Déšť

Anotace: Každá drobná kapička, která dopadne, ukončí svoji cestu za doprovodu okázalosti zvuku.

Déšť nepřestává bušit do okna . Bum,bum,bum. Každá drobná kapička, která dopadne, ukončí svoji cestu za doprovodu okázalosti zvuku. Ale Jí je to jedno, sedí, hledí z okna. Přemýšlí nad ironií života. Proč? Klade se jí stále a dokola na mysl. Proč?! Neví. Neví kde stala chyba, neví co dělat, neví kdy konečně najde nějaké rozhřešení. Neví.
Kapky nepřestávají vydávat ten ohlušující zvuk. Bum, bum,bum. Ale Jí je to jedno. Její srdce krvácí. Krvácí tak mohutně, že krev se navalila do celého jejího bytí. Není schopná přemýšlet, není schopná mluvit, není schopná se hýbat, není schopná být.
Celý život se jí zhroutil , přímo před Jejíma očima.
„ Pojď, všichni na tebe čekají“ ozve se ode dveří. Ani se neohlédla, nepřikývla, pomalu vstala, ale nepřestávala se dívat z okna. Její černé šaty sklouzli jemně po jejích nohou až dolů na zem.
Bum, bum, bum. V tu chvíli začal být déšť nesnesitelný, slyšela jak jednotlivé kapky dopadají na sklo s ohlušujícím rachotem. Nedokáže to. Nedokáže.
„ Dokážeš to, budu tě držet a nepustím“. Ohlédla se, viděla ženu, která jí dala život, viděla tu bolest v jejích očích a podlomila se jí kolena. Začala plakat. Plakala všechnu tu bolest a krev která se navalila z jejího krvácejícího srdce. Nemůžu, říkala si. Nedokážu to.
„ Musíš“ slyšela zašeptání do ucha. Ano, musím. Musím se s nimi rozloučit.
Cítila dlaň na své paži. Zvedá ji, ale nepouští. Známý pach tužidla na vlasy a parfému, který vídávala už od dětství, jakoby by ji naplnil troškou bezpečí a jistoty.
Jakoby se to všechno odehrávali mimo ní. Viděla samu sebe, jak stojí před domem a mává na cestu. Posílá poslední polibek a v tu ránu vidí pouze střepy, auto na střeše,oheň. Ochromily ji všechny smysli, nevěřila vlastním očím. Nevěřila realitě.
Uvnitř byla prázdná, jen to krvácející srdce,které krvácelo tak mohutně, že se krev navalila do celého jejího bytí.
Opakovala si stále dokola, že to zvládne, že musí. Ale cítila, že tomu tak není.
Bum,bum,bum. Kapky deště padali na střechu auta. Nemohla to vydržet. Zvuk kapek připomínal obrovský roj včel, který nalétal na auto. Bylo to nesnesitelné.
„ Dokážeš to, budu tě držet a nepustím“. Známý závan bezpečí a domova Ji zavedl zpět. Nechci tu být.
Celou dobu myslela pouze na to, jak být s nimi. Vidět, jak blond vlasy vlají v nepříčetném smíchu jejího syna. Slyšet nádherný hlas jejího manžela.
Už ví co udělá, už ví. Tělo se jí naplnilo. Naplnilo se teplem a věděním. Už nedokázala myslet na nic jiného.
„ Miluji tě“ zaznělo ode dveří, když konečně byla zpět ve své ložnici.
„ Miluji tě“ odpověděla. V těchto dvou slovech bylo vše. Obě věděli, že je to naposledy, kdy se vidí.
Bum, bum, bum. Neslyšela už žádné bubnující kapky, neslyšela nic. Jenom cítila to naplnění, které tolik chtěla. Cítila jenom to vědění po kterém tolik prahla.
Stála na okraji svého okna a hleděla dolů. Usmívala se. Zavřela oči. Viděla blond vlasy svého syna a slyšela nádherný hlas svého manžela.
Bum,bum,bum. Každá drobná kapička, která dopadne, ukončí svoji cestu za doprovodu okázalosti zvuku.