Místnost

Anotace: // Tuhle povídku bych chtěl věnovat mému umírajícímu příteli. Aby mi osud ještě dovolil, sním strávit pár chvil a pořádně se rozloučit… //

Seděl muž u ohně v tak opuštěném místě, kdy kromě toho mládence nepáchla živá noha již stovky let, možná i více, ale to by bylo těžké odhadnout. Místnost, kde se nacházel, vzbuzovala až tak věrný pocit samoty. Jediné co mu nabízelo útěchu v tomhle světě, bylo světlo z malého ohniště. Ohniště určitě nabité prastarou magii, protože hořelo samo a nepotřebovalo k tomu dřevo. Stěny byly pokryty trochou zaschnu té krve. Vše vypadalo již zašle, ale s mužovým příchodem jako by se místnost přeci jen trochu ožila. Kolem se válely klacky a zbyly tu jen pozůstatky od toho, kdo tu byl předtím. Na kostech od bývalého majitele tohohle pokoje se nedalo poznat nic. Nic co by mu pomohlo zvrátit tuhle kletbu, kterou byl proklet stejně jako každý co se sem dostal. Jediné co kromě ohniště by se dalo považovat za zajímavé, byly dveře. Velké dřevěné dveře pokryté runami, které již celé tisíciletí byly zapomenuty, co vlastně znamenají. Muž vstal z chladné země a rozhlédl se kolem sebe. Neviděl to, čeho si první všimne každý. Pouhou místnost, pochmurnou a depresivní. Ale ten muž viděl pouze východ, jenž na něj zářil světlem plným naděje. Rodil se v něm pocit svobody už jen při pohledu na měkké světlo, jež vycházelo škvírou dveří. Chtěl opustit tuhle depresi, jež měla představovat tahle místnost. Bohužel to však nešlo. Byl, sní spřízněn, byla mu určena osudem. Byla to jeho ocelová koule na noze. Vždy všechny jeho cesty vedly zpět do téhle místnosti. I když opustil tuhle místnost těmi proklatými dřevěnými dveřmi. Vždy časem skončil zase zpět, probuzen v tomhle pustém pokoji. To co ho poutalo s tímhle místem, bylo mocné prokletí.
Ten, kdo byl zatracen touto strašlivou kletbou, nenašel nikdy ve svém životě klid. Každou noc ho něco volalo k sobě. Záhadná síla, kvůli které nemohli spát ani žít normální život. Děla se jim různá neštěstí, kvůli kterým upadali ještě hlouběji do depresí. Na svých černých křídlech stvořené ze své temnoty duše, roznášeli jen smrt kolem sebe. Ale překročit hranici smrti a odebrat se za svými blízkými, jim dovoleno nebylo. Časem, ať už dnes či zítra, vždy přišli. Přišili sem do temných hlubin zoufalství. Najít lék pro svou temnou a zbloudilou duši. Krajinou, jenž mlhou byla skryta, všichni ti, kteří klid své duši chtěli dopřát, museli zde projít. První co našli při příchodu do těchto míst, byla ta místnost. Zprvu tmavá, ale jen co vstoupili těmi dveřmi skoro, až magicky ohniště vzplálo. Sice jen malinký ohýnek, ale prozářil temnotu v místnosti, aby mohli vidět, místo kde stráví celou věčnost. Svět za dveřmi již také umíral ne-li již dávno v něm naděje vyhasla jako ve spoustě lidech co se sem vydali. Pro každého jiná ale zároveň stejná místnost. Spousta lidí již to vzdala. Radši seděli ve své vlastní místnosti, jen aby se vyhnuli dalšímu střetu se svým vlastním šílenstvím. Ale tím nevědomky se blížili k šílenství mnohem rychleji. Nic nedělat a jen tak sedět věky nevydrží jen tak někdo.

