Opustit prostor

Anotace: Původně námět na krátkometrážní film o soudobé společnosti...

      Mirek, třídní šprt a inteligent, byl svými spolužáky snad poprvé za svůj život přemluven, aby s nimi zašel do nějakého z místních klubů a nechal se tam, jak oni říkají, „hodit do klidu.“ To se mu však zrovna dvakrát nezamlouvalo, neboť pro něj byly kluby, diskotéky a podobné zábavy jen pouhým zbytečným plýtváním času a utrácením peněz, za které se vám dostane do rukou sklenka plná nechutných hořkých sraček, jež vás zblbnou, zabijou vám pár mozkových buněk a jediné, co vám z tohoto zážitku zůstane v hlavě, je kocovina a smrad poblité podlahy, nad kterou se následujícího rána probudíte. 

     „Ale to není vůbec pravda,“ odvětil Kámoš, jenž Mirka doprovázel, „uvidíš, že je to tam úplně v pohodě. Miro, však ty taky musíš umět vypnout. Každej by se měl aspoň jednou za život zkárovat a vysrat se na všecko kolem. Ty furt stresuješ. Na tobě je vidět, že ty prostě nejseš schopnej vypnout; vsadím se, že u té matury snad dostaneš infarkt. Podívej - dáš si aspoň jednoho panáka, zakouříš si a uvidíš, jak pak budeš uvolněnej.“
      „Ne, já to do sebe nechcu pumpovat, prostě ne, nedám si s váma ani sklenku. Slíbil jsem, že s vámi půjdu, ale tím to hasne, nebudete mě do ničeho tlačit; jenom tam s váma jdu, nic víc.
     „Kurva, Miro, ty seš strašně sešněrovanej, už ti to někdo řek?“
     „Radši chcípnu jako sešněrovanej asketa než jako uvolněnej alkoholik, co má díky chlastu vypláchnutou hlavu.“
     Kámoš pokrčil rameny.
     A najednou stáli před oprýskanými dveřmi, na kterých visely nějaké zbytky čehosi, co kdysi mohlo připomínat plakáty. Zpoza dveří už se začaly ozývat dunivé zvuky bedniček a radostné juchání mladých paniček, jež tam patrně zavítaly s účelem přijít se svým partnerem (případně samy), ale probudit se s novým, případně se dvěma najednou, aby své sexuální choutky mohly ukájet častěji.
     Mirek se od začátku netvářil radostně, ale nyní, jak tak před těmi dveřmi stál, ztuhnul.
     Kámoš do něj dloubl.
     „Žiješ?“
     Nervózně přikývnul.
     „Tak jdem.“
     A vrazil do dveří i se dvěma holkami, které je po celou dobu doprovázely, ale do rozhovoru se nezapojovaly; Mirek vstoupil jako poslední. Klub byl celý protkaný zatuchlým pachem a jinými nevábnými odéry. Modro-tyrkysové odstíny, jež hrály sem a tam po všech stěnách, dávaly dojem, jako by to místo vědomě svádělo zákazníky k intimnostem, ale naoko se tvářilo jakoby nic.
     Mirka hned praštil do nosu typicky hospodský cigaretový smrad, jenž se linul z úst zhruba půl tuctu děcek, jež postávala u dveří, a směrem k barovému pultu tento smrad ubíral na intenzitě. Naopak se však do popředí dostával odér směsice lihovin a marihuany.
     Mirek přisednul na stoličku vedle svých doprovázejících, jež jej obklopili, a zeptal se na onu vůni nervózně přešlapujícího, ovšem (na onen lokál) až nepřiměřeně elegantně obléknutého barmana:

     „A policajti to tady neřeší?“
     „Se jich zeptej, támhle sedí,“ řekl pobaveně a dvěma prsty nasměroval jeho pohled na dva policisty sedící opodál, jejichž blažené výrazy, rozepnuté límečky a utíkající sliny z pusy jasně naznačovaly, že se na žádný drogový zátah nechystají.
     Mirek nechápavě pootevřel pusu, avšak nakonec z ní nevypustil, co prvně zamýšlel, nechtěl si to s místními hned první den (přičemž doufal, že bude i posledním) rozházet.
     Trapnou chvíli ticha přerušil Kámoš, který chlapsky otevřel nové téma:
     „No tak myslím, že už je načase, abychom si konečně dali první rundu, ne?“
     Nemusel čekat na odpověď ani na pokyn - barman hbitě vystřelil svými prsty na pult čtyři pulky. Už už chtěl dolívat čtvrtou, když vtom ji Mirkova ruka ještě hbitěji než prve barmanova obrátila dnem vzhůru.
     „Co blbneš?“ zeptal se Kámoš, holky i barman téměř zároveň.
     „Řekl jsem, že nebudu chlastat.“
     „Tady to ale nikoho nezajímá,“ vložila se do toho jedna z holek. „Chlastat prostě budeš.“
     „Na to vám seru, tohle jsme si nedomluvili. A ty mi nemáš co diktovat, co bych měl nebo neměl dělat. Nikdo z vás,“ a přejel pohledem všechny kolem sebe, kteří mu svým přitroublým úsměvem dávali až příliš dobře najevo, že jej vůbec neposlouchají a že si stejně nakonec prosadí svou.
     „Ignoruj ho a prostě mu nalej,“ řekl Kámoš a vytrhl Mirkovi štamprli z ruky. Hned se v ní objevila průzračná červenohnědá lihovina, která měla Mirkovi i přes jeho svobodně nesvobodné rozhodnutí svlažit patro.
     „Tak dělej, kopni to, nebo se naseru,“ zvolal Kámoš a vrazil mu panáka do ruky.
     „Jak chceš,“ řekl Mirek, vylil obsah na zem, pustil sklenku na napřaženou nohu a vykopnul ji do vzduchu, až se roztříštila o boční zeď. Vytáhl z kapsy dvoustovku jako odškodné i se spropitným, připlácl ji na pult a bez rozloučení a s naštvaným výrazem se jal prodrat zpět ke dveřím.
     Nikdo se ho ani nepokoušel zastavit, jak byli v šoku.
     Cesta ke dveřím ovšem byla obtížná. Klub se mezitím naplnil hlavami až téměř k prasknutí. Z bedniček se ozývala monotónní dubstepová smyčka, do jehož rytmu všichni přítomní pohupovali svými etanolem napojená, hadrové panáky připomínající těla. O jednu zeď se opíralo rukama hned několik žen, které vyrovnávaly nátlak na svá pozadí, jež byla pod útokem momentálních partnerů, kteří díky stupňujícímu se napětí neváhali své milé chytnout za vlasy a přirážet svými zvětšenými egy do jejich (často navštěvovaných) svatyní. Těchto něžně milujících se párů bylo seřazeno několik vedle sebe jako na střelnici. Většina přítomných si tohoto láskyplného divadýlka moc nevšímala, avšak když už se někdo takový našel, naopak pobízel partnery k větším a intenzivnějším, tím pádem u partnerek hlasitějším, výkonům. Partnerkám se to však pomalu přestávalo líbit, a čím více křičely od bolesti a snažily se vymanit ze sevření, tím partnery naopak rajcovaly a pobízely.
     Mirek se v úžasu na toto divadlo na chvíli zastavil, záhy se však vzpamatoval, pokusil se s tím v duchu smířit, a pokračoval doufaje, že už na nic podobně bizarního nenarazí.
     Natrefil však na další, tentokrát však umírněnější, skupinku. Ta tvrdou soulož omezila na pouhé vzájemné olizování doslova každého s každým, přičemž děcka vzájemně otírala svá těla o ostatní. Při vyměňování slin, jež bylo doprovázeno mlaskotem jazyků (někdy je dokonce otírala až tři děcka zároveň) spokojeně vzdychali a jezdili svýma rukama, nohama a zadky po těle druhých. Mirek měl pocit, jakoby mezi nimi člověk přestával být člověkem a stával se nezbytnou součástí jakési zvrhlé mozaiky - jak jinak než pod parou.
     Mirkova celková fyzická ztuhlost způsobena tímto šokem vtipně kontrastovala s natřásáním, vzdycháním a jásotem návštěvníků. Všechno kolem něj - světla, hudba, kouř, zápach, zdi, barman, tráva, cigarety a chlast – v něm vzbuzovalo odpor.
     „Tak v tomhle fakt nechcu žít,“ řekl napůl pro sebe.
     Po chvíli se z transu dostal zpět do reality, a spíše než důstojnou chůzí mladého inteligenta (s jakou se až dosud pohyboval) se vlivem předešlých událostí a nalokaného kouře vrávoravým kolébáním dopotácel až ke dveřím.
     Na ty se zvenku opřel a se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima si v myšlenkách přehrával vše, co se před několika okamžiky odehrávalo, a což jeho konzervativní mysl musela postupně vstřebávat; přitom soustředěně nasával mohutné loky ovzduší, jehož čistotu si nyní užíval mnohem plněji než doposud.
     Do té čistoty se ovšem náhle vnořil cigaretový zápach. Mirek otevřel oči a podíval se směrem, odkud se linul. Jeho zrak spočinul na pohublém a zarostlém padesátníkovi, jenž pozoroval o pár kroků dále zvracející ženy klečící nad otevřeným ústím kanálu. A spatřil čichače, jež klimbavě posedávali v tmavém koutě. A prostitutky. A opilce v ošuntělých hadrech, kteří svými skřeky parodovali českou hymnu, a kteří probodávali dosud klidnou noc svými přeskakujícími basy. Opodál spatřil chlípníka chystajícího se zmocnit své právě zpacifikované křehké kořisti (těžko říct, zda si spolu hráli, nebo ne – moc odporu nedávala najevo). Vše, co spatřil v klubu, se mu před očima začalo objevovat znovu, akorát v o generaci starším (a svými projevy snad i umocněném) provedení.
     „Zešílel jsem snad?“ pronesl zklamaně a skoro s brekem a opět pozvedl hlavu. Zjistil, že lampa, jež po celou dobu nad ním svítila, představuje jediné osvětlení v okolí. On představoval jedinou bytost, jež zůstala při smyslech. Před ním se potácely v nejroztodivnějších kreacích omámené postarší existence kdesi v temnotě, a za dveřmi, o které se zády opíral, se zmermomocňovalo a opíjelo v podivuhodných a psychedelických tmavých barvách. Najednou se pro něj identita všech lidí proměnila v jednu a tu samou – ohavnou. Všichni kolem něj nosili podivnou masku, která jim společnost nasadila a ve které každý ztratil svou individualitu a především i kouzlo osobnosti.
     Po chvíli zjistil, že mu nějaká dobrá duše vrazila láhev levného rumu do ruky.
     Pochopil, že být normální, respektive žít bez jakýchkoli škodlivin, je zřejmě v dnešní době až příliš provokující a extravagantní výstřelek, který však záhy vyvolá ve společnosti touhu ukázat dotyčnému tu správnou cestu, aby mohl mezi ostatní normální zapadnout a spokojeně v té odpornosti s nimi žít.
     Mirek se z láhve mohutně napil a někdo zhasl lampu dosud svítící nad ním.
     Začala se mu nasazovat maska.