, jmenuju se Beatine! Kdy se to už konečně naučíš?!“

 

To byla poslední věta, kterou mu kdy řekla. Uvědomovala si to zcela jasně, dosud tu scénu měla před očima. Rád ji škádlil, jak to mezi sourozenci bývá. Její starší bratr, její ochránce a nejlepší přítel... Zlobil ji, když jí říkal „Betko“, neměla to ráda, vždycky se vztekala...

Byla to poslední věta... A nebylo v ní nic z toho, co mu chtěla vždycky říct.

Otočil se na ni, smál se, že ji takhle zlobí... Nemohl vidět ten šíp. Nemohl si včas vykouzlit štít. Nestihl nic udělat, už nic říct... A ona... Stalo se to tak rychle, v jednu vteřinu bylo všechno normální a ve druhé... Zhroutil se celý svět. A potom už nikdy nic nebylo stejné, nikdy už nic nebylo v pořádku.

 

Kdyby tam tehdy byly ještě jiné Stíny, nežila by ani ona. Možná by si to i vybrala. Ale ony tam nebyly a pokud ano, nestáli zrovna o ni. Byla moc mladá, vždy jen ta druhá, třeba její život neměl nikdy velkou cenu a proto jí ho ani nechtěly vzít. Nebo to věděly, že zničí její srdce a to stačí...

 

Pořád ho viděla padat. Měl tak překvapený výraz ve tváři, vždyť ten šíp vůbec nečekal... Smrt si ho odvedla na vrcholu sil, nedostal ani příležitost šířit světem soucit a čestnost, své povahové dary... Stále viděla ty hluboké oči, tak tmavě modré, jako lapis, jeho Kámen moci... A ty vlasy... Byl prvorozený a proto měly barvu zlata. Jako svatozář, když padal na zem a když se potom rozprostřely kolem té dokonalé tváře. Najednou tak cizí, i když tolik blízké... A tak studené...

 

 

„Alexeji...“

Nejprv jen zašeptala jeho jméno... Jako by se hlas zadrhl někde v hrdle... Nemohla to pochopit, co se to stalo? Nemohla... Bylo to její první setkání se Smrtí a byl to zrovna ten, který jí byl nejbližší na světě... Nic nemohlo být horší...

„Alexeji! Alexeji ne, to ne!!“

 

Její hlas sílil. Uvědomila si to. Je pryč, už se nevrátí – oni ho zabili! Kdyby se neotočil k ní... Všiml by si...

 

„Vzbuď se, no tak! Prosím tě, vzbuď se, tohle se přece nemůže stát, ne...! Alexeji ne, prosím tě, ne, nenechávej mě tu samotnou, nemůžeš umřít...! Alexeji...! Alexeji, ne...!“

 

Jenže on už byl pryč. A ona tu už byla sama.

„Ne! Ne..!“

Její pláč, způsobil, že se nebe zatáhlo, začalo pršet a ona tam klečela a marně se snažila probudit bratra, přesvědčit Smrt, aby udělala výjimku a vrátila ho zpátky... Byla mladičká a naivní a proto tak prosila. Když bytost Světla, jako je ona, cítí takovou bolest, vždycky prší a ten den pršelo hrozně moc. Kdyby se na bolest dalo zemřít...

„Alexeji...“

Zavřela mu oči, ale nemohla přestat hladit jeho tvář, tak, jako by jen spal a ona nad ním držela stráž. Dlouhé stříbrné vlasy, její znamení i stigma (byla až druhá), tvořily oponu, jak se nad ním skláněla. Jako by chtěla, aby nikdo neviděl... Možná, že co nikdo nevidí, nestalo se...
Ale ona viděla. Bledl a začínal mizet a až zmizí, na místě, kde se zastavilo jeho srdce, vyroste květina. Ani nevěděla, jakou květinou byl obdařený... Kéž by to nikdy nezjistila.

