Anděl

Anotace: Nikdo nás nikdy neopustí. Dokud na něj nezapomeneme, je tu s námi...

První...
...druhá...
...další a další...
...nekonečné miliony bílých sněhových vloček.

Sedí u okna, zachumlaná do dvou dek a tlustého svetru. V rukou drží horký čaj, z jenž stoupá pára a zamlžuje sklo.

První...
...druhá...
...další a další...
...nekonečné miliony průzračných kapek deště.

Sedí u okna, v klíně ji vrní její kocour. V rukou drží její oblíbenou knihu a při pohledu ven, na sychravé počasí, přemýšlí. Přemýšlí o pomíjivosti života.

První...
...druhá...
...další a další...
...nekonečné chvíle strávené na slunci.

Sedí u okna, nechává se ovívat vlahým letním větříkem. Žádné zmatené myšlenky. Jen hudba a západ slunce.

První...
...druhá...
...další a další...
…nekonečné množství obnažených větví v nedalekém parku.

Sedí u okna, dívá se na fotografie. Fotografie, které kdysi pořídil její přítel. Snoubenec.

První...
...druhá...
...další a další...
...nekonečné množství slz, které zaplavily její tvář.


Je tomu již celý rok, co se její srdce otřáslo a rozdělilo ve dví. Přesně rok, co se její duše loučila s její blízkou přítelkyní. Celý rok, co se snažila sebe samu přesvědčit, že to zvládne. 365 dní, které strávila v jejich posteli sama. Utápěla se ve vzpomínkách. Každý den a v noci se proplakávala k vytouženému spánku.

„Emily H.?“
„Ano, to jsem já. Děje se něco strážníku?“snažila se neznít moc překvapeně.
„Mohu dál, madam?“
„Samozřejmě. Pojďte,“otevřela dveře dokořán a uvedla hosta.
„Omlouvám se, že Vám nesu takovou zprávu. Právě teď. Před Vánoci,“pokračoval se zarmouceným výrazem ve tváři. Nechtěla věřit tomu, že by se mohlo stát něco zlého.
„O co jde, pane...“ Ani se zeptala na jeho jméno.
„F. Henry F., madam.“
„Jistě. O co tedy jde, pane F. ?“
„Víte, slečno H., neříká se mi to snadno. Váš přítel...“
„Snoubenec,“vydechla a raději si ani nepředstavovala, co dalšího může z úst pana F. vyplynout.
„Omlouvám se. Váš snoubenec ... Je mi to líto. Naše jednotka nalezla jeho automobil v havarijním stavu. Jeho vozidlo se zřejmě stalo neovladatelným a sjelo z vozovky přímo...přímo do stromu. Neměl šanci na přežití. Hned po nálezu jsme zavolali záchrannou službu, ale ta naši domněnku pouze potvrdila. Je mi to líto, madam. Jste v pořádku?“

Oba už tehdy věděli že v pořádku nikdy nebude. Ne, dokud tu bude sama.

„On byl můj snoubenec. To byla jedna z jeho životních rolí. A nebyla jediná.“ Nádech, výdech, zadržet slzy a usmát se. „Byl milující bratr, který své sestry opatroval, jako ty nejvzácnější poklady. Byl milovaným synem, který dokázal svým rodičům vykouzlit úsměv na tváři. Byl vděčným vnukem, který se nikdy nestyděl za svůj původ. Byl oddaným přítelem, který stál po vašem boku stůj, co stůj.“ Nebreč. Usměj se. „To vše byl on. Byl... to je minulost. Avšak na přítomnosti se nic nezměnilo. Stále je to ten stejně milující bratr, milovaný syn, vděčný vnuk a věrný přítel...Je v našich srdcích a vzpomínkách. Vzpomínkách, které nikdy nevyblednou a láska v srdci pro něj nikdy nezhasne. Neplačme tu tedy. Uctíme jeho památku úsměvem.“ Překonej to. „Úsměvem, který on kdysi věnoval nám. Oplaťme mu to nyní.“

Zamrkala řasami, aby zahnala nechtěné slzy. Šetřila si je na večer, až bude chtít usnout. Obrátila stránku v albu. Její modré oči hleděli na fotografii, která byla ze dne, kdy ji požádal o ruku.

V dlaních svírala bílou růži. Jednu jednoduchou bílou růži. Čekala v zástupu lidí, kteří se s jejím milovaným přišli rozloučit. Jeho rodina, přátelé, známí z práce a ona. Plánovali spolu budoucnost a jeden černý stín, ten, který jim jejich štěstí nepřál, ji zničil. Pokročila blíž k jeho hrobu. Na dně té prohlubně se skrývalo jeho tělo v rakvi. To tělo, které ji zahřívalo, když venku řádila vichřice. Tělo, které pro ni znamenalo domov a bezpečí. Chtěla by ho ještě jednou, jedinkrát, naposledy políbit. Spustila dlaň s růži a nechala ji prolétnout až k jeho rakvi.

„Miluji tě. Nezapomenu na tebe. Na nic, co jsme spolu zažili. Myslím na tebe každý den, každou noc. Chybíš mi. Snažím se být silná, protože vím, že bys to tak chtěl. Drž mi tam, kdekoli jen jsi, drž mi tam místo, miláčku.“ Jsou to pro ni muka. Chtít cítit jeho paže kolem sebe a jeho ústa na těch svých. Smířit se s vědomím, že tohle už nikdy nenastane.


Seděl vedle ní. Chtěl ji obejmout, utěšit ji, říct jí, že ji miluje. Nemohl. Otevřel ústa, ale nic z nich nevycházelo. Chtěl ji obejmout, ale jeho paže prošli skrz ni. Byla to pro něj muka. Sedět vedle ní a nemoct jí pomoci. Nemoci ji políbit a těšit se z jejího láskyplného pohledu. Být jí nablízku a přihlížet jejím slzám. Slzám, které patřily jemu. Byly pro něj.

Seděli tam - uplakaná dívka a smutný anděl. Dvě zlomená srdce. Dvě zničené duše.