Žoldnéř

Anotace: Příběh žoldnéře který je daleko od své lásky.

Dým z mušket valící se po louce, naplňoval chřípí všech přítomných pachem střelného prachu. Muži s mušketami pomalu spořádaně postupovali směrem k nepřátelům, jenž byli pod svahem louky, která se stala dějištěm bitvy. Ale bitva byla spíše potyčkou, mezi malými žoldnéřskými kompaniemi které stály na opačných stranách konfliktu, dvou znesvářených mocností. Ty spolu válčili kvůli věcem kterým prostý lid nerozuměl. Každá z kompanií byla na opačné straně louky než ta druhá. A ta která se nacházela na vyšší straně louky měla nad druhou navrch. Muži na druhé straně byli téměř poraženi. Prchali před nepřítelem celí předešli den. Teď, je však nepřítel dostihl. Muži prohrávající strany se nespořádaně rozutekli, po několika salvách z nepřátelských mušket. Nyní se snažili schovat mezi keři a stromy rostoucími za hranicí louky. Z dýmu na horní straně louky vystoupili muži s mušketami a postoupili blíže ze svahu ke svým nepřátelům. Zamířili na své nepřátele ukryté mezi stromy .A při povelu důstojníka, opírajícího se o svou partyzánu, je zasypali další sprškou kulek.

Na zeleném kopci, kousek od města, stál bílí kostel. Před ním postával dav lidí. Lidé byli oblečení ve svátečních šatech. Vedle dveří do kostela stálo několik muzikantů ladících své hudební nástroje. Davem to na jednou zašumělo , načež se rozestoupil a vytvořili uličku k velkým, obloukovým dveřím kostela. Do uličky vstoupil postarší muž. Za ruku vedl mladou dívku v bílých šatech a závoji který skrýval její tvář. Dav začal jásal a tleskat " Ať žije nevěsta" ozývali se hlasy . Mladé dívky z davu začali nevěstu zasypávat květy všemožných barev. Muzikanti začali hrát veselou, romantickou melodii. A nevěstin otec vedl dál svoji dceru, směrem ke kostelu kde čekal zbytek svatebčanů.

Mladý muž nabíjel svoji zbraň, naklepával střelný prach z prachovnice na pánvičku své doutnákové muškety. Rozhlédl se po svých druzích. Několik málo mužů padlo ale vše šlo jinak vcelku dobře. Ztráty nebyli veliké. Nepřátelé pod svahem byli rozdrceni. Už jen několik málo z nich mělo vůli bojovat. Důstojník vydal povel k držení pozice a zastavení palby. Jejich dragounská jednotka si vedla dobře. Zastihla nepřítele brzy ráno a znemožnila mu v přesunu. Mezitím co dragouni drželi nepřítele v šachu, dorazili ostatní jednotky kompanie. Právě teď, mezi řadami mušketýrů pochodovali pikenýři s úkolem zajmout co nejvíc mužů nepřítele a zlomit poslední odpor. Pikenýři dostaly povel k zahození pík a tasení pobočních zbraní. V lesku slunce se zableskly desítky čepelí, palašů, šavlí, kordů a tesáků. Načež se s křikem muži v kyrysech a přilbách vrhly do porostu keřů a stromů. " Dobrá práce chlapy" řekl důstojník mušketýrů "Jdeme jim pomoct" načež vydal povel k nasazení muškety do ponosu a tasení pobočních zbraní. Muži si zavěsili muškety pomocí kožených řemenů na záda a tasili své zbraně. Muž svíral svůj krátký palaš s chladné oceli v upocené ruce. Už sním vzal několik životů. Válka ho to naučila. Vezmi nepříteli život, nebo jej nepřítel vezme tobě. To říkali někteří veteráni v kompanii. Řídil se tím pravidlem když uznal za vhodné. Několikrát už byl svědkem, kdy se jeho druhům nepřítele zželelo. Nezřídka je ta chvíle kdy zastavili svou ruku, aby ušetřili nepřítelův život stála ten jejich." Tak jo chlapy. Za mnou!" křikl důstojník a vedl své muže ke svahu kousek od místa kde před chvilkou zmizeli v porostu zeleně pikenýři.

Nevěsta kráčela zavěšená do rámě svého otce. Srdce se jí mohlo rozskočit radostí. Už jen několik okamžiků a vezme si svého milého. Kráčeli uličkou mezi lavicemi plnými svatebčanů, kteří se na nevěstu usmívali. Tam na konci uličky na ní čekal její milý. Nedíval se však na ni. Byl k ní otočený zády a díval se na oltář před ním. Nesměl se na ni podívat dokud její ruku nevloží její otec do té jeho. Tak kázala tradice. Před oltářem stál kněz v bílé tunice. Usmíval se na nevěstu kterou osvětlovalo sluneční světlo vnikající do vnitř kostela velkými barevnými okny. Už jen pár krůčků k oltáři, několik málo chvil kdy kněz spojí jejich duše v jedno a budou svoji. Jak před všemohoucím Bohem, tak i před zraky všech přihlížejících.