 

„Alexeji... Prosím, ať tohle není skutečné, ať je to jen noční můra, prosím, neodcházej... Ne ty, prosím... Vždyť nemám nikoho, než tebe... Alexeji, nikdo na světě mi není dražší, nikoho nemiluju víc... Věděl jsi to? Prosím, že to víš? Já jsem ti to neřekla... Byla jsem tak hloupá... Myslela jsem si, že se mnou budeš navždycky. Ty jsi přece byl vždycky ten silnější a já jen tvoje malá sestřička... Pamatuju si, jak jsi se mě snažil chránit před smutkem... Jak jsi tu byl vždycky, když se mi něco nepovedlo... Vždycky... Nikdy jsi neřekl, že nemáš čas... Jak můžu žít bez tebe? To se nemělo stát... Prosím tě vrať se mi zpátky... Chci tě zpátky...“

Držela ho tak pevně, její ruce nechtěly dovolit, aby zmizel. Ale neměla takovou moc. Jsou věci, jímž nikdo nezabrání. A on se vytratil, jako ranní rosa z květů...

Sedmikráska, ta vyrostla pod jejíma rukama. To byl jeho úděl... Láska, jakou dával jí a všem kolem sebe. To mu bylo dáno vyšší mocí... Proto tato květina. A čím víc teď pro něj sestra plakala, tím rychleji ta krásná a bolestná upomínka osudu rostla a sílila před očima, rozvíjela své květy a tajnou řečí, jakou znají jenom starší Světla, zpívala o tom, že tu Alexej zemřel.
Tak se o tom dozvěděli i ostatní a přispěchali okamžitě.

„Beatine! Alexeji... Ach, co se stalo maličká? Není ti nic?“
„Pane Bože, vždyť tu malou mohli zabít! Ustupte všichni. Beatine, jak se cítíš? Dej mi ruku, vstávej, tady nemůžeš zůstat...“
„Alexej... Taková hrozná ztráta...“

 

Nechtěla odejít. Protože odejít jako by znamenalo opustit ho. Přijmout jeho ztrátu. Chtěla zůstat tam, kde padl, počkat tam na svou vlastní smrt, nebo na zázrak, který by jí vrátil bratra... Ale za nic na světě nechtěla odejít pryč.
Přinutili ji. Starší rozhodli, že to bude nejlepší a ona musela poslechnout. Bránila se, ale neměla moc změnit jejich rozhodnutí. Musela jít. Musela. Ani na to, jak se ohlédla naposled, na osamněle rostoucí sedmikrásku, jejíž největší květ v té chvíli se smutným „ty už jdeš, tak snadno mě opouštíš?“ poklesl... Samozřejmě, nemohla tu větu doopravdy slyšet. Anebo mohla? Byla si jistá, že ji slyšela... Že odchodem trochu i zradila. A přitom... Její žal být větší nemohl. V myšlenkách nikdy Alexeje neopustila, nikdy...

 

Tak hrozně moc to bolelo. Nemohla spát, ta bolest ji budila. Jako by srdce umíralo, zraněné, nebo snad zlomené, to nevěděla. Plakala, až si vyplakala oči – slzy už netekly, nestačily se tvořit, ale ani tak nemohla přestat. Její okolí se snažilo, aby jí bylo líp a bylo to ještě horší. Uvězněná ve svém vlastním srdci... Cítila jen prázdnotu a bolest... A pak... Pak už necítila nic.

 

 

 

Neví, kdy se to stalo. Ale nic necítí. Jako by její křehká duše nedokázala ten nápor unést a tak prostě vypnula a vypnula navždycky... Beatine už nebyla doopravdy Světlem. Nezářila, nemohla, nešlo to... Vstát, jít, lehnout si, spát... Automaticky, bez radosti, bez života, bez naděje.

Měla čaroitové oči – čaroit je kámen proměny a má hojivou moc... Jenže tohle přece není zahojení. Její srdce není uzdravené, je možná zjizvené, ale není v pořádku. Necítí, nevidí barvy, nevnímá nic, co je kolem ní krásné. Trápí se pro bratra, pro Osud, pro sebe? A přitom je tak otupělá... Jako za sklem... Kudy ven z té místnosti bez dveří, z té klece, kde ji drží její vlastní duše?
Ty krásné oči dávno ztratily zář a její vlasy, to stříbrné bohatství, jí pořád připomínaly strašnou chvíli, kdy se jako opona zavíraly nad tváří jejího bratra... Vzala do rukou nůž a zbavila se jich. Nepřemýšlela.

