Lékařka s hranicemi

Anotace: Klára je mladá žena, jež se přidala k Lékařům bez hranic. Očekávala toho hodně, ale na dilema, které jí tady zaskočilo připravena být nemohla.

„Klasická tragedie byla válka mezi dobrem a zlem. Chtěli jsme, aby bylo zlo poraženo, a aby dobro vyhrálo. Ale bitva v moderní tragedii je mezi dobrem a dobrem. A ať vyhraje jakákoliv strana, stále skončíme se zlomenými srdci,“
Asghar Farhadi

Z objektivního hlediska by byla Klára Kužmová považována za dobrého člověka. Nesnese jakoukoliv formu nespravedlnosti, upřímně jí dělá radost pomáhat ostatním a dokonce se přidala k lékařům bez hranic. A i když hlavním důvodem k připojení, nebyl altruismus, jako u některých lékařů, ale možnost jedinečných zážitků. Nijak to neovlivňovalo životy, jež dennodenně zachraňovala. Přes to všechno se po přečtení svého emailu cítila, jako ta nejhorší osoba, jaká kdy usedla k počítači. Jak měla ve zlozvyku, začala si nervózně rýpat do měkké kůže na konečkách prstů. Bylo jí jasné, že jí internetový čas za chvíli vyprchá, ale nemohla si pomoct. Musela si email přečíst znovu.

Od: Klarakuzmová123@email.cz
Předmět: Pozdrav z Belegra
Komu: Kuzmovalucie@email.cz
Ahoj Mami, tady Klára tvoje dcera. Myslím, že nemá cenu chodit dlouho kolem horké kaše, takže přejdu rovnou k věci. Moc mě mrzí, jak jsme se před mým odjezdem pohádaly. Vím, že stále nesouhlasíš s mým rozhodnutím přidat odjet, ale musíš pochopit, že už mi není deset. Dokážu se rozhodovat sama. A hlavně musíš pochopit, že nejsem ta křehká dívenka, kterou ze mě s taťkou děláte.
Promiň, že jsem dopis začala tak konfrontačně, ale chci, abychom se příště mohly bavit, bez toho, abychom o tom musely diskutovat.
Jinak se tady mám dobře. Když jsem přijela, bylo to trochu brutálnější, než jsem očekávala, ale netrvalo mi dlouho se přizpůsobit. Já i ostatní lékaři volně jezdíme, mezi oběma kmeny, a i když častěji jezdíme k Fo kmeni (to jsou ti, co nemají zbraně), než k Tauma kmenu (to jsou ti, kteří zbraně mají), přesto se mi už podařilo vidět celý ostrov. Jinými slovy se o mě nemusíte strachovat.
Doufám, že až se vrátím, tak budeme moct mluvit normálně.
Čau a měj se dobře.