Mezi keři a stromy, bylo několik mužů kteří se vzdávali. Důstojník vydal
rozkaz a část vojáků je zůstala střežit. Mladý muž si sundal hnědý klobouk, ozdobený bažantími peříčky a prohrábl si zpocené vlasy. Bylo mu horko. Polední, červencové slunce žhnulo nad bojištěm " Pokračujem dál chlapy, nezastavujem! Za těmi křovisky se ještě bojuje! " Zvolal důstojník a vedl své muže dál porostem. Muž si nasadil klobouk a pokračoval v linii, spolu se svými spolubojovníky ven z porostu. Kráčeli směrem odkud šlo slyšet zvuk boje. Třesk oceli o ocel, sem tam výstřel a křik mnoha hlasů. Za porostem se rozprostíralo volné prostranství, porostlé trávou. Na jeho konci se nacházel smrkový les. Uprostřed prostranství se teď několik pikenýru potýkalo s jednotkami nepřítele. Muži zápasili na život a na smrt. Po zemi leželo několik mrtvých těl. Zranění se váleli na zemi a křičeli bolestí. Byli potřísněni krví a všemožně se snažili zastavit krvácení ze svých zranění. Některý z mladých rekrutů v mužově jednotce to nevydržel a z dávením začal zvracet. Zřejmě to byla jeho první bitva. V tom někdo začal křičet.
" Dělo! Pozor mají tam dělo! " V ten samý okamžik ,se od lesa ozvala ohlušující rána.

Její otec vložil její dlaň do ruky jejího nastávajícího. Měl pevný stisk a hrubé ruce. Celá se chvěla vzrušením. Bylo jí jako by uvnitř ní létalo hejno motýlků. Kněz přistoupil k dvojici u oltáře a začal s obřadem. Celý svět se s ní točil. Z očí pod závojem se jí vynořilo několik slz štěstí. Všichni svatebčané sledovaly a poslouchali obřad. Přišlo jí že obřad trvá až moc dlouho. Byla nedočkavá. Ať už se jich kněz konečně zeptá na to nejdůležitější. Obřad se konečně nachýlil ke konci a kněz se konečně zeptal dvojice zda si své partnery berou jen z lásky, čisté lásky, dobrovolně, a že spolu budou sdílet to dobré i zlé. Nejdříve odpověděl ženich " Ano" Poté už byla na řadě jen ona. Odpověděla hlasem roztřeseným radostí " Ano". Kostelem se roznesl potlesk a výskání. Kněz během něj pravil " Prohlašuji vás tímto mužem a ženou . Svázanými svým slibem před zrakem Božím i všech zde přítomných. Můžete si dát své první novomanželské políbení." Její muž k ní natáhl své ruce a jemně jí začal zvedat závoj.

Mužovo tělo bylo odmrštěno sílou dělové koule několik metru nazpět. Ležel na zádech s rozhozenými končetinami jako hadrová panenka. Jeho šedomodrý kabát byl roztrhaný a téměř celý potřísněn krví. Bandalír s apoštoly na střelný prach byl rozmetán na cáry. Mušketa mu při odmrštění sklouzla ze zad a ležela kus od něj. Taktéž jeho pochva a zbraň byla pryč. V jeho levém boku byla díra způsobená dělem. Zahlédl několik jeho spolubojovníků běžících k němu. Jiní běželi opačným směrem, tam kde kde dým prozrazoval ukryté dělo. Otočil hlavu ke slunečné, modré obloze. Byla bez mráčku. Najednou se před ním v záři slunce začal rýsovat obrys tváře v závoji. Závoj se pomalu zvedl a odkryl tvář pod ním.Byla to tvář dívky kterou velmi dobře znal. Byla to ta kterou miloval. Spatřil její tvář. Viděl ty krásné namodralé oči. Její hnědo zlaté vlasy, které měla učesané pod závojem. Sahali jí těsně pod ramena. A na tváři měla krásný okouzlující usměv, který na ní vždy tak zbožňoval. Usmál se a s tím úsměvem a vidinou své životní lásky před sebou vydechl naposledy na loži z měkké trávy.

