Pamatuješ?

Anotace: Zvedáš mě a pak srážíš k zemi. A já si nikdy nejsem jistá, co cítit když jsi nablízku...

Další její malý a snivý příběh, další osud co psal anděl

 a tebe si vybral, že budeš v něm.

Ale proč, když jsi o to nikdy nestál?

.

.

.

/Pamatuješ, jak to vlastně všechno začalo?/ Byla noc, možná už spíše brzké ráno jako nyní, když píši tyto řádky. A stejně jako teď, tak i tenkrát se mi v levém koutku oka leskla malá, slaná a bolavá slza. Bylo to těžké období, ten rok mi tenkrát víc bral, než dával.

Nejprve mi vzal milovaného dědu, pak dlouhotrvající vztah (a netvrdím, že ne mojí vinou) a nakonec si rakovina ve 22 letech přišla i pro mou dobrou přítelkyni. /„Dobré přátele je těžké najít a nemožné zapomenout.“/ Dny, týdny a měsíce tenkrát ubíhali snad rychleji, než jsem si kdy (ne)byla schopná připustit. Život dával tvrdé rány jednu za druhou, bral životní sílu a optimismus se postupem času pomalu, ale jistě vytrácel.  

A tak jsem s cílem zapomenout trávila dlouhé noci v barech. To abych se snad na chvíli zbavila pocitu samoty a smutku z toho, že co bývalo, už vlastně není a nikdy nebude. Kombinace probdělých nocí a většího množství alkoholu se stávali aspoň dočasnou náplastí na mou bolest. Ale, jak už to bývá s příchodem každého dalšího svítání a ranní (občas i morální) kocoviny se bolest zase vracela. A silnější, než dřív.

Avšak jednou to bylo jiné. Byl jsi tam TY, TY který sis tenkrát všiml mne i mé bolavé slzy v levém koutku mého oka. TY, jenž jsi byl vybrán, že budeš součástí mého osudu a já už teď vím, že to bylo jen na chvíli. Lidé totiž přicházejí a odcházejí, tak to prostě bylo, je a vždycky bude. Někteří zůstanou déle, jiní jen pomalu projdou a zase jdou. /Ti dobří nám ale dají štěstí, od zlých máme zkušenosti, ti nejhorší nám dají lekci a ti nejlepší nezapomenutelné vzpomínky, které pak mají sílu hřát./

Už od začátku to nebyla žádná velká romantika, jakou byste nejspíše čekali. Spíše se vlastně vůbec žádná nekonala.

Tvé sladké řeči,

mé hořké slzy,

tvé objetí,

a to mé bolavé srdce,

způsobili, že tam někde na záchodcích ve čtvrtém patře (to snad abychom byli blíže ke hvězdám) má bolest vzala na chvíli za své. Když svítání bralo noci sílu, odcházela jsem s pocitem /nejhorší je, že už ani nevím, co jsem cítila. Nejvíce se bojím, že jsem vlastně necítila vůbec nic. Po dlouhé době. Přišlo totiž zapomnění./ prázdna? Poděkovala jsem za první pomoc, kterou jsi mi poskytl, a věděla jsem, že tvá injekce adrenalinu byla (bohužel – bohudík) tou první a zároveň také poslední. Nečekala jsem nic a šla dál žít život, na který jsem nebyla ani trochu pyšná.

Jenže ty ses ozval. A čím dál tím častěji jsi nám věnoval své dlouhé noci a probdělá rána. Psali jsme si a byli jsme vlastně jen dva úplně cizí lidé.  Vedli jsme dlouhé rozhovory o životě, který jak už víš, pro mne v tu dobu nebyl nijak veselý. Byli jsme si, tak blízcí a zároveň, tak vzdálení. A naše oči se střetávaly pouze ve chvílích, v kterých naše kroky vedly do baru. Ne společně, ale každý sám. Ne hned, ale až po nějakém čase jsi přicházel a věnoval mi letmé polibky, které říkaly „usměj se, krásko a zapomeň.“

/Zvedáš mě
a pak srážíš k zemi.
A já si nikdy nejsem jistá, co cítit když jsi nablízku./

Nerozuměla jsem ti. Nerozuměla jsem ani sobě. A kdyby bylo nějaké my, řekla bych, že jsem nám nerozuměla. Jenže žádné my nebylo. A tak jsi jen tak, víkend co víkend po dobu dvou měsíců stírával slzy, které jsi (tenkrát) nezavinil, věnoval mi vášnivé polibky, které mi nikdy ve skutečnosti nepatřily, dával tam nahoře ve čtvrtém patře injekce adrenalinu, abych zase na chvíli dokázala žít, a u toho jsi se pomalu, ale jistě dotýkal mého srdce, o které jsi ale nestál. A neříkej, že jsi to netušil.

/Je to jako
bych se procházela po střepech.
Chci vědět, ale nechci se ptát./

Začínala jsem cítit bolest a věděla, že pokud se toho pocitu co mám s tebou (TEBE) nevzdám, bylo by to časem jen horší a horší. Nechala jsem toho, abych si neublížila ještě víc. A tak jsem se uprostřed svých nocí a probdělých rán ptala sama sebe:

Kde ses tu vzal?

O co ti šlo?

Měl jsi mě aspoň trochu rád?

Vzpomněl sis na mě někdy?

.

.

.

/A pamatuješ, jak to vlastně tenkrát všechno začalo?/

Jenže teď už vím, že nepamatuješ, protože pro tebe tam tenkrát nic nezačínalo. Byla to jen další brzká a chladná rána, co brala nocím život. A nyní sedíš na baru a pozoruješ ji…

malou

zraněnou

s bolavou slzou

v levém koutku oka,

jako jsem měla

tenkrát

JÁ.