Klára psala dopis naštvaná. Někteří by mohly říct, až rozzuřená. Proto si ani nevšimla, že celou dobu psala převážně o sobě. Zapomněla se zeptat na jejího mladšího bratra, nebo jestli se otci nevrátily problémy se srdcem. Tahle sebestřednost Kláře ležela na mysli, jako kameny na dně jezera. Teprve silné zaboucháni na dveře, jí vyrušilo z myšlenek.
Jelikož Belgro, je malý a relativně izolovaný ostrov, internetové připojení tady téměř neexistovalo. Jediný počítač s internetem na kilometry daleko, se nacházel právě v lékařském táboře. Lékaři se na něm museli střídat. Kláře však nepřipadalo, že by už překročila svůj limit.
Klára vstala, otevřela tenké dřevěné dveře, které oddělovaly chatku s počítačem od zbytku tábora, jen aby pohlédla na udýchaného Alexe. Jednoho ze seniorních členů lékařů bez hranic. Když se ho jednou někdo zeptal, po kolikáté už jede, odpověděl: „Přestal jsem počítat u trojciferných čísel.“ A i když, to myslel ze srandy, moc daleko od pravdy to také nemělo.
„Je pohotovost. Shání se každý, kdo neomdlí při pohledu na krev,“ zařve Alex, zatímco už utíká mezi zraněné.
„Tauma provedli další nájezd,“ zeptala se Klára. Lékařský plášť i rukavice, měla u sebe, takže jí nic nezdržovalo. Alex přikývl.
„Tentokrát už útočili i na ženy a staré lidi,“ odpověděl jí. Dál už nemluvili, jelikož se dostali k raněným. Alex a Klára okamžitě přešli ke staršímu muži, který se svíjel v bolestech a vydával kolem sebe uši trhající křik.
„Někdo ho chytněte, ať sebou přestane házet,“ zařvala Klára na pomocníky. Všimla si, že starcova noha chytla přední střelbu z automatické zbraně. Měla v plánu kulky vytáhnout, avšak on se zmítal, jako by z něj někdo vymítal ďábla.
Několik silnějších pomocníků jí přiskočilo na pomoc. Jedním z nich, byl i Samuel. Svalnatý mladík z kmene Fo, který se měl stát vůdcem. Rozhodl však přidat se k doktorům, jelikož většina lidí, které léčili, stejně pocházeli z jeho kmene. Samuel, společně s dvěma dalšími chlapci, chytl muže a držel ho u země. Klára začala vytahovat kulky. Když byla asi tak v polovině, muž přestal vzdorovat. Na vteřinu doufala, že prostě přišel k rozumu. Poté mu zkontrolovala mu tep. Muž vykrvácel.
„Odneste tělo a řekněte mi, kde je nejvíc zraněných?“ štěkla na Samuela. Snažila se nedat najevo, žádné své emoce. Bylo to však těžké. Pořád si nezvykla na to jak rychle a nesmyslně tady lidi umírají.
„Na druhém konci tábora. Zrovna přivezli nové zraněné,“ řekl jí. Bez dalšího zdržování se zvedla a vydala se na druhý konec tábora. Byla odhodlaná udělat všechno co je v jejích silách.
Po dalších několika hodinách měla co dělat, aby nevyplivla duši. Neustále kličkování od pacienta k pacientovi, z čehož většina nevydržela déle jak deset minut, jí nechalo, jak fyzicky tak psychicky, vysátou.
„Můžeš si vzít mojí internetovou chvíli. Stejně nemám nikomu, co říct,“ nabídl Alex, když se věci uklidnily. Klára o tom nemusela dlouho přemýšlet. Potřebovala teď slyšet, nějaká slova od svých rodičů nebo i přátel. Poděkovala mu. V chatce s internetem na ní, však čekalo překvapení. U počítače se krčil Samuel a vypadalo to, že s někým mluví přes videohovor. Jen co si všiml Klářina příchodu, okamžitě hovor vypnul. Vypadal jako malý kluk, který byl právě chycen, jak se přes okno dívá do koupelny sousedů.
„Můžu vše vysvětlit. Jen prosím nikoho nevolejte,“ řekl Samuel prosebně a padl před ní na kolena.
Klára ho trpělivě zvedne na nohy. Snažila se mluvit co nejasněji: „Dám ti šanci vysvětlit, co jsi tady dělal. Ale chci, aby ti bylo jasné, co jsi provedl. Porušování pravidel tábora je vážný…“ „Omlouvám se, ale nemám času nazbyt. Vážnost mých činů je mi krystalicky jasná, přesto bych vám je chtěl vysvětlit.“ Přeruší jí Samuel. Klára, i když naštvaná s přerušení, ho pobídne, aby mluvil dál.
„Stalo se to asi měsíc předtím, než jste přišla. Jeden z tehdejších lékařů si mě vzal stranou a udělal mi nabídku. Řekl, že mu je mého kmene líto, a nabídl mi způsob, jak bychom mohly získat zbraně,“ tentokrát to byla Klára, jež přerušila Samuela.
„Snad jsi tomu nevěřil,“ řekla, trochu prudčeji, než měla původně v plánu. Samuel se na ní, podíval výrazem, který mixoval zklamání a vztek. „Nejsme všichni hloupí divoši, jak si tak často myslíte,“ ohrnul se proti ní. Šlo poznat, že tahle poznámka, nebyla myšlena jen ke Kláře.„Samozřejmě, že jsem mu nevěřil…až do dneška,“ dokončil Samuel svojí myšlenku. Klára, už znovu chtěla něco říct, ale Samuel jí přeskočil.
„Viděla jste, co nám provádějí. Předtím zabíjeli jen muže, jež by se mohli bránit. Ale teď začali zabíjet i ženy a staré. Co bude dál. Děti? Těhotné? To mám jen čekat, jak prasata na zabijačce, než přijdou a podříznou nám žíly. Neměly bychom taky mít možnost se bránit,“ vyvrhl ze sebe Samuel. Pocity, které tak dlouho držel pod pokličkou, aby ho z táboru nevyhodili, vyšli na povrch a jako vodotrysk se táhly k nebi.
Klára chvíli neměla slov. Dívala se do Samuelových pevných očí a přemýšlela co dělat. Jeho slova jí nebyla cizí. Sama nad nimi mnohokrát přemýšlela. Připadalo jí nesmyslné, stále jen čekat, až Taumové provedou další nájezd a pak se jen postarat o malou skupinku přeživších.
Ale zasahovat jakkoliv do politické situace, bylo velmi přísně zakázáno. Znovu si začala v nervozitě seškrabávat kůži kolem nehtů. Cítila teplou krev, jak jí pomalu stéká po prstech a roztírá se jí po ruce.
„Máš patnáct minut,“ řekla nakonec. Bez dalších slov chatrč opustila.