Byl večer. Šero pomalu přecházelo v tmu. U světla ohně v táboře sedělo několik dragounů. Čistili si své zbraně po dnešní bitvě. K ohni přistoupil důstojník. " Chlapy , dnes jsme přišli o dobré chlapy a to zpropadené dělo . Naštěstí sním moc škody nenapáchali ale... " " Ale přišli jsme kvůli němu o dobrého přítele" nenechal důstojníka domluvit jeden z mužů a postavil se. "Co potřebujete pane?" Důstojník vytáhl z žebradla co měl přes rameno několik obálek." Dnes chvilku po bitvě nám se zásobami přišli psaní od rodin. Tady je to jeho. Byli jste si blízcí. Vím že ho vás většina dobře znala a myslím že by jste mu ho třeba chtěli přečíst. A prokázat mu tím poslední poctu." Načež důstojník podal jednu z obálek stojícímu muži.

Několik mužů stálo u řady hrobů s dřevěnými kříži. Byla už tma a z povzdálí se ozýval hluk tábora. Kříž před kterým stála skupina měl na sobě pověšený hnědý klobouk z jedním bažantím peříčkem. S tím jediným které na klobouku po zásahu jeho nositele dělem zůstalo. " Ahoj kamaráde, přišli jsme se s tebou rozloučit." začal jeden z mužů. Ten který držel v rukou dopis, " Znáš to stejně jako my. Kolikrát jsi s námi taky takhle stával nad našimi padlími druhy.Však jsi s námi sloužil téměř čtyři roky. Pamatuju si jak jsi přišel jako úplný zelenáč , ale rychle jsi se otrkal." několik mužů se pousmálo a přikývlo. "Byl jsi dobrý voják, nezabíjel jsi pokud si nemusel a vždy jsi splnil rozkaz. Taky jsme se na tebe vždycky mohli spolehnout, vždycky jsi svým spolubojovníkům kryl záda. Také si pamatuju jak jsi nám popisoval svůj domov, tam v kopcích mezi loukami a lesy. A tu malou vesničku kde jsi žil. Vždy jsme se ti divili proč jsi ji opustil a přidal jsi se k armádě. Poté co jsi se nám ale svěřil, nás tvůj důvod udivil. Většina z nás šla do armády kvůli penězům. Ale ty , ty jsi sem šel kvůli lásce. Chtěl jsi zapomenout. Doufal jsi že když se budeš toulat s naší kompanií světem dokážeš vyhnat z hlavy tu která pro tebe byla osudovou. Určitě jsi si myslel, že jsme si o tobě všichni říkali že jsi blázen. To ale nebyla pravda. Většina z nás ti totiž tvou lásku záviděla. Málo kdo z nás by dokázal milovat tak jako ty. A přesto že tvá láska nebyla naplněná , byla opravdová a čistá. Bohužel se ti za ty roky nepovedlo zapomenout. Ani když jsme ti kolikrát do stanu schválně přivedly některou tu táborovou děvku nebo markytánku. Vždycky jsi jim zaplatil aby říkali jak si to s tebou užili , ale ani ses jich nedotkl a poslal je pryč. Nemysli si že jsme to nevěděli." Muži se rozesmáli a několika z nich se zaleskly slzy v očích. " Pořád si zůstal věrný té své kterou jsi tam u vás miloval. Miloval jsi ji i když ona tebe milovat přestala a odešla jinam. Sebral jsi se a přidal ses k nám. Doufal jsi že zapomeneš , ale ani všechny ty hrůzy války, ty masakry , ani ty propité večery v hospodách a táborech. Ani ty holky co jsme ti sehnaly nebo které se o tebe pokoušeli ti nepomohli zapomenout. Stále si zůstal věrný své předešlé lásce až do úplného konce. Teď už jsi odešel a snad ti aspoň tam kde jsi teď bylo dovoleno zapomenout aby ses netrápil. Přinesli jsem ti dopis z domova. Pokud dovolíš přečtu ti jej."

Muž otevřel obálku a začal tiše číst dopis psaný rodiči jejich padlého druha. Bylo vněm mnoho pozdravů od jeho rodičů a přátel. Rodiče v něm popisovali vše co se teď v prostřed léta dělo ve vsi. Kdo zemřel a kde se naopak narodil nový přírůstek do té nebo oné rodiny. K závěru rodiče prosili svého syna aby pověsil toulání se z žoldnéři na hřebík a vrátil se domů. Našel si ženu a usadil se. Na závěr bylo napsáno. A jistě si pamatuješ na tu holku ze vsi co jsi tu za ní pár let chodil, než odtud odešla, chvíli před tím než jsi se dal k vojsku. Tak ta bude mít náš milý chlapče pátého července svatbu, v tom nedalekém kostele kousek od města.

Voják který četl dopis plakal. Položil dopis na hnědou čerstvě navršenou hlínu pod kterou ležel jeho přítel. V tom k mužům přistoupil důstojník který stál celou dobu opodál. " Chlapy nerad vás ruším, ale přišli nové rozkazy. Zítra, tedy šestého července se musíme hlásit na hlavním velitelství. Musíme do hodiny na sedlat koně a sbalit tábor, aby jsme to stihli.