Ale stále tu byli i lidé jako náš zmíněný muž co stále byl plný nadějí a svých ideji. Stále vydával za ty dveře, aby konečně zvrátil svou zoufalost. Ale s každou smrtí se stále víc a víc přibližoval šílenství. Kráčel do pustého světa, kde se nacházeli jen a jen další otázky ale žádné odpovědi. Posadil se v dávno opuštěné věži a sledoval krajinu. Kolem se nacházely jen kostry lidí, kteří tohle místo obývali již dávno předtím. Ale tyhle časy jsou nenávratně pryč. Teď se tu válí jen jejich ostatky. Jak ubohé je zemřít bez nějakého odkazu, něco co za sebou člověk nechá pro ostatní generace. Tohle království už dávno umřelo a utápělo se v zapomnění. Tenhle den byl pro něj něčím zvláštním. Tímhle dnem v něm umřela jeho poslední naděje. Zahodil ji daleko do hlubin zoufalství. Nechal se ovládnout jeho šílenstvím. Ale i přes všechno dokázal udělat ještě jedno. Vstal z posedu u věže. Podíval se dolů ze srázu. Jako by mu v ten dlouhý moment rostla samotná křídla, tak černá a plná tmy. Narovnal se, zavřel oči a skočil. Nechal se pohltit vším špatným. Když objevil se již naposledy ve své místnosti, oheň již nehořel. Pokojem zavládla jen tma. Vzal ostrý kámen, co ležel kousek u jeho nohy a začal rýt do měkké části zdi svá poslední slova. I když neviděl nic svými prázdnými oči, dokázal si vzpomenout na slova. Přicházeli z hlubin jeho duše, kde nečekal, že by ještě vůbec něco takového mohlo být. Ohniště vzplálo naposledy, ale ne již malinkým ohýnkem. Celé ohniště vzplálo, a ozářilo jeho poslední cestu. Věc co musí udělat, to co bylo jeho osudem. Tohle byla jeho záchrana. Za dveřmi již nebylo světlo jen pouhá tma. A ty dveře se pomaličku otvíraly. Pohlcovali světlo z ohniště, až v místnosti zase zavládla jen tma. Ale to už muž ležel mrtvý na zemi u svého díla. Stačil ještě dopsat jeho odkaz
" Proč já? Proč se musím stále objevovat stále tady, proč? Nikdy jsem nikomu nic neudělal. Byl jsem tak jak bůh káže poslušný. Proč mě nespasí svou milostí? Proč jsem tady stále? Už to dále nezvládnu. Tohle jsou mé poslední chvíle, už dál za dveře se nemohu vydávat a hledat svoji naději. Dále již nezvládnu za sebou vláčet své zoufalství. Má temná duše již klepe na dveře. Říká že, čas mého neúprosného šílenství právě začíná, že již dál se to odkládat nemůže. Často se probouzím s řevem, doprovázeným s otázkou kdo jsem? Pomalu už zapomínám své jméno. To nejdůležitější, to co nás drží, na tomhle proklatém světě. To co nám dává závazek o tom, kdo jsme. Já, měl jsem až příliš moc času na to abych přemýšlel o tom, kdo jsem. A bohužel jsem to nebyl já, kdo to měl zjistit. Možná až po mě sem přijde další stejný jako já, možná se to tobě dokáže podařit. Nezapomeň své jméno tak jako se to stalo mě. Nenechej v sobě vyhořet ten plamen naděje. Hledej symboly světla a klidu duše, ty jsou klíč k léku, který tak oba potřebujeme. Přežíj, mysli jen na tohle. Nezastavuj se. I když spadneš, zvedni se a jdi dál. Nejhorší čeho se můžeš dopustit je zůstat na místě. Následuj své světlo … Tohle je mé sbohem, příteli, kterého jsem nikdy nepotkal. "

*Muž vyhublý snad až na kost. V jeho očích jen prázdnota. Spadl na zem, bez síly bez naděje vše v něm vyhořelo. Ale nechal za sebou jistý odkaz. Podařilo se mu do stěny vyrýt svůj text, jenž mu v hlavě se rodil. Ale bohužel víc toho nestihl napsat. I to jak blízko ke zlomení svého prokletí byl. * …