Vyděsila každého, kdo ji jen znal... Vždyť teď už ani nebylo znát, že je to stříbrovláska, že patří do jedné rodiny Světel. Zčernaly ty její ořezané vlasy... Zčernaly, protože zlomené srdce nedokáže zářit. A ona potom odešla z komunity pryč...

 

K zešílení. Všude jen vzpomínky... Nemohla před tím utéct. Mohla by utíkat až na kraj světa, ale nikdy se neschová! Nic necítí, jen prázdnotu a bolest. Měla by rozvíjet svou moc, měla by bojovat proti Stínům... Dokáže to? Ne... Nedokáže. Je zničená... Leží, choulí se do klubíčka, je jí zima a přemýšlí, kdy to skončí... Co bylo včera? Co je dnes? Copak na tom záleží?
Začala mluvit sama se sebou. Povídá si monology, co mohla udělat, co měla, co chtěla ještě říct, co se stalo... Pořád dokola a dokola. Ani nevychází ven... Je schovaná, svět ji nevidí, ale ona by nejvíc toužila po tom, aby sama nemusela se sebou žít, aby sama sebe neviděla. Neví nic o své rodině... Stejně by se styděla před nimi ukázat... A Stíny? Kéž by jen přišly... Často na ně myslí. Představuje si, že by její život mohl skončit tak, jako skončil ten Alexejův... Kdyby mohla cítit radost, pak by ji z té představy nejspíš měla. Byla by volná... Kéž by jen mohla. Už nemuset na nic myslet. Jen nemuset myslet... Proč má chtít žít? Pro co být tady, když to tak hrozně bolí?

„Beatine?“

Kdo to mluví? K ní? Už tolik let se skrývá... Už tolik let necítí. Kdo je to?

„Beatine?“

 

Zvedla hlavu. Vypadala tak... Neživě. Černé vlasy nedorůstaly. Oči zhaslé a bez lesku, i když ještě zachovávaly fialkovou barvu. To jediné zbylo. Stejně o tom ani nevěděla, nikdy se na sebe nedívala. Nemohla se vidět. To otupělé srdce by mohlo prasknout bolestí, spatřit ve svých vlastních rysech podobnost na bratra... Ještě stále pro něj plakala, bylo to tak dlouho... Ale když už nedokázala cítit nic, než bolest, tak vzdát se jí, už by necítila nic. A to by znamenalo co? Stát se Stínem? Snad... Stát se sama tím, co ukončilo jeho život a zničilo ten její?

„Beatine!“

 

Ten hlas zněl... Něco jí připomínal, ale nevěděla, co. Snad rozkvetlou letní louku. Ale ten obraz si už nedokázala přesně vybavit – moc dlouho žila skrytá mimo sluneční svit.
Vstala a jako ve snách došla úzkou chodbou k východu ze svého úkrytu – komůrky ve skále, kde by nikdo nehledal vůbec nic živého.
Poznala hned, že před ní stojí bytost náležící ke Světlům. Mladá dívenka plná energie a naivní lásky k životu. Na to ji nemusela ani znát, aby to cítila. Vlasy té návštěvnice měly barvu mědi. Takže čtvrtá narozená v některé rodině. Oči jantarové. Jantar, jaká moc mu náleží? Vzpomínala – to se kdysi jistě učila... Jantar... Optimismus... Zvyšování důvěry ke všem a všemu... Pomoc při hledání přátel. To se k té cizince hodilo. Proč tu ale je, proč přišla až sem a jak zjistila její jméno? A to, kde ji má hledat? A hlavně jaký důvod k tomu mohla mít?

 

„Jmenuji se Dyarra.“ Promluvila dívenka. „Hledám tě už mnoho dní.“

 

Beatine neřekla nic, jen dál mžourala do denního světla, příliš překvapená, než aby se mohla podivit.

„Vyprávěli mi o tobě. Prý jsi odešla z komunity Světel, protože tvé srdce bylo zlomeno. Prý je teď jako z kamene. A prý nemáš žádnou naději.“

 

Pokračovala tím svým teplo vyzařujícím hláskem. Tak takhle se o ní mluví... Asi to je pravda. Asi pro ni už není žádná cesta... Jen ta jedna. Ta, která vede za bratrem...