O dva měsíce později Klára odpočívala ve svém stanu. Sluneční paprsky jí narážely do zavřených očí. Kláře to však vůbec nevadilo.
Od Samuela už od toho večera neslyšela, povedlo se jí udobřit se s rodiči a za dva týdny měla jet domů. Sice rozhodně nelitovala svého příjezdu, ale myšlenka na horkou koupel už v ní vyvolávala extázi.
„Pohotovost. Proběhl další nájezd,“ vytrhl jí z myšlenek Alexův hlas. S téměř automatickými pohyby vstala z postele, oblékla si plášť, rukavice a vyběhla ven.
„Znovu Tauma?“ zeptala se Klára. Už spíš z reflexu, než z opravdového zájmu.
„Ne,“ odpověděl jí Alex. Dorazili ke zraněným a Klára se zastavila. První osoba, kterou spatřila, byla mladá dívenka. Nemohlo být jí víc jak deset. Přesný věk však Klára odhadnout nemohla, jelikož obličej dívenky tvořila směsice modřin a krvavých ran, které byly plné bláta. Útočníci se s ní rozhodně vypořádali.
„Vypadá to, že Fo se začali bránit,“ řekl Alex. Bez dalších řečí se poté vrhnul do práce. Klára chtěla udělat to samé, ale nemohla. Zůstala stát na místě, jako by další krok ucelil scénu před ní, jako realitu. Jako její vinu.
Cítila, jak na ní jde nevolnost. Celý svět se začal točit. V krku se jí začínala hromadit nepříjemně štípavá chuť. Zvratky, které se chtěli prodrat na povrch, s odporem polkla a také se dala do práce.
Jen co už bylo postaráno o všechny pacienty, okamžitě se vydala najít Samuela. Našla ho v jeho stanu, jak si balil všechny věci připraven odejít z tábora.
„Neříkal jsi, že se budete jen bránit. Neříkal jsi to, ty hajzle? Jak mlácení dětí pomáhá se ubránit?“ konfrontovala ho okamžitě. V očích jí pálily zuřivé slzy.
„Ty děti by jednou vyrostli a pokračovali práci svých rodičů. Tohle je naše obrana,“ odpoví jí Samuel. Jeho hlas zní chladně a vzdáleně. Jakoby se už vzdal tohoto světa.
„Zabili jste nevinné lidi. Víte, jaké to je, být utlačováni a masakrováni. I přesto, jen co dostanete šanci tak to samé provedete druhým? To nemáte žádnou lidskost?!“ zařvala na něj Klára. Bylo jí jedno, jestli jí někdo uslyší. Přijela tady pomáhat, přijela udělat rozdíl a místo toho způsobila další utrpení. Tohle by dobrovolně nikdy neudělala. Tohle nebyla její chyba. Ne, byl to on, který to způsobil. Samuel je ten špatný.
Samuel si dobalil věci. S taškou v ruce se otočil na rozzuřenou Kláru a pomalým krokem k ní došel. Zastavil se teprve, když mezi nimi, byl méně než metr a Poté řekl: „Jestli si mám vybrat, mezi lidskostí mého kmene a jeho přežitím, tak je to volba velmi jednoduchá.“ Poté Samuel ze stanu odešel.