Až zhasne lampa

Anotace: Povídka o depresi, psaná v depresi.

Zasraný antidepresíva, ani kvůli nim nemůžu pít. Lampička bliká. Kurevsky mě to rozčiluje, ale nemám dost sil na těch pár kroků k vypínači. Vím, že kdybych zhasl lampičku, zmizelo by tím to poslední světlo v mém životě. V mém srdci a v mé hlavě. Nastala by tma, ze které není cesty zpět. Vždycky jsem si říkal, že tu lampičku nesmím zhasnout, protože by mě pravděpodobně našla máma, a to jsem nechtěl. Ale teď je to už jedno. Za chvíli si pro mě stejně přijdou a jediné, co po mě na tomhle světě zbyde, budou moje hodinky v šuplíku nočního stolku a obrovská spoušť v srdcích mých blízkých, kterou jsem tam za ta léta napáchal. Máma je tolik unavená. Vidím jí to na očích. Potřebuje si konečně odpočinout. Kvůli mně tolik zestárla.
Moje duševní nemoc je v posledním stádiu. Cesta v před mi dávno zmizela. Rozhlížím se po svém pokoji, ve kterém zbyla už jen postel, noční stolek a lampa. Tapety jsem dávno ztrhal, obrazy rozbil a oblečení spálil. Slyším kroky na chodbě. Už si pro mne jdou. Snad to bude rychlé. Vlastně se na to docela těším. Konečně zmizí ten obrovský balvan na mých prsou, konečně se budu moc zhluboka nadechnout a vzlétnout, tak jak jsem si to vždycky přál. Nebo snad ne? Co když přijde nicota, ještě větší než je tady? Pohltí mne? Kdepak, ta už mne pohltila dávno. Už mi nemá co vzít. Přišel jsem rodinu, práci, city i hrdost. Nezbyla ve mně ani špetka lidskosti. Zbyla jen prázdná schránka, která se začíná pomalu měnit v prach. Nemůžu se zbavit té děsné pachuti prachu na jazyku. Jako bych polykal uhel. Ale to za chvíli zmizí. Nebo snad ne?
Jednou jsem měl sen, ve kterém jsem byl Bohem. Všechny jsem uvrhnul do záhuby, protože si nevážili jeden druhého. Zaslepeni penězi, ovládáni reklamou, bez morálních zásad, se srdcem plným závisti, takové bytosti nejsou hodny dýchat něco tak neuvěřitelného, jako je vzduch. Brodil jsem se po kotníky zabořený v tom hnijícím mase, prolezlém červy, vydávajícím takový zápach, že i já, Bůh, jsem musel na chvíli odvrátit zrak. Tak byl ten svět k poblití.
Jednou jsem miloval jednu dívku. Byla tak krásná. Malý pihatý nosík, měkké zelené oči, plavé vlasy a rty připomínající dva okvětní lístky růže. Boží krása, zbytečné mluvit, na tomto světě stejně nejsou slova, která by dokázala aspoň střípek její krásy. Dal jsem jí všechno. Celé své srdci, duši, slzy i tělo. Bylo jí to málo. Pro pár blyštivých tretek mě opustila. Pozlátko a drahé kamení ji bylo víc než duše. Ach ty proklaté zelené oči. Do teď je vídám ve snech. Děsí mne. Pořád se na mne dívají. Jsou mi připomínkou, marnotratnosti tohoto světa.
Ale to nevadí, za chvíli to bude všechno jedno. Bude tam zmrzlina? Ta jediná by mi asi chyběla. Za chvíli se to dozvím. Začínám se těšit. Nechám vás tady, vy hnijící monstra bez snů, nadějí a pokory. Doufám, že vás ta marnotratnost, prostopášnost a nevidomost sežere. Doufám, že vás to bude bolet, že budete trpět, tak jak jste nechali trpět mne. Dívali jste se, jak jsem umíral a nechali jste mě v tom. Nestál jsem vám ani za pohled, za pomoc. Nechali jste mě zdechnout. A teď tu nechám já vás. Slyším kroky, už se blíží. Klap, klap, klap. Zdechněte si tu. Já zhasínám lampu.