 

„Nevěřím tomu. Proto jsem se tě rozhodla najít.“

 

Strnula v duchu. Copak snad o pomoc stála? I kdyby nějaká byla? A není... Pro ni není.

 

„...a jak jsi krásná, i se svým zlomeným srdcem... Stříbrovlásko. Já tvou záři ještě vidím. Nic není ztracené. Ty nejsi ztracená.“

„Počkej, počkej... Dyarro..? Já nechci pomoc. Nechci zachránit. Pro mne je pozdě, už hrozně dlouho nic necítím. Vidím v tobě talent – na čtvrtorozenou větší, než veliký, ale marnit ho na mne, to je holý nerozum.“

„Já to ale udělat chci.“

 

„Proč?“

 

Nechápala to. Jen další trápení, to jediné to mohlo znamenat. Pro ni i pro tu cizinku. Bylo pozdě... Čím víc se ta dívenka bude snažit, tím víc se zklame. A ona sama chtěla jenom klid. Zůstat v samotě a zatracení. Odejít.

 

„Protože mně to není jedno, jesli se z tebe stane Stín.“

 

Kdo jen by ji mohl chtít zachránit, právě ji... Nerozuměla už ničemu. Nejradši by ji odehnala. Dyarra se ale nechtěla nechat odehnat. Stála a dívala se na ni. Upřeně. Jako by viděla na dno její duše... Zlomené, zničené duše.

 

A tak ji neodehnala. Moc s ní nemluvila, nechávala ji vedle sebe, ale nedokázala ji vnímat. Necítila její přítomnost, teplo její duše, ani tu naivní radost z pouhé existence. Nevěřila v tu naději, o níž mladší a nevinnější (ona byla nevinná jen do chvíle, kdy se setkala se smrtí) Dyarra stále mluvila. Ta dívenka se dokázala radovat z kapek rosy na stéblech trávy, protože jí připomínaly korálky... Beatine je ani neviděla. Viděla kolem sebe jenom šeď... A kdyby je viděla, co by jí mohly evokovat kapky vody? Jen slzy, které tolikrát polykala...

Postupem času se na ni zlobila. Proč přišla, proč ji rušila v jejím zoufalství? Proč, když stejně nemohla nic změnit? Proč za ní běhala s každou kytkou a tvrdošíjně trvala na tom, že přece MUSÍ vidět, jak je krásná. A cítit jak voní. A usmát se... Ne, nemohla se usmát. Kolikrát na Dyarru křičela, ať ji nechá na pokoji a zmizí... Neudělala to. Byla to tvrdohlavá bytost Světla...

 

(Dyarro, můj bože, nech mě už být... Copak to nevidíš, že nic nezabírá? Jakou mocí si myslíš, že jsi nadána, abys mohla zvrátit to zlo, co se ve mně děje?
Dyarro... Mám pocit, že tě znám. Odkud? Proč ten pocit mám? Nikdy jsme se neviděly, nikdy jsem neslyšela tvoje jméno, a přece... Jako bys tu už kdysi byla se mnou. Co to znamená?)

 

„Beatine, víš co si myslím? Že už něco cítíš.“

 

Zvykla si na její přítomnost. Ale jestli by se to mělo nazývat citem... Ano, zdálo se jí, že ji zná.

 

„Beatine, hádej co! Ty sice nemáš zrcadlo, ale tvoje zničené vlasy... Začínáš mít znovu stříbrné pramínky!“

 

Stalo se to toho dne, kdy se poprvé usmála. Prostě jen tak. Dyarra jí popisovala duhu, hvězdy a další věci, od nichž odvracela stále ještě zrak... Dělala to proto, že se bála. Bála se, že něco pocítí...
Teď se usmála, aniž by si to uvědomovala, její rty nesměle kouzlily... Ale když ne ona, její společnice si toho všimla moc dobře. A hned zajásala...
Beatine se už nebránila, když ji Dyarra objímala – to dělala často, protože doufala, že právě to otevře cestu do jejího srdce... Byla si jistá, že to srdce vůbec není z kamene...
A večer jí už hlásila drobný zázrak s jejími vlasy... Ano, těžko by mohla zapírat – teď už začínala cítit. A nebyl to smutek, vztek, ani bolest, ale náklonnost... K trochu bláznivé bytůstce s měděnými vlasy a jantarovýma očima. A k té náklonnosti pocítila zvláštní, trochu teskné dojetí... Ani na malou chvíli to s ní ta malá nevzdala...

