Nech to město shořet

Anotace: Je to... já vlastně ani nevím jak to popsat. Kdysi jsem hrál txtrpg a pak ty postavy si začali žít vlastním životem. A ano, vím, gramatika a stylistika je moje hodně slabá stránka. Omlouvám se.

Pobíhal večer po městě s pouzdrem na kytaru. Nic tak zvláštního, dělal to skoro každý večer, když šel do baru hrát… Ale tenhle večer byl jiný, speciální. Speciální pro něj a pro celé tohle město. Už byl skoro u klubu a v tom zahnul do uličky a pohodil pouzdro na zem. Nahnul se k němu a otevřel, to co ho tam čekalo, tentokrát nebyla kytara, ale maska a spoustu lahviček s plynem. Netrvalo dlouho a maska se usadila na jeho tváři… padala mu na ní jeho dlouhé vlasy a trochu mu bránili ve výhledu, ale jemu to bylo jedno a popadl první sklenku. Rozběhl se ulicemi a hodil jí do prvního okna a za ní hned trochu ohně. Byt vzplanul a on se začal šíleně usmívat. Lidi se na něj dívali a se strachem v očích od něj začali utíkat pryč a on také… Blížil se k dalšímu baráku a udělal celý proces od znova. Pár šílenců se mu v tom pokusilo zabránit… Pošetilci nevěděli, že dávno prodal svou duši peklu a že je nezastavitelný… Dávno se dohodl s Jonathanem, že mu dá moc… Moc kterou se pomstí celému světu a hlavní jí. Tu kterou miloval a kvůli které mu srdce krvácelo dlouhé měsíce, než prasklo.
Ti jež se rozhodli ho zastavit, dopadli hrozně. Rozříznuté hrdlo a zapáleni… Zaživa cítili, jak jejich maso hoří, jak se jejich tělní tekutiny se neudrželi a jak moc to bolí, když se pokouší zastavit mstitele. Hořelo už skoro celé město a jeho předposlední zastávka byl klub, kde hrál… Nejprve zašel za korpulentním mužem, jež mu dal tu možnost a jemu cizím hlasem ho upozornil, aby vypadl. Nebyl si jistý, jestli ho poznal, ale na nic se neptal a utíkal. V ten večer tam bylo spoustu krásných žen, slečen a mužů… Ale cítil také démony a anděly a proto to provedl rychle, tak rychle než se všichni ti, jež ho mohli zastavit, stihli všimnout. Poslední zastávka… Musí to ještě stihnout. Musí! Naběhl pro něj dost známého místa. Byl to jeho bývali byt, který od doby, co ho opustila byl prázdný, ale nezměněn. Viděl jak rudovlasá succuba s ním milovala a slibovala, že s ním zůstane na věčnost. Nestalo se tak a on proto zapálil všechny, co to štěstí měli a měli děti a bylo mu jedno, že v ten večer zemřeli nevinní… Poslední lahev padla a čtyři sirky za ní. Jako ty čtyři růže.
Vyběhl na útes nad městem a sledoval, jak oheň pomalu pohlcuje město. Odhodil masku a psychoticky a nepřirozeně se smál. V tu chvíli se vedle něj objevil Jonathan. „Neřekl jsi mi, že chceš udělat takovou pohromu. Uvědomuješ si, že by mě to mohlo stát krk, nebýt mezi vyššími démony? Uvědomuješ si, že bych tě teď na místě měl zabít? Uvědomuješ si, co jsi vůbec udělal? Takovou prasárnu neudělali ani ti nejmocnější z nejmocnějších a ty taková nicka…“ Zuřil a Efren to viděl, připraven přijmout svůj trest, ale… Jonathan udělal něco, co nečekal. Popadl ho za mikinu a přemístil je. Byly v Paříži a Jonathan se už zdál klidný. Před nimi byl nějaký luxusní podnik a Jonathan ho ani nemusel vybízet, sám pochopil. Vešli dovnitř a on jí tam viděl… Tu rudovlásku, kvůli které udělal to peklo. Jonathan ho pobídl, aby šel dál.
Efren udělal krok a on ho v tu chvíli popadl za vlasy. „Stůj krásko. Tak jednoduchý to nebude. Nebude s ní moc žít šťastně až do konce života, takhle to prostě nefunguje. Bude muset zaplatit za to, co jsi ty udělal.“ Dal mu do ruky růži a v moment, kdy si chtěl Efren nadechnout, rázně ho zastavil. „Ne… ta není pro tebe, ta je pro ní. Tímhle do ní pronikne hnusnej jed, který jí celou paralyzuje. A asi víš, co udělá pak… Zabije jí. Je to andělský prach, pro anděli neškodný, pro démony mučicí nástroj. Tak do toho.“ Efren tam stál a nevěděl… co udělat.
Efren se najednou rozešel k Julliet a se slzami v očích jí stáhl z pódia a táhl jí do zákulisí... Mluvila na něj francouzsky, protože nevěděla, že to byl on... Měl ve tváři vlasy... Najednou jí přitiskl ke zdi a políbil. Dlouze a tvrdě... Odtrhl se a dal vlasy z obličeje pryč a ona překvapeně vykřikla: "Efrene?!" Nevěřícně na něj koukala a vypadala šťastně a pak pokračovala: "Je toho tolik, co ti chci říct a, víš..." Efren jí najednou umlčel a přiblížil se s růží k ní. Ta jí od něho vzala a přivoněla, viděl její bolest a, taky cítil, že jí může zkrátit a tak to udělal.
S prázdným a zlomeným výrazem došel zpět za Jonathanem a s klidem mu řekl: "Zabij mě... Zabij mě teď hned, nebo řeknu tvoje špinavý tajemství Anttonimu a Anttoni už se postará, aby jsi měl problém. Pamatuješ, řekl jsi mi, že jsi mezi vyššími démony..." Jonathan ho vzal zpět na vrcholek do hořícího města a jedním pohybem ho zabil a roztrhal jeho smlouvu na jeho duši.
Když se Anttoni, ten krutý kus ledu určený jen k zabíjení dozvěděl, co se stalo a především, co se stalo jedné osobě rozběhl se k tomu vyvýšenému místu.
Našel ho tam ležet, studeného s prázdnými oči a pootevřenými ústy. Padl na kolena a vzal ho do náručí a ten krutý kus ledu se rozbrečel. Jeho obličej byl zkřiven do grimasy která tam nebylo už tak dávno... Tak dávno kdy naposledy brečel za svou rodinou a tenhle mladý hudebník mu byl skoro jako bratr.
Tak talentovaný a tak ztracený. Vzpomněl jsi na všechny ty momenty, které strávili spolu, na ty momenty, kdy mu vyprávěl o té rudovlasé ženě, na ty melodie které skládal z ničeho nic, prostě jako by se vzali zpod jeho prstů... Tak výjimečný a tak zatracený... A tak Fin vyroben z kusu ledu, objímal jednoho mrtvého hudebníka a plakal nad jeho chladným tělem... Poprvé to tělo bylo chladnější než jeho srdce.