Vzkaz na rozloučenou

Anotace: Kratší povídka sepsaná na základě motivu ze sna.

Čekala jsem na Arvira a dívala se z okna. Už to bylo několik hodin, co odešel na obhlídku. Doufám, že se něco nestalo.

Poslední dny bylo v ulicích mnoho vojáků Řádu, muselo to být kvůli tomu setkání několika vysokých hodnostářů, které se ve městě konalo. Bylo nebezpečné, abychom se takhle potulovali.

Potřásla jsem hlavou, snažíc se zahnat špatné myšlenky.

„Co tu chceš dívenko?“, ozval se hluboký hlas muže, jenž sloužil jako naše stráž.

„Já… já hledám Bertrudu.“

Vyšla jsem na chodbu a vydala se ke vchodu.

Naproti našemu strážnému jsem uviděla dívku asi o dva roky mladší než já. Bylo mi na ní něco povědomého. Chvíli jsem přemýšlela, než mi to došlo. Podobala se dívce, o níž mi Arvir hodně vyprávěl, údajně sloužila jako služebná v pevnosti Řádu a Arvir jí chtěl přivést k nám.

Vydala jsem se k nim, pár kroků od ní mě však náhle přepadla vize. Viděla jsem jednotku našich lidí, osvětlenou sluncem a tu dívku mezi nimi, ve zbroji kapitána.

„Berto?“

 Zamrkala jsem. Tyhle vidiny vždycky přišly tak nečekaně. Snažila jsem se, co nejrychleji vrátit do reality.

„O co jde?“

„Mám vám něco předat. Od Arvira.“

Arvira? Proč nepřišel rovnou?

Nechtěla jsem nad tím moc přemýšlet, napadali mě jen ty nejhorší scénáře.

Odvedla jsem ji kousek stranou. Vytáhla malou lahvičku.

Vzala jsem ji do ruky. Prohlédla jsem si tekutinu uvnitř a přičichla k ní. Poznala jsem ji, tohle je odvar z rozchodníku. Ale proč?

Podívala jsem se dívce do tváře, jestli mi její výraz nenapoví.

Tiskla rty k sobě, zadržovala pláč.

„Mrzí mne to, ale… Arvir je… Zabili ho… Je pryč.“, poslední slova sotva slyšitelně zašeptala, než jí začaly téct slzy po tvářích.

Její slova mě zasáhla, ale tak nějak jsem to tušila. Arvir používal květy a rostliny, k tomu, aby mi posílal skryté vzkazy.

A tak tomu bylo i teď. Šlo o jeho poslední vzkaz. Rozchodník, jenž v květomluvě znamená ‘Sbohem’.