 

„Bojím se, že ztratím vzpomínky na bratra. Že když už nebudu taková, jaká jsem byla, zradím jeho památku...“

 

„Jsem si jistá, že by nechtěl, aby se z jeho sestřičky stal Stín. Kdyby ti to mohl říct, tak by ses právě kvůli jeho památce radovala z toho, že ty žiješ... Vzpomínky ti přece nemůže nikdo vzít. Neboj se, Beatine. Já jsem se bála, když jsem tě nemohla najít, že to nedokážu. Ale když jsem tě pak viděla, tak jsem se už nebála...“

 

„Nechtěla jsem tě tady.“

„Jo, ale jen z obrovskýho zoufalství.“

 

„Jak jsi to poznala, jak jsi mě vůbec našla?“

„Prostě poznala a prostě našla.“

 

Beatine sílila. Jako by jí ta dívenka dávala energii, nutila vstát ze dna... Jenže jakmile začaly její vlasy zase získávat stříbrnou barvu, byť jen pár pramínků, objevily se zase poblíž Stíny. Nebyla pro ně atraktivní cíl, dokud byla tak nešťastná. Teď ale... Teď už by mohla být.

Ona to nevnímala, její rusovlasá společnice však ano. A měl to být právě Stín, kdo rozčísl rozpačitě se tvořící hladinu přátelství mezi nimi...

 

Měla to být Beatine. Měla to být ona... To na ni namířil svůj luk, jejím směrem vyšel šíp... Bývala by smrt přijala. Byla připravená? Vždycky byla...
Ne tak Dyarra. Ta nebyla připravena vzdát se svého cíle. Ta nechtěla, aby tam zůstala ta, pro niž už obětovala život v komunitě a stala se osamnělejší, přesto ale šťastnou. Ne, nikdy by to nedovolila. Ubohá, malá, čtvrtorozená Dyarra... Měděné vlasy neskýtaly velkou roli a talent... Jantar? Ach, jak naivně optimistický... Byla k něčemu zrozena?
Ale ovšem, že byla. Jakmile se doslechla ten příběh... O sourozencích, které rozdělila nemilosrdná smrt... O stříbrovlásce, která se vzdala všeho, jen slz a zoufalství ne... Ona musela jít. Najít ji. Zachránit ji.

(Ach Beatine... Jsi tak zvláštní, tak jiná. Celý svět našich druhů tě může nenávidět a zatracovat, ale já se k nim nikdy nepřidám. Někde jsi, zlomená a skrytá před světem, já přesto vidím hrdou stříbrovlásku... Beatine, tolik nešťastná, ta, jež to vzdala... Beatine, tak statečná a silná... Najdu tě, najdu a zachráním tvůj život. Půjdu za tebou kam budu muset jít, dokud nenajdu tvou skrýš. Můžeš mě tisíckrát vyhnat, ale já se vrátím a nenechám tě nikdy být, než mi otevřeš srdce a dovolíš mi vzít všechnu tu bolest a dát ji pryč. Záříš, drahá Beatine, záříš jako hvězda – v mých očích ano...)

 

„Dyarro! Můj Bože! Ne!“

 

Ten šíp byl jako neslyšný posel. Ano, měl zabít ji, ale Dyarra se mu vrhla do cesty, aniž by jen zaváhala, a obětovala svůj život tomu jejímu. Udělala to. Odstrčila ji a sama přijala zásah určený jejímu tělu...
Ten zásah nebyl čistý. To bylo horší, než kdyby byl... Nebyl způsob, jak zachránit odcházející Světlo, ale při takové ráně nezemřela ihned... Stíny se stáhly – byl jen jeden šíp... A ona tam zůstala ležet. Ty vlasy... Byly jako oheň... Rozprostřely se po mechu... Umírala, ale usmívala se.

„Dyarro, cos to udělala... Co jsi to jen udělala... Proboha, proč..? Ten šíp byl pro mne... Proč jsi to udělala? Ty přece nemůžeš umřít, jsi ještě moc mladá, jsi tak optimistická... Proč jsi to udělala?“

 

Klekla k ní, ochromena šokem a obrovskou bezmocí... Umírala jí pod rukama a ona nemohla nic, vůbec nic... Bolí to? Ona umírá, ona, ta, co se radovala z každého kvítku a tak milovala život, ona umírá pro ni... Ona vzala na sebe její úděl, to se nemělo stát... Beatine by přece nebyla škoda, ach bože, smět vrátit čas... Smět jen vrátit tu chvíli...

 

„Beatine, poslouchej... Nemám teď moc času – to víš...“

„Proč jsi to udělala?! Dyarro ne, ne...“

„Protože... Protože jsem tvá sestra... A miluju tě. Proto jsem to udělala. Poslouchej... Musíš se vrátit do komunity... Rozumíš? Nesmíš dopustit, aby tvou duši získali... To bych umřela zbytečně, ale já vím, že to tak není. Beatine? Beatine neplač... Jen se naplnil můj osud. Věděla jsem to, rozumíš? Věděla jsem, že pro tebe umřu. Moje volba. Ale ty musíš žít...“

 

Sestra? SESTRA?! Její... Její mladší sestřička... Ach ne... Tak proto...
Beatine se zatmělo před očima. Měla pocit, že její srdce teď právě praská a rozletí se na tisíce kousků. Tak to bylo, ta malá bytost byla její vlastní krev... To ona ji měla chránit, vždyť je starší, jak to, že dovolila, aby se obětovala pro ni...

 

„Dyarro... Proč jsi mi nic neřekla? Ty jsi... Ne, ne, to se nesmí stát, ty nesmíš umřít, nesmíš... Prosím tě, ne... Neopouštěj mě, ne teď... Nevěděla jsem to... Už kvůli mně umřel Alexej, teď umíráš ty... Dyarro... Dyarro prosím...“

Plakala a její mladší sestřička měla na tváři laskavý a vševědoucí úsměv. Ona už chápala podstatu žití. Blížil se konec. Byla klidná... Stalo se, co se muselo stát.

„Beatine... Můžeš mě chytit, prosím? Jen nechci odejít sama... Poslouchej – vrátíš se do komunity a najdeš naší sestru, platinovou sestru. Jmenuje se Cerathea a ví, že se vrátí jen jedna z nás... Bolí to, já vím, že ztrácíme jedna druhou tak brzo, ale neboj se, jednoho dne mne znovu najdeš a potom ti povím úplně všechno... Musí ti stačit, že tě mám moc ráda a vždycky jsem v tebe věřila – stále věřím. Neboj, umírání nebolí... Viděla jsem už mnoho krásy světa, nemrzí mne, že odcházím, jen, že opouštím tebe, ale ty to zvládneš. Viď, že ano?“

Ubývaly jí síly a musela se o sestru opřít. Další slova už nebyla schopna vyřknout...

„Slibuji, že udělám, co chceš... Dyarro, já... Já jsem byla hloupá, nevěděla jsem, jak moc tě mám vlastně ráda. Odpusť mi to...“

Pobaveně a smutně zároveň maličko zavrtěla hlavou a naznačila vzdušný polibek – poslední vzkaz, co mohla sestře dát. Protože potom se jantarové oči zavřely navždy. Zůstal jí usměv na rtech... Ale Beatine... Bolest, kterou cítila teď, byla taková, že ji to porazilo. Ještě držela její tělo v náručí... To ani nebyl pláč, co se jí dralo z hrdla, bylo to zoufalé kvílení... Jako meluzína, zraněná a tak trochu také umírající.

Záblesk světla oslepil její oči – zdrojem ale byla ona sama... Její vlasy... Paradox jejího života, ta největší bolest, co jí kdysi vzala všechno, teď znovu oživila její srdce a duši. A ty vlasy začaly zběsile růst, za okamžik byly jako tenkrát.. Dlouhé, stříbrné a zářící. A oči měla plné slz, ale ani trochu matné.
Mrtvé tělo její sestry zmizelo a ona čekala na květinu... Byla to slunečnice. Bolelo to hrozně moc... Ta květina znamená hledání pravdy...
Co se muselo odehrávat v jejím nitru, zoufala si teď Beatine, když se rozhodla svou ztracenou sestru najít... Vždyť ji neznala, nikdy ani neviděla a přesto se sebrala a šla za ní s tím, že obětuje život, pokud to bude potřeba... Jak pro ni mohla tolik znamenat? Trápila se tím, že si vůbec nezasloužila takovou lásku od malé sestry... Jak k ní byla netečná... Jak málo jí vracela to, co takovou mírou dostávala... Dyarra chtěla najít a ukázat všem pravdu o své sestře... Tak moc, že byla ochotná udělat cokoliv... Beatine byla zničená – takhle to přece nemělo skončit...

 

Přesto tu bylo něco, co jí dodávalo nepřirozeně divný klid... Cítila opravdu klid, ne otupění... Tak strašně dlouho byla padlým Světlem, skoro se z ní stal Stín... Ale teď... Dyarra to přece dokázala, zažehla v jejím srdci nový oheň, donutila ji vstát z popela, zvednout se na nohy.

To její přání a tolik citů, co jí dala, bylo přesně to, co vedlo Beatininy ruce, když si vyráběla nový štít, a její kroky, když se vydala na dlouhou cestu...
Viděli jste někdy Světlo? Málokterá kombinace talentů a vlastností je tak krásná, jako to, co dostala do vínku ona... Stříbro a čaroit je magická kombinace. Kráčela vstříc dalšímu osudu klidná a jistá si tím, že to je správné tak, že by ji snad šíp ani nemohl trefit...
Byla krásná a zářila z ní obrovská životní zkušenost. Tak velká, že když vešla do komunity, uhýbali jí její kdysi druhové a družky z cesty a měli-li klobouk, pak smekli...

Mlčela, ale její oči mluvily. O všem, co má za sebou...

 

Platinová sestra ji poznala. S obavou čekala na příchod některé ze svých sestřiček... Mladší Dyarru znala, mívala ji ze všech nejradši... Tisíckrát jí rozmlouvala ten plán, že najde ztracenou duši a vrátí jí směr... Ten strach, že se měděná dívka už nevrátí... Ne, byla to jistota. Ve chvíli, kdy se s ní rozloučila, už to věděla. Dyarra umře pro svoje poslání. Pro tu divnou, nikdy nepoznanou sestru. Má ji milovat, nebo nenávidět? Kdyby nikdy neodešla...
Teď se tedy dívala na neobvykle hrdou a přitom křehkou bytost před sebou. Ty její oči... Nikdy neviděla zvláštnější. Beatine byla... Na první pohled se zdála být až povýšená a příliš si jistá svým postavením. Na druhý... Strach z nepřijetí, bolest z obou ztrát a zranitelnost se v těch oknech do její duše zrcadlila jasně. Nemohla ji nenávidět... To prostě nešlo.

„Přišla jsi.“

 

Oslovila laskavě stříbrnou sestru. Cerathea. Byla jako bezpečný přístav, nebo otevřená náruč kamarádky... Platinová... Platina a zlato jsou ty nejsilnější kovy... Byla to ztělesněná laskavost a klid. Sálala z ní jistota. Vedle ní bylo přirozené mít pocit, že všechno bude jen dobré...

Oči měla růženínové. To je kámen lásky, krásy a uzdravení. Nemohla uzdravit mrtvé, ač by ráda... Mohla ale pomoci Beatine...

 

„Ona si to přála. Tak jsem přišla.“

 

„Dyarra...“

„Je mrtvá. Kvůli mně...“

 

„Ne, ne kvůli tobě. Pojď sem.“ Otevřela náruč doopravdy. „Zemřela pro své poslání. Ona to tak chtěla... Vrátila ses, stříbrovlásko, to je víc, než v co jsme doufali... Máš velkou moc ve svém srdci, ale jsi tak citlivá... Báli jsme se, že se nedovedeš zvednout ze dna.“

„To ona mě zvedla. Přinutila... Chtěla bych splnit všechno, co si přála...“

 

„Přála si, aby ses vrátila, Beatine a ty jsi tady. Už jsi to splnila...“

 

Pohlédla jí přímo do očí. Tiché souznění, jaké může být jen mezi sestrami, řeklo všechno ostatní.

 

Měla se vrátit hlavně proto, že zuřila neustálá válka mezi Světly a Stíny a každá bytost dobré strany teď byla potřeba, aby mohla pomoci v boji...
Ten boj zuří od věků... V lidském světě vládne temnota a smutek, když Stíny získají nadvládu... Světla pak přináší radost, optimismus a naději do lidských životů. Tok energie je však oboustranný... Čím víc lidé ztrácí víru v lepší časy, tím větší sílu mají Stíny... Jestli jednou dojde ke zničení všech Světel, potom zavládne věčná beznaděj...

Světla se nechtějí nechat zničit, byl by to konec, lidé by potom také nedokázali žít...

Do bitvy se musí zapojit všichni. I ty nejmenší Světélka... Jdou tam leckdy zemřít, ale s nadějí, že zvítězí, dobrovolně a hrdě...

Ale Beatine, kdyby věděla, co ji čeká... Měla pocit, že další ztrátu už nepřežije. Cerathea byla taky mladší sestra... Teď by ji měla chránit, protože jinak znovu selže. Nesmí dovolit, aby i tuhle bytost zabili... Ne s její laskavou povahou, ta byla nadějí pro ně pro všechny... Nechtěla jí ani dovolit, aby se do boje pouštěla. Ale to nemohla ovlivnit. V každé malé bitvě se o ni k smrti bála...

 

Přišla pak jednou bitva velká. Aniž by to věděla, řítila se vstříc smrti a věčnému zatracení – žádné Světlo už nikdy nezasvítí znovu, když ho jednou uhasí otrávený šíp Stínu...
Na poli létaly tisíce těchto šípů a její druhové padali jeden po druhém. Apokalypsa... Platinová, vyděšená sestra skrčená ve skulině... A ona, Beatine, tam stála, střely ji míjely, nastavovala svůj štít a bránila se tak, jak jedině tyto bytosti mohou – září. To dovede Stíny zaplašit, jenže ne, když je jich tolik... A tady jich byly tisíce. Bezcitní, lačnící po smrti, po zabíjení protivníků... A uprostřed toho pole, té černé, ztemnělé louky... Dítě...

Spatřila ho náhle a zastavil se jí tep. Chlapeček se zlatými vlásky... Malý, ještě ani nedovedl pořádně zářit... Tak malé dítě nepatří do války, bože! Nevinnost z něj tryskala, když si hrál se zlomeným šípem, a Beatine už nemyslela. Nenechá zemřít tohle dítě. To se raději obětuje, ale jemu se nesmí ublížit, takové zvěrstvo se nesmí stát, děti nemají umírat!

Běžela... Jako krásný přelud, mezi smrští zbraní, mezi padlými, mezi útočníky, utíkala pro něj, jen pro něj a nedívala se kolem sebe...

V jednu chvíli ji trefil šíp, ne však čistě, a ona stejně utíkala, jako by to nevnímala, utíkala k němu, popadla ho do náruče a skryla pod svým štítem... Musí ho donést sestře... Musí tam s ním doběhnout, nebo tu umře i on... Neměla sil, ale musela je mít.
Namísto běhu jen klopýtala, čím dál slabší, střely ji již nemíjely, trefilo ji ještě několik šípů, měla být mrtvá, ale ona musela zachránit to děťátko... Asi už nežila, když se zhroutila před sestrou, ale ještě jí stačila dát do náručí chlapečka... Cerathea ho schovala pod svůj štít a klekla k sestře. Jenže kryla jenom dítě. Sebe ne...

 

A tak tam zůstaly ležet. Dvě sestry, co zbyly... Po tělem Cerathey zůstalo skryté to nevinné dítě, uprostřed zkázy, ale nezraněné, nikdo mu neublížil v této bitvě... V této, ale přijdou další...

Beatine vypadala, jako by jen spala. Umřela tak rychle, že se nestihla loučit... Ale teď byla pryč.

Už někde s bratrem a sestrou... Sestrami. Tam, kde už není vůbec žádné trápení...

Pomněnka. To byla její rostlinka. Ta se jménem „nezapomeň na mne“ a významem velké lásky... Ano, milovala. Všechny, co za to stáli...

A Cerathea... Levandule. Očista a pokoj, který rozdávala všem...

Ten den pro obyčejné lidské oko rozkvetla louka záplavou velmi krásných květů. Oni neví, že tam umřelo tolik světel, kolik květin rozkvetlo... A Stíny